LUCky.luKA

Sparta byla tehdy velmi chudý klub a barvy dresů určovala spíše náhoda. První sparťanské dresy byly černé s bílým „S“ na prsou svetru. Klubu hrozil několikrát rozpad, a když chtěl novou výstroj, musel vzít zavděk i silně obnošenými červenočernými košilemi, které původně patřily smíchovskému ČFK, později je nosil vinohradský ČAFC, který v roce 1902 změnil barvy a své dresy přenechal chudým sparťanům. Po dvou letech získal klub ze zaniklého Unionu Praha dresy s červenými a bílými pruhy. V tomto týmu působil i střelec Jan Košek, kterého k nelibosti sparťanů přetáhla Slavie. Na podzim 1904 však ve Slavii došlo k rozkolu a do Sparty přišel nejen Košek, ale i slavné křídlo Jindřich Baumruk a Rudolf Krummer. Sparta se rázem stala nejlepším týmem v celém Rakousku-Uhersku, což potvrdila, když o Vánocích porazila First Viennu 7:2 a 7:0 a budapešťský BTK porazila 4:1. Největší senzací však bylo, když Sparta prohrála s vítězem anglické ligy, Newcastlem United jen 2:3. Bývalí slávisté se však vrátili zpět do sešívaného dresu a sláva Sparty vzala prozatím za své. První stadion získal klub v roce 1904 naproti holešovickému pivovaru, ale již za rok se stěhovali na Letnou do prostoru dnešního Národního technického muzea. V roce 1906 přivezl z Londýna pan Petřík, jeden ze zakladatelů klubu, sadu rudých svetrů. V té době takové dresy oblékal londýnský Arsenal a Petřík je daroval sparťanům, aby hráli stejně dobře. Od té doby se rudé dresy staly pevným symbolem Sparty. Na začátku století byla dominujícím českým klubem Slavia a i její druhý tým dokázal porážet domácí soupeře, včetně Sparty. Ta však krok za krokem také budovala silný tým. V roce 1910 získala několik skvělých hráčů včetně Václava Piláta, výborného technika a mistra nahrávek. Již 1. října 1911 porazila Sparta Slavii 3:1 a začala tím období dvojvládí pražských „S“. Na podzim 1913 získala záložníka ČAFC Karla Peška-Káďu a stalo se českým suverénem. V roce 1912 se konalo první řádné mistrovství Českého fotbalového svazu. Sparťané vyhráli skupinu, v semifinále porazili Moravskou Slavii Brno a po finálové porážce Kolína získali svůj první mistrovský titul. Po vyhlášení Světové války narukovali do bojů i fotbalisté. Národní listy přinesly v první zářijové dny roku 1914 zprávu o úmrtí Václava Piláta. Byla však nepravdivá. Pilát byl sice zasažen šrapnelem a zůstal nehybně ležet na bitevním poli, procházející kaprál Štěpánovský, v civilu známý rozhodčí, však Piláta poznal a nechal odnést na ošetřovnu. Pilát dlouho zápasil o život, ale nakonec se zázračně uzdravil a brzy začal dokonce znovu hrát fotbal.

• První světová válka

Během čtyř let války na tom byl český fotbal špatně. Ze všech týmů zbyly jen trosky a na nějakou vážnější soutěž nebylo v situaci, kdy se sestavy týmů měnily zápas od zápasu, ani pomyšlení. Mezi různými posilami Sparty se však objevil i jeden skvělý hráč - Antonín Janda, zvaný Očko. Přišel z Olympie Praha VII, přivedl i svého bratra a stal se pilířem týmu. Za války působil v týmu také brankář Vlasta Burian. Měl šanci stát se i reprezentačním brankářem, ale dal přednost divadelní a filmové kariéře. Nedostatek hráčů přivedl v roce 1915 Václava Rudla, prvního fotbalistu, který hrál v pravých kopačkách, objednaných z Anglie, na myšlenku založit první dorost v zemi. K jeho svěřencům patřili i Josef Maleček a Jiří Tožička, budoucí skvělí fotbalisté, ale především hokejisté. Václav Rudl se také zapsal jako první sparťanský kapitán a první trenér.

Železná Sparta

Válka však v roce 1918 skončila a ve Spartě se sešlo velmi kvalitní mužstvo, zvané proto „Železná Sparta“. Mezi největší překvapení patřil návrat ve válce těžce raněného Václava Piláta. Do branky se postavil vysoký František Peyr, povoláním zlatník. V obranně hráli Antonín Hoyer a Miroslav Pospíšil. Hvězdnou zálohu, která neměla na pevninské Evropě obdoby, tvořili František Kolenatý, Filvébr a Káďa. Později nahradil Káďa ve středu hřiště svého učitele Filvébra a nalevo se dostal Antonín Perner. V útoku, který vedl Pilát, působil vpravo Josef Sedláček, zvaný Šmrdlous, a Janda-Očko, vlevo byli Josef „Boban“ Šroubek a Otto Škvajn, jinak též Mazal. Roku 1920 se v Antverpách konaly Olympijské hry a československá reprezentace se dostala až do finále, kde nastoupila proti domácím Belgičanům. Kapitán Káďa však své mužstvo na protest proti rozhodování sudího odvolal ze hřiště a reprezentace byla vyloučena z celého turnaje. Na olympiádě nastoupilo v československém týmu deset hráčů Sparty. Celostátní mistrovství v té době ještě neexistovalo, ale za vrcholnou soutěž se všeobecně považovala početná a mocná Středočeská župa a její vítěz byl uznáván jako domácí šampion. Sparta v této soutěži vítězila nepřetržitě od roku 1919 do roku 1923. Soutěž se hrála jednokolově. Sparta za tu dobu odehrála 59 zápasů a kromě jednoho všechny vyhrála, a to s vysokým skóre 235:46. Jediný prohraný zápas pochází ze druhého kola prvního ročníku, kdy Sparta nečekaně prohrála 1:2 s Unionem Žižkov. K tomuto vítězství se pak novináři a fanoušci vraceli ještě dlouhá léta. Hrdinové tohoto zápasu byli brankář Antonín Kaliba a skórující Jan Dvořáček. Oba hráči po nějaké době přestoupili do Sparty. V letech 1919 a 1922 se konal i turnaj mezi jednotlivými župními mistry o mistra republiky. Poprvé se hrálo ligovým systémem, ve kterém Sparta porazila všechny čtyři soupeře a s celkovým skóre 17:0 získala titul. Podruhé se hrálo vyřazovacím způsobem a Sparta byla nasazena až do finále, ve kterém přehrála Hradec Králové 7:0. Tituly z let 1912, 1919 a 1922 byly Českomoravským svazem uznány jako mistrovské až v roce 2002. Většina fotbalových znalců evropského fotbalu považovala za nejlepší týmy první poloviny 20. let Spartu, FC Barcelonu a 1. FC Nürnberg. V roce 1921, v prestižním turnaji o titul neoficiálního mistra kontinentu, sparťani přehráli oba soupeře na jejich půdě - Norimberk 2:1 a Barcelonu 3:2. Konkurence doma i v zahraničí začala s popularizací fotbalu stoupat a domácí senzacechtiví novináři začali poté, kdy odešel Pilát, psát o rezavění železné Sparty. V zahraničí však mělo klubové jméno stále vynikající zvuk a Sparta byla v roce 1926 pozvána na americký zájezd. Mužstvo získalo vynikajícího střelce Josefa Silného, který jako první v Česku dosáhl sta vstřelených gólů. Klub však musel zaplatit Slavii tehdy ohromných 60 000 Kčs. Vrátil se i Janda-Očko, kterého si zaoceánští Češi vynutili kvůli skvělým ohlasům na jeho výkony na Pershingově olympiádě. Cestování do Ameriky a po ní bylo tehdy velmi únavné a po namáhavé cestě navíc čekal sparťany souboj většinou s anglickým či skotským profesionálním klubem. Přesto z dvanácti utkání sedm vyhráli a poražení byli jen dvakrát. V roce 1924 fotbalový svaz stanovil pravidla pro profesionalizaci fotbalu. Mezi prvními 17 profesionálními kluby byla i Sparta. Fotbal se tak rozdělil do dvou proudů. Profesionální týmy vytvořily první a druhou ligu a ty zbylé dál hrály po jednotlivých župách o titul amatérského mistra. První ligový zápas odehrála Sparta 26. dubna 1926 s Vršovicemi (dnes Bohemians) a zvítězila 7:1, ale rozhodčí nakonec neuznal výsledek zápasu kvůli nevyhovujícímu terénu. To vyvolalo mnoho různých protestů a tahanic u zeleného stolu. Až po mnoha měsících byl po odehrání soutěže nařízen nový zápas, který Sparta opět vyhrála, ale jen 3:2. Původní výsledek by jí zajistil titul. Takto ale skončila o skóre na druhém místě. První ročník měl být původně dvoukolový, ale nakonec se odehrála jen jarní část, aby se mohlo na podzim začít s anglickým ligovým vzorem podzim - jaro. Ročník 1925-1926 už sparťané vyhráli a během první republiky získali dohromady šest titulů mistra republiky.

• Středoevropský pohár

Spartě se však nedařilo jen na domácí půdě, ale i na té mezinárodní. Roku 1927 se hrál první ročník Středoevropského poháru. Byl to jakýsi předobraz pozdějších evropských soutěží. Účastníci sice pocházeli jen ze středoevropského regionu, ale ten byl spolu s Pyrenejským poloostrovem považován za nejsilnější fotbalovou část pevninské Evropy. Hned první ročník sparťané vyhráli. Hrál se dvoukolový systém známý z dnešních fotbalových pohárů s tím rozdílem, že v případě rovnosti skóre nerozhodovaly góly vstřelené na soupeřově hřišti, ale rozhodující zápas. V prvním kole těsně o skóre vyřadili vídeňskou Admiru, v semifinále dvakrát remizovali s budapešťskou Hungarií, ale rozhodující zápas se kvůli neoprávněnému startu budapešťského Kalmána Konráda nehrál, a Sparta postoupila do finále. Tam se střetla s vídeňským Rapidem, který v semifinále vyřadil Slavii. Finálový dvojzápas se rozhodl už v prvním utkání na Letné. Káďa vstřelil gól hned v 1. minutě a Sparta zvítězila 6:2. Rapid sice doma zvítězil, ale jen 2:1 a prvním držitelem prestižní trofeje se stala Sparta, která musela kvůli divokým scénám zklamaných domácích fanoušků rychle utéct do šaten. Sparta získala titul podruhé v roce 1935. Z původního vítězného týmu zbyl v mužstvu pouze obránce Burgr, který debutoval v mužstvu právě v pražském finále s Rapidem. Soutěž měla 16 účastníků, a Sparta tak musela k zisku poháru vyřadit 4 soupeře. V prvních dvou kolech si poradila s First Viennou i Fiorentinou, která v Praze dostala 7 gólů. V semifinále narazila na slavný Juventus. Doma zvítězila 2:0 a v Turíně prohrála 1:3, což by podle dnešních pravidel k postupu stačilo. Tehdy však museli sparťané sehrát ještě rozhodující duel v Basileji. Ve slavném utkání vedla Sparta po poločase již 3:0. Italové sice 20 minut před koncem z penalty snížili, ale závěr patřil sparťanům, kteří dali dva góly a vítězstvím 5:1 postoupili do finále. Rozhodující gól dal střelou přes hlavu Raimond Braine, belgická hvězda Sparty, který za klub ve 281 zápasech vstřelil 300 branek. Ve finále na Spartu narazil budapešťský Ferencváros, kterému venku podlehli 1:2. Domácím zápasem byl křtem pro nový Strahovský stadion, který byl vyprodán. Sparta byla v duelu lepší a pomocí dvou gólů Brainea a trefě Fascinka zvítězila 3:0 a podruhé získá Středoevropský pohár. O rok později Sparta pohár téměř obhájila, ale ve finále doma překvapivě podlehla vídeňské Austrii, se kterou venku uhrála pouze bezbrankovou remízu. I tak se však Sparta zařadila se dvěma vítězstvími mezi nejlepší týmy předválečné historie Středoevropského poháru.

•  Druhá světová válka

S výjimkou sezóny 1927/28, kdy titul vyhrála Viktoria Žižkov, skončila v lize Sparta vždy nejhůře druhá. Na začátku války však začal sparťanský kádr stárnout a výsledkem toho bylo až čtvrté místo v sezóně 1940/41. To však byl jen začátek déletrvající krize. Sparta zahájila další sezónu špatně a po podzimní části soutěže měla z jedenácti zápasů jen tři body a byla poslední. Vše navíc završila potupná porážka v derby se Slavií, kde Sparta prohrála 7:0. Bylo jasné, že k zachráně se musely udělat změny. Mužstva se ujal Vlasta Burian, který se stal nejen trenérem, ale také na oko zaměstnal několik hráčů ve svém divadle, čímž obešel nacistický zákaz profesionalismu ve fotbale. Tato praxe však byla v té době běžná u mnoha týmů. Burian pomáhal také shánět nové posily, které se později staly novými oporami. Nejzásadnější byla však pomoc od Slavie, která svému největšímu protivníkovi půjčila na jarní část svého kanonýra Vojtěcha Bradáče. Úvod do jarní části se však opět nepovedl a Sparta v dalším derby podlehla opět potupně 1:8. Nakonec se však začalo dařit a až v posledním kole se výhrou nad Zlínem definitivně zachránila. Nové posily se začínaly prosazovat v další sezóně, kdy Sparta opět hrála na vyšších pozicích a získala titul vicemistra za Slavií. Ta vyhrála čtvrtý titul v řadě. Ročník 1943/44 byl posledním hraným za války, jelikož sezóna 1944/45 se kvůli blížícím se frontám ani nerozehrála. Sparta vyhrála obě derby a v ostatních zápasech ztratila pouze 4 body a po dlouhé době opět získala titul. Po osvobození se většina hráčů týmu dostala i do reprezentace.

• Historické názvy