Tak nějak moje myšlenky

Už vážně nevím co mám dělat.Vážně jsem ho šíleně milovala.Byl přesně takový jak sem si ho představovala.Hezký,mladý,zábavný,společenský,oblíbený,nenucený a žil si podle svého.Byl tak trochu rebel.První měsíce našeho vztahu byli vážně nádherné.Každý jeho dotyk sem milovala,každé jeho slovo sem hltala,tolik jsme se nasmáli.Ale pak sem přišla na jeho lži.Pořád nám zasahovala do života ona a já trpěla pokaždé víc a víc.Naštěstí jsem potkala někoho kdo mi pomáhal.Byl tu vždy když sem ho potřebovala.Hladil mě po vlasech když sem plakala,objímal mě když mi bylo smutno.Každý jeho úsměv byl jako nová naděje na lepší zítřek.Moc sem si ho vážila a vždycky vážit budu.Toho človíčka který se hluboko v mém srdci zabydlel.Ale přesto pokaždé když sem přišla domů byla tam jen další bolest a žal.Věčný křik od člověka kterého jsem natolik milovala.Pokaždé když sem to nezvládala utekla jsem za tou teplou náručí kde jsem byla v bezpečí.Byla sem natolik sama že jsem udělala chybu políbila jsem ho a tím jsem ještě vše zhoršila,on se zamiloval a já byla ještě víc nešťastná než předtím.Netlačil na mě a já si toho vážila jen jsem ho nechtěla trápit a věděla jsem že to dělám každým dalším okamžikem co trávím sním.Ale jak jsem měla jít dál?Co teď?Lásku ke svému příteli jsem ještě stále cítila a nevěděla jsem jak z toho kolotoče hádek a slibů pryč.Ale byla jsem natolik sobecká že jsem  nemohla nechat ani jít toho kdo mi byl oporou nevěděla jsem proč a taky sem se za to šíleně nenáviděla.Po nějaké době jsem se svou oporou přestala pracovat a doufala v to že tím na to všechno zapomenu.Nalhávala sem si že co sejde z očí sejde i z mysli.Nebylo to tak.Každý den kdy jsem poslouchala to jak sem nedokonalá a nebo jsem zase prokoukla nějakou lež a zjistila že byl můj přítel zase se svou bývalou jsem se proklínala a přála si vrátit čas.Tolik proplakaných nocí jen kvůli svojí hlouposti.Chyběl mi!Každý jeho pohled,dotyk,úsměv,dech na mém krku,pohlazení,naše zbytečné hádky to vše mi najednou šíleně chybělo.Najednou ve mně zakotvil nekonečný stesk.Nevěděla jsem co mám dělat na všechno jsem byla sama.A doma to bylo stále horší.Přítele sem začala nenávidět a sebe taky.Zjistila sem že si moje vrba našla přítelkyni a to mě už úplně zlomilo.Takovou bolest sem nesnesla a den za dnem to bylo horší šla jsem se za ním podívat do práce a když sem uviděla jeho úsměv jako bych měla pocit že už bude vše dobré ale potom přišla ona a bolest byla zpátky ale ještě stokrát větší.Co já sem si to namlouvala když sem ho nechala jít že zapomenu?Že vymažu svoje city?Ale opak byl pravdou city byli den ode dne silnější.Ve svůj vztah sem ztratila víru už dávno ale byl čas si to konečně přiznat.Po sedmnácti měsících sem řekla dost a odešla. A teď tady sedím a píšu svůj příběh.Ani nevím k čemu to všechno bylo stejně jsem tu sama.Jeden smysl to ale mělo.Už mě nikdo netrápí teď už mě trápí jen má dřívější hloupost a věci co nemůžu změnit,čas co nemůžu vrátit.Hlavní je že s vrbou jsme zase v kontaktu a nejpřednější pro mě je jeho štěstí stejně jako bylo to moje pro něj tenkrát.Jen  mi stále šíleně moc chybí!Ale dokud vím že je šťastný tak já sem taky.Je hloupé že si představuju jak před ním stojím a říkám ,,MILUJU TĚ“ měla jsem to říct už tenkrát.Teď už je pozdě.Ale třeba přijde čas ten správný.Jak říkal snad za další tři roky.Možná  to někdy bude číst ale vím že pochopí že je to o něm tom dokonalém klukovi a mě té hloupé naivní holce.Proč se nesmí lidi klonovat?