08.Červen 2007,15:56
Tuto milou pohádku jsem psal v hodině češtiny na zadní stranu písemky ve třetím ročníku místo toho abych poslouchal marné snažení naší paní učitelky nás něco naučit.
Žil, byl Kajak a Sprej na záchody. Žily, byli v jedné chaloupce uprostřed lesa a skoro odjakživa byli kamarádi jako Ježek s Krtkem. Každý den vstali a vyšistili si zuby a pak do pul dvanácté chodili kolem starého tranzistoráka kolem dokola. To byl fičák. Pak se naobědvali a dokud se na nebi neobjevila první hvězda, chodili furt kolem toho tranzistoráka. Věřte, nevěrte vydrželo jim to dva, tři roky a pak se to stalo. Ten den byl celý nějaký divný. Hned po ránu řekl Kajak Spreji na záchody:"Čus". A Sprej na záchody na to odpověděl:"Tak to má být." A Kajak zas na to:"I to se může stát." A Sprej mu zás odpověděl:"Musím si to rozmyslet." A Kajak to nevydržel, zasmál se, otočil se a spolknul vidličku. A Sprej na záchody mu řekl:"Zítra uvidíme." A tak čekali do zítřka. A přišel zítřek a nic. Tak Sprej navrhnul:"Neváhejme a volejme: ádi ču šu psádí ukukukuk!" A Kajak s vidličkou v břuchu to nevydržel, zasmál se, otočil se a strčil si vlas do ucha. Sprej se zamyslil a začal přemýšlet. Po třech dnech z jeho nevinných úst vyšel verdikt:"Smrt upálením!!!" A tak se stalo. Konec to byl štastný pro oba tři, ale o tom je už jiná pohádka. Dobrou noc děti.
07.Červen 2007,19:23
Je čtvrtek, o několik málo víc dní později než by se zdálo, že je, kdybych si nedal na chvíli pauzu od psaní. Vůbec sem však nezahálel a činnil sem se činny všemi možnými i nemožnými, pro někoho těžko uvěřitelnými pro někoho zhola neuvěřitelnými až smyslupochybujicími či zdravého rozumu zbavenými a normální chapaní věcí uplně vysazenými, toť vše v celkové bilanci činící změt možná nesrozumitelně znějících ale mnou vlastně a jistě vykonnaných a promyšlených nápadů a řešení z kterých vzejdou jen věci dobré,prospěšné, sympatické a progresivní. Na to krk vsadím a za to ruku do ohně strčím, páč sem si tím jist, ikdyž vám to nemůžu říct z důvodů nevyslovených, z důvodu utajených a nakonec z důvodu mých vlastních, po kterých nikomu nic není a nebude dokud tomu já nedovolím. Ale abych zbytečně svou pověst nekazil přiliš optimistickými řečmi o něčem čemu stejně nemůžu věnovat pozornost z již zmíněných důvodů, tak bych opět přešel k něčemu smutnému a ve štěstí ubranému- co jistě potěší ne jednoho cynika. Nedávno a myslím že je tomu i dneska co jsem zakončil mé čtyrdenní působení v přípravném kurzu jazyka anglického, jakožto jazyka světového a hlavně pro mě teda jazyka jehož znalost je mi doporučena pro úspěšné absolvování příjmacích zkoušek na jednu nejmenovanou universitu. Přes veškeré mé očekáváni, přes slibné sny o slibném dokončení a přes všechny své vlastní již tak tradiční pesimistické myšlenky nahlodávájicí mé seběvedomi, jsem zakoušel od pondělka do čtvrtka urputný souboj mé trpělivost proti mé totální nepřipravenosti, ruku v ruce jdoucí se silnou touhou usínat zrovna těch částech dne kdy příprava probíhala. Ač jsem spánek někdy lépe jindy hůř zdařile překonával, tím víc sem litoval toho že neprodávám u větnamců a nevystačím si řečí těla. Můj zažitý sklon ze stření školy automaticky ignorovat cokoliv co někdo lépe vzdělaný vysloví a čím by mě chtěl nedej bůh poučit nebo mi předat moudro se uplatnil až mi to bylo nemilé. Při zvýšené pozornosti, abych zapadl do skupinky urputně se snažících mých kolegů a kolegin, kteří mají vytyčeny podobné cíle a kteří asi spolehají především na sebe a ne jak já na osud a náhodilý způsob viz štasných deset šance milion, jsem však zaznamenal pár světlých okamžiku a to nejen v tom že jsem měl možnost zavítat ve volných chvílích do hezkých obchodů v marketech Ostravy a podívat se na věci na které nemám a které bych si určitě koupil kdybych na ně měl - když jsem tam byl už po čtvrté - již jsem nabyl pocitu že je vlastně vlastním když je vídím každý den. Takže těm světlým stránkám tedy. Ne vždy jsem jen trapně a volnomyšleknovitě přihlížel počínání svého kolektivu.V nekonečných šesti hodinách utrpení, týranní a snažení se vytlačit z hlavy něco co tam nění a ani snad nepatři mi mí kolegové sice pomáhali a však přes všechnu snahu jich a našich kantorů jsem vždy již automaticky a záměrně odpovídal špatně, občas na něco jíného a většinou i jíným jazykem - což v jazykovém kurzu je docela kuriozní a docela to dokáže pobait unavenou mysl a zvednou zavírající se oči s každou další minutou podléhající výsledku nudné konverzace spojené s pachem školního prostředí. Poslední minuty jsem travíl s batohem na zádech stojící u dvěří s rukou na klice a čekájící až uběhne poslední půlhodinovka posledních předposlední vyučovací hodiny abych odešel a následně abych se znnovu vrátil uvědomivši si celou situaci s přeběžným odchodem a s bolestým výrazem ve tváři očekavající ještě jednu hodině z čehoč další pul hodinu u dvěř s rukou na klice. Možnost jakékoliv nápravy a ponaučenní se v mé nemyslící a zdegeneroavné hlavě neujala a tak jsem toto zakoušel i další dny. No a nyní když jsem vše "uspěšně" dokončil se ani necítím že bych dosáhnul více než že budu vstávát zase hodně pozdě - což mi vůbec nestačí protože jak víte mám větší plány než vstávat každý den o půl dvanácte odpoledne abych následně o půl druhé odpoledne šel znova spát. S vizí že se můj spánek střídá se spánkem a ten opět se spánkem sřřídající se občas z krátkým probuzením ukončím toto téma ale bez věty vybizející k pozbuzení, kdy se člověk uklidnuje tím že to horší být už nemůže, by jsem se rozločit nemohl. Snad zítra bude líp.
06.Květen 2007,13:54
Po několika dnech opět pokračuji v psaní.. mimochodem pokračuji na popud jiných.... vůbec nevím o čem mám psát. Už vím začnu jednoduchým výčtem slov, které vám aspon trošku vytvoří představu o mém všedním dnu:
1.Budík 2.Budík 3.Budík (to znamená že budík zvoní tak dlouho než ho vypnu) 4.Budík 5.Budík (to znamená že zvoní docela dlouho i potom co ho vypnu-je už starý) 6. Voda - zimná voda 7.Ručník 8.Oblečení 9.Čaj (čaj je dost v klidu) 10.Jídlo (do školy) 11.Jídlo (doma-jestli stíhám) 12.Jidlo (občas mám dost času tak žeru jak se dá) 13.Rádio 14.Vlasy 15.Zuby 16.Dveře 17.Cesta 18.Sakra taška(občas ji zapomenu doma) 19.Dveře 20.Taška 21.Cesta 22.Bus 23.Bus 24.Bus 25.Bus 26.Bus 27.Bus 28.Bus 29.Bus 30.Bus 31.Bus 32.Bus 33.Bus 34.Bus 35.Bus 36.Bus (to znamená že 15.minut jedu busem) 37.Nadr 38.Cesta 39.Škola 40.-117. Nuda(nechtěl sem to vypisovat jak s tím busem) 118.Cesta 119.Oběd 120.Hamburger (oběd není dobrý) 121.-135.Bus (tj.122.Bus,123Bus,124Bus,atd - každý chápe) 136.Doma 137.Noviny 138.Postel ......... od 139. je to už hodně relativní a záleží na tom kolik mám let a co můžu dělat, třeba jak jsem měl pět to jsem toho moc nemohl dělat, ted mám devatenáct a to si myslím že už jenom chvilku a budu toho moc dělat konečně víc než v pěti. Když jsem se tak hezky rozepsal mohl bych už normálně pokračovat v psaní....jenže pořád nevím o čem mám psát. Zkusím chytit inspiraci... Nedaří se mi to...Nejsem správný chytač. Když už se mi ta inspirace tak vyhýbá tak ji alepson pomluvím: Jako nic proti inspiraci, ale to víte, že vznikla spojením slov in a spirace, in jako v a spirace jako spir a ce, co je spir a co je ce to každý vi, takže ostuda velká, že být isnpirací tak už ted sem zahrabaný hluboko a dělám ze sebe outspiraci. Jako co si vůbec myslím, že to nebo to, vůbec, tohle teda ne. A ne a ne a nebude. Chci ztátu inspirace. Ztráty inspirace! Ztráty inspirace! (www.ztratyinspirace.cz) Stavební kolaudace. Lékařská rehabilitace. Soudní aukce. Vitamin Ce. .... Hele fakt mě inspirace sere, a jestli po mě bude něco chtít, jako že to vím, jako že jo, jako že to tak je vždycky a jako že sem vždycky ja ten hodny, tak jako že tedka nic, protože jako že zklamaní a nedůvěra. Chci respekt. Zkazilo mi to den. Čest , končím. Snad zítra bude líp.
13:09
Po šesti dnech opět zapisuji do svého deníku své osobní prožitky a výsledky mých snah zdokonalit svět a přizpůsobit jej mým představám, které zahrnují samozřejmě genocidu všech nečistých až pejorativních ras koní. Nejsem sadista ale je na místě zjednat pořádek v živočišném sektoru a kdo jiný než já, má inteligentní a fyzické předpoklady k tomu, aby přesvědčil jiné lidi k tomu, aby začali plnit mé příkazy...mé dobré, skvělé, promyšlené až sofistikovaně dokonalé normy a konvence, kterým nechybí ani humor ani důraz. Ale to bylo jen na okraj mých budoucích plánu, které zajisté budou vést k totálnímu ovládnutí severní části evropského středozemí, mimo jiné mám plán nejprve obsadit Turecko, pak budou následovat ostatní kraje.
Kromě svých skromných plánů jsem dneska přemýšlel taky nad tím jak bych odpověděl, kdyby mě někdo podezříval s prodeje modrních nízkopodlažných trolejbusu sponzorovaných evropských statutárním fondem pro rozvoj regionu. I když nidky jsem nic podobného nečinil, nečiním a činit nebudu, vždy je třeba mít dobrý argument, který by veškerá podezření srail k zemi.Můžete být nevinní ale když se neobhájíte, nikdo vám neuvěří, proto jsem věnoval své úsilí vytvořením obranných argumentů. Myslím že jsem velice schopný, nadaný v otázkách řečnických a kolikrát se úspěšně hádám aniž bych měl pravdu, můžu se zajisté pochválit, že jsem vynikající řečník a argumentalista. Proto se sám sobě divím, že jsem na nic kloudného nepřišel. Po neúspěchu, který mě hodně dostal a musel jsem dostat čas, abych se vzpamatoval, jsem si chtěl reputaci napravit tím, že vymyslím názvy na předměty, které dosud nikdo nepojmenoval, tady jsem myslím zaznamenal úspěch. Například pansamtam, tamparararapam nebo udururucuruchur jsou jistě hezká slova příjemná na pohled a lahodná uchu, nemají však na můj nejlepší objev, kterým jsem pojmenoval volný prostor mezi jménem a příjmením nějaké osoby. Slovo mrezrez jej naprosto vystihuje a po chvíli mi samotnému připadalo, jak bych tento pojem znal sand odjakživa. Ještě sice nevím jak jej skloňovat, světovou slávu jsem si myslím již zajistil. .... Po chvili...... Mám dojem, že mě sledují. Vědí, že vím něco co oni ne. Chtějí mi ukrást můj název, který vystihuje mezeru mezi jménem a příjmením. Mám strach, že proto udělají cokoliv. O svůj poklad však budu bojovat. Trošku jsem to čekal. Sledují mě už delší dobu, protože vědí, že jsem hodně dobrý. Mé nápady však pro mě znamenají všechno. Vzdal bych se jich akorát za peníze. Jenže tolik oni nemají. A oni to vědí. Už ta paní odpoledne na chodniku mi byla nějaká podezřelá. Chvílemi se chovala jako moje máma, ale já jsme v ní poznal špiona a konfidenta. Nesmím nikomu věřit. Život se mi začíná rozpadat, již nemám tak vlidný vztah se svým psacím stolem.Přestal jsem se mu svěřovat.... mám totiž dojem že třeba taky podlehl nátaklaku zvenčí. Snad zítra bude líp.
12:54
Je středa. Devatenáct hodin a dvacetpětminut,.... ted uz dvacet sest. Za chvilku musim odejít od počitače, jinak mi mamka nadá. Jestli to neudělá ona, udělá to táta. Vůbec nemají pochopení pro mé potřeby. Snažím se jim to vysvětlovat. Nechtějí mě pochopit. Mají asi vlastní názor. Špatný názor. Mám plán. Vyvrátím jim jejich špatný názor. Ale jak to mám udělat? Musím si to promyslet. Nesmím nic nechat náhodě. Když to nevyjde musím se tvářit jako že nic. ....... Nevyšlo to. Snažím se tvářit jako že nic. Je to komplikované. Mám nutkavý dojem že se tvářím všemožně jen ne jako že nic. Neztrácím naději..... pomalu ztrácím naději...ztratil sem naději. Začínám se zase tvářit normálně. Situace se sklidňuje. Chtělo by to nový plán. Nic mě nenapadá. Potřebuju zakrýt svůj neúspěch. Svěřuji se rodičům že jsem neumyl před týdnem nádobí. Zaznamenávám úspěchem. Debata se plně začíný odvýjet od neuposlechnutí příkazu z minulého týdne. Na můj klamný výraz jako že nic už asi každý zapoměl. Mám z toho dobrý pocit. Vyfasoval jsem zaracha. Pocit už není tak skvělý, sem však optimista..... Optimismus mě přechází rychleji než jsem čekal, dovýdam se totiž informace okolo mého neúspěšného pokusu změny názoru mých rodičů. Odposloucháváml jejich debatu z poza rohu u ledničky. Debata se začíná vyostřovat. Začíná padat první komplikovaná souvětí, některým slovům nerozumím. Věty se zkracují, další působení bude pravděpodobně na půdě gest a fyzických činnů. Vyvstávám z poza rohu u ledničky a snažím se mást náhodilými příslovci a podstatnými jmény. Z ničeho nic začíným skloňovat slovo "deka". Sklaňuji však záměrně podle vzoru růže a ne podle vzoru žena jak je to správně. Snažím se tím klamat a upotat pozornost na odlišný až nepřírozný šestý pád "o kom očem, o decích". Podařilo se mi vyloudit první usměvý s tváří přitomných. Začíná se mi to vymykat. Üsměvy se mění v sakrastické narážky až xenofobní urážky. Bojím se že na řadu příjde šikana. Snažím se nenápadně zmizet oknem. Byl jsem zachycen, reflexivně dělám mrtvého. Snad se slitují. Hlasy se vzdalují. Vyšlo to. Soustředil jsem dokonale mysl a dostal jsem se do určité fáze nevědomí. Utřibuju si myšlenky a plánuju si život. Začínám pronikat do merka všech problému, škoda že tyhle vědomosti neumím zformulovat do odpovědí. Určitě by to bylo zajímavé. Probouzím se. Vše co jsem věděl automaticky zapomínám. Nebráním se slzám. Snad zítra bude líp.
