Killik

Někdy si říkám, že jsem promrhal celý svůj dosavadní život.

Poprvé, bylo mi asi šestnáct, jsem si položil otázku, na kterou jsem nedokázal odpovědět. Hledání odpovědi postupně zruinovalo celý můj život. Dostalo ho do fáze, v jaké se nyní nachází.

Po té otázce se věci postupně zhoršovaly, nebylo úniku. Opustil jsem studium a začal si všímat lidí kolem sebe. Co je dělá šťastnými, co je dohání k slzám... Hledal jsem odpovědi...

Jen těžko jste v tak mladém věku schopni opravdu zralých filosofických úvah. Vzal jsem první práci, která se naskytla a začal jsem sbírat první životní zkušenosti. Těch prací jsem stihnu vystřídat opravdu spoustu. Od dělnických pozic až po inženýrské práce. Vždycky zůstat jen tak dlouho, abych vstřebal rozdíly mezi lidmi v různých životních situacích a společenských postaveních.

Jediné, co k tomu opravdu mohu říct, že jsem nikdy dřív nevnímal tolik nenávisti, sobectví, přetvářky, lží a zákeřností jako dosud. Postupně jsem se stával otrlejším k lidské špatnosti a vůbec k lidem chaldnější, rezervovanější a arogantnější.

Prošel jsem si opravdu hodně situací a míst a zkoušel vstřebat kažidčký detail lidskosti...
Přesto jsem, ani po deseti letech, nenašel odpověď na mou původní otázku. Možná je čas změnit stát, nejenom město, jako dřív.
Cítím, že ten čas se blíží. Dost bylo honby za penězi, slávou nebo úspěchem. Možná to je ta odpověď na mou otázku. Možná v tom jsem našel zálibu a jistý druh vlastního duševního uspokojení... Poznávat.

Ptáte se, jaká je ta otázka?

Autor: Killik dne 21.Září 2008 v 00:21 |