Probudila jsem se do dalšího zoufalého rána. Otevřela ospalé oči a ucítila úzkost, ten známí pocit který mě bodá v duši už tolik tydnu. Pocit který vzniká při prozření, že je probuzení horší než sen. Tolik jsem dříve milovala rána, kdy se ještě ospalé slunce pocházelo naši ložnicí,kdy se mohla schoulit do horké a roztoužené náruče a nyní mě noc pomáhá svým černým pláštěm, pod který schová každou bolest. Kolik je na světě lidí s podobným pocitem ,se stejným strachem a úzkostí? Jsou všichni pohromadě a přesto každý sám ve své bolesti. Jak jsem své soucitné přítelkyni noci vděčný, vděčný za každý milosrdný sen ve kterém je šance prožít ten svůj. Svírám rty a zadržuji slzy. Tolik si přeji najít zase lásku v jeho podobe ,těšit se z ranního slunce a probouzející se nedočkavostí co přinese další den. Tolik si přeji milovat a být milován, líbat a být líbán, mít se ke komu schovat do náručí a mít opět důvod milovat rána. S takovou láskou a trpělivostí bych ráda na neho čekala. Mít tu moc, ten dar dívat se na dvě krásná očka,hladit tvoje krasny telicko a svírat dvě ruce které by se ke mě vztahovali s bezmeznou důvěrou. Mám zase opět ten pocit úzkosti ,že je mě něco nedopřáno,odpíráno, že na mě je zapomenuto. Probudila jsem se do dalšího zoufalého rána…..bez lásky…..
Sedíš a ztěžka oddechuješ, smutná princezno, tohle si nezasloužíš,pomohla bych ti, ale jsem svázaná tolika city, že se nemohu anipohnout. Vzpomínáš na to, jak jsi jednou byla šťastná a víš, že už tonikdy nebude dobrý a až ti někdo připomene tu chvíli, budeš si rvátvlasy a ty před probuzením prosíš samu sebe, ať už to skončí i když tytomu nemůžeš zabránit. Víš, že nemůžeš zavřít oči, protože sny o něm seti zdají a když je máš otevřené, tvé oči se snaží vyplavit všechnubolest, všechny vzpomínky... Z tvých slziček by mohlo být slaný moře a i přes to bolest zůstává a covíc, ani těch blbejch vzpomínek, o kterých se furt snažíš psát básně,se nezbavíš, a ty už jsi tak zoufalá, že už jen sedíš a smutněoddechuješ... jednou ale bude líp, zase se na tvé tváři objeví náznakúsměvu, srdce se zachvěje štěstím, a tvé tělo pozná pocitbezpečí...chce to jen čas...
Bloudím světem jako slepec, bojím se dalších Tvých slov, nechci už slyšet víc. Bojím se svých slz, které pomalu stékají po tváři. Hořkých slz, které nic nezmění. Doufám v zázraky, které nepřijdou. Toužím být s Tebou,ale už Tě nikdy nechci vidět. Je to bláznovství. Nevím, co chci, nevím, co cítím, nevím, co dělat... Je konec, a tak to musí být. Není jiná možnost. Tak proč se tak trápím? Proč opět chci pocítit dotek Tvé ruky, slyšet Tvůj zrychlený dech, zažít nádheru té chvíle. Vzít vzpomínky a jako staré papíry je hodit do ohně, spálit, navždy se jich zbavit. Nikdy to nemělo začít, nikdy jsem tohle neměla dovolit, nikdy jsem neměla připustit, aby se toto stalo. Nic není lepší. Nic není hezčí. Nic není jednodušší. Už nechci takhle žít, ve falešných nadějích, ve falešných představách,...
Potulovala se po ulici s pár bankovkami sevřenými pevně v dlani. Motala se, bezděčně a trhaně, ani nevěděla kam jde. Její tělo automaticky na to samé místo, jako každý den. Udýchaná a zpocená dopadla na lavičku, kde už na ni čekal muž se zahalenou tváří, jen cigareta mu čouhala z úst. "Tak kolik máš?" Dívka se zmateně rozhlédla, až teď byla vidět její zubožená tvář spolu s povislou kůží, mastnými vlasy… "Čtyři litry." "Ty si teda vyděláváš," trhaje jí peníze z rukou, hodil po ní sáček s bílým práškem. Z dívky vyzařovala radost. Konečně zase chvíli zapomene na tu tísnivou rutinu. Bludný kruh… Klekla si k lavičce a rozložila své nářadíčko. Viditelná úleva, k té stačí pouhý prášek. Ani nevěděla, co vlastně bere. Chvíli zbavená smyslů se opírala o lokty. Kolemjdoucí pán se strachoval, vždyť také, jak vypadala! Dívka se jen rozmáchla a protáhle zakřičela něco nesmyslného. "Další feťačka," pomyslel si a radši vzal roha. Potácivým krokem se zvedla. Jako by pro ni čas vůbec neexistoval. Protloukala se ulicemi, sem tam někoho vystrašila… Když z ní pomalu vyprchávaly účinky onoho prášku, pomalu si začala uvědomovat, kdo je, kde je, co dělá, co musí udělat… Nejprve mířila směrem k parku. Všude se povalovalo tolik lahví piv. Jí to starosti nedělalo, vždyť je potřebovala. Vzala jednu, jen tak si ji prohlížela a mrštila s ní o kámen. Vzniklé střepy se na ni tak usmívaly. Nebo se jí to zdálo? Z touhy, či snad ze zvyku zvedla pár střepů a zaryla si je do zad. Odeznívající účinky prášku jí pomohly překonat tu bolest - pokud nějakou vůbec cítila. Posadila se mezi střepy a své ruce máčela v krvi. Prohlížela si se zájmem celou tu spoušť - krev jí sloužila jako jediná "potrava", kterou kdy okusila. Ví, co musí nyní udělat. Vydala se hned k rozvrzaným vratům od parku - vedle bydlel opuštěný, nikým nechtěný, ale bohatý starý muž. Tiše zaklepala. Hned jí otevřel, čekal na ni. Jako každý den. Byl v pouhém ručníku, protože se právě chystal do sprchy. Alespoň doufala v takové vysvětlení. Nehorázně páchl, špína na nohou přímo bila do očí! Usmál se, odkryl tím šeredně žluté zuby a hlasitě se zařehtal. "Tak tady tě máme, princezničko! Už se tak těším…" Zvedajíc se jí žaludek, ustoupila. Hned, co se zaklaply dveře, chytil ji a mrštil s ní o postel. "Klid, vydrž to, jinak nedostaneš peníze!" chlácholila se. Strhal z ní oblečení, sobě mohl sundat akorát tak ručník. Když uviděla jeho nahé tělo, to její se začalo vzpírat. "Proč to vlastně dělám?" peníze. Stál proti ní, tak tvrdý, velký, připravený… Násilím jí dal nohy od sebe a vší silou ho tam narval, do tak malé dírky oproti tomu velkému… peníze, peníze… Stimuloval své pohyby pouze podle své potřeby. Zrychloval, tvrdě přirážel, vzdychal. Peníze, peníze… Když ho přestala bavit tato poloha, přimáčkl jí obličej ke stěně a nebral si s ní servítky. Po dvaceti minutách konečně bylo po všem. Třásla se na každičké části těla, sebrala své oblečení, peníze, co ležely na stolku a utekla. Pořád má před očima ten hrozivý smích! Jakmile byla venku, mířila na Tu lavičku. Motala se, zcela vyčerpaná dopadla a hleděla nevědě kam. "Tak kolik máš?" zeptal se. "Čtyři litry." "Ty si teda vyděláváš…"
Nemůžu si jen tak sednout do deště a počítat kapky, co spadnou na zem. Nemůžu spočítat všechny hvězdy, co v noci září, ani nemůžu sečíst vítr, který mi fouká do očí. A tak v noci sedím,pozoruju,jak všechny ty hvězdy svítí na zem, jak mi kapky deště smývají slzy z tváří a prosím vítr, aby mi odvál všechny mé pocity a myšlenky! Jak ráda bych smazala jedním zhasnutím všechno to,co se mi honí hlavou. Nechápu, proč ani jak se mi všechen ten zmatek dovnitř dostal.ani nevím, jestli jsem schopná o něčem přemýšlet. Jsem plná všeho a zároveň úplně prázdná. Chci vše a zároveň nic. Utápím se ve svých vlastních pocitech. Utápím se láskou. Mám ji tolik,že mě dusí,ale nemůžu ji na nikoho vydechnout. Chci abys věděl,že každý den a každou noc,mě ta láska tlačí na srdci. Že ti ji posílám i po tom nejmenším vánku, že jeho si přeju od každé nejmenší hvězdičky a každou kapku prosím,a by mi donesla aspoň trochu toho nepodařeného citu. Nikdo mě nechápe a zároveň mě chápou až moc. Všichni mi chtějí rozumět, ale jedině měsíc,ke kterému se pokaždé modlím ví, že už nechápu sebe ani já sama. Proč ty plané naděje??? Jasně, naděje umírá poslední- já zapomněla. Stejně jako jsem zapomněla,že ne všechny sny se plní. Ne všechna láska je šťastná a ne každý najde štěstí ležet na ulici. Já potkávám jen svou ztracenou radost a pocit volnosti, který mě opustil ve vteřině,kdy jsem potkala tebe. Ne,nechci říct že potkávám své neštěstí,ale už předem prohranou hru. Už předem zahozený papír, na kterém nebylo ještě nic napsáno. Předem zavržený dopis,jen proto,že byla zalepená obálka. Už nikdy se nedovíme,co důležitého obsahoval. Chci zahodit všechnu tu lásku. Jen tak ji vysypat do popelnice, zmuchlat jako staré noviny a spálit. Jenže i když ji hodím do ohně,přijde zase déšť a všechnu snahu zahubí. Chci se zase smát štěstím a dokázat otevřít srdce taky někomu jinému. Jenže už nemám sílu. Opouští mě i má vlastní důvěra v sama sebe. Vlastní osud mě zradil a nechal mě samotnou. A tak chci říct: nasedni na vítr, rozfoukej všechny kapky a zhasni už konečně všechny ty hvězdy zklamání. Trápit se už není moderní!!!Ale ploč já se pořád trápit musím????!MT!!!strasne mots='(...
Lásko, sním o Tobě v půlnočním světle, o samotě v zajetí tmy. Mé myšlenky patří jen a jen Tobě, jsi mou radostí i mým prokletím. Snažím se soustředit na práci, ale vidím před sebou jen Tvou tvář, Tvé oči a Tvůj pohled, který tolik spaluje a hřeje srdce mé. Tvůj úsměv, který hladí moji duši, která tolik touží po Tvé lásce a mé tělo po Tvých něžných dotycích, které tolik miluju a stále mi víc a víc chybí.
Zdá se to tak neuvěřitelné. Nikdy jsem nevěřila, že mi budeš tolik chybět a že se mi bude po Tobě tolik stýskat. Ty chvíle, které jsme spolu trávily byly tak vzácné a když jsem od Tebe odcházela a loučila se, přála jsem si, aby tyto chvíle nikdy neskončily. Ty minuty a hodiny byly a stále ještě jsou jako věčnost, která je tak dlouhá a nesnesitelná bez Tebe. A pak, když jsem Tě zase spatřila, mé srdce poskočilo radostí z Tvé náhlé blízkosti.
Tak moc bych chtěla být jen Tvá, tak moc jak hvězda jediná. Na černém nebi jedna hvězda září, já zkouším pod tou hvězdou žít. Proč mám stále v mysli Tvůj obraz a ne a ne ho vypudit. Zkus na nebe se podívat, zkus představit se lásce. Vidíš tu hvězdu? To jsem já. A Ty? Ty jsi její vládce. Vládce, jež má v moci mé srdce a myšlenky. V mém srdci jsi jen Ty, má přítomnost, má naděje, má láska a mé daleké vzpomínky.
Četla jsem knížku Byla o dívce Ta dívka trpěla Tak jako já Víš proč? Byla zamilovaná Tak moc jako jsem já do tebe Ona ho milovala Míň,než já miluju tebe! Chtěla být jen s ním Pořád,jako chci být já s tebou! On ji nechtěl Tak jako ty nechceš mě! Ale přece jan není o mě Víš proč? Nakonec si padnou o náručí Ale já zůstanu bez tebe...
Vim ze nic neces vracet...proto jenom vzpominam to mi zakazat nemuzes...myslim ze toho co se stalo neni malo a proto i kdyby nekdo chtel neni mozny zapomenout...a jako ze nektery okamziky stojej za zminku...urcite toho nekdo zazil vic...tkze ted nechapou...ale pro me je toho strasne moc uz proto ze nase pratelstvi vydzelo jenom rok...je to hodne malo...ale tech udalosti desne moc...:'(
Pamatujes is na:
Nase zas aktiwni..
Na nase palandy na vylete...a moe umelecky lezeni z ni..:D
Na nase kuchteni kurete na paprice ala Karel:D
Na ,,housenku"v nasi chatce:D
Na tvoje aktiwni krmeni ,,Verdzila":D
Na sporak-nesporak:D
Na tvoji vjecne utopenou lzici:D
Na nakup v Albertu:D
Na vubec ne deravou lahev s kolou:D
Na NASE NAROZKY...
Na amatersky foceni ve vytahu:D
Na nasi uplne prvni navstevu haly...i na ty dalsi:D
Na Gaye:D
Na nase atentovani bonbonama orbit:D
Na Dominovu sikanu neumerene velkou kladou:D
Na kriplligu pred horasovym barakem...:D
Na nasi malo povedenou akci ,,polejvani":D
Na to jak nas ucili hrat ,,streeta";D
Na horasovi narozky...tudiz na...
Cestu tam i z5:D
Na utikani pred bangama:D
Na shellku:D
Na to jak Kulis zahodil tu lahev na tu zahradu:D
Na moe ,,cisty" ponozky...po par krocich bez boty v lese:D
Na vase pareni tenisu se zarubicem:D
Na nase zklamani z pofiderni chuti sqashe:D
Na fricuv malo rozbijeci smich:D
Na nase slavne vytvory kteryma sem byla vjecne zasobovana a doted je vsechny mam;)
Na nase akce na koleckovych bruslich:D
Na foceni pred fotbalovou skolou fk jablonec:D
Na tvoje amatersky foceni fanyho a hafika:D
Na jezdeni v kosiku:D
Na prezentaci z Pencina:D
Na ,,obkliceni mnichi":D
Na demostrace proti Javorsky:D
Na hodiny anglictiny:D
Na spichi na kemenny:D
Na kazdodenni vybrakovavani Billy:D
Na nase vjecny hadky a pak na to usmirovani:D
Atd...atd...atd....byly toho kotle...a ty to vis...sem strasne ze se tohle vsechno stalo...i kdyz Ja a Ty sme ted kazda na jinym brehu...myslim ze na tohle vsechno nas bude spojovat naporad..... muzu Ti slibit ze JA nezapomenu NIKDY protoze to nejde...
V parčíku na lavičce Bývá člověk jenž na vás volá když jdete kolem Má skřipec a šaty vybledlé šedi Kouří laciný doutník sedí A volá na vás když jdete kolem Nebo vám jenom pokyne Nesmíte se na něho dívat Nesmíte ho vnímat Musíte jít svou cestou Dělat že ho nevidíte Dělat že ho neslyšíte Jít dál a přidat do kroku musíte Když se na něho podíváte Když ho posloucháte Kývne na vás a nic už a nikdo Vám nezabrání abyste nesedli k němu Tehdy se na vás dívá a usmívá A vy trpíte ukrutně A muž se pořád usmívá A vy se musíte usmívat Přesně tak Čím víc se usmíváte tím více trpíte Krutě A čím víc trpíte tím víc se usmíváte Nezhojitelně A trčíte stále Přikovaný S úsměvem na lavičce Děti kolem vás dovádějí Chodci se procházejí Klidně Ptáci odlétají Opouštějíce jeden strom Pro druhý A vy zůstáváte Sedět na lavičce A vy víte dobře víte Že nebudete nikdy dováděti Jako ty děti Víte že se už nikdy nebudete procházet Klidně Jako ti chodci Že nikdy už neodletíte Opouštějíce jeden strom pro druhý Jako ti ptáci.
Četla jsem knížku
] = NO SCHOLL [
] , NO SEX [
] , NO LOWE [
] , NO CHILDERN [
] .. TEZKO SPLNITELNE DEFINICE [
] TAGZE .. [
] ..