Vítr zmítal celou palubou téměř zničené Liniel. Majestátní větrné lodi zbývaly poslední minuty. „Tohle je konec,“ pomyslel si Ker’nard. Z posledních sil se držel jednoho zlomeného sloupku nedaleko kormidla, u kterého ještě před několika málo hodinami stál se synem a ukazoval mu, jak plavidlo ovládat. Mladičký Lonet už si to nikdy znovu nezkusí. Před chvilkou, která mu připadala jako spousta let, ho viděl Ker padat mrtvého směrem k pustině pod nimi. Pár posledních členů posádky opustilo loď na umělých záchranných křídlech už když se blížila k větrným polím, on ji však opustit odmítl. Byla jeho jedinou vzpomínkou na ženu, kterou ztratil před necelými dvěma lety. Pamatoval na tu chvíli, jako by to bylo včera. Byli na pobřeží Zářivých ostrovů, když je přepadli mágové. Liniel se jim bránila,ale marně. On, Ker, nemohl dělat nic, protože v sobě nikdy nenašel vlohy pro magii. Poslední co udělala bylo, že ho přemístila do bezpečí. Potom už jí nikdy nespatřil. Jakási část trosek zubožené lodi narazila do příďového krystalu. Ozvala se ohlušující rána a krystal vybuchl. Loď se začala naklánět dopředu, až se zemí daleko pod sebou sevřela pravý úhel. Větrné víry si s lodí pohrávaly jako s dětskou káčou. Do ruky se mu zabodla jakási tříska, tak ji instinktivně stáhl k sobě. V další vteřině si uvědomil že to byla jeho poslední chyba. Druhá ruka, kterou se stále křečovitě držel sloupku mu sklouzla. Vítr ho okamžitě strhl. Neměl už oporu ve stále se vznášející lodi a začal padat.