Totéž, co o nevrcholových fotbalových hřištích, lze říci i o sudích, kteří po nich běhají. Nad jejich rozmanitostí by evolucionista Charles Darwin roztál.

Jsou tací, kteří mají mimořádně vyvinutý smysl po plynulost hry. "Z ničeho nic povídá: Jen hrajte, kluci, hrajte! a začal couvat ze hřiště," vzpomíná na jednoho z nich kapitán rezervy Košíř, "prý že ho bolí břicho a musí na velkou. Hráli jsme sami. Za čtvrt hodiny se zjevil a ptá se: Tak co, kluci, kolik to je?"

Jsou tací, v nichž se svářejí povinnosti rozhodčího s rodinnými závazky. Třeba ten, přezdívaný Strýček Skrblík, protože v jisté sezoně ukončil v pražském regionu několik utkání už po dvaceti minutách druhého poločasu, aby jeho vnukům, které měl na starosti, neutekl v televizi populární seriál stejného jména.

Jsou rozhodčí citliví, ba přecitlivělí - jako onen, co v jistém okamžiku zmizel, protože ho urazil výkřik z publika: "Ty seš jako Felix Slováček! Ten když píská, tak taky zavře voči!" Hráči i diváci si toho všimli, až když odcházel převlečený s taškou. Toho přemlouvání, než se uvolil vrátit...

Jsou rozhodčí, kteří už přišli na to, že nejúčinněji - mnohem snáze než žlutou kartou - si při zápase nižší fotbalové soutěže zjednají respekt, přišijí-li na hrubý pytel hráče ještě hrubší záplatu. "Co to pískáš, ty vole?" "Do toho ti je prd, ty hovado blbý, ty drž hubu a buď rád, že tě nechám dohrát!" Pak je většinou klid.

A těch rozhodčích, kteří po vzoru svých slavných kolegů odmítají uznat svou chybu. Když ještě nastupoval mladičký Miroslav Hule za béčko Zlivi, vyloučil ho v Temelíně jeden takový kruťas za faul, kterého se nedopustil on, ale jeho bratr Jeff. Když na to hráč M. Hule upozornil, sudí odsekl: "Já ti dám, mrzáku! Pro mě je Hule jako Hule!"

Ano, i dole jsou rozhodčí, kteří berou. Berou úplatky a nepískají rovinu. Internacionál Ladislav Vízek dokonce tvrdí: "Dole? To je úplná džungle. Tam vás rozhodčí klidně zařízne za tři klobásy." Fotbalisté košířské rezervy s ním souhlasí a hned uvádějí nejproslulejší úplatné jméno.

"A víš, jakou má taxu?"

"Ne."

"To je jednoduchý. Přece kolik zrovna stojí tepláková souprava Adidas."

"No - to není levnej."

"Bodejť by byl. Vždyť on píská i I.B třídu."

V těch nejnižších soutěžích jsou rozhodčí, kteří nic lepšího nezažili. Někteří dokonce skončili na ulici a píšťalky se drží hlavně proto, že za utkání mohou mít dvě stovky plus cestovné. Za teplého bezvětří bývají trochu cítit.

Pískají tu však i sudí, jejichž sláva sahala do celého světa. Hráči se před nimi třásli, leč co bylo - to bylo. Třeba takový náš bývalý mezinárodní rozhodčí Ivan Grégr: odpískal bez úhony zápasy ve Wembley i na San Siru. A až v Nebušicích byl inzultován přesně mířeným kopem do varlat.

Na stará kolena totiž vypomáhá svou píšťalkou Pražskému fotbalovému svazu. A hráči v soutěžích řízených oblastním svazem nemají žádný respekt před velkými zvířaty.

napsal/a: Keltuo 17:28 Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář