Je středa. Devatenáct hodin a dvacetpětminut,.... ted uz dvacet sest. Za chvilku musim odejít od počitače, jinak mi mamka nadá. Jestli to neudělá ona, udělá to táta. Vůbec nemají pochopení pro mé potřeby. Snažím se jim to vysvětlovat. Nechtějí mě pochopit. Mají asi vlastní názor. Špatný názor. Mám plán. Vyvrátím jim jejich špatný názor. Ale jak to mám udělat? Musím si to promyslet. Nesmím nic nechat náhodě. Když to nevyjde musím se tvářit jako že nic. ....... Nevyšlo to. Snažím se tvářit jako že nic. Je to komplikované. Mám nutkavý dojem že se tvářím všemožně jen ne jako že nic. Neztrácím naději..... pomalu ztrácím naději...ztratil sem naději. Začínám se zase tvářit normálně. Situace se sklidňuje. Chtělo by to nový plán. Nic mě nenapadá. Potřebuju zakrýt svůj neúspěch. Svěřuji se rodičům že jsem neumyl před týdnem nádobí. Zaznamenávám úspěchem. Debata se plně začíný odvýjet od neuposlechnutí příkazu z minulého týdne. Na můj klamný výraz jako že nic už asi každý zapoměl. Mám z toho dobrý pocit. Vyfasoval jsem zaracha. Pocit už není tak skvělý, sem však optimista..... Optimismus mě přechází rychleji než jsem čekal, dovýdam se totiž informace okolo mého neúspěšného pokusu změny názoru mých rodičů. Odposloucháváml jejich debatu z poza rohu u ledničky. Debata se začíná vyostřovat. Začíná padat první komplikovaná souvětí, některým slovům nerozumím. Věty se zkracují, další působení bude pravděpodobně na půdě gest a fyzických činnů. Vyvstávám z poza rohu u ledničky a snažím se mást náhodilými příslovci a podstatnými jmény. Z ničeho nic začíným skloňovat slovo "deka". Sklaňuji však záměrně podle vzoru růže a ne podle vzoru žena jak je to správně. Snažím se tím klamat a upotat pozornost na odlišný až nepřírozný šestý pád "o kom očem, o decích". Podařilo se mi vyloudit první usměvý s tváří přitomných. Začíná se mi to vymykat. Üsměvy se mění v sakrastické narážky až xenofobní urážky. Bojím se že na řadu příjde šikana. Snažím se nenápadně zmizet oknem. Byl jsem zachycen, reflexivně dělám mrtvého. Snad se slitují. Hlasy se vzdalují. Vyšlo to. Soustředil jsem dokonale mysl a dostal jsem se do určité fáze nevědomí. Utřibuju si myšlenky a plánuju si život. Začínám pronikat do merka všech problému, škoda že tyhle vědomosti neumím zformulovat do odpovědí. Určitě by to bylo zajímavé. Probouzím se. Vše co jsem věděl automaticky zapomínám. Nebráním se slzám. Snad zítra bude líp.