Když se vracím šeřícím se městem,které je ale ještě zaléváno paprsky odpoledního slunce,zdá se jízda špinavým rachotícím autobusem jako exkurze.A skutečně je co pozorovat.Před očima se mi plazí had - obrubník lemující silnici,masky automobilů jako by někdy až příliš věrně vyjadřovaly náladu a grimasy řidičů za volantem,jarní počasí způsobilo paradoxní jev - najednou se vynořilo velké množství dvojic - tvorů s dvěma propletenými srdci,spojených rukama,avšak snad ještě více je všude kolem lidí smutných,šedých a samotných...
Atmosféra cesty mě nutí přemýšlet.Tisknouce urputně knihu ve svých rukou,drásám sám sebe vědomím,že myšlenky a jejich pochody,vycházejí z hlav mudrců,válí se nejen pod vrstvou prachu,ale především ignorace.Místo vznešeným textům a ctnostným slovům věnují lidé při svém přemisťování pozornost a pohledy klikihákům,které se nám vtírají do přízně na každém rohu možná,že řešením by bylo přepsat knihy na zdi a pak mít tak štěstí,jako ten pes co pod takovou zdí leží a v teplém slunci podřimuje.
Když se ohnivá oranžová koule skryje za obzorem a den si oděje temný háv,obloha plná hvězd,planet,vzdálených událostí a tajemství už ani není vidět.Možná je to smog,možná smutek a starosti lidí,kteří v tomhle betonovém pekle dobrovolně přežívají.
K čemu tedy je noc?Už ani temnota nepřebírá žezlo,značící nadvládu nad časem.Než se slunce vrátí,bude stejně město vzhlížet k neonové trubici hrající nejrůznějšími barvami.
- Jak neuvěřitelně nás tahle nepřirozenost baví a uchvacuje!
Řidič s vlasy dlouhými i krátkými zároveň točí volantem a můj pomyslný povoz zahýbá do poslední ulice mojí pouti.Kolik je hodin?Je to jedno,stejně jako je to jedno tomu řidiči.Pohybuje se a žije podle jízdního řádu.Čas už přestal existovat.Stojím před nechutnou,byť novou barvou ,,zkrášlenou'' bednou - panelovým domem,bohužel zároveň mým domovem.Jdu pozdě?Jistě v dnešním světě je vždycky pozdě....