|
 Život je velké jeviště na kterém musíš umět hrát...i když ti srdce krvácí..musíš se umět smát...toť mé životní motto... |
| 28.Duben 2008 |
| Někdo nechápe..někdo zapláče... |
Byl začátek května roku 2007...vztah se mi hroutil ale já měla v hlavně tu důležitější věc-asi už jsem byla smířena s tím, že vztah, který už delší dobu nefunguje nemohu nijak zachránit-a tak jsem si hleděla hlavně školy. Měla jsem před maturitou tak jsem se nechtěla nijak trápit a komplikovat si školu. Snažila jsem se učit trošičku dříve než kdokoliv jiný ale stejně, však mě spoustu lidí zná, jak rychle se dokážu nechat unést tím, co mám ráda. Bylo krásně a nechtěla jsem se mordovat s účetnictvím doma. Vzala jsem si vypracované otázky, svého věrného kamaráda Rexíka a šli jsme spolu k vodě. K procházce po přírodě samozřejmě nepatří vodítko..to už jsme po devítiletém vztahu s mým nejvěrnějším přítelem věděli dávno. A nějaký koš? to neznal!Kdykoliv někoho viděl a chtěl se rozběhnout, neudělal to. Věděl, že nesmí. Nebo se podíval do mých očí a čekal, jestli mu to dovolím. Občas jsem mu dala volnost. Šli jsme po poli a viděl stádo srnek. Tož běž se proběhnout miláčku..Koukl na mě a rozběhl se. Byl tak rychlý! Tak rychlý že jsem si říkala že v takové rychlosti snad nemůže ani slyšet v té dálce že ho volám zpět. Omyl! Stačilo vytvořit na rtech takový ten zvuk jako když dáváte někomu pusu a on okamžitě zastavil, otočil se a utíkal zpět. Nebyl naštvaný..ale chtěl by běžet dál. Ale nešlo to. Pokud jsme šli po cestě on asi metr přede mnou a stále kontroloval zda jdu za ním. Nebo stačilo otočit ouška trochu dozadu a věděl že jsem stále u něj. Byli jsme tak sehraní! všechny cesty už jsme znali a věděli jsme co kde na nás číhá! Ať už zuřivý pes sousedů nebo protivné kočky pobíhající po cestě. Vem si je  a on běžel jakoby je chtěl zabít...ale stejně mu utekly na strom a on mě prosil očima ať je sundám! Prosím jen na chvíli si je požužlám... Jako by mi říkal.. Ne Rexi! Jdeme k noze! A šli jsme vedle sebe jako vojáci...na to nelze nikdy zapomenout.Na ty krásné zlaté ouška, černý hřbet a chlupatý pohupující se ohon. Hlavou dosahoval až nad můj pas. Byl neuvěřitelný! Očima mi dokázal říct víc, než kterýkoliv člověk na světě. A věřte nebo nevěřte, on četl z těch mých. Vím, že někdo nevěří na útlé přátelství člověka se psem...ale já to poznala až v těch chvílích kdy...no, teď nechci rozebírat to, co stejně všichni víte. Ale stejně to zde všecko rozepíšu. Nikdy jsem o tom nedokázala psát. Skoro rok jsem nedokázala psát o tom, co mě potkalo a co nepřeji nejhoršímu nepříteli aby ho potkalo. A jelikož se mi derou do očí slzy musím toho dnes nechat. A až se zase budu cítit, budu v tom pokračovat. Je těžké psát o něčem co vás zranilo a do konce života na to budete myslet. Je to už skoro rok a já stále některé dny strávím u pomalých písniček o lásce, přátelství a sledováním fotek, vzpomínáním na toho nejlepšího přítele, kterého jsem kdy měla a už nikdy mít nebudu...nechybí tomu ani slzy...ty padají samy...Dobrou noc všem 
 |
| posted by Kendinka @ 23:06
|
|
|
|
|
 |
|
