Probudila jsem se do dalšího zoufalého rána. Otevřela ospalé oči a ucítila úzkost, ten známí pocit který mě bodá v duši už tolik tydnu. Pocit který vzniká při prozření, že je probuzení horší než sen. Tolik jsem dříve milovala rána, kdy se ještě ospalé slunce pocházelo naši ložnicí,kdy se mohla schoulit do horké a roztoužené náruče a nyní mě noc pomáhá svým černým pláštěm, pod který schová každou bolest. Kolik je na světě lidí s podobným pocitem ,se stejným strachem a úzkostí? Jsou všichni pohromadě a přesto každý sám ve své bolesti. Jak jsem své soucitné přítelkyni noci vděčný, vděčný za každý milosrdný sen ve kterém je šance prožít ten svůj. Svírám rty a zadržuji slzy. Tolik si přeji najít zase lásku v jeho podobe  ,těšit se z ranního slunce a probouzející se nedočkavostí co přinese další den. Tolik si přeji milovat a být milován, líbat a být líbán, mít se ke komu schovat do náručí a mít opět důvod milovat rána. S takovou láskou a trpělivostí bych ráda na neho čekala. Mít tu moc, ten dar dívat se na dvě krásná očka,hladit tvoje krasny telicko  a svírat dvě ruce které by se ke mě vztahovali s bezmeznou důvěrou. Mám zase opět ten pocit úzkosti ,že je mě něco nedopřáno,odpíráno, že na mě je zapomenuto. Probudila jsem se do dalšího zoufalého rána…..bez lásky…..

Vloženo: 21.Září 2009 v 19:36.