Jeden zvláštní člověk a jeden smutný víkend…
20.Duben 2008Sedím za počítačem a poslouchám Once, mé oblíbené songy, zrovna teďkom The Hill, kdo poslouchal, zná a ví kdy je nejlepší toto poslouchat. Dočetli jste se spousty věcí, dozvěděli jste se, že občas píšu básně, že jako spousty z vás mám problémy a nebojím se je řešit veřejně, pomluvy a posměšky jsou slabost a mi neublíží. Vesměs jsem se ukazoval v dobrém světle, ten ublížený člověk a ano, spousty krát mi bylo ublíženo. Jsem vnímavý, empatický, introvert v těle extroverta, bavím se, směji, stovkám lidem přináším dobrou náladu, ale vevnitř jsem uzamčený člověk, jsem popudlivý, egoistický, naivní. Nedokončil jsem školu, netrápí mě to. Lžu. Mám lukrativní práci, ale egoisticky jsem viděl pouze to hmotno kolem, odměnu za mou práci, ale zapomněl na to nejdůležitější. A víte co to je? Čím dokážete vyvážit tunu všeho kolem sebe? Slibem. Dal jsem slib, že nikdy neopustím, a kdyby to jinak nešlo, budu se z celého srdce snažit to omezit na co nejkratší dobu. Ano slíbil jsem, že už nikdy neopustím toho, koho miluji. Tento slib jsem dal v lednu a dnes je duben, 3 měsíce kdy jsem strávil týdny a týdny v místech po celé republice. Také jsem přijal nabídku na průvodcování do Černé hory, opět každý víkend pryč jako minulé léto, možná pojedu pracovně i do Rakouska, možná i dále. Jeden by řekl, že to je fajn, miluji poznávání nových míst a lidí, k tomu finanční ohodnocení. Jenže zjistil jsem, že se odcizuji, kdysi jsem toto nepocítil a ztratil milovaného člověka. Mohu mu pořád vyčítat, že mě podvedla, že já pracoval a ona nečekala. Ale dokázal bych já čekat? Vy? Vědět, že s tím druhým člověkem budete jen pár okamžiků, že budete muset každou minutu prožít jako hodinu, každou hodinu jako den. Ale když ten moment příjde, cítíte, že něco je pryč. Ve mně to byla nedůvěra, sebestřednost a obrovský egoismus. Teďse dostávám k podstatě tohoto dopisu. Přijel jsme ze služební týdenní cesty a s člověkem, na kterého jsem se tak těšil, jsem se dokázal pohádat, takřka okamžitě a důvod? Má nedůvěra. Omluvil jsme se a bylo vše pořádku. Včera jsme byli spolu na diskotéce a pili víno za vínem, tančili, bavili se…A pak to přišlo, ten nával nejistoty, výčitek a alkoholu v krvi a bylo po všem. Víkend na který jsem se tak těšil se rozplynul, seděl jsem náhle u stolu sám…Tak jako dnes večer. Tak jako spousty času mého života. Řekla mi, „dal jsi mi kdysislib, že mě neopustíš“, a já zítra zase odjíždím pryč. Cítím, že se blíží chvíle kdy mě opustí a já budu opět tělo bez duše a budu si za to moci sám. To co se stalo včera, ty hloupé výčitky až agrese, omlouvám se nejen jí, ale i těm dvěma klukům co byli kolem, číší ze strachu. Strachu, že o tebe příjdu, že jsem porušil ten slib a že já vím, že jsem v kruhu. Co ti jen říci? Neodpouštěj mi, ale miluj mě pokud to cítíš zevnitř, já jsem sice daleko, ale tebe mám stále u sebe v srdci. A vy ostatní, neslibujte a sakra si važte toho, co máte, pokud víte, že máte toho nejúžasnějšího člověka po svém boku, který se o vás stará, dokáže rozesmát, ale i rozplakat, a to vše z lásky. A ty HonzikuLST, ty víš co máš udělat …
napsal/a: HonzikLST 20:03 LinkKomentáře
Myskhin 03.02.2009 22:27:19
Tak nejsem jeden z tisíců povrchních lidí, blog nyní číst nebudu, ale donutil jsi mě nechat ho otevřený v panelu. Tak třeba zítra.
