Tuto milou pohádku jsem psal v hodině češtiny na zadní stranu písemky ve třetím ročníku místo toho abych poslouchal marné snažení naší paní učitelky nás něco naučit.
Žil, byl Kajak a Sprej na záchody. Žily, byli v jedné chaloupce uprostřed lesa a skoro odjakživa byli kamarádi jako Ježek s Krtkem. Každý den vstali a vyšistili si zuby a pak do pul dvanácté chodili kolem starého tranzistoráka kolem dokola. To byl fičák. Pak se naobědvali a dokud se na nebi neobjevila první hvězda, chodili furt kolem toho tranzistoráka. Věřte, nevěrte vydrželo jim to dva, tři roky a pak se to stalo. Ten den byl celý nějaký divný. Hned po ránu řekl Kajak Spreji na záchody:"Čus". A Sprej na záchody na to odpověděl:"Tak to má být." A Kajak zas na to:"I to se může stát." A Sprej mu zás odpověděl:"Musím si to rozmyslet." A Kajak to nevydržel, zasmál se, otočil se a spolknul vidličku. A Sprej na záchody mu řekl:"Zítra uvidíme." A tak čekali do zítřka. A přišel zítřek a nic. Tak Sprej navrhnul:"Neváhejme a volejme: ádi ču šu psádí ukukukuk!" A Kajak s vidličkou v břuchu to nevydržel, zasmál se, otočil se a strčil si vlas do ucha. Sprej se zamyslil a začal přemýšlet. Po třech dnech z jeho nevinných úst vyšel verdikt:"Smrt upálením!!!" A tak se stalo. Konec to byl štastný pro oba tři, ale o tom je už jiná pohádka. Dobrou noc děti.
No tak samo, že jsem myslela tu tvou pohádku, nebo co to vůbec má být...