Nepřenosné místní podmínky

15.Listopad 2008 | Perličky na dně-óda na kopanou

Ve vrcholové kopané je stadion jako stadion. Na rovných, vyhřívaných, drenážovaných a plachtou zakrývaných trávnících se mohou cítit jako doma domácí i hosté. Jak fádní...

Zato v našich nejnižších fotbalových soutěžích platí: co hřiště - to originál. Polož vodováhu na postranní čáru v Horních Měcholupech a bublina ti zamíří na úplně opačnou stranu, než když dáš přístroj na zcela identické místo dolnoměcholupského kolbiště. Půlící čára pozorovaná z branky může připomínat obzor oceánu. Jiří Turek, bývalý gólman Sokolu Senohraby, vzpomíná: "Na hřišti v Kostelci u Křížku jsem ze své svatyně viděl jenom břevno protější brány. Hráči se mi při našm náporu zjevovali až od pasu nahoru, míč jsem při přízemních či polovysokých kombinacích neviděl vůbec."

Vyhlášená jsou hřiště svažující se od branky k brance, hřiště, na nichž má každé mužstvo drtivou převahu v tom poločase, kdy ho do útoku žene přitažlivost zemská. Například plac TJ Tatranu Tři Sekery na Mariánskolázeňsku , pověstný nejen svažitostí, ale též záludným pahrbkem uprostřed. Když je nejhůř, zní z domácí lavičky taktický pokyn trenéra: "Hrajte na muldu!"

Rozličné jsou přirozeně i povrchy druhotřídních hracích ploch. Mužstvo rozmazlené domácím pažitem se tak může octnout v úzkých, přijede-li do spartánštějších podmínek. Svědčí o tom zápis delegáta Pražského fotbalového svazu, který sledoval utkání mužstva Košíř a Lipenců: "Hosty patrně zaskočil prašný povrch hrací plochy."

Jedinečný styl a taktika hry některých mužstev ze samého dna organizovaného českého fotbalu je mnohdy dána nejen přírodními zvláštnostmi jejich hřišť, ale též pracovních míst v okolí. Například tým druhotřídní ESTY Oráčov na Rakovnicku je z velké části složenz příslušníků vězeňské stráže z nedalekého nápravného zařízení. Není divu, že tento mančaft má pramalé pochopení pro kudrlinky primadon svých soupeřů.

Na venkově musí hráči i rozhodčí navíc při zápasech respektovat rytmus přírody. Internacionál Ladislav Vízek hrál ve svých mladistvých začátcích v dresu TJ Čechie Hlušice na hřišti Klamoše. Dodnes tvrdí, že právě tato zkušenost mu pomohla do velkého fotbalu. "Hrací doba kolidovala s časem, kdy se hejno husí vracelo z rybníka ke svým posadám," vypravuje. "Měly už přes hřiště vyšlapanou cestičku. Rozhodčí o nich věděl a přerušil zápas. Pět, snad deset minut jsem tam stál a říkal si: "Hochu, koukej se naučit trochu líp kopat, ať můžeš hrát někde, kde nebudeš muset čekat, až přejde drůbež."

Nesmírně důležitá byla a je detailní znalost místních podmínek pro případ, že se boj přenese z hrací plochy do okolí. K starému sliveneckému hřišti vedla jediná cesta - mezi plaňkovým ploty. Skoro po každém mistrovském utkání byly rozebrány k líté řeži mezi příznivci domácích a hostí. Nebo: kdykoliv měli v dávných časech do Braníka připlout na pramicích hlubočepští plejeři, chystali si místní občané už od středy na vltavském břehu hromady kamenů. Ty pak po zápase metali na odplouvající hosty. To se ví, že se při odvetě v Hlubočepích měli na co těšit.

Především rozhodčí by měl v nižších soutěžích vědět, do čeho jde. Například ve Zlivi měli fanoušci domácího Tatranu pro sudího dvě pohrůžky: "Pudeš pod kytičky" a "pudeš na rybičky," podle toho, kde se hrálo. V obci totiž ležela dvě hřiště: jedno pod kopečkem u hřbitova a druhé - provizorní - na břehu rybníka Bezdrev. K naplnění první hrozby dosud nedošlo. Tu druhou pocítil na vlastní kůži hlavní rozhodčí Souhrada z Písku. Když se po mači převlékal, pustili ho domácí hráči i fandové po hladině nedozírných vod i s dřevěnou kabinou.

Proč?

"Způsobil nám bolest," říká básník, knihkupec a bývalý útočník TJ Tatranu Zliv Miroslav Hule.

napsal/a: Keltuo 17:29 Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář