Z vlasů mi stýká slaná voda
/nebe pláče/
Účes mám hnusnej a splihlej
/co na tom záleží/
Studí mě z toho hlava
/smrt myšlenkám/
Zavřít oči a letět
/mokrou samotou/
Letět vysoko v děravejch mracích
/a dívat se na podělanej svět/
Vrážet do kachen z kterejch lítá peří
/vlastně andělský/
Už nikdy nevidět modrý nebe
/bezpečí?/
Už nikdy nevidět červánky
/naděje?/
Zavírám oči
/tys mi totiž zničil nebe/
Řekni, že mě miluješ
Podívej se mi hluboko do očí
Polib mě a pohlaď po vlasech
Zajímej se o mě
Ptej se, jak jsem se měla
Lehni si vedle mě
Schov mne do náruče
Objímej mě
- Do té doby než ti začnu věřit
- Dokud tě nezačnu milovat
- Dokud nezačnu žít jen pro tebe
Lži a vymlouvej se
Podváděj mě
Buď raději s kamarády
Spi na druhé straně postele
Směj se mým názorům
Odcházej od mých slz
Nevěnuj mi jediný pohled
Uhoď mě
(... to už bude taky pár let zpátky...ale poslední dobou mi nějak chybí inspirace asi :D )
Jsi to ty!
Pyšná prinzecna
Se zlatými vlasy
S obličejem anděla
- Anděla spásy.
Jen ty!
Kráčíc tak vznešeně
Jak opravdová dáma
S cejchem děvky
- Se všemi, přesto sama
Ty!
-Ledová královna
-Kamenné srdce
-Suché tvé slzy
-A Chladné ruce
Ty - Umíráš!
Až jednou zavřu oči
A poletím tmou
Vteřina na další skočí
A rty mé poblednou
Člověkem se znovu nechci narodit
Snad jako kámen již od začátku žít
Do něj si můžete v klidu uhodit
Avšak nyní mne -prosím- nechte být
Taky už starší věc...pro člověka, na kterém mi záleží. Tenkrát jsem udělala chybu, tenkrát on neuměl odpustit.
(Teď už jsme, Marťo, každej asi někde jinde. Ale do mýho srdce určitě patříš... říkej si co chceš.)
Chtěla bych -
se oblect do noci a tančit s Tebou hříšný tanec v mokré trávě.
Chtěla bych -
Tě políbit a říct Dobrou noc. Do Tvé náruče se přitulit a být v bezpečí.
Chtěla bych -
se zítra vedle Tebe probudit a dívat se, jak sníš o životě beze zrady.
Chtěla bych -
žít život s odpuštěním.
...něco staršího...
Úplněk schovaný pod mraky
jsem pouhým temným stínem
dnes přestávám věřit v zázraky
-již nejsem opitá vínem
Jen můj stín na chodníku
s mrtvou nadějí dnů
šlapu si cestu k hříchu
-jdu cestou beze snů
Srpkek měsíce se na obloze schovává, jakoby se polonaze styděl, že není celý. Osvětluje zapadlá místa daleko od lidí - od automobilových světel, pouličních lamp, záře z oken a od přesvětlených billboardů. Tak vzdáleně životu. Něžně prosvětluje vysoké kmeny, které k němu upírají své stařecké ruce ze dřeva. Sleduje odlesky utíkajících vlnek v potoce. Poslouchá šumění větru, který prohání ticho po kraji.
Pokorný klid přírody protne vrnění motoru, odletující kamínky z pod pneumatik a následny hvizd brzd.
Otvírání dveří a křik. Křik o pomoc. O záchranu. O spasení. Tupá rána těla na zem. Trhání látky. Zadýchaný hrubý hlas. Škrtnutí zipu. Uplakané prosby. Bolest. Pláč. Ponížení. Strach.
(Vzdávám se. Nevidíš, jak mávám bílým šátkem nad hlavou?)
Ticho.
Slzy na řasách a ve vlasech hlína s příměsí prachu. Hra stínů na pohozeném nahém těle. Po jemné dívčí tváři šrám, od kterého utíká život krvavou cestou. Měsíční záře se odráží v lesklém pohledu, který svůj boj vzdal. Vrásčité rty pootevřené. (Snad stihly zašeptat Sbohem)
Dívám se na svět skrze mříže
Kreslíc perem do nebe kříže
To temný hřbitov víry jest
Život se nechává smrtí vést
Vše končí - nezačíná nic
Stávám se plamenem dohořelých svíc
To vítr těžká břemena nosí
To smrt o odpuštění prosí
To ptáků zpěv obrovsky bolí
To prokleté město opět stojí
To řiční voda chutná slaně
To začínají studit lidské dlaně
Opouštím nekonečné křižovatky
Cest vedoucích tam i zpátky
S otisky kruté minulosti
Se zbytky starých kostí
Tady se již nikdo nesměje
Vždyť právě zde umírají naděje
Kapky tančily po kalužině
/tak špinavé/
Blesk ozářil stín
/bez duše/
Mraky letěly tak nízko
/chci se do nich schovat/
Nebe se mračilo
/na mě/
A hrom rozzlobeně burácel
/tak silně/
Jen já a prázdný stín
/s prázdným srdcem/
Milujeme se v mokré trávě
/pod bouřlivým nebem/
Jen já a ten stín
/co potom beze slova odejde/
Mé slzy pak budou tančit mezi dešťovými kapkami
/vždyť už to dobře znám/
Jedouc špatným vlakem
-bez záchranné brzdy-
Utíká mi život
Za špinavým sklem
