Lidem je dáno snít
Lidem je dáno snít a já za tuto možnost děkuji. Vždyť dokázali by lidé bez snění vůbec přežít? Některé drží nad vodou právě jejich imaginární svět. Stačí nasadit růžové brýle, přes které nevidíte černě, jen samé krásné a sladké barvy. Všechna faleš a přetvářka najednou mizí,zamračení a nabručení morousi se stávají milými, usměvavými a příjemnými lidmi, nadávky se mění v pochvaly, deštivé mraky se protrhají a vykukuje sluníčko. Zkrátka svět se díky snění zdá lepším a snesitelnějším.
Jenomže dřív nebo později i krásné růžové brýle spadnou. A co potom? Ten pád totiž docela bolí. Jako rána z čistého nebe se objevuje zkažený svět, ve kterém se člověk bojí rozhlédnout, natož se projít. Těm, kteří nejsou schopni takový svět unést, nezbývá nic jiného než ty kouzelné brýle opět hledat.
I já mám svůj vysněný svět. Nebo možná to není vyloženě svět, jen některé situace, ve kterých jsem někým jiným, někým, kdo má všechno o čem sním, někým, kdo umí to, co bych chtěla umět. A teprve tady jsem spokojená a šťastná . Jenomže je tohle opravdový život? Vždyť jeden citát praví: Nesni svůj život, žij svůj sen!
Je už na každém, jak se se svým životem popere. Ale je čas přestat se bát, otevřít oči a postavit se všemu hrdě čelem. Je čas začít opravdu žít…
Je tomu už něco málo přes dva roky, co jsem tohle napsala...
...A stále si jen sním...
