Všechno a nic

17.Září 2007

Pokud sem někdo zabrouzdá, tak nejsem básník, toto jsou jen texty vytvořené v pohnutkách mysli a nebudu se přiřazovat k těm, co dokáží napsat text, který se dotkne nejen mých myšlenek, ale i srdce...Takže berte to jako takový úvodní profil do mého nitra na rozdíl od profilu libimseti, které zobrazuje můj zevnějšek :

---Láska v zimě---

Láska je sen, ze kterého nechce se probudit jen,
Láska je cit, co každý chce mít.
Láska je vášeň, co spaluje nás zevnitř,
Láska je touha, pro níž chce se i zemřít.
Láska je jaro, všechno kolem kvete a voní,
Láska je léto, to teplo a slunce!
Láska je podzim, tolik krásných barev má,
Láska je však i zima, kdy chlad nás omrzá.
Ptáte se "to je pro ní?"
"Ano", odpovím směle.
Ty slova jdou zevnitř, duše i srdce,
Však také z rozumu, lásky i smutku.
Zrovna je pondělí, 15.09h,
Kouknu se na mobil a čtu tvou sms.
Píšeš mi "láska je jaro, s tebou se raduji jako s žádným jiným",
Já ti však odpovím "takhle to není, to ti já tvrdím!"
Zdaleka to není ani to léto,
Plody jsou sklizeny, slunce již zapadlo,
Příroda usíná a mé srdce pro tebe pomalu umírá.

---Na koho myslím?---

Ty to nejsi, s největší pravděpodobností ne.
Je to ta druhá, ta tam v mé mysli.
Zrovna někde sedí, kouká a čte si,
Možná si zpívá a myslí na mě přeci.
Již jsem jí viděl, slyšel i cítil,
Již jsem jí měl a pak také ztratil.
---dodatek O osudu---
Věřím však v osud, v náhodná setkání,
Ať znova pocítíš to jaro mezi námi.
To je to ze všech mých, to největší přání.

---Co zabíjí?---

Zabíjí agrese, zabíjí války,
Zabíjí emoce, zabíjí lásky.
Zabíjí ruce, nože i pistole,
Zabíjí prudce, tiše i zdánlivě.
Zabíjí z touhy, zlosti či nenávisti,
Zabíjí proto, aby se pochopili.
Proč vůbec žijí, a proč vůbec zabili.

---Sedím a koukám---

Sedím a koukám, na monitor ťukám a ptám se, kde jsi?
Zavíráš očka a usínáš, do Říše snů se vydáváš.
Na velkém mráčku pluješ tou tmou, jen měsíc svítí na cestičku tvou.
Sedím a koukám, nad životem bloumám, ptám se, proč jsou na světě smutní lidé?

Chodí všude kolem, míhají se davem, slzy jim stékají a nikdo nic nevidí.
Pod rouškou úsměvů, srdce jen bolí,
Ptají se sami sebe, zdalipak jim to za to stojí.
Sedím a koukám, nad láskou přemýšlím, ptám se, kdepak jsi?
Láska je vůně, všude kolem nás,
Láska je sen, který chceme nechávat si zdát každý den.
Láska je pocit, když tě slunce políbí,
Hluboko vevnitř, přímo tam na srdci.
Láska je hlas, všude kolem nás, stačí jen zavřít očka a těm slůvkům naslouchat
Sedím a koukám, noc bude dlouhá, ostatně jako každá, strávená tak osamělá...

Ležím a koukám, však už se neptám...
Neptám protože už vím, ty jsi má láska, ty jsi to, proč bdím.
Ty jsi mé štěstí, jsi tím snem, jsi dotekem slunce i kouzelnou vůní.
Zavírám oči a slyším tvůj hlas...usínám…

---Co je "člověk?"---

Člověk, kdopak to je? Zrno v poli, smítko na zemi, tečka ve vesmíru či nic v jeho víru?

 

Dneska je 3.prosinec, 3.12. - to je čtyři...pořád přemýšlím, čím je toto datum zvláštní. Ale zvláštní přeci jen je, což vím jen já a ještě jedna osoba. Někdy si říkám, že nechci ať je zítřek. Nejsem pesimista, miluju život a optimismus, ale prostě každým dnem je člověk starší a dál v té své cestě životem, jenže já se chci zastavit. Sednout si a nějakou dobu ležet a válet se.Kdyby tak nebyla zima, bral bych takovej začátek července, nechat doma auto, vzít si obyčejný kolo a zajet někam...jsem dnes zmatený a smutný, ale možná i spokojený, nevím, pokud vás někoho něco napadne ... mějte se

15.Listopad 2006

Dnes jsem stál, resp seděl ve vlaku na nádraží a pozoroval lidi co seděli ve vlaku na vedlejší koleji a taky čekali na odjezd. Jakoby každý měl nějakou bublinu nad sebou, která ukazovala jací jsou, někteří se bavili se svými sousedy, smáli se anebo chlapi pokukovali po holkách co šly zrovna kolem jejich oken, ale naprostá většina oněch cestujících jen seděla a koukala ven bez nějakého bodu, který by stál za pozorování. Někdo upřeně koukal na trs trávy co vyčníval z prostředku panelu, jiní koukali na proti stojící vlak, někteří možná pozorovali mě jak já pozoruji je. Ale v tu chvíli mě zajímaly jejich výrazy ve tvářích a potažmo jejich osudy, od otázky proč jsou v tom vlaku počínaje a kam asi jedou, po jejich upřené pohledy. Jedna slečna mě zpozorovala a usmála se, ta na vedlejším sedadle zase smutně koukala jen tak ven, pán ve vedlejším vagonu byl ze mě pravděpodobně nervózní, neboť koukal velmi nepříjemně...ale zkrátka ta chvíle, těch 5 minut zdálo se mi jako věčnost. Když se náš vlak pomalu rozjížděl, tak se mi vzdalovala ta slečna radost, říkal jsem si, zdalipak ji někdy někde třeba ještě potkám, i slečna smutek, i ta dětská nevinnost v podobě malého kluka přitisknutého svou tváří na špinavé okno, i pan nervózní. Snažil jsem se v tom zrychlování vidět více a více lidí a pomalu vzdalující se bubliny v rychlosti číst, avšak zbyly mi jen stíny, rozmazané cosi co jsem toho dne na chvíli zahlédl.

Někdy
Osudy lidí jsou stejně velmi zvláštní, znáte mladého kluka co si pomalu plní sny a jednoho dne vezme svou hloupostí život jinému, říkám si, tak toto je osud? Pokud ano, tak nechci ať existuje. Dnes ke mě přišel pán v ošumtělém kabátě s rozvázanou tkaničkou a špinavými tvářemi a poprosil mě o cigaretu, měl jsem poslední ale dal jsem mu ji, zatímco vedle stojící hoši se jen ušklíbli. Vím, že touto cigaretou jsem mu vzal zlomek zlomku jeho chatrného života, ale nejspíš to byla jedna z těch věcí, co on má, tak jako má někdo majetek, někdo lásku, někdo zdraví, někdo to vše dohromady, tak někdo má třeba jen ten kabát, tkaničku a cigaretu.
Během následující 20ti minutové jízdy trolejbusem jsem si připadal jako tehdy vtom vlaku na nádraží. Koukal kolem a hlavně poslouchal, vedle mě si přisedla velmi mohutná romská paní s dítětem a hovořila s vedle přes uličku sedící romskou kamarádkou taky s dítětem. Hovořily o tom, že jejich babičky měly 11 a 12 potomků, že jedna ztěch žen čeká čtvrté dítě a ta mladší dvacetiletá své druhé, hovořily o výhodách mateřské dovolené a příspěvků na děti, ale taky o muži té mladší slečny, který je ve vězení. Tomu všemu přihlížel pán s podivnými flíčky natváři a moc se mu leskly oči, a ne alkoholem. Po 20ti minutách jsem dojel na zastávku u mé univerzity a utíkal na výuku. Mezitím mě pozdravil nějaký kluk, kterého jsem nikdy ani neviděl. Odpoledne jsem se pak nepohodl s pár lidmi přes ICQ a téměř rozešel se svou holkou, což mě nesmírně mrzí, všechno.
Teď tady tak sedím a přemýšlím, co vše jsem za dnešek zažil, byl to můj první den, kdy jsem jel namísto svým autem do školy vlakem. A uvědomil jsem si, že studuji vlastně dvě školy, jednu hmotnou, a tu druhou nehmotnou a to je škola života, kterou tak často vidím jen v rychlosti a pohodlí svého vozu

5.2.2007

Bolí to bolí, bolí ten pohled duše i očí.
Někdy chceš vrátit čas, ono to nejde.
Jindy zas doufáš, ať vše rychle přejde.
Největší chyba je dát někomu ten největší dar.
Své tělo, svou duši, své naděje co snad ona vyslyší.
Svůj život svou duši a doufat, že to tuší.
Jenže ona zklame, propíchne tě mečem
Tak nemilosrdně, že ti krev stále jen teče.
Nejde to zastavit, křičíš a prosíš.
Ona tě ale neslyší, zrovna si vlasy suší.
Kouká do zrcadla a vidí svou krásu,
Maluje obličej, kreslí si linky,
„budou mi slušet ty mé nové oční stíny“?
Ty se tam zezdola jen skomíravým hlasem zeptáš,
ukane ji aspoň ta slza pro tebe?

napsal/a: HonzikLST 13:26 Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář