Sebevědomě se opíral o oprýskanou cihlovou zeď tamní městské dominanty, hradu tyčícího se na kopci kousek od nemocnice Saint Marc, a z hluboka vdechoval čerstvý vzduch. Košile se mu rytmicky vlnila jako rozvířená vodní hladina, jeho krátkými vlasy to však ani nehlo.
S vousy pokračujícími od kotlet, stýkajícími se na bradě a vedoucími ke spodním u rtu v černém proužku, působil sice jako zloduch, ale byl to dobrák. V samotném nitru špetičku zářivého dobráckého světla měl.
Znovu pootočil hlavu bokem ke slunci, které tak umocňovalo kontrast všech barev kolem, a přiložil cigaretu k ústům. Mírně přivřel oči a v agonii potáhnutí je zavřel, jakmile ruku spustil a vsál ještě doušek vlhkého vzduchu a zlehounka kouř uvolnil.
Pak se na ni znovu podíval. Tak uhrančivě, až se najednou začala ptát sama sebe, jak vůbec vypadá v jeho očích. Nemá-li na svých dlouhých černých řasách nějaké smítko.
Neměla. Byla stejně nádherná jako týden zpět, kdy oba ještě trávili svůj čas spolu na zahradě, za teplého večerního vánku. Hrála její oblíbená písnička a v objetí jeho paží se mu tiskla na hruď. Cítila tlukot jeho srdce. Tak rychlý. Nikdy necítila něčí srdce bít tak strašně rychle. Několikrát se ho na to ptala, ale podle něj to bylo normální. "Stejně normální jako ten nepatrnej oranžovej záblesk v očích, když se na mě dívá.", často říkávala si.
Pozoroval ji dlouze, jako by ji chtěl propálit skrz na skrz. Vlastně se mu to docela i dařilo. Ten horký pocit až v žaludku ji přimněl odvrátit oči, začala si připadat jako topení. Ihned co se zahleděla do země a její obličej, krásný a výrazný jako pohled laně zahalily její tmavé blond vlasy, odrazil se lopatkami od stěny a zatímco k ní kráčel, soustředěně se zahleděl do dálky k parku, obklopeného obřími skleněnými mrakodrapy, pak se letmo usmál s očima navedenýma k Martě, sedící na bílé lavičce, zády k výhledu z cihlového balkónu k městu, posadil se a pravou paží si ji přitáhl blíž a objal. Levou ruku jí položil na koleno, zahalené v uplých legínách s tygřím vzorem. Usmála se. Nechtěla to dávat najevo, ale potom co se odehrálo v nemocnici se s ním cítila v bezpečí a to teď potřebovala. Obětí mu opětovala.
"Jak jsi mě vůbec našel ?", promluvila po těžkém, ale uvolněném a klidném povzdechu.
"Jednou ses mě ptala, jestli jsem tvůj anděl co pro tebe spadl z nebe ...", odmlčel se a oba se na sebe podívali. V paměti se jim oběma zjevila vzpomínka na onen rozhovor, muchlujíc se v její posteli a medujíc se takovými slovíčky.
"... A když tě někdo shodí z takový výšky, nic tě pak jen tak neodradí, abys svůj jedinej úkol dotáhla do konce ...", pronesl Jon další část své věty a naklonil se k ní blíž. * Zavřela oči. *
"... Tehdy jsem ti neodpověděl ...", zašeptal když už byly jejich rty jen pár centimetrů od sebe, pohladil ji levou rukou po tváři a s posledními slovy si ji přitáhl co nejblíž.
"... Odpověď je ano ...", špitnul, oba se usmáli s vráskami pod očima a konečně se políbili.
.
5. Kapitola - Jdu si pro tebe (1. část)
.
Ruiny Calce City , 4 dny po katastrofě 17:00
.
Rudá díra nad městem pohltila konečně všechnu červeň a jako laser vystřelila kamsi k zemi mezi mrakodrapy.
Dilectus se otočil zpět na Jona se vztekem jaký nikdy nezažil. Jeho kamenná kůže se rozzářila do zlatava a mrštil po něm čerstvě rozhořelou paží.
Rychlostí světla proputoval výtrysk ohně k Jonovi, ale ten se instinktivně skrčil. Okamžitě se mu rozběhl vstříc a strhnul Atrehitový měč ze zad. Dilectus s druhou paží za zády vstřebával další dávku energie, ale byl příliš pomalý.
Ozvalo se zahvízdání modře zářící čepele a než si to Element ohně uvědomil, vržený atrehitový meč už byl v polovině letu a nekompromisně krájel vzduch nasycený vražednou atmosférou. Zahryznul se mu do pravého prsu a prošel až skrz lopatku. Pokusil se ho vytáhnout, než na něj ale došáhl Jon po něm skočil a brutálnímk kopem po jeho hlavě jej vrhnul do dřevěné prodejny lístků.
Zlatý kámen, z nějž byl Dilectus tvořen, neutrpěl žádné poškození, to právě Jon těžkopádně dopadl nad jeho tělo a zapotácel se k přepážce na výdej lístků.
Dilectus zařval jako tygr v agonii, vyrval si meč ze svých útrob a stejně vražedným záměrem jej poslal Jonovi zpět. Ten na to ale čekal, odrazil se od přepážky a vyskočil meči vstříc. Dávno byli propojení, proto s ním dokázal věci co by člověk oboučepelým mečem ani po dvacetiletém výcviku nedokázal. Chytil obouruční, smrtící nástroj pravačkou, otočil se aby nabral prudší hod a ještě silněji jej Dilectovi na konci otočky vrhnul přímo skrz spánek. Tentokrát se ale meč nezaklínil do jeho kamenitého povrchu. Tentokrát meč, proletěl skrz a sebou vzal vrchlík jeho hlavy.
Nestihl ani vykřiknout a z rozseknutého pahýlu zlaté sochy se začal dřít sensus ven jako z fontány a všechna kvanta pableskující energie vešla do meče, zaklíněného ve stěně. Dilectovo tělo pak zůstalo ve stejné poloze naprosto bez hnutí, snažíc se nahmatat chybící kus hlavy.
Silným kopem pak Jon roztříštil sochu na tisíce kousků, jež se nárazem do země rozprášily na kupu sutin, vytrhnul meč ze zdi a vydal se vstříc druhému východu z výdejny lístků pro parníky. Došel k chátrajícímu balkónu a ve snaze pochytit dech se opřel o dřevěné zábradlí.
Těžce vydechoval a pohlížel si město. Mrakodrapy zpřeházené jako mikádo, Aery obletující jej od konce ke konci a ta rudá záře nikde. "Proboha co se Yvonne stalo.", pomyslel si. Všechny myšlenky ho však náhle přešly. Vodní hladina jezera městského parku začala vzdorovat gravitaci a jako k nebi rostoucí sloup ztratila schopnost téct k zemi. Místo toho teď tekla opačným směrem.
"Humidie", prolétlo Jonovi hlavou, než jej tuny vodního přívalu vypláchly z dřevěného přístřešku a ten se pod vlivem tvrdého toku roztříštil na směť dřevěných třísek. Octnul se uprostřed pozdviženého jezera a na okraji vysušeného kráteru stála Humidie, Element vody a udržovala veškerou vodu z jezera ve tvaru živoucí vodní koule s Jonem ve svém nitru.
Nebylo úniku. Křečovitě se rozhlížel do všech směrů, ale kamkoli se podíval, se vlnil jen zdeformovaný obraz plovoucího města a lámající se sluneční paprsky zapadajícího slunce. A když už si myslel, že horší už to být nemůže, teplota vody začala stoupat a odkěnud k němu procestoval elektrický náboj. Bublina začala vřít a kopat.
Tertie s Humidií a Matthewem Sawmillem konečně vylezli ze svých úkrytů a dostali Jona do pasti. Čekali na tento okamžik příliš dlouho a hodlali to udělat pořádně.
A jakmile se Jonovi zastřel zrak, srdce se pomalu zastavilo a naposledy trhnul paží, snažíc se pochytit nějaký vzduch, světlo mimo bublinu zmizelo, jako by ho něco pohltilo.
Napadlo ho, že je konec. Že je mrtvý. Jenže. ... "Komu pak patřily ony myšlenky?" Pořád byl naživu. Za tu tmu nemohl propad do nicoty. Stále se ještě vlnila, stále byl pod vodou a stále jeho srdce, byť pomalounku, bilo.
"Musel to být někdo, nebo něco dalšího.", byla poslední myšlenka, která prolétla jeho myslí. Ovšem jestli to byl Unův následný trest, jakým hodlal zlikvidovat elementy a Jona zachránit, či je všechny nechat pohltit nicotou. Nebo to byl úplně někdo jiný, kdo se rozhodnul do bitvy aspektů zapojit, to už nevěděl. Upadl do bezvědomí.
.
... Konec první části ...
