Abel Tasman ( 1603 - 1659 )
Abel Jaszoon Tasman (1603, Lutjegast, Nizozemsko– 1659, Batavia, Indonésie) byl holandský obchodník, mořeplavec a objevitel, který v roce 1641 objevil Nový Zéland.
První objevy - Tasman pocházel z chudé rodiny z nizozemské provincie Groningen, sám se naučil číst a psát a vstoupil do služeb Východoindické společnosti. Ta nabízela možnost vyniknout, zbohatnout a získat námořní výcvik, a tak začátkem 30. let přicestoval do Východní Indie. Díky svým schopnostem dosáhl rychlého postupu - z prostého námořníka na lodníka, kormidelníka a kapitána. Své kvality plně prokázal i pod Quastovým velením. Quastovy koráby prozkoumaly japonské vody a pronikly dokonce do blízkosti Kurilských ostrovů. Přestože kurděje vyhubily téměř celé mužstvo, podařilo se Tasmanovi dovést lodě silnými tajfuny šťastně do batávského přístavu. Přes počáteční ztráty a neúspěchy („ostrovy zlata“ nalezeny nebyly) se guvernér roku 1641 rozhodl vyslat do jižních moří novou výpravu a do jejího čela postavil tentokrát Tasmana, známého už svým navigačním uměním. Měl zjistit, je - li „Zuidlandt“ součástí jižní země, jak daleko k jihu se táhne, měl nalézt námořní trasu od této země na východ a navíc ještě prozkoumat neznámé západní Tichomoří. V polovině srpna 1642 zvedly jeho lodi Heemskerk a Zeeaen v Batávii kotvy, počátkém září dorazily na Mauricius a poté zamířily k jihovýchodu. Na 50° jižní šířky je však silné bouře přiměly změnit kurz a pak už následovala nekonečná plavba širým oceánem k východu. Australská pevnina tak zůstala daleko na severu. Teprve 24. listopadu spatřily hlídky na obzoru obrysy vysokých hor - byla to Van Diemenova země, dnešní Tasmánie.
Holanďané „vzali řečenou zemi do vlastnictví“ a Tasman sledoval její východní pobřeží až do míst, kde mu silný protivítr znemožnil další plavbu. A tak 5. prosince změnil kurz, opustil „australské vody“ a zamířil k východu, na širé moře. Proto zůstala Tasmánie, kterou nikdo z účastníků výpravy ani okem nezahlédl, v zeměpisném povědomí až do počátku 19. století pouhým výběžkem australské pevniny.
Objev Nového Zélandu - Po devítidenní plavbě k východu se před holandskými loďmi vynořil strmý břeh na severozápadním okraji jižního z novozélandských ostrovů. Vítr je hnal přímo do průlivu mezi oběma ostrovy (Tasman ho ovšem pokládal za široký záliv), kde 18. prosince zakotvili. Přátelská „neutralita“ tamních bojovních Maorů dlouho netrvala: přepadli „náhle bez příčiny“ holandský člun, zabili čtyři námořníky a uspořádali na břehu kanibalské hody. Tasman rychle opustil neblahé místo, jež nazval Moordenaarsbaai - záliv Vrahů. Při sledování linie pobřeží Nového Zélandu k severu si nevšiml úžiny mezi oběma velkými ostrovy a nabyl dojmu, že pluje podél rozsáhlé pevniny, zřejmě součásti Schoutenovy a Le Mairovy Země stavů. Nazval proto dnešní Nový Zéland, z něhož poznal jen západní pobřeží obou ostrovů, rovněž zemí Států - Staaten Landt. Při další plavbě objevil během roku 1643 souostroví Tonga a Fidži, minul Santa Cruz i Šalamounovy ostrovy a podél severního Nového Irska (považovaného za novoguinejský břeh) se dostal k Moluckým ostrovům a 14. června skončil šťastně svou pouť v Batávii.
Tasmanova první plavba se nepochybně řadí k největším námořním podnikům 17. století. Kromě nově objevených zemí - Tasmánie, Nového Zélandu, souostroví Tonga a Fidži, nalezl Tasman i novou cestu z Indického do Tichého oceánu v pásmu příznivých západních větrů. Vzápětí po návratu byl Tasman vyslán na novou výpravu, tentokrát k severnímu pobřeží „Zuidlandtu“, a koncem února 1644 vyplul se 111 muži na třech nevelkých lodích. Výsledky expedice nebyly tentokrát nikterak skvělé. Prozkoumala sice celé pobřeží Carpentarského zálivu a Arnhemské země až po Severozápadní mys a dala severnímu a severozápadnímu pobřeží Nového Holandska (dnešní Austrálie) definitivní kontury, ale nezahlédla ani sebemenší část jeho východního pobřeží. Tasman nenalezl Torresův průliv a usoudil tedy, že Nová Guinea a Nové Holandsko tvoří celek.
Závěr života a smrt - Tasman plul pokaždé kolem pustých břehů, kde se nenacházelo zlato, koření, ani zdroje rychlého a snadného zisku. Společnost výsledky jeho plaveb zklamaly a už ve 40. letech usoudila, že mnohem výnosnější než chimérické zlato a stříbro Zuidlandtu je zaběhnutý „obchod s veškerou Indií… a Japonskem“. Nově objevené trasy vzbuzovaly naopak obavu, že jich využijí konkurenti. Proto měli v Amsterodamu spíše zájem ne zatajení výsledků výprav a na skončení průzkumů Nového Holandska a tato tendence zvítězila na celé čáře po van Diemenově smrti († 1645). Dalších 50 let se k australskému pobřeží cíleně nepřiblížila jediná holandská loď a jeho „doobjevení“ připadlo už lodím pod anglickou a francouzskou vlajkou. Tasmanovy služby byly oceněny hodností komodora. Po smrti svého příznivce se však ocitl v nemilosti a roku 1648 byl dokonce propuštěn a penzionován. Přes brzkou rehabilitaci se už do služeb společnosti nevrátil a několik let pak vedl na ostrovech obchod na vlastní pěst. Největší objevitel 17. století zemřel v Batávii jako vážený a zámožný obchodník roku 1659. V roce 1942 byl zřízen na Novém Zélandu Abel Tasman National Park na Tasmanovu počest.
Republika (sedmi) spojených nizozemských provincií nebo jen spojené Nizozemí vznikla v roce 1581 z Utrechtské unie, která vyhlásila vznik Spojených provincií nizozemských. Místodržitelem se stal již známí a oblíbený Vilém I. Oranžský, ten byl ale v roce 1584 úkladně zavražděn katolíkem, kterým byl Balthasar Gérard. Po smrti Viléma Oranžského bylo spojené Nizozemí prohlášeno republikou v čele s místodržitelem. Na post místodržitele, ale nastoupil syn Vilémka Oranžského Mořic Nasavský.
Hlavním ochráncem nového státu - Sedmi spojených nizozemských provincií, tj. bývalé Utrechtské unie, se stala Anglie, která do severního Nizozemí vyslala vlastního regenta. Robert Dudley, hrabě z Leicesteru se však choval neobratně a byl nepopulární. Po jeho návratu do Anglie byl vrchním velitelem armády zvolen Mořic Oranžský. Společně s Johanem van Oldenbarneveltem a bratrancem Vilémem Ludvíkem Nassavským tvořili triumvirát, který vládl severnímu Nizozemí. Jejich úspěchu v občanské válce přispělo rozdrcení španělské Armady v roce 1588 a francouzské vyhlášení války Španělsku v roce 1595. Po smrti vévody parmského v roce 1592 byl novým guvernérem zvolen neschopný Arnošt, bratr císaře Rudolfa II. Jeho nástupcem se stal mladší bratr Albrecht, manžel dcery Filipa II. Isabelly. V 90. letech Mořic dobyl mnoho významných měst v pohraničí. Centrum Severu bylo klidné a zažívalo hospodářský a kulturní rozkvět. V roce 1602 byla založena nizozemská Východoindická společnost. Výjimkou byl náboženský spor o predestinaci. Začal v roce 1594 a rozhořel se zejména po roce 1603. Jeho hlavními protagonisty byl Franciscus Gomarus (1563–1641),[33] netolerantní, militantní kalvinista, na jehož straně byl generální místodržitel Mořic Oranžský, další monarchisté a většina Nizozemců, a Jacobus Arminius (1560–1609), zastánce podmíněné predestinace, na jehož straně byl Holanďan Johan van Oldenbarnevelt, Hugo Grotius a další republikáni. Mentální rozdíl mezi Severem a Jihem se prohloubil natolik, že ani jedna strana již opravdově netoužila žít v jednom státě (toto se opětovně projevilo v letech 1815-1830, během existence Spojého království Nizozemského zabírajícího celé Nizozemí). Problém Severu byl v přílišné velikosti Holandska, které plnilo 60 % federálního rozpočtu.
První fáze osmdesátileté války skončila podepsáním příměří, známého jako pax hispanica, v roce 1609, čímž Španělsko uznalo existenci severního Spojeného Nizozemí. Druhé období se kryje s obdobím třicetileté války (1618–1648), když Nizozemí v roce 1621 opětovně vyhlásilo Španělsku válku. Obě války, osmdesátiletá i třicetiletá, byly následně uzavřeny jediným vestfálským mírem, díky němuž získalo spojené Nizozemí mezinárodní úznání. Podle nejvýznamnějších provincie byla republika spojeného Nizozemí též nazývána Holandskem (resp. Holandskou republikou), což byl ovšem stejně jako dnes nepřesný název.
"Revoluční" Anglie, tehdy pod vládou Olivera Cromwella vyhlásila v roce 1651 jako zákon tzv. Navigační akta resp. Zákon o plavbě a obchodu, který měl sloužit jako opatření povolující do Anglie dovážet zboží jen na anglických lodích nebo na lodích výrobce, nikoliv na lodích překupníků. To ovšem vážně poškodilo ekonomiku Spojeného Nizozemí. A tak vypukla v roce 1652 první anglo-holandská válka (války mezi Anglií a Nizozemím jsou také označovány podle Navigačních akt jako "Navigační války"). Tato válka byla první válkou mezi nekatolickými státy a první velká válka, kterou obě strany zdůvodnovaly hospodářskými zájmy. Cromwell si byl vědom přínosu židovské komunity pro ekonomický rozvoj nizozemských provincií, hlavního ekonomického soupeře Anglie. Vzhledem ke své toleranci vůči soukromému vlastnictví lidí, kteří neměli evangelické vyznání, podnítil, po 350 letech od té doby kdy je Eduard I. ze země vyhostil, návrat židů do Anglie, v přesvědčení, že pomohou oživit hospodářství země zničené občanskou válkou. Tuto první anglo-holandskou válku vyhrálo anglické vojsko vedené admirálem Robertem Blakem roku 1654. To umožnilo Anglii, aby vnutila Nizozemí své Navigační akta a získala tak postavení námořní velmoci. Další navigační akta z let 1660, 1663, 1672 a 1696 ještě zvýraznila merkantilistickou politiku Anglie.
Další takové války s Nizozemí s Anglií proběhly v letech 1664-1667 druhá anglo-holandská válka, 1672-1678 třetí anglo-holandská válka a 1781-1784 čtvrtá anglo-holandská válka Nizozemský (či holandský) místodržitel v letech 1672-1702 Vilém III. Oranžský, byl společně se svou ženou Marií Stuartovnou králem Anglie, Skotska a Irska v letech 1689–1702. V roce 1747 byla formálně uzákoněna dědičnost funkce místodržitele v rodu Oranžsko-nasavském. Republika spojených nizozemských provincií zanikla v roce 1795, kdy došlo k jejímu obsazení napoleonovskou Francíí. Místodržitel Vilém V. Oranžský utekl do exilu, kde později zemřel. Jeho syn Vilém VI. Oranžský se v roce 1815 stal nizozemským králem jako Vilém I.
.jpg)
Koloniální impérium - Po vyhraných válkách za nezávislost nad španělskými Habsburky (tzv. osmdesátileté válce) se Nizozemsko stalo v průběhu 17. století jednou z nejvýznamnějších koloniálních mocností světa. V 17. století zde došlo k velikému ekonomickému růstu, rozvíjela se věda a umění, v této době také Nizozemci zabezpečovali přibližně polovinu světového obchodu; celé 17. století se proto označuje jako Nizozemský zlatý věk. Na rozdíl od Španělska a Portugalska získávalo Nizozemsko stejně jako Velká Británie nová území prostřednictvím specializovaných obchodních společností (nejslavnější z nich je nizozemská Východoindická společnost), přičemž stát se přímo v koloniálních záležitostech angažoval až v pozdějších letech, kdy společnosti začínaly mít ekonomické problémy. S místními vládci nejdříve Nizozemci zavírali obchodní dohody a dohody o nájmu území, což jim později umožnilo odkup větších území a vytvoření monopolu na obchod s exotickými komoditami. Velká Británie obsadila mnohá území na úkor Nizozemska poté, co ho na konci 18. století obsadila napoleonská vojska. Samostatné Nizozemsko obnovené v roce 1814 svoje postavení světové mocnosti již ztratilo, na úkor Velké Británie a Francie.
Nizozemští námořníci (např. Willem Barents, Henry Hudson nebo Abel Tasman) se také podíleli na evropském „objevitelském boomu“ 16. a 17. století, nově objevená rozsáhlá území se ale často součástí nizozemské koloniální říše nestávala. Nejvýznamnější holandskou koloniíí byla Nizozemská východní Indie, ovládaná přibližně v letech 1602–1949, jednalo se většinou o území současného státu Indonésie. Tak se stejně jako ostatní zbylé nizozemské kolonie osamostatnila po druhé světové válce.
- Nizozemská východní Indie (1602 – 1949) se rozkládala na území dnešní Indonésie a byla nejvýznamnější nizozemskou kolonií.
Hlavním zdrojem bohatství, zejména v raných koloniálních dobách, bylo koření (její součástí byly Moluky, jimž se přezdívalo jako „ostrovy koření“). Před Nizozemci byli v této oblasti přítomni Portugalci, kteří však dokázali ovládat jen menší ostrovy Solor, Flores a Timor. Důležitým mezníkem bylo založení Batavie v roce 1619 (nynější Jakarta na ostrově Jáva), ze které Nizozemci postupně ovládli celou oblast. Území bylo původně pod správou nizozemské Východoindické společnosti (založené roku 1602), po jejím krachu na konci 18. století, likvidaci roku 1800 a po krátkém období britské nadvlády v letech 1811 – 1816 byla celá kolonie roku 1816 zestátněna. Indonésie bojovala za nezávislost od roku 1945, Nizozemsko ji po mezinárodním nátlaku (i ze strany Spojených států) uznalo jako nezávislý stát 27. prosince 1949.
- Cejlon (začátek 18. století – 1796): tuto kolonii vlastnili původně Portugalci, od roku 1796 byla pod britskou nadvládou. Hlavním vývozním artiklem byla skořice a sloni.
- Maledivy (1654 – 1796)
- Malaka (1641 – 1806, 1816 – 1824): tuto oblast v dnešní Malajsii získalo Nizozemsko od Portugalska, v mezidobí let 1806 – 1816 a po roce 1824 patřila pod britskou korunu.
- Dedžima (také Dešima, 1641 – 1859) byl malý uměle vytvořený ostrov v blízkosti japonského města Nagasaki, v tomto období byl Nizozemcům jako jedinému evropskému národu povolen přístup na japonské trhy.
Nizozemci měli velký počet opěrných bodů a obchodních stanic v Indii (především v průběhu 17. a 18. století), celý subkontinent poté postupně přešel pod britskou nadvládu. Nizozemsko vlastnilo také několik opěrných bodů na Blízkém východě: v Basře (dnešní Irák), v přístavu Mocha (Jemen) a také několik v Persii, z nichž nejvýznamnější byl opěrný bod v Isfahánu (1623 – 1747) a Bandar Abbasu (1623 – 1766). Malé nizozemské kolonie existovaly též na území dnešního Myanmaru, Tchaj-wanu, Thajska a Vietnamu.
- Tasmánie je ostrov a australský spolkový stát.
Nachází se 240 km od jižního pobřeží australského spolkového státu Victoria. Rozloha tohoto ostrova je 65 022 km², v roce 2002 na něm žilo 474 000 obyvatel. Hlavní a největší město je Hobart. Další velká města jsou Launceston, Devenport a Burnie. V roce 1642 přistál jako první u ostrova Tasmánie holandský mořeplavec Abel Tasman, který ji pojmenoval země Van Diemenova. V roce 1804 poručík David Bowen se skupinou trestanců zakládá kolonii na březích řeky Derwent v zátoce Risdon Cove. První trestanecká kolonie začíná fungovat v zátoce Macquarie Harbour roku 1821. Následovaly kolonie Maria Island a Port Arthur. Od založení až do své smrti roku 1810 je viceguvernérem Tasmánie John Collins. Největší roli v dějinách ostrova sehrál viceguvernér George Arthur (1824 až 1836) který organizoval bílou domobranu proti původní populaci Tasmánců. Populace tasmánských domorodců byla v 19. století vyhlazena. V té době byla Tasmánie považována za hrůzné místo (tzv. Peklo na zemi).
- Tasmánci (někdy také zvaní tasmánští aboriginové či tasmánští domorodci, anglicky Tasmanian Aborigines, tasmánsky Parlevar)
byli původní domorodí obyvatelé ostrova Tasmánie, ležícího u břehů Austrálie. Byli to potomci paleolitických obyvatel Austrálie; posledních asi 8 000 let žili téměř izolováni od ostatního světa. Způsob jejich života se skládal z kočovného lovu a sběru. Disponovali jednoduchou materiální kulturou; o duchovní kultuře není nic známo. Během 19. století Tasmánci vyhynuli. Před britskou kolonizací v roce 1803 obývalo ostrov 3000 - 15000 begin_of_the_skype_highlighting 3000 - 15000 end_of_the_skype_highlighting Tasmánců. Zavlečené nemoci původní obyvatele zdecimovaly. Od příchodu bílých osadníků se stupňovalo napětí, které vyvrcholilo tzv. Černou válkou v letech 1828-1832. Po skončení konfliktu byli přeživší Tasmánci dobrovolně přesídleni na Flindersův ostrov, kde následkem zavlečených onemocnění a nízké míry porodnosti postupně vymírali. Posledních 47 přeživších Tasmánců bylo přesídleno do Oyster Cove na hlavním ostrově, zatímco jejich děti byly poslány do sirotčince v Hobartu. Poslední čistokrevná Tasmánka Truganini zemřela v roce 1876, několik tisíc dnešních obyvatel Tasmánie je však jejich potomky, což je důsledkem vztahů tasmánských žen a evropských osadníků. Tasmánci nelovili ryby a Evropany jedící ryby pozorovali s neskrývaným odporem, podobně jako by většina Evropanů reagovala, kdyby někoho viděla jíst červy. Celá věc je o to zajímavější, že Tasmánci původně šupinaté ryby znali a jedli, jak dokazují archeologické nálezy. Ze záhadných důvodů z jejich jídelníčku zmizely až před asi 3500 lety.
