|
 Život je velké jeviště na kterém musíš umět hrát...i když ti srdce krvácí..musíš se umět smát...toť mé životní motto... |
| 30.Červenec 2008 |
| Amores Perros |
Je krásný letní teplý večer. Hvězdy září na nebi a z otevřeného okna slyším cvrlikat cvrčky...Taková noc mě vždy lákala k večerním procházkám za ručičku s někým koho opravdu milujeme a kým jsme si jisti že jsme milováni...Něžná slova, polibky, doteky...letní vzduch...měsíc...jeho doteky mě hřejí na duši, vím že jsem jeho a on můj, vím to! A to tak hladí lahodí srdíčku...Nebo si jen tak lehnout do postýlky tulit se a říkat si něžná slovíčka...ano láska je nádherná věc. Je to něco co je velmi vzácné a prchlivé. Je to štěstí, které vás potká...ale zároveň může kdykoliv opustit...je to něco čím žiji celý život...láskou...tou krutou paní, která nejprve hladí a pak zraní...láskou, která se objeví z ničeho nic jako ten letní vánek ale zároveň zmizí někde Bůh ví kde...Každý máme svůj plamínek naděje...Může to být malý doutnající plamínek nad kterým si neohřejeme ani své prokřehlé prsty..ale může to být také velký žhavý táborák který zahřeje už jen pohledem..Člověk během jednoho okamžiku se může potopit až na dno svého dna a tam ho připoutá velká těžká kotva. A dusí, topí...Potřebujeme někoho kdo rozfouká ten malý plamínek do velkého žhavého ohně a roztaví tu těžkou kotvu, která nás drží na dně a my můžeme vyplavat a znova dýchat. Tak to v životě chodí i několikrát dokolečka. Mě už to taky párkrát potkalo a tu kotvu opravdu někdo roztavil a já vyplavala a mohla znovu dýchat, žít. A dokonce mi nabídl i vstupenku do nebes kde jsem mohla ne jen žít, ale i se vznášet v oblacích. Nikdy bych se toho nevzdala. Nikdy bych o to nechtěla přijít.Ale přišla.
..strach a důvěra, dvě naprosto odlišné věci ale přitom mají tolik společného. Nikdy jsem se jich nebála až do této doby...kdy mě shodily z těch oblaků a zatáhly až na dno kde jsem nyní připoutána obrovskou kotvou. Nemůžu dýchat, dusím se, topím se...křičím ale nikdo mě neslyší, jsem moc hluboko...může být přítel může být kamarád, stejně vás potopí, když to zrovna nejméně čekáte...nevěřím, nedoufám, nechci vědět...zůstanu tam a budu se dusit hodně dlouho...můj plamínek naděje jen doutná a není nikdo kdo by ho rozfoukal. A pokud ano, už nikdy nebude mít podobu velkého žhavého ohně, nýbrž plamínku, na kterém si sotva ohřejete ruce. Už nikdy nebude hřát pohledem na něj. Rána pod pás je rána která vás krutě srazí...a je těžké se zvednout. Je ostuda dlouho ležet a já ležím protože nemám sílu. Rozdala jsem jí v těch oblacích tolik, že mi žádná nezbyla. Chtěla jsem to udělat protože jsem věřila že to bylo naposled v mém životě, že už NIKDY nebudu ležet na tom dně a topit se. Že ten který mě vzal do oblaků mě už nikdy nepustí...že mě pevně drží...že nespadnu že tam budeme navěky spolu a šťastní. Milovat se, hladit se a říkat si ta krásná slova.A žít si ten krásný život který jsem si tolik plánovali. Jenže tak jak je krutá láska tak je i krutý lidský osud. To co vypadá jako absolutní pravda vás zničí v té chvíli, kdy zjistíte že to byla absolutní lež, podlost a zrada!.. Zdání klame, tak jako důvěra. Ale za vše může ta krutá paní láska, která mě pohltila natolik, že jsem zapomněla na to že ani těm kterým naprosto věříme se nesmíme otáčet zády, protože oni vás pak za to bodnou kudlou do zad...kamarádi, co je to za divné slovo? Ti neexistují...buď jsou to opravdoví přátele nebo partneři...na nic jiného už nevěřím...vlastně už ani na lásku...
Teď je krásný letní večer, vzpomínám si jak jsme se v takových nádherných večerech milovali...bezstarostní a plní lásky. Nikdy jsem netušila, že by to mohlo někdy skončit, netušila jsem že jednoho večera to bude naposled, netušila jsem že osud může být opravdu tak krutý a pohrát si s mým životem...vím že je krutý ale někdy jsou věci, které opravdu nečekáme...a tohle jsem nečekala, proto je to rána pod pás která mě srazila až do temných hlubin kde budu odpočívat dlouho dobu a vyrovnávat se s tím jak je ona zlá, ta bezcitná láska pro kterou všichni žijeme, pro kterou ubližujeme a pro kterou je ubližováno nám samým...život je velké jeviště na kterém musíš umět hrát..i když ti srdce krvácí, musíš se umět smát...
Ulehám do postele sama, osamocená, zvyklá ulehat s tím s kterým jsem chtěla prožít celý život.. s tím se kterým jsem trávila tolik času, s tím, s kterým jsme měli tolik společného...s tím který mi sliboval věrnost i lásku, s tím, který mě připravil o důvěru o vše, co mi bylo drahé...o kamarádku, která mi bodla kudlu do zad když jsem se zrovna oddávala jemu...s tím, který mi otevřel oči a konečně vím, že na světě je možné věřit jen sám sobě, nikoli druhým...a přesně jak je podle paragrafu psáno "cokoliv řeknete může být použito proti vám", tak podle něj jsem usoudila, že je lepší neříkat nic. Tak jak jsem křičela, tak nyní už budu jen mlčet, v těch hlubinách do kterých mě potopil ten, pro kterého bych láskou umřela... |
| posted by Kendinka @ 00:37
|
|
|
|
|
 |
|
