O vztazích, nejistotě a Malém princovi

Zhruba před týdnem jsem tady na blogu tak trochu ponocoval, nechával se unášet myšlenkami, a přemýšlel jsem také o ostatních lidech. Co vlastně lidé chtějí, a proč jsou pořád tak nespokojení? Patrně z důvodu únavy jsem posledně také ukvapeně slíbil, že se tomuto tématu budu v nějakém dalším článku věnovat – no ale protože mám zrovna volnou chvilku, můžeme se v tom rovnou trochu povrtat…

Poslední dobou na Líbko nechodím tak často jako dřív, ale přesto se tady objevuji minimálně jednou denně. Někdy tu straším až pozdě v noci, ale jindy se sem dostanu třeba už odpoledne. Pokud se objevím v rozumnou hodinu, většinou je online hned několik mých přátel, což ale nebývá příliš optimistický pohled. Tedy ne, že bych kamarádil s nějakými příšerkami (i když) ;-) ale stačí pohled na jejich statusy: ty jsou totiž docela často "veselé" jak  sněhulák na plotně, a obvykle obsahují povzdechy jako „Smutek“, „Život je boj“, „Končím“, „Kurva shit!“ „Mám strach“, „!!!“ a tak dále…

Hned po přihlášení se většinou podívám na diskuse, a tam přichází na řadu další porce emocí jak z VéKéVéček. Pokud nebudu počítat cca 1% víceméně normálních nebo rozumných diskusí, tak zhruba polovina všech témat se týká pitomostí typu „nEjLePčEjŠí sTyLy“, „Lady GaGa nejvíc“, „VyMěníM kOmeNtíKy“ „Cikáni sou swině“ či „Která holka mě nakopne?“; zatímco druhá polovina diskusí se točí právě kolem vztahů (respektive nářků týkajících se vztahů). A zde se objevují evergreeny typu „Kluci jsou svině“/ „Holky jsou děvky“, „Proč já?!“, „Co mám dělat, když..“, „Mám mu říct žhe ho myluju?“,  či klasické „Láska bolí“ a „Život je kurwa“…

Je to zvláštní. Na první pohled by se mohlo zdát, že každý druhý tady prochází nějakým děsivým obdobím, kdy se mu nic nedaří, pronásleduje ho jeden problém za druhým, atd. Ale jakmile se člověk trochu rozhlédne a začte se do diskusí, stesků a argumentů, tak zjistí, že je všechno trochu jinak. Lidé mají totiž úžasnou schopnost (možná až dar) být neustále s něčím nespokojení, a v podstatě nikdy nevědí, co vlastně chtějí. Ona to není žádná novinka – už staré pořekadlo hovoří o tom, že tráva na druhé straně plotu se vždycky zdá zelenější (tj. nejsme nikdy spokojení s tím, co máme). Ovšem nejde jen o určitou nespokojenost či neskromnost, problém je celkově v přístupu k životu. 

Krásně o tom pojednává třeba kniha Malý princ. Snad v každé větě je ukrytá moudrost, která i v dnešní době tak citelně chybí. Když liška poučuje Malého prince o přátelství a odpovědnosti, zdá se to být jasné a logické - ale přesto na to každý pořád zapomíná... „Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel“. Liška by měla pravdu i dnes; i tady na Líbku má každý hromady "přátel" - ale ti se ve skutečnosti většinou neznají, nedůvěřují si, nezáleží jim na sobě..

Jak už jsem psal v nějakém starším příspěvku, dnešní doba nabízí lidem celou řadu možností a vymožeností (v zábavě, ve vzdělání, ve vztazích, v životě obecně), ale většina z nich je zároveň poměrně jednoduchá, uspěchaná či povrchní. Místo čtení knih si přelítneme jen abstrakt nebo výtah na dva odstavce; místo dopisů nacvakáme esemesku na 160 znaků; a místo důkladného vybírání přátel či životního partnera se jednoduše proběhneme po nějaké seznamce, a někoho si naklikáme (zhruba ve stejné rychlosti, jako se v supermarketu rozhodujeme mezi jogurty).

Ovšem má to své následky. Stejně jako jídlo ve fastfoodech není tak výživné jako domácí strava, a stejně jako film nedokáže poškádlit naši představivost stejně jako dobrá kniha, tak ani naše vztahy nebudou nikdy ani zdaleka tak hluboké a trvalé, jako by byly v jiném prostředí a za jiných podmínek. Nejde o nostalgické vzpomínání na minulost, jde o zcela logický důsledek současného „konzumního“ způsobu života. Rychlé občerstvení, věci na jedno použití, instantní komunikace, on-line zpravodajství.. celý svět pořád někam spěchá a nikde se nezdržuje.. Nejde mi o kritiku moderní doby (ostatně nežiji v souladu s přírodou, nekupuji bio potraviny, dokonce ani moc netřídím odpad); ale jen chci poukázat na zmiňovaný logický a nevyhnutelný důsledek: pokud totiž žijeme ve světě, kde všechno probíhá instantně (jak to není hned, tak je pozdě), a kde je všechno "spotřební" a postradatelné, jaké mohou být naše vztahy s ostatními lidmi? 

Pochopitelně stejně pomíjivé a povrchní jako všechno ostatní...

Vždyť proč bychom měli někoho měsíc poznávat, když stačí mít dvě společné oblíbené věci (třeba Lady GaGa a Stmívání) a můžeme na to tedy hned skočit? A naopak: proč bychom měli týdny řešit nějaké problémy a rozpory, když se můžeme po ICQ rozejít, a za pár dnů si najdeme nějaký nový super vztah? Ten už přeci bude úplně nejlepčejší.. a jestli ne, tak ten další. A nebo až ten další?

„Co to znamená ochočit?“ zeptal se Malý princ.
„To je něco, na co se moc zapomíná,“ odpověděla liška. „Znamená to vytvořit pouta...“.
„Vytvořit pouta?“
„Ovšem,“ řekla liška. „Ty jsi pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě...“

A jsme zase zpátky u odpovědnosti. Stovky a možná tisíce lidí jen tady na Líbku denně fňuká, jaké mají děsivé problémy, a jak je ten život hroznej a nespravedlivej.. Ale nejsou to objektivní problémy, jako třeba nemoc, smrt, nebo živelná pohroma; jsou to většinou jen banality, založené na neschopnosti aspoň trochu uvažovat, nebo být k sobě navzájem upřímní. Vymlouvat se na ten "hnusnej a blbej život", je samozřejmě mnohem jednodušší, než řešit příčiny problémů nebo si dokonce přiznat vlastní chybu.

„Ve škole na mě pořád kouká.. ale nic mi neřekl.. Co mám dělat?“ Bože můj, tak buď na něj taky jenom koukej a piš diskuse na Líbko, nebo udělej první krok sama. „Moc jsem jí ublížil, a teď bych to chtěl vrátit, ale nejde to.“ Jo, kamaráde, tak to budeš muset zvednou zadek a jít se omluvit, nebo si dej facku a neotravuj ostatní. „Bydlí v jiném městě, má to cenu?“ No, pokud se takhle blbě ptáš, tak asi ne. Vztah je o citech a vzájemné důvěře, ne o vzdálenosti. Výmluvy, proč něco nejde se dají najít, i když spolu lidé bydlí v jednom bytě..

Je únavné probírat se desítkami pitomých, sobeckých nebo naivních diskusí a otázek; ale především je to smutné. Jen ta představa, že většina současné generace řeší podobné věci, má mezi sebou podobné vztahy, a často ani neví, co od života čekají, je děsivá. Nějak proflákat školu, ošukat všechno co neuteče, zahulit, zakalit, a pak brát desetitisíce pokud možno za nic – to je asi běžná životní představa naší milé nastupující generace. Ničím se nezdržovat, problémy neřešit, vzít si všechno co chceme.. Bez respektu, bez důvěry, bez odpovědnosti k sobě či ostatním..

„Co je důležité, je očím neviditelné“ řekla liška. „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal“. Moudrá slova lišky si dnes už ovšem jen málokdo přečte, natož aby se tím řídil. Vztahy vznikají přes noc a stejně rychle se i rozpadají - a lidé si na to zvykli. Ostatně proč k sobě někoho poutat - vždyť je to jen zbytečně svazující. Dnes je přeci IN být free a single.

Ale i když se může zdát, že je takový život docela příjemný (žádné velké starosti, žádné velké ohlížení do minuosti... prostě mávneme rukou a jedeme dál), přesto bývají lidé často smutní nebo nespokojení..

Možná to je stejné jako s tím zmiňovaným fast-foodem. Jít do Mekáče je fajn věc, a je to mnohem snazší a rychlejší než se piplat s koprovkou nebo švestkovými knedlíky. Ale když tam člověk bude chodit denně, tak začne tloustnout, zhorší se mu krevní obraz, začnou mu scházet některé živiny, a bude mu zkrátka špatně. Se životem to je stejné. Deset vztahů za rok vypadá cool, deset rozchodů už méně. A i když je každý z nich jen povrchní (a do týdne ho vystřídá jiný), ono se to všechno tak nějak štosuje, ukládá, násobí. A pak, jednou večer, když si člověk na chvíli odpočine od všeho toho shonu, tak zjistí, že vlastně není spokojený. Že cigára jsou cool, ale leze to do peněz. Že ta nová barbína je v posteli jak fretka na kofeinu, ale nedá se s ní o ničem mluvit. Že dvacet kámošů na chlastačky je fajn, ale není mezi nimi nikdo, komu by se člověk mohl o půlnoci svěřit. A možná že navzdory kámošům, značkovým hadrům a nezávaznému sexu jsou ti lidé vlastně úplně sami.

Problém je také v tom, že v podstatě neexistuje nějaké poučení. Lidé si tohle totiž často ani nepřipouští – stejně jako kuřáci neradi myslí na rakovinu plic, a vyznavači adrenalinových sportů na riziko úrazu. Ano, zamrzí je to, když si to uvědomí jednou za čas ve dvě v noci; ale když se ráno probudí, čeká na ně další den plný zábavy, a starosti jsou pryč. Cítí to možná podvědomě, ale nemají vůli to změnit. Tuší, že TU holku neměli podvádět, ale strach nebo ego jim nedovolí se omluvit, a tak to radši zkusí s jinou.. Cítí, že TEN kluk jim tehdy možná opravdu rozuměl, ale než se vrtat v minulosti, tak raději vyzkouší támhle toho borečka..

V konečném důsledku se trápí skoro všichni. Ať už to způsobují vlastní chyby nebo chyby druhých, ať už to je přemírou vztahů nebo jejich nedostatkem; ať už to je vrozenou povrchností nebo naopak přehnanou snahou řešit neřešitelné... vždycky se najde nějaký důvod. A vždycky se také najde nějaká výmluva. Může za to určitě jen on.. nebo ona.. a nebo celý život.. Hlavně to na něco svést, neohlížet se, a jít zase dál.

Malý princ by se asi divil...