Snad stačilo by...
Snad stačilo by...
Killik
Jako záblesk světla,
který se zmocnil jeho očí,
vstoupil do jeho života plamínek tepla.
Tak vratce tam stojí,
když všechno se točí.
Osamělý chlapec čekajíc na všechno.
Cokoliv, jen už ne bolest.
Za stínem pavučin překrásné tajemno,
které se najednou smálo.
Tak čistá krása, královna nevěst.
A on vztáhnul ruku a chtěl.
Chtěl všechno, co mu mohla dát.
Ta ruka chtěla dát i to málo co měl.
Své srdce, krásu své duše.
Tolik moc dávat a tak málo brát.
Však ona ustoupila zpět a víčka svá zavřela.
Pohasl úsměv na její tváři.
Věděla, že může mít, a pýchu svou sytila.
Však něco svíralo jí hrdlo.
Její slepota se pomalu ztrácela v té překrásné záři.
Najednou chtěla ho milovat,
stejně jako on chtěl milovat ji.
Vzhlédla k němu a přála si bojovat.
Se svou nesmyslnou pýchou.
Vzhlédla se srdcem vzkříšeným a bez starosti.
Vzhlédla a natáhla ruku svou,
však s úlekem zůstala nehnutě její tvář.
Proč štěstí je vratké a mizí tak najednou?
Její zrak již spatřil jen siluetu vzdálenou.
On nedokázal uvěřit v uzdravení těch pyšných očí.
