07.Červen 2007,19:23
Je čtvrtek, o několik málo víc dní později než by se zdálo, že je, kdybych si nedal na chvíli pauzu od psaní. Vůbec sem však nezahálel a činnil sem se činny všemi možnými i nemožnými, pro někoho těžko uvěřitelnými pro někoho zhola neuvěřitelnými až smyslupochybujicími či zdravého rozumu zbavenými a normální chapaní věcí uplně vysazenými, toť vše v celkové bilanci činící změt možná nesrozumitelně znějících ale mnou vlastně a jistě vykonnaných a promyšlených nápadů a řešení z kterých vzejdou jen věci dobré,prospěšné, sympatické a progresivní. Na to krk vsadím a za to ruku do ohně strčím, páč sem si tím jist, ikdyž vám to nemůžu říct z důvodů nevyslovených, z důvodu utajených a nakonec z důvodu mých vlastních, po kterých nikomu nic není a nebude dokud tomu já nedovolím. Ale abych zbytečně svou pověst nekazil přiliš optimistickými řečmi o něčem čemu stejně nemůžu věnovat pozornost z již zmíněných důvodů, tak bych opět přešel k něčemu smutnému a ve štěstí ubranému- co jistě potěší ne jednoho cynika. Nedávno a myslím že je tomu i dneska co jsem zakončil mé čtyrdenní působení v přípravném kurzu jazyka anglického, jakožto jazyka světového a hlavně pro mě teda jazyka jehož znalost je mi doporučena pro úspěšné absolvování příjmacích zkoušek na jednu nejmenovanou universitu. Přes veškeré mé očekáváni, přes slibné sny o slibném dokončení a přes všechny své vlastní již tak tradiční pesimistické myšlenky nahlodávájicí mé seběvedomi, jsem zakoušel od pondělka do čtvrtka urputný souboj mé trpělivost proti mé totální nepřipravenosti, ruku v ruce jdoucí se silnou touhou usínat zrovna těch částech dne kdy příprava probíhala. Ač jsem spánek někdy lépe jindy hůř zdařile překonával, tím víc sem litoval toho že neprodávám u větnamců a nevystačím si řečí těla. Můj zažitý sklon ze stření školy automaticky ignorovat cokoliv co někdo lépe vzdělaný vysloví a čím by mě chtěl nedej bůh poučit nebo mi předat moudro se uplatnil až mi to bylo nemilé. Při zvýšené pozornosti, abych zapadl do skupinky urputně se snažících mých kolegů a kolegin, kteří mají vytyčeny podobné cíle a kteří asi spolehají především na sebe a ne jak já na osud a náhodilý způsob viz štasných deset šance milion, jsem však zaznamenal pár světlých okamžiku a to nejen v tom že jsem měl možnost zavítat ve volných chvílích do hezkých obchodů v marketech Ostravy a podívat se na věci na které nemám a které bych si určitě koupil kdybych na ně měl - když jsem tam byl už po čtvrté - již jsem nabyl pocitu že je vlastně vlastním když je vídím každý den. Takže těm světlým stránkám tedy. Ne vždy jsem jen trapně a volnomyšleknovitě přihlížel počínání svého kolektivu.V nekonečných šesti hodinách utrpení, týranní a snažení se vytlačit z hlavy něco co tam nění a ani snad nepatři mi mí kolegové sice pomáhali a však přes všechnu snahu jich a našich kantorů jsem vždy již automaticky a záměrně odpovídal špatně, občas na něco jíného a většinou i jíným jazykem - což v jazykovém kurzu je docela kuriozní a docela to dokáže pobait unavenou mysl a zvednou zavírající se oči s každou další minutou podléhající výsledku nudné konverzace spojené s pachem školního prostředí. Poslední minuty jsem travíl s batohem na zádech stojící u dvěří s rukou na klice a čekájící až uběhne poslední půlhodinovka posledních předposlední vyučovací hodiny abych odešel a následně abych se znnovu vrátil uvědomivši si celou situaci s přeběžným odchodem a s bolestým výrazem ve tváři očekavající ještě jednu hodině z čehoč další pul hodinu u dvěř s rukou na klice. Možnost jakékoliv nápravy a ponaučenní se v mé nemyslící a zdegeneroavné hlavě neujala a tak jsem toto zakoušel i další dny. No a nyní když jsem vše "uspěšně" dokončil se ani necítím že bych dosáhnul více než že budu vstávát zase hodně pozdě - což mi vůbec nestačí protože jak víte mám větší plány než vstávat každý den o půl dvanácte odpoledne abych následně o půl druhé odpoledne šel znova spát. S vizí že se můj spánek střídá se spánkem a ten opět se spánkem sřřídající se občas z krátkým probuzením ukončím toto téma ale bez věty vybizející k pozbuzení, kdy se člověk uklidnuje tím že to horší být už nemůže, by jsem se rozločit nemohl. Snad zítra bude líp.
