Ani nevíš jak moc bych tě tady potřebovala.Každý den mi chybýš stejně možná ještě víc než ten den předtím.V dubnu to byl přesně rok co sem tě ztratila.Takovou strátu sem málem nepřežila.Bolí mě srdce když si vzpomenu na chvíle s tebou.Jako by to čas nehojil.A taky nezahojí jsou to jen lži co se říkají malým holkám aby se uklidnili a věřily že bude líp.Ale já už dávno malá holka nejsem.Tak moc dobře vím že tahle bolest a stráta ve mě bude už na věky.Vidím tě pod stromem kde jsi sedával po každém obědě a koukal na pole,užíval sis klid okolo.Vždy sem tam ráda potichu sedávala vedle tebe.Objal si mne okolo ramen a čas jako by nebyl nic.Najednou se vše zastavilo.Pořád si pamatuju vše co si mě naučil a co si mi kladl na srdce.Nikdy už to z hlavy nevimažu ani kdybych chtěla.Ale kdo mě ted povede dál?Kdo mi poradí když nebudu vědět kudy kam?Kdy mě obejme když mě bude polet srdíčko?Kdo otře moje slzy když budu plakat?Koukám na fotky kde seš a i na nich je vidět jak moc ses změnil po té nehodě.Ale i tak sem tě milovala každou minutu.Myslela sem si že když dospívám a ty ses o mě tak hezky staral tak je najednou řada na mě.Že když to máš v hlavě trošku popletený tak tě musím hlídat.Ale i tak když ses změnil nic z toho nezměnilo to jak moc ráda sem s tebou trávila čas.Pořád ses stranil lidí ale mě si u sebe měl rád.Nemusel si to říkat a já to věděla.Stačil jediný tvůj pohled do mých očí a já viděla jak moc mě máš rád a jak moc ti na mě záleží.Najednou už sem dospěla a nic se na tvém stavu nezměnilo.Byl si pořád jak malé dítě.Jen já už musela chodit do práce a neměla sem tolik času za tebou jezdit.Nikdy si neodpustím to že jsi měl narozeniny poslední které si slavil a já tam nebyla,byla sem v práci.Říkala sem si že ti to potom vynahradím jen jak budu moct.Ale to už se nestalo.Ani ne měsíc po tvých narozeninách sem měla telefon od mamky.Byl slunečný den a já s klukama v dobré náladě hrála karty.Do telefonu sem se vesele usmála když sem ho zvedla.Pak jako by se svět zastavyl ale ne tak hezky jako s tebou.Odešel si!Mamka říkala že sis šel po obědě lehnout a už ses neprobudil.Prý si ani nic necítil,ale já to cítila za nás za oba.Jako by vše zhaslo.Nemohla sem mluvit jen sem plakala.Nešlo to zastavit.Říkala sem si jak si mi to mohl udělatz o opustit mě.Nechat mě tu bez tebe.Pořád sem plakala a nechtěla uvěřit tomu že už je konec že si to po deseti letech vzdal.Ani sme se nerozloučili.Neřekli si zbohem,neobjali se a já to tak nenáviděla.Strašně sem nenáviděla představu že už tě nikdy neuvidím že už tě neobejmu a nepohladím.Přišel pohřeb a já koukala přez slzy na tvou rakev.Nechtěla sem myslet na to že tam seš.Tak sám.Ale tvoje fotka s tím tvým nejmilejším úsměvem prozrazovala krutou pravdu.Už nikdy nepřijdeš,neobejmeš mě.Nikdy mi neporadíš a už ani jedinou slzu mi neotřeš.Neřekneš že vše bude v pořádku protože sme na to dvy a my dvy spolu vše zvládnem a překonáme.Nechal si mě tady samotnou bojovat se svým životem a osudem.Vše si tu po sobě nechal.Lavičku kde sme sedávali,lžíci kterou si jedl polévky,klobouk který si tak rád nosil,psa co tě miloval natolik jako já,svůj ořech který si zasadil když ste se do domu nastěhovaly,náš dětský domeček v kterém sme si všichni tak rádi hrály ale hlavně nechal si nás tady všechny bez tebe.Moc bych tě tu potřebovala dědečku a tolik mi chybýš že to ani slovy nejde popsat.Budeš v mém srdci na věky a místečko které si po sobě v něm nechal prázdné už nikdy nikdo nedokáže zaplnit.Nechci se s tebou rozloučit tímto dopisem protože vím že si stále při mě a pomáháš mi.Si můj anděl strážný a vždy budeš.