Výlet do pizzerie

V sobotu 8. března se konal menší sraz několika lidí z Líbimseti.cz, a já se rozhodl, že se tam také vypravím. Před kostel na Náměstí Míru jsem dorazil cca ve 12:25, a začal jsem hned hledat ostatní. Na schodech byl opřený důchodce, držel se za srdce a snažil se popadnout dech; o kousek dál byli nějací hulákající turisté a fotografovali chrliče nade dveřmi; a po parku bloumala skupinka různě špinavých bezdomovců. Chvíli jsem je pozoroval, ale většina z nich byla cca o tři dekády starší než lidi, které jsem očekával. Tak jsem se chvíli jen zamyšleně procházel a doufal jsem, že v okolí není nějaký jiný kostel...

Po pár minutách se v mé blízkosti zjevil neznámý člověk a natahoval ke mně ruku. Sáhl jsem automaticky do kapsy, abych ho se slovy "Víc fakt nemám" odbyl dvoukorunou. Nicméně on se mě zeptal, jestli nejsem z Líbka, a mě spadl kámen ze srdce, protože jsem už nebyl osamělý. Ano, byl to KaoS, a sotva jsme se přivítali (já mu podal ruku, on mě olíznul), přišli i ostatní - organizátorky Keep Smile a Víla Smrti, a také člověk zvaný Pišišvorek. Chvilku jsme se kochali pohledem na jezdící tramvaje, a pak jsme se vydali do jedné pizzerie.

Hned zpočátku jsme narazili na menší problém: keep_smile byla velice milá slečna, nicméně měla určité problémy s jídelním lístkem. Tedy zatímco si ostatní vybrali na tři návštěvy dopředu, ona stále chaoticky obracela stránky a nemohla se pro nic rozhodnout. Naštěstí to všechno dobře dopadlo, a vynervovaná Keep si nakonec (v podstatě namátkou) něco vybrala. Po chvíli jsme už spokojeně chroupali pizzu, těstoviny a další mňamky. Čas příjemně utíkal, a KaoS nás obveseloval svými milostnými příběhy. Například nás pobavilo že jeho poslední slečna zrušila asi sedm po sobě jdoucích srazů, zatímco KaoS vytrvale navrhoval další termíny (ale abychom mu nekřivdili: zhruba po půl roce už získal určité podezření). Víla zase přispěla svojí troškou do mlýna, když popisovala rychlorande s olezlým přestárlým pseudo-rockerem, přičemž stihla proletět celé zoo za cca 75 minut.

Keep příliš nemluvila, a většinu času si hrála se skleničkou minerálky. Když třeba uviděla novou bublinku, začala se smát, a všem bylo jasné, jak asi vznikla její přezdívka. Zhruba v polovině našeho odpoledního dýchánku se k nám připojil i Elísek, živelný tvor vydávající v podstatě jen citoslovce "jááááj". Byla to ale slečna neposedná, protože v pravidelných (cca 30 minutových) intervalech dostávala nikotinový absťák, a snažila se vytáhnout osazenstvo podniku ven "na cígo". Jistou kosmetickou vadou byl i fakt, že ať už jí fotil kdokoliv jakýmkoliv foťákem (za použití libovolného režimu), vždy měla na fotkách obrovské červené světlomety místo očí. Inu, asi to je skutečně anděl s ďáblem v těle - nebo aspoň v oku.

I když nebyla o zábavu nouze, docela těžké to měl Pišišvorek, ze kterého si Keep jako správná štírka neustále dělala srandu. Pišišvorek se přitom tvářil ustaraně, a vypadal jako malá roztomilá bezelstná zebřička, což umocňovalo i jeho černobílé pruhované tričko. I přes nešťastný výraz ale neměl nejmenší šanci. V podstatě stačilo, aby se trochu víc nadechl, a Keep ho okamžitě nějak sjela, rejpla si do něj, případně se ho pokusila něčím umlátit (kupříkladu výhružně mávala cukrem v papírovém obalu a vydávala u toho podivné zvukové efekty připomínající "uuuíííáááééé").

Klíčový okamžik ale nastal k večeru, kdy jsme si objednávali další jídlo. Většina z nás si vybrala palačinky, což byla ale zejména pro Keep osudová chyba. Ukázalo se totiž, že s pomocí lžíce a vidličky není v jejích silách upižlat ani jeden kousek, a tak jsme se jí snažili poradit, a dvakrát dostala i nabídku, že jí to někdo předžvýká. Byl to vskutku smutný pohled... čelo pokrčené soustředěním a obrovskou námahou; zalomené pacičky křečovitě svírající neznámé nástroje; zákeřný příbor klouzající po neporazitelné palačince... Zdolání prvního sousta trvalo přibližně dvacet minut, ale s každým dalším kousnutím získávala Keep nové zkušenosti, a ke konci už jedla téměř normálně.

Pomyslnou třešničkou na dortu pak byl tajemný výlet do nedalekého parku, kam nás zatáhl KaoS (patrně ve snaze všechny nás znásilnit, z čehož se radoval zejména Elísek, který nadšeně vykřikoval "jááj"). Všude byla pochopitelně tma, ale slíbil nám krásný rozhled a my mu bláhově uvěřili. "Znám to tady jako svý boty" pronesl KaoS hned na začátku, a vzápětí zakopl. V podobné činnosti pokračoval celou cestu, a v podstatě neexistoval kámen nebo výmol, o který by se nepřerazil. Nakonec jsme dorazili až na krásné vyhlídkové místo, které bylo samozřejmě v noci nepoužitelné. Víla ho tedy exemplárně zkopala a šli jsme zase pryč.

Po návratu do civilizace jsme se rozloučili, a postupně se rozešli do svých domovů. Den sice skončil, ale zůstaly nám hezké fotky (viz profil), a samozřejmě i příjemné zážitky a vzpomínky ;-)