Trofej
Vyplakané oči
podáváš na bílém táci
s pozlaceným okrajem
Odcházíš
zaslepená tíhou lásky
s dohasínajícím srdcem
Smrt
přijíždí na bílém koni
po cestě růžových kvítků
Vyplakané oči
sis vystavil k trofejím
vždyť ona byla výhra
Vyplakané oči
podáváš na bílém táci
s pozlaceným okrajem
Odcházíš
zaslepená tíhou lásky
s dohasínajícím srdcem
Smrt
přijíždí na bílém koni
po cestě růžových kvítků
Vyplakané oči
sis vystavil k trofejím
vždyť ona byla výhra
Lidem je dáno snít a já za tuto možnost děkuji. Vždyť dokázali by lidé bez snění vůbec přežít? Některé drží nad vodou právě jejich imaginární svět. Stačí nasadit růžové brýle, přes které nevidíte černě, jen samé krásné a sladké barvy. Všechna faleš a přetvářka najednou mizí,zamračení a nabručení morousi se stávají milými, usměvavými a příjemnými lidmi, nadávky se mění v pochvaly, deštivé mraky se protrhají a vykukuje sluníčko. Zkrátka svět se díky snění zdá lepším a snesitelnějším.
Jenomže dřív nebo později i krásné růžové brýle spadnou. A co potom? Ten pád totiž docela bolí. Jako rána z čistého nebe se objevuje zkažený svět, ve kterém se člověk bojí rozhlédnout, natož se projít. Těm, kteří nejsou schopni takový svět unést, nezbývá nic jiného než ty kouzelné brýle opět hledat.
I já mám svůj vysněný svět. Nebo možná to není vyloženě svět, jen některé situace, ve kterých jsem někým jiným, někým, kdo má všechno o čem sním, někým, kdo umí to, co bych chtěla umět. A teprve tady jsem spokojená a šťastná . Jenomže je tohle opravdový život? Vždyť jeden citát praví: Nesni svůj život, žij svůj sen!
Je už na každém, jak se se svým životem popere. Ale je čas přestat se bát, otevřít oči a postavit se všemu hrdě čelem. Je čas začít opravdu žít…
Je tomu už něco málo přes dva roky, co jsem tohle napsala...
...A stále si jen sním...
Zaskočena tmou
Kráčíš ruku v ruce strachu
Suché lístky křičí pod kroky
Vražedný proud potoka
Utíkáš mezi stromy
Cesta se ti schovává
Měsíc střílí šípy
Větve tě tvrdě bičují
Zavíráš oči
Vzduch tě svírá
Dech se krátí
...
Země tě objímá
jako kočka zatínáš svý drápky do mý kůže
tak hluboko - do nitra
zanecháváš stopy zabarvený mojí krví
a lehkej vánek s přímesí soli bolestně drásá ty rýhy
těm práznejm slovům
cos mi tenkrát namluvil
sem fakt najivně věřila - jako malá holka
ale jak mou tvář pokryly vrásky
- pochopila sem
měls rád mý tělo a ne mou duši, mý srdce
to srdce si mi rozdrásal
natlouks do něj hřebíky a zabodal dlouhý ocelový háky
- z nerezu
a vrazil do něj nůž a protočil
a pak ses mi vysmál do mejch uplakanejch očí
zrcadlo odráží bolest a strach
a vezmu si pudr a růž
to abych zakryla stopy po tvý BEZcitný surovosti
- po tvý touze a zároveň lásce a hlubokým CITU
a bledý a vrásčitý rty zakryju rudou rtěnkou
namaluju si úsměv
a oblíknu si dlouhou sukni se svetříkem
abych zakryla tvý krvavý písmo po mým těle
Uprostřed dne
býti snem
Na konci stáří
dítětem
Uvnitř paláce
chudákem
V klaunském úsměvu
smutkem
Zrozením života
být koncem
Na čistém listě
písmenem
V opuštěné samotě
společníkem
V chladné půnoci
jasným dnem
V kruté zimě
být teplem
Klidným a šťastným
mučedníkem
