Tuhle věc jsem napsal už před docela dlouhou dobou... Do you rember? 

Procházel černočernou tmou, která se však zdála jako odpolední slunce oproti barvě jeho křídel. Zdálo se, že vydávala uhlově temnou záři. V kapsách perfektně padnoucího saka měl lahvičky z černého křišťálu, ukrývající duše čerstvě zemřelých. Devadesátiletý muž co před chvílí podlehl vleklé chorobě, žena středního věku, jež už neměla síluna svůj hektický život, dítě, které si už nikdy nebude hrát s kamarády... Pokračoval dlouhým tunelem, který se občas křižoval s dalšímy. Něco mu nesedělo. V jedné ze slepých uliček rozeznával podivně bělavou záři. V podzemním labyrintu ale nemá světlo co dělat. Vydal se tedy ke zdroji toho paprsku života v síti smrti. Zabočil za roh azůstal stát jako zkamenělý. Ležela před ním žena-anděl života. Vlasy bělejší než vrcholky velehor jí líně splývaly na ramena. Křídla měla složená pod sebou a on poznal, že něco není v pořádku. Ruku, z níž tryskaly proudy hojivého světla, si přidržovala nad otevřenou zlomeninou holenní kosti. Pak si všiml anděla smrti ležícího v kaluži černé krve jen kousek od ní. Když ho její oči barvy poledního nebe zpozorovaly, vyděsila se, ale už neměla sílu na nic jiného než skrýt se za jedno ze svých křídel. "Neublížím ti," řekl. Pomalu k ní přistoupil a začal vysávat bolest z jejích ran. "Aby se líp hojily..." pověděl s úsměvem. Chtěl se jí zeptat co se stalo, ale věděl, že už jen udržet se při vědomí jí dělá velké problémy. "Klidně spi" zašeptal jí do ucha a vtu chvíli vzdala boj se svým vědomím a upadla do hlubokého spánku naprosto vysíleného anděla. Vzal ji do rukou a překvapilo ho, jak je neuvěřitelně lehká. Máchl křídly a ocitli se na nevysokém kopci, podstarým dubem, daleko od všeho. "Tady si odpočiň, krásná neznámá..."

---------------------------------------------------------
Střemhlav se řítila dolů na město. Už neměla čas. Těsně nad zemí rozevřela křídla a letěla nad ulicemi rychleji než podzimní vítr. Kličkovala mezi značkami a vývěsnímy štíty. Zabočila do nenápadné uličky a věděla, žeje pozdě. Nad jejím svěřencem už stál anděl smrti a ukládal poslední zbytky jeho duše do temně černé lahvičky. Vydala bolestný výkřik a vrhla se na posla smrti. Metala na něj paprsky světla, ten je však odrážel mohutnými křídly. Bylo jí jasné, že tohle lehké nebude.Narychlo hodil lahvičku do saka a skočil celým tělem přímo na asfaltovou zem toho zapomenutého kousku světa. V tu chvíli byl v podsvětí. To nemohla dovolit a rozletěla se přímo za ním. Na pár chvil ji obklopil tíživý, dusivý pocit a objevila se v temné chodbě končící v nekonečnu. Slyšela jen svůj mělký přerývaný dech a vzdalující se svižné kroky. Chtěla ho dostihnout v letu, ale chodba byl moc úzká na to, aby roztáhla křídla. Rozběhla se za ním. Byla si jistá, že už musí být blízko. Najednou stála ne křižovatce čtyř tunelů. Na poslední chvíli se zahalila do křídel, od kterých se v další vteřině odrazila smršť dýk zčiré temnoty. Natáhla ruku směrem k andělu a škubla. Ten silou nárazu odletěl několik metrů a lahvička jemně sklouzla do její dlaně. Otevřelaji, vyslovila zaklínadlo a poslala tak duši zpět k chladnoucímu tělu,jehož srdce začalo znovu bít a hruď stoupala a klesala v rytmu jeho dechu. Do břicha jí zasáhla neviditelná pěst tmy a ona se zhroutila nazem. Z úst jí odkapávala jasně bílá krev. Další rána dopadla na její nohu. Zlomená kost protrhla kůži. Posbírala své síly a jejího sokaproklálo kopí čirého světla. Nebyl ani s to vykřiknout. Dopadl nakolena, záda a vydechl naposled. Pod ním se začala rozšiřovat kaluž krve černější než půlnoc. Začala si pomalu hojit svá zranění, ale cítila, že každou chvíli omdlí vyčerpáním. Přesunula proud hojivé záře nad zlomeninu nohy. Najednou zpozorovala dalšího. Neměla už sílu cokoliv udělat a tak se jen zakryla křídlem a čekala, až udeří smrt."Neublížím ti," řekl jí, a ona ani nechtěla neuvěřit. Jeho jemným rysůma nádherným očím černým jak sama noc. Přiložil k ní ruce a bolestzačala odeznívat. "Klidně spi", zašeptal jí do ucha a ona se oddala slastnému bezvědomí... 
 
-----------------------------------------------------------
 
Nohama měkce dopadla na střechu téměř rozbořeného domu a složila křídla. I když byly skoro tři ráno, jejich lesklá běloba by budila v téhle polorozpadlé čtvrti pozornost. Po víc jak dvou dnech beze spánku byla vyčerpaná. "I andělé přece potřebují spát", pomyslela si. Na tohle místo chodila ráda přemýšlet. Bylo to jejich místo... Nebyla tu zahlcena řevem nikdy neusínajícího velkoměsta, a přece cítila příjemně blízké odloučení od lidí kdesi daleko pod sebou. Do ticha přerušovaného jen občasným zavytím psa, nebo rozradostněným výkřikem do tmy se začal vkrádat opojně známý zvuk, naplňující ji smíšenými pocity lásky a viny.Než se nadála, stál před ní. Jeho křídla byla mnohem černější než veškerá okolní tma. Na krátko střižené, uhlově temné vlasy, perfektně padnoucí oblek, jehož odstín by hravě překonal hlubiny vesmíru. Maphriel, anděl smrti, přítel jí, posla života, běloskvoucí Kleithédé.Pomalu k ní přistoupil, kožené mokasíny zvířily prach a nepořádek na vrcholu starého výškového domu. Odhrnul jí z čela pramen vlasů bělejších než čerstvý sníh. Jeho křídla objala její nádherné tělo,dotýkaje se krátké sukně a vesty z nejjemnějšího bílého plátna. Byl unešen pohledem do jejích očí. Už tak dlouho se do nich nepodíval. Na okamžik zaváhal, dodal si však odvahy, když ho obemknula svýma rukama. Políbil ji, a oba v tu chvíli doufali, že tahle chvíle nikdy neskončí. Věděli, že to objetí přečká jejich naprostou neslučitelnost. Byli tak odlišně stejní a stejně odlišní. Dvě poloviny jedné duše, ona jeho jin, on její jang. "Už jsem se bál, že tě neuvidím," řekl jí. Jeho ruce se nemohly nabažit té jemné pokožky a dlouhých perleťových per jejích křídel. Nikdo je teď nemohl vidět. Ztráceli se v očích toho druhého a věděli, že zas konečně mají chvíli jen pro sebe. Dva andělé se od sebe odtrhli. Nemuseli mluvit, aby si porozuměli. Oba současně zamávali křídli a byli v bezpečí. Dvěnepolapitelná stvoření letěla vstříc ruchu velkoměsta. Pod sebou viděli spoustu andělů, ať už život beroucích, nebo ho zachraňujících. Těšili se ze společné přítomnosti, ale oba věděli, že za chvíli se jejich cesty musí opět na nějaký čas rozejít. Poslední uspěchaný polibek, letmý dotek, neochota rukou navzájem se pustit. A pak už jen silueta na obzoru.
 
 

Written by: Matty (with love)