Jeden den, jedno setkání, jedno rozloučení

17.Květen 2009

Sním či bdím?
Je den či noc?
Je pondělí či pátek?
Mám se smát či snad plakat?
Mám dýchat nebo si dát polštář přes ústa?
Mám zavřít večer oči a chtít je ráno otevřít?
Mám se nenávidět nebo jen milovat?

Ráno otevřeš oči, zdál se ti krásný sen
Je pátek ráno a už se vidíš večer s přáteli
Usměješ se do zrcadla a dlouze se nadechneš
Miluješ celej svět, miluješ ten sluncem prosvětlenej pokoj
Miluješ ten nádech, miluješ den ode dne
Miluješ a cítíš jak krásné je být milován
Zvoní ti telefon, přišla nějaká zpráva
Otevíráš ji a zjišťuješ, to píše tvá láska
Umeješ se, oblékneš a vyrazíš ven
Cítíš tu krásu venku, všechno bzučí, všechno kvete
Koukneš na nebe a vidíš tam bílé pruhy od letadel
Ty koukáš na ně a oni na tebe, třeba se těší na to kam letí, drží za ruku svou polovičku a jsou šťastní
Tak jako ty
Zavřeš branku a jdeš po ulici, míjíš tolik krásných lidí
Na každém rohu vidíš jak se někdo s někým objímá
Na začátku jdou každý svou cestou, políbí se a pak se následují už jen jednou
Tou cestou společnou
Zmáčkneš tlačítko na sloupu u přechodu pro chodce, spousty lidí stojí kolem tebe
Zasvítí zelený panáček a pokračujete všichni dále, třeba i oni jdou tam kam ty, třeba i oni cítí to co ty
Míjíš park kde hrají si děti a chvíli je pozoruješ
Není ti 20, není ti 30, jsi jeden z nich, tak krásný bezstarostný život
Opět ti zvoní telefon a víš že si musíš pospíšit
Míjíš obytný blok, koukáš na lidi v autech co míjí tě kolem
Občas někdo koukne na tebe, někdo se i usměje
Říkáš si čím je ten den tak krásný a zní to neuvěřitelně
Ale jsou krásné dny jako tento, cítíš že jsi, cítíš každý dotek nohy s chodníkem, každý dotek slunečního paprsku, cítíš dotek osoby za kterou celou tu cestu jdeš
Políbíš ji a cesty se spojí, sednete na lavičku a koukáte jeden na druhého a ptáš se " jak je možné že se ti dva lidé narodí třeba daleko od sebe, ale jednou se potkají a už se nikdy nechtějí rozloučit " .........
Jenže ty stále sníš, zničeho nic se probudíš
Ne, není deštivý den
Je krásně, všechno je krásné, ale ten telefon ti nezvoní a ty ztrácíš víru a chuť jít ven a aspoň zkusit být šťastný
Přitom stačí tak málo, jen se obléknout a koukat kolem sebe
Vnímat každou maličkost a nepřemýšlet, jen cítit
Moc mi chybíš, i když spolu být už nemůžeme
Stále tě tam v sobě mám, jako rodiče mají své děti, jako rostlina svůj květ, jako to dítě svůj hravý svět, jako ti dva na ulici, jejichž cesty se setkají, jako to slovo já a ty jsme my
Nikdy nezapomenu na první den, první noc, první výlet na Štramberk jak se ti špatně šlo v těch botkách, výlety na chalupu a zpívání, focení u stromu na Olešné, jak jsme jezdili na kole a tak na to zapomněli, ten zimní výlet na Prašivou za medvědem, déšť na jižní Moravě, výlet do skal na Pulčinách, cestu v autobusu do Černé Hory, když jsem věděl že jsi tam vedle mě, pizzy v Novi Vinodolski, prezentačku cos mi dala a co udělal já tobě, když jsi mě vzala poprvé k tobě do školy, večer v Paříži, to jaks měla strach z prvního letu letadlem, ale pak byla tak štastná, koukání se na tvůj oblíbený film, tance a večery v zanzibaru, smsky od tebe, které jsem musel smazat, písničku Scientist, kterou teď poslouchám, to jak jsi vystřihovala srdíčka z papíru a dávala mi je do pokoje...tisíce chvil a miliony nekonečně krásných vteřin. Dnes už chodíš na Prašivou s jiným, možná budeš v Paříži po jeho boku, možná budete ležet na lehátku u moře tam kde kdysi my, možná vám na jížní Moravě nebude pršet a možná tě na ten Štramberk vynese v náručí.
Někdy si říkám jak by to dopadlo, kdybych neudělal co jsem udělal, bylo by to krásné nebo nám bylo souzeno se rozejít? Asi vše mělo být tak jak se stalo. Já vím, že až jednou půjdu ztracený po ulici a někdo mi pomůže nalézt cestu, nikdy nedopustím co se stalo a o to více si budu vážït toho, že na mě někdo myslí, že se budu mít za kým vracet a že někoho udělám šťastného.
Lidé se narodí a jednou potkají člověka, po jehož boku budou chtít jít pořád. Šli jsme vedle sebe dlouhou dobu a asi věděli sami, že to jednou skončí, jednoho to může mrzet, druhý je šťastný, ale oba mají před sebou nový život, nové hledání, snad se oba ponaučí a kdo ví, možná se jednou potkáme, oba o berličce v obchodě, kde budeme kupovat vnoučatům dárky a usmějeme se na sebe a vzpomeneme... napsal/a: HonzikLST 23:14 Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář

natalaik 08.02.2011 02:43:42

...tohle jsem si precetla az ted...takrka po dvou letech,1200 kilometru daleko...az mi dojeti vehnalo slzy do oci...Dekuju