Tak mi maminka jednoho krasneho patečniho odpoledne oznamila, že ji jisty pan Bobek napsal mail, že potřebuje 20 brigadniku na sbirani meruněk. Vzhledem k tomu, že u nas byl zrovna bratranec, sem doufala, že nas tam nebude chtit vyštvat, ale marně, pro klid v rodině sem nakonec kyvla, že pojedu, za což sem si hned prvni den v sadu chtěla vyliskat, ale to až potom. Tak sme teda s bratrancem shaněli dalši lidi, nakonec nas bylo osm a pan Bobek byl spokojen. Po menšim nedorozumněni, že je to vesnice ne u olomouce, ale u Znojma, 220 km od nas, sme se přeci jen v neděli večer vypravili na dlooouhooou cestu na jejimž konci nas čekalo něco naprosto otřesneho. Dojeli sme do osady s 500 obyvateli a dvěma hospodama, ubytovna byla byvala škola, misto lavic, židli a tabule bylo na pokoji 10 sovětskych nemocničnich posteli natřenych na bilo, rozvrzanych, proležele matrace, satenove peřiny a smradlave polštaře, jeden rozviklany stolek, dvě židle, věšak a skřiň. Zděšeni sme si vytahli věci z auta, povlekli postele a vydali se na obhlidku našeho "luxusniho přibytku". Prvni, co sme našli, byl klučiči zachod, protože se odtamtud tahl neuvěřitelny smrad, kuchyňka plna špinaveho nadobi, dalši dva pokoje dole, ktere obyvali "studenti" z Třebíče. V patře byla "společenska mistnost" - štyry křesla a dvě tv s uhlopřičkou cca 70 caku - z roku raz dva, fungovala jen ta vrchni a museli sme ji přepinat ručně, ta dolni byla jen stolek, a dvě koupelny - nvm jak chlapska, ale ta babska byla prostě vykachličkovana, jedno male zrcadylko, radiator a štyry sprchy - oddělena bilym skoropruhlednym zavěsem, kery začinal od pulky stehen, ale končil celkem vysoko. Ale jinak pohodka. Určitě se nam tu bude libit.

Komentáře

« Domů | Přidej komentář