Albrecht z Valdštejna
Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (nebo také Vojtěch Václav Eusebius z Valdštejna), zkráceně též Valdštejn, v zahraniční literatuře také Wallenstein nebo Waldstein) (24. září 1583, Heřmanice – 25. února 1634, Cheb) byl český vojevůdce a politik, vedle Jana Tserclaese Tillyho nejvyšším velitelem císařsko-ligistických vojsk během třicetileté války.
Bojoval na straně císaře proti Protestantské unii, později upadl v nemilost a byl císařskými důstojníky úkladně zavražděn. Byl prvním vůbec, kdo začal vydržovat stálou armádu, a to nikoli z císařské apanáže, nýbrž z kontribucí nepřátelských i spojeneckých území. Zemřel jako jeden z nejvlivnějších lidí v Evropě.
Narodil se na tvrzi Heřmanice jako syn zchudlého Viléma z Valdštejna a Markéty Smiřické ze Smiřic, kteří se drželi víry Jednoty bratrské. Po jejich brzkém úmrtí jej nechal strýc z matčiny strany, Albrecht Slavata z Košumberka, vychovávat od patnácti let v Olomouci v konviktu jezuitů, kde přestoupil do katolické církve. (Vzhledem ke své vypočítavé povaze však byl v dospělosti katolíkem pouze na oko.)Dále studoval na evangelické univerzitě v Altdorfu, a ve společnosti význačného matematika Petera Vergunda navštívil Nizozemí, Anglii, Francii a Itálii, kde také v Bologni a Padově studoval matematiku a astronomii. (Astronomie byla tehdy neoddělitelně spjata s astrologií, jíž se po setkání s Keplerem stal Valdštejn celoživotním horlivým vyznavačem.) Po návratu z Itálie se nechal roku 1604 najmout jako fendrych (praporčík) pro vojenské tažení císaře Rudolfa II. proti Turkům, kde si vysloužil povýšení na hejtmana. Z uherského tažení si však domů přinesl též uherskou nemoc, tedy syfilitidu, která jej psychicky ovlivňovala až do konce života. Od roku 1608 byl hejtmanem ve službách arcivévody Matyáše Habsburského. Jeho úkolem bylo po boku nezkušeného Maxmiliána z Lichtenštejna najmout na Moravě pluk německých žoldnéřů. Avšak celý spor mezi Rudolfem a Matyášem byl 24. června 1608 ukončen podpisem libeňského míru, čímž Rudolf ztratil Rakousko, Uhry a Moravu. Valdštejn se tak mohl vrátit ke dvoru.
V roce 1609 se oženil výhodně s mladou vdovou Lukrécií Nekšovnou z Landeka po Arklebovi Prusínovském, pánu z Víckova, který byl o dobrých dvacet let starší, zemřel v roce 1608. Tehdy se usadil na jejím sídle ve Vsetíně. Avšak již po pěti letech jeho manželka zemřela a jemu se podařilo získat všechen její majetek jako dědictví; připadla mu tak rozsáhlá zboží na Moravě, k nimž připojil i 14 zboží svého strýce. Podruhé se oženil (9.června 1623) s Marií Elizabetou z Harrachu (*28.září 1601-+23.března 1656). Měli dvě děti, dceru Marie Alžbětu (1625-1662) a syna Albrechta Karla (* 22. listopadu 1627), který po třech týdnech zemřel. Roku 1615 na generálním sněmu zemí České koruny selhává pokus obnovit konfederaci stavovských obcí všech zemí monarchie a nebyla vyřešena ani otázka společné obrany a daní. Avšak moravská zemská vláda s hejtmanem Ladislavem z Lobkovic se vyslovila kladně k obraně a jmenovala tři plukovníky moravského stavovského vojska, kteří měli za úkol v případě potřeby najmout 3000 pěších a 1000 jezdců – mezi ně vedle Jiřího z Náchoda a Petra Sedlnického patřil i Albrecht z Valdštejna. Roku 1617 podpořil armádu arcivévody Ferdinanda ve friulské válce (severovýchodní část hranice mezi Rakouskem a Slovinskem) proti Benátkám dvěma sty jezdci (které najal za vlastní peníze) v obležené pevnosti Gradíšky [Gradisca d'Isonzo]. V bojích se osvědčil a později ve své vojenské kariéře zhodnotil. 29. června byl v Praze korunován na českého krále Ferdinand II. Štýrský. Ten přiměl císařského vyslance v Madridu k podpisu mírové smlouvy.
Mezitím propuklo stavovské povstání. Spolu s dalšími protestoval v červnu 1618 proti vypovězení jezuitů ze země, za co je stižen direktory domácím vězením. Poté, co Thurn vtrhl na Moravu, shromáždil své vojsko a pokusil se, ač neúspěšně, přemluvit své vojáky k přeběhnutí na císařskou stranu. Nakonec odevzdal císařské pokladně ukradenou stavovskou pokladnici a za to byl jmenován císařským plukovníkem. Za to se samozřejmě stavové usnesli, aby byl ze země vypovězen a jeho statky zkonfiskovány. Od této doby se proto už mohl spoléhat pouze na vítězství císařských. Jeho vojsko se do tzv. české války zapojilo v bitvě u Záblatí, při obraně Vídně a též do bitvy na Bílé hoře. Ač se sám bojů neúčastnil, jeho pluk si počínal výtečně a Albrecht byl jmenován císařským komisařem v severozápadních Čechách, kde tvrdým způsobem vymáhal kontribuce. Jeho pluk se před popravou 27 českých pánů podílel též na zatčení Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Když bylo vítězství císařské strany dovršeno, zúčastnil se spolku, který vytvořili zemský místodržící kníže Lichtenštejn, židovský bankéř Jakub Baševi z Treuenburka, holandský obchodník Hans de Witte a Pavel Michna z Vacínova. Společně založili mincovní konsorcium, které razilo znehodnocené mince – tzv. dlouhé mince. Celý podnik skončil státním bankrotem, on však vydělal tímto podnikem jmění. Daleko větší zisky však získal nákupem konfiskátů mezi lety 1621–1625, mezi nimi vynikalo dědictví po Smiřických a Rödernech. Objem zisků z těchto spekulací je odhadován až na 6 miliónů rýnských zlatých.
Roku 1625 se frýdlantské panství změnilo na Frýdlantské knížectví, roku 1627 bylo povýšeno na Frýdlantské vévodství. Jeho území bylo vyňato ze Zemských desek Království českého, a stalo se tak jakýmsi státem ve státě. Hlavním centrem Frýdlantska se stal Jičín, dotýkalo se i hranice Slezska, a mohlo se tak i odtrhnout od zbytku království. Mezi jeho plány bylo v Jičíně zřídit sídlo biskupství, univerzitu a vlastní sněm. Od roku 1628 zde měl právo jmenovat šlechtice, povyšovat sídla na města a razit mince na které se razilo heslo INVITA-INVIDIA! = Navzdory závisti! Do Jičína pozval jezuity, kteří zde založili kolej. Kraj nebyl zatížen daněmi, a byl proto nazýván též terra felix, šťastnou zemí. Roku 1625 se Valdštejn ujal velení císařských, byl jmenován generalissimem a sklízel úspěchy ve válce falcké, dánské a švédské. Jeho tažení koordinoval s velitelem vojsk Katolické ligy, Janem Tsarclaesem Tillym, avšak mezi armádou císařskou a ligistickou panovala jistá rivalita. Bylo tomu tak především proto, že nejvyšší velitel bavorský vévoda Maxmilián se snažil o upevnění moci Bavorska, a tedy oslabení císaře. Oproti tomu Valdštejn se snažil o utvrzení moci císaře, dokonce chtěl ze Svaté říše římské národa německého vytvořit dědičnou monarchii, těchto jeho velkých plánů se v konečném důsledku zalekl i sám císař.
Jeho armáda byla tvořena nejprve 30 tisíci muži, postupně ale narůstala až na 100 tisíc. Prezident císařské vojenské rady Rombald Collalto vytáhl společně s ním do boje společně, avšak po půl roce se kvůli neshodám vrátil do Vídně, kde na něj žaloval. Císař jej pak pověřil reorganizací armády, avšak tou si získal mnoho nepřátel. Největším protivníkem přímo na bitevním poli však mu byl dánský král Kristián IV., jenž během dvou let zcela ovládl celé severní Německo a budil u protestantského obyvatelstva velké nadšení. Roku 1627 koupil knížectví Zaháňské a následujícího roku mu bylo propůjčeno vévodství meklenburské a je jmenován generálem císařské námořní armády generál Oceánského a Baltského moře. Téhož roku obdrží Řád zlatého rouna, jímž se mohly chlubit jen opravdové evropské elity. Avšak zároveň mu umírá jediný syn, princ Karel, a jeho ochránce Karel z Harrachu. Bavorský vévoda Maxmilián kritizoval od jara 1629 císaře Ferdinanda II. za jeho přílišnou toleranci jeho válečného tažení a plundrování. Protože císař potřeboval potvrdit volbu svého syna Ferdinanda římským králem, obětoval Valdštejna a v prosinci 1629 jej odvolal z velení kvůli jeho nerozhodnosti vůči postupu dánského krále.
Toto odvolání se stalo finanční pohromou pro něj i jeho společníky (de Witte páchá sebevraždu kvůli bankrotu). Vrhl se tak do jiného podnikání, zakložil pivovary, mlýny a textilní a zbrojařské manufaktury. Žil v nově zařízeném paláci dnes známém jako Valdštejnský palác, dnešním sídle Senátu Parlamentu ČR na Malé Straně. Situace císařské armády se však valem zhoršovala. Švédský král Gustav II. Adolf přeplavil svou armádu do severního Německa a postupoval dále; jako spojence si získal saského kurfiřta Jana Jiřího. V bitvě u Breitenfeldu porazil 17. září 1631 císařské. V listopadu dobyli Sasové Prahu a z Čech utekl i on sám. O měsíc později přijal nabídku stát se znova generalissimem císařské armády. Podmínky si tvrdě diktoval, avšak během pár měsíců vybudoval čtyřicetitisícovou armádu. Císař mu udělil hlohovské vévodství ve Slezsku náhradou za ztracené Meklenbursko. Do května 1632 postupně osvobodil Čechy i Bavorsko, avšak 16. listopadu proběhla bitva u Lützenu, která neskončila jeho vítězstvím, nýbrž výsledkem nerozhodným. V této bitvě však padl švédský král Gustav Adolf a jeho armáda byla značně demoralizována. Valdštejn si vysloužil tvrdou kritiku strahovského opata Kašpara z Questenberka a prezidenta válečné rady Jindřicha Šlika. Po ústupu do Čech jej čekal soud se 17 vinnými plukovníky. Armáda nebyla rozpuštěna se záměrem osvobodit Slezsko. On sám se přesunul z pražského paláce zpět do Jičína, kde mu 16. května 1633 mluvčí české emigrace Jan Varlejch z Bubna nabídl českou královskou korunu. Léto 1633 patřilo osvobozování Slezska.
Krize započala v souvislosti se vpádem výmarského vévody Bernarda do Bavor. Řezno podlehlo Švédům 14. listopadu 1633 a nic jim nemohlo zabránit vpádu do Rakouska. Bylo mu nařízeno, aby se svou armádou těsně po splnění úkolů ve Slezsku vytáhl do Bavorska. V Plzni se však, i kvůli příchodu zimy, rozhodl nařídit své armádě ubytovat se. To bylo pochopeno císařovou vojenskou radou jako váhání a zrada vůči císaři. Jeho konkurenti neustále posílali stížnosti a memoranda žádající jeho sesazení. Jeho zdravotní stav byl také velmi vážný. Zmocněnec rakouského a španělského dvora kapucín Diego Quiroga mu kvůli tomuto zdravotního stavu nabídl dokonce dobrovolné odstoupení z funkce vrchního velitele císařských vojsk. To jej ovšem rozhořčilo. 11. června 1633 pozval do Plzně všechny důstojníky od velitelů pluků výše a následujícího dne tito velitelé podepsali přísahu, v níž mu slibovali věrnost. Toto shromáždění však přesvědčilo císaře, dosud nerozhodného, aby 24. ledna podepsal dekret, jímž zbavil vojsko věrnosti Valdštejnovi a velení svěřil Gallasovi. Podle císařského patentu měl být Valdštejn spolu s polním maršálkem Kristianem Illovem a plukovníkem Adamem E. Trčkou, coby strůjci vzpoury, zatčen a dopraven do Vídně. Fakticky však byl tento výnos rozsudkem smrti. 22. února se vydal na cestu do Chebu, kam dorazil 24. února. Plukovník Walter Butler spolu s Walterem Lesliem a Johnem Gordonem uspořádal pro něj a jeho přátele hostinu. Ta byla záminkou k likvidaci Valdštejna a jeho přívrženců. Avšak Albrecht se na tuto hostinu nedostavil, zůstal v domě, kde byl ubytován (Pachelbelovský dům). V hodovním sále byli zavražděni Illov, Kinský, Jindřich Niemann a Trčka. Vrazi se vydali do Albrechtova domu, kde horlivý setník Walter Deveroux zavraždil vévodu partyzánou.
Důvody jeho jednání byly dlouho záhadou a vedly k řadě značně fantastických teorií, podle nichž například usiloval o českou královskou korunu atp. Pravda je však zřejmě daleko přízemnější. Už v dobových zápisech se hovoří o jeho „uherské nemoci“, kterou byla s pravděpodobností rovnající se jistotě syfilis. Toto onemocnění si zřejmě přivezl z některého uherského tažení. Zřejmě od roku 1630 trpěl generalisimus třetím stádiem této choroby. Jeho jednání po roce 1630 je také takřka učebnicovým příkladem třetího stádia syfilis (poruchy osobnosti, demence, progresivní paralýzy). Valdštejn často prováděl horečná a zcela nesmyslná rozhodnutí, nebyl schopen souvislého uvažování, nesmyslně a radikálně měnil své příkazy atp. Jeho „chebská anabáze“ byla téměř nepochybně snahou „nezemřít v posteli“, ale v boji, neboť jako voják tělem i duší v žádném případě nechtěl připustit, aby neskonal hrdinskou smrtí… (jeho kroky je však nutno také vnímat ve světle uposlechnutí příznivé věštby jeho dvorního astrologa Vlacha Seniho, k níž tenkrát došlo, tj. kolem roku 1630, resp. po jeho prvním odvolání z funkce císařem.)
Otázka, zda zradil císaře, je složitá, neboť jako vrchní velitel měl plné právo vyjednávat s protivníkovou stranou. Císaři však zřejmě bylo potřeba předložit pádný argument pro omezení jeho vlivu, který byl značný a sám o sobě byl trnem v oku mnoha lidem. Navíc se i vojenské schopnosti generalisima s postupujícím průběhem choroby značně snižovaly, což jeho političtí protivníci u vídeňského dvora také chápali jako potvrzení dohadů o jeho zradě. Majetek zavražděných si rozdělili mezi sebou vrahové a vojáci. Zavraždění byli pochováni ve Stříbře, avšak mrtvola vévody byla roku 1636 převezena do Valdic do kartouzy. Po zrušení kartuziánského kláštera roku 1785 byly jeho ostatky pohřbeny v Mnichově Hradišti, kde už zůstaly až dodnes. Jeho ohromný majetek byl zkonfiskován, jeho rodina získala zpět pouze pražský palác pro Maxmiliána z Valdštejna a panství Česká Lípa pro vdovu Isabelu.
