LUCky.luKA

• Thomas Cromwell, 1. hrabě z Essexu (kolem roku 1485 v Putney – 28. července 1540) byl anglický státník a první ministr krále Jindřicha VIII. Thomas Cromwell byl jediný syn Waltera Cromwella (asi 1463 - 1510), zvaného Smyth. Pocházel z dobré rodiny. Jeho děd náležel k rodu Cromwell z Nothinghamshire, jehož nejznámější zástupce Ralph Cromwell (1394 - 1456) byl třetím baronem z Cromwellu.

Thomas cestoval po dlouhou dobu Itálií, poté vstoupil do služeb kardinála Wolseye a získal tak přízeň krále Jindřicha VIII. V červenci 1536 byl jmenován baronem a státním tajemníkem a důvěrníkem krále s absolutní mocí nad tehdejší církví.  Cromwell byl rovněž vůdcem protestantské strany na dvoře Jindřicha VIII. Byly proti němu však namířeny intriky katolíků vedenými vévodou z Norfolku, což vedlo ke konci jeho působení na královském dvoře a vzdání se všech titulů. Proti Cromwellovi bylo vedeno soudní líčení, ve kterém byl obžalován z velezrady, odsouzen a popraven 28. července 1540.

Thomas Cromwell byl prastrýcem pozdějšího lorda protektora Olivera Cromwella. Jeho reformy významně přispěly k moderní podobě britského parlamentarismu.

• Thomas Wolsey (asi 1471 – 29. listopad 1530) byl anglický státník a kardinál římskokatolické církve.

Když se roku 1509 stal Jindřich VIII. anglickým králem stal se Wolsey jeho sociálním pracovníkem. Jeho vliv vzrůstal a roku 1514 se stal rozhodující osobou ve státních záležitostech a nejmocnější postavou církve. Nejvyšším úřadem, který zastával, byla pozice kancléře a králova rádce. Jeho vliv byl tak velký, že byl často označován jako druhý král. V rámci církve zastával funkci arcibiskupa yorského a roku 1515 byl jmenován kardinálem, což ho nadřadilo dokonce i arcibiskupu canterburskému. Jeho hlavní odkaz spočívá v zájmu o architekturu, zvláště pak o úpravu jeho sídla Hampton Court Palace, který se dochoval do současnosti. Jen málo lidí, kteří nepocházeli ze šlechtického rodu, se domohlo tak významného postavení v rámci monarchie.

Mládí - Thomas byl synem Roberta Wolseyho a Jany Daundyové. Často se uvádí, že jeho otec byl řezník, ale historické prameny uvádí, že padl v bitvě u Bosworthu a je pravděpodobnější, že byl bohatým obchodníkem. Thomas studoval teologii na Magdalenině koleji v Oxfordu a 10. března 1498 byl vysvěcen na kněze.  Nejprve byl učitelem na Magdalenině koleji, ale brzy byl jmenován děkanem teologie. Roku 1502 odešel z Oxfordu a stal se kaplanem Jindřicha Deana, arcibiskupa canterburského. Po jeho smrti o rok později odešel na panství Richarda Nanfana, který ho učinil správcem svého panství. Po Nanfanově smrti roku 1507 vstoupil do služeb Jindřicha VII.

Wolseyho výhodou bylo, že Jindřich VII. zavedl opatření pro omezení moci aristokracie a podporoval příslušníky nižších stavů. Jindřich ho jmenoval královským kaplanem. Jeho vzestup k obrovskému vlivu je možno připsat jeho vysoké inteligenci a velkým organizačním schopnostem, jeho extrémně pracovité povaze, ambiciózní povaze a pověsti, kterou si u krále vydobyl. Roku 1509 ho Jindřich VIII. jmenoval svým sociálním pracovníkem, což mu vyneslo místo v tajné radě. Další podmínkou Wolseyho vzestupu bylo to, že se mladý Jindřich nezajímal o praktické záležitosti vlády.

Zahraniční politika - Válka proti Francii v letech 1512 – 1514 byla pro Wolseyho příležitostí demonstrovat své schopnosti. Anglie, s papežovou podporou, vytvořila alianci Anglie, Španělska a Svaté říše římské proti francouzskému králi Ludvíku XII.. Po prvotním neúspěchu se připojil k společnému útoku proti Francii a prokázal velké schopnosti při dlouhodobém vojenském tažení za účasti velkého počtu vojáků. Měl klíčovou roli v následných mírových jednáních, která zachovala pro Anglii dobyté území a potvrzení míru bylo doplněno manželstvím Ludvíka XII. s Jindřichovou sestrou Marií. Ludvík měl ale chatrné zdraví, krátce po svatbě zemřel a jeho nástupcem se stal ambiciózní František I.

Po smrti španělského krále Ferdinanda II., Jindřichova tchána a spojence, nastoupil na španělský trůn Karel V., který okamžitě uzavřel mír s Francií. Karel V. se po smrti Maxmiliána I. roku 1519 stal císařem římským a vliv Anglie na kontinentu poklesl. Roku 1518 se snažil papež Lev X. dosáhnout v Evropě mír, aby mohl vyhlásit křížovou výpravu. Jmenoval Wolseyho papežským nunciem a pověřil ho, aby jeho jménem svolal mírovou konferenci. Wolsey zorganizoval v Londýně jednání za účastí dvaceti národů. Toto jednání postavila Anglii do čela evropské diplomacie.  Dalším Wolseyho diplomatickým úspěchem bylo zorganizování akce Field of Cloth of Gold roku 1520. Jednalo se o grandiózní setkání mezi Františkem I., králem Francie, a Jindřichem VIII., doprovázené asi pěti tisíci dalších šlechticů. Zdá se, že účelem byla mírová jednání mezi oběma králi, ale zároveň i ukázka bohatství a vlivu Anglie v Evropě.

Wolseyho pád - I když měl Wolsey mnoho nepřátel, zachoval si Jindřichovu důvěru až do doby, kdy se Jindřich rozhodl rozvést se svou první ženou Kateřinou, aby se mohl oženit s Annou Boleynovou. Wolseyho neúspěch zajistit zrušení Jindřichova manželství způsobil jeho pád a smrt.  Jindřichovo manželství s Kateřinou mu nepřineslo mužského potomka. Obával se sporů o nástupnictví na anglickém trůnu po své smrti. Jindřich věřil, že jeho manželství s Kateřinou je neplatné, protože byla dříve manželkou jeho bratra Artura, který zemřel mlád. Snažil se dosáhnout zrušení papežova povolení k jeho sňatku s Kateřinou, které si na papeži vymohl jeho otec po Arturově smrti. Jeho snaha byla motivována touhou po mužském potomku a jeho touhou po Anně Boleynové.

Kateřina tuto snahu o zrušení odmítala a tak se tento spor stal konfliktem mezinárodním, protože její synovec Karel V. naléhal na papeže, aby tuto žádost neakceptoval. Papež si nechtěl znepřátelit ani Karla ani Jindřicha a tak rozhodnutí odkládal, jak jen to bylo možné. To rozzlobilo Jindřicha a Annu, kteří začali zpochybňovat věrnost Wolseyho jako papežského nuncia anglickému králi. Roku 1529 byl Wolsey odvolán z vládních funkcí a bylo mu odebráno právo užívat Whitehallský palác, který si Jindřich zvolil za své sídlo místo Westminsterského paláce. Nicméně stále zůstal arcibiskupem yorským.  Wolsey se vydal na cestu do Yorkshire, ale v Cawoodu byl obviněn ze zrady a měl se v doprovodu Jindřicha Percyho, hraběte z Northumberlandu, dostavit do Londýna. Zradil ho jeho vlastní lékař Augustin de Augustinus. Řekl Wolseyovým nepřátelům, že se Wolsey spolčil s francouzkým králem proti Jindřichovi. Wolsey byl tímto obviněním šokován a v doprovodu svého kaplana vyrazil na cestu do hlavního města. Po cestě ale onemocněl a 29. listopadu 1530 v Leicesteru zemřel. Jeho ostatky byly pochovány v Leicesterském opatství. Wolsey měl se svou milenkou Janou Larkeovou dva potomky. Syn Thomas se narodil asi roku 1528 a dcera Dorothy asi roku 1512.

• Sir Thomas More ( 7. únor 1478 – 6. červenec 1535) byl anglický právník, politik a spisovatel. V letech 1529–1532 zastával úřad lorda kancléře krále Jindřicha VIII., jehož byl blízkým spolupracovníkem a přítelem.

Je považován ze nejlepšího anglického právníka a jednoho z největších evropských vzdělanců své doby. Po Jindřichově roztržce s katolickou církví se roku 1532 s králem rozešel a rezignoval na svůj úřad. Když později odmítl složit přísahu podle zákona o následnictví, byl nejprve uvězněn a posléze popraven. Katolická církev jej ctí jako svatého a mučedníka.

Mládí a rodinný život - Thomas More byl synem soudce Jana, navštěvoval latinskou školu a ve svých dvanácti letech se stal pážetem. Dva roky studoval na oxfordské univerzitě latinu a řečtinu, poté studoval práva na Lincoln's Inn. Stal se úspěšným právníkem, roku 1504 pak členem Parlamentu. Toužil po mnišském životě a určitou dobu žil jako konvrš v londýnské kartouze. V šestadvaceti letech se oženil s Joanou Coltovou, z jejich manželství se narodily tři dcery (Markéta, Alžběta, Cecílie) a syn Jan. Po šesti letech šťastného manželství však manželka umírá. Po čase se More oženil podruhé, a to s Alicí Middletonovou, která byla o sedm let starší, toto manželství zůstalo bezdětné.

Raná politická kariéra - Od roku 1510 byl osm let jedním ze dvou londýnských podšerifů. Král Jindřich VIII. si Mora všiml a vyslal jej na diplomatické mise. V roce 1517, v 39 letech, nastoupil plně do královských služeb a zakrátko byl též přijat do tajné rady. Roku 1521 se stal rytířem. Byl rozhodným protivníkem Martina Luthera a pomohl Jindřichovi VIII. sepsat spis Obrana sedmi svátostí, za nějž papež krále odměnil titulem defensor fidei (česky „obránce víry“) a který získal velký ohlas po celé Evropě.

Lord kancléř - Kardinál Thomas Wolsey, arcibiskup z Yorku, nesouhlasil s žádanou anulací manželství Jindřicha s Kateřinou Aragonskou a roku 1529 byl donucen odstoupit ze své funkce kancléře. Na jeho místo byl povolán Thomas More. Ve věcech vypořádání se s protestantismem stál hluboce nábožensky založený More na straně krále, nicméně nepodpořil jej v prosazování anulace sňatku přes odpor papeže Klementa VII., které bylo v rozporu s kanonickým právem.

Rezignace a rozchod s králem - Jindřich reagoval na odmítnutí svého požadavku tím, že si nechal schválit zákon o svrchovanosti (Act of Supremacy), kterým se sám dosadil do čela anglické církve, odtrhnuv ji od církve římskokatolické, čímž vznikla anglikánská církev. Duchovenstvu bylo nařízeno přísežně uznat světského panovníka hlavou církve. More s tímto požadavkem nesouhlasil a 16. května 1532 z úřadu kancléře odstoupil. Ačkoli svou rezignaci odůvodnil zdravotními problémy, přesto byla jak králem, tak poddanými pochopena jako výraz nesouhlasu se zákonem o svrchovanosti.  Roku 1534 odsouhlasil Parlament Zákon o následnictví (Act of Succession), který uznal legitimitu všech potomků Jindřicha a Anny Boleynové a mimoto odmítal jakoukoli cizí autoritu, ať již prince nebo potenta (tzn. i papeže). Když More odmítl proti svému svědomí složit přísahu podle tohoto zákona, byl zatčen a uvězněn v Toweru. V procesu, který rozhodně nelze považovat za řádný ani podle tehdejšího anglického práva, byl odsouzen k smrti pro zradu a 6. července na Tower Hill popraven. Jeho hlava byla vystavena celý měsíc na London Bridge a poté po úplatku Moreovy dcery Margaret Roperové odstraněna.

Posmrtné pocty - Moreova poprava se setkala ve zbytku Evropy s obecným nesouhlasem jak u katolíků, tak u protestantů. Erasmus Rotterdamský se vyjádřil k jeho odsouzení a popravě větou, že „More byl čistší než napadlý sníh“.  V roce 1886 byl Thomas More papežem Lvem XIII. blahořečen a v roce 1935 Piem XI. svatořečen. Je považován za patrona politiků a právníků, katolická církev slaví jeho svátek 22. června, společně se svátkem jeho přítele a mučedníka v téže věci, biskupa Johna Fishera.

Dílo - Jeho nejvýznamnějším dílem je Utopia (1516), první ze středověkých utopií, tedy děl odehrávajících se ve vysněné, ideální (neexistující) společnosti. Moorova Utopia (řecky na místě, které neexistuje nebo Nikde) dala název utopii jakožto žánru.

• Svatý John kardinál Fisher (asi 1469 Beverley, Yorkshire - 22. června 1535 Tower Hill)

Byl anglický katolický duchovní, biskup z Rochestru, na příkaz Jindřicha VIII. odsouzený k smrti a popravený za údajnou velezradu, které se měl dopustit tím, že odmítl uznat krále za hlavu anglické církve. Katolíci jej ctí jako svatého a mučedníka a slaví jeho svátek 22. června společně se svátkem sv. Thomase Mora, Fisherova přítele a bývalého Lorda Kancléře, který byl popraven krátce po něm ze stejného důvodu.

• Arcibiskup canterburský je nejvyšším biskupem, představeným Anglikánské církve, symbolickým nejvyšším představitelem světové anglikánské komunity a diecézním biskupem Canterburské diecéze.

Současným arcibiskupem je Rowan Williams. Je v pořadí 104. arcibiskupem canterburským. Prvním byl svatý Augustin z Canterbury, který roku 597 založil první anglickou diecézi.  Od dob svatého Augustina až do 16. století byli arcibiskupové ve spojení se svatým stolcem v Římě a tak obdrželi pallium. V období anglické reformace došlo k odluce církve v Anglii z vlivu papeže a Římskokatolické církve. Tato odluka měla zpočátku přechodný charakter, ale postupně došlo k trvalému oddělení obou církví a ustavení nezávislosti Anglikánské církve.  Ve středověku existovaly různé variace nominace na pozici arcibiskupa a biskupů. V některých případech byl volen sborem kanovníků Canterburské katedrály, jmenován králem nebo papežem. Od dob reformace Anglikánská církev získal statut státní církve a výběrem arcibiskupa je zákonem pověřen panovník. V současnosti je jmenován předsedou vlády ve jménu panovníka a je vybírán ze seznamu dvou kandidátů navržených Královskou nominační komisii.

• Thomas Cranmer (2. červenec 1489 – 21. březen 1556) byl hlavním představitelem reformace v Anglii a arcibiskupem canterburským v době vlády Jindřicha VIII. a Eduarda VI.

Pomohl vytvořit podmínky pro rozvod Jindřicha VIII. a jeho první manželky Kateřiny, které vedly k odloučení Anglikánské církve od římskokatolické církve. Spolu s Thomasem Cromwellem podpořili princip, který definuje anglického panovníka jako vrchního představitele církve v Anglii. V době kdy byl Cranmer arcibiskupem, byl zodpovědný za ustavení doktrinářské a liturgické struktury Anglikánské církve. Za vlády Jindřicha neprováděl Cranmer radikální změny, z důvodů mocenských sporů mezi konzervativci a radikály v církvi. Nicméně podařilo se mu publikovat první autorizovaný anglický text bohoslužby – Exhortation and Litany. Poté co na trůn nastoupil mladý Eduard, byl Cranmer schopen realizovat rozsáhlé reformy. Byl spoluautorem a editorem prvních dvou vydání Knihy obecných modliteb (Book of Common Prayer). Ve spolupráci s několika reformátory z Evropy, kterým poskytl útočiště, zavedl novou doktrínu v takových oblastech jako svátost oltářní, celibát, roli obrazů v místech, kde se konají bohoslužby a uctívání svatých. Tyto nové doktríny zveřejnil v knihách modliteb, kázání a jiných publikacích.

Když se k vládě dostala Marie I., byl Cranmer obviněn za zradu. Byl vězněn dva roky a pod nátlakem církevních hodnostářů odvolal některé své myšlenky a smířil se s katolickou církví. Nicméně v den své popravy tato odvolání zrušil a zemřel jako protestantský mučedník. Jeho odkazem je především Kniha obecných modliteb a Třicet devět článků, které byly základními díly dalšího vývoje Anglikánské církve.

Mládí - Cranmer se narodil roku 1489 v Asloktonu v Nottinghamshire. Jeho rodiče Thomas a Agnes pocházeli ze střední společenské třídy. Jejich nejstarší syn John zdědil rodinný majetek a Thomas a jeho mladší bratr Edmund se vydali na církevní dráhu. Ve čtrnácti letech, dva roky po smrti svého otce, byl poslán na nově vytvořenou Ježíšovu kolej v Cambridge. Její absolvování mu trvalo neobvyklých osm let. V té době začal shromažďovat učebnice, což byla záliba, kterou si uchoval až do konce života. Při studiu na mistra svobodných umění, které zvládl za tři roky, se soustředil na studium humanismu a Erasma Rotterdamského. Po ukončení studia se stal odborným asistentem na Ježíšově koleji.

Ve službách Jindřicha VIII. - Jindřich VIII. a jeho první manželka měli pouze jednu dceru Marii ale žádného mužského potomka, který by se mohl stát Jindřichovým následníkem. To Jindřich považoval za velké nebezpečí pozdějších sporů o následnictví, chtěl se rozvést a oženit s jinou ženou (Annou Boleynovou), se kterou viděl možnost zplození mužského potomka větší. Pověřil Thomase Wolseyho, aby dosáhl u papeže anulace jeho prvního manželství. Cranmer Wolseymu s touto aktivitou pomáhal.  Cranmer se svými přáteli došli k závěru, že tato záležitost nenáleží papeži, ale má být diskutována evropskými teology. Cranmer byl pověřen, aby se připojil ke skupině vyjednavačů v Římě a zjistil, jaké názory na tuto věc panují. Výzkum vedený Eduardem Foxem vyústil v dokument Detrerminations, podporující názor, že panovník má svrchovanou moc v rámci svého království. Při cestách po kontinentálních univerzitách se Cranmer setkal s několika protestantskými učenci. Roku 1532 byl jmenován královským vyslancem u dvora Karla V., kterého doprovázel při jeho cestách a viděl tak výsledky reformace v Evropě.

1. října 1532 Cranmer obdržel zprávu o tom, že byl po smrti Williama Warhama jmenován arcibiskupem canterburským a že se má vrátit do Anglie. Toto jmenování prosadila rodina Boleynů a v Anglii se setkalo s velkým překvapením, protože Cranmer do té doby nezastával významné postavení v rámci církve. V následujícím období Cranmer pracoval na právních aktech směřujících ke zrušení prvního Jindřichova manželství. V květnu Cranmer prohlásil manželství Jindřicha a Kateřiny v rozporu s božími zákony. Jindřich se tak mohl znovu oženit a 28. května prohlásil Cranmer sňatek Jindřicha a Anny za právoplatný. Papež Klement VII. byl těmito činy rozzloben, ale pod tlakem některých jiných panovníků se neodhodlal k radikální odvetě.  29. ledna 1536 poté co Anna potratila, se Jindřich začal zajímat o možný rozvod s ní, protože nevěřil, ze s ní bude mít syna. V dubnu pověřil Cromwella, aby připravil jeho rozvod s Annou. Ta byla uvězněna 2. května a následující den byl Cranmer povolán do Londýna. Tam poznal, že konec manželství je nevyhnutelný. A tak prohlásil 17. května manželství Jindřicha a Anny za neplatné. Dva dny poté byla Anna popravena.

Ustanovení svrchovanosti anglického panovníka znamenalo převod reforem pod jeho kontrolu. Jako kompromis mezi konzervativci a reformisty byl vytvořen dokument Deset článků (Ten Articles). Jednalo se o první pokus definovat cíle anglické církve. Tento kompromis ale nepřinesl smír obou skupin, protože nenaplnil naděje ani jedné z nich. Po vzpouře na severu Anglie na podzim roku 1536 se vláda ujala iniciativy a snažila se dosáhnout úpravy Deseti článků. Výsledkem několikaměsíční debaty byla kniha The Institution of a Christian Man, známější jako Biskupská kniha (Bishops' Book). Král byl zaměstnán těhotenstvím své manželky Jany Seymourové, nevyjádřil podporu myšlenkám obsaženým v knize a tak i poté co byla vytištěna nesetkala se s velkým ohlasem.  Roku 1540 doporučil Cromwell Jindřichovi, aby se oženil s Annou Klevskou. Jindřich toto doporučení akceptoval, ale Anna na něho neudělala žádný dojem, a tak brzy po svatbě nařídil její zrušení. Cromwell byl jako iniciátor této akce popraven. Tím se Cranmer dostal do politicky významné pozice a těšil se velké králově důvěře. Tato důvěra nebyla otřesena ani spiknutím konzervativních kněží roku 1543 kdy Jindřich Cranmera podpořil. Cranmer využil příhodné situace a roku 1544 publikoval první autorizovanou anglickou verzi bohoslužeb – Exhortation and Litany.

Reformy - V době kdy byl regentem Eduard Seymour, stali se reformátoři části vládnoucí skupiny. V srpnu 1547 začaly královské inspekce farností a bylo jim doporučeno, aby si zajistili výtisk Knihy modliteb. Tato kniha obsahovala dvanáct kázání, z nichž čtyři napsal sám Cranmer. Cranmer také napadl klášterní život. Jeho názory se začaly odklánět od oficiální katolické doktríny a byl v tom podporován i reformátory z kontinentu, z nichž některé Cranmer pozval do Anglie.

Postupné rozšiřování použití angličtiny při bohoslužbách vyvolalo potřebu vytvoření kompletní a jednotné liturgie. První pokusy byly učiněny roku 1548 na setkání konzervativců a reformátorů ve Windsoru. Parlament roku 1549 podpořil Knihu obecných modliteb vydáním Zákona o jednotnosti kde, mimo jiné legalizoval sňatky duchovních. Povinnost používat tuto knihu, jako oficiální základ bohoslužeb nicméně vyvolala především v severní části země nepokoje.  Poté co byl Seymour 16. října 1551 uvězněn, se Cranmerův vliv v politice začal zmenšovat. Vztahy mezi Cranmerem a novým regentem Johnem Dudleyem byly napjaté. Cranmer pak pokračoval na revizi církevního práva, revizi Knihy modliteb a formování nové církevní doktríny. Jeho návrh reformy církevního práva byl ale parlamentem, ovládaným Dudleyem odmítnut. Revize Knihy modliteb byla přijat druhým Zákonem o jednotnosti z roku 1552, i když vydání oficiální verze bylo ohroženo silným Dudleyho nátlakem. V září téhož roku nařídil parlament revizi Knihy modliteb, což Cranmer odmítl a tak parlament ponechal průběh bohoslužeb v původní verzi.

Poslední období - Po smrti Eduarda VI. byla Dudleym prohlášena anglickou královnou Jana Greyová. Její vláda, ale trvala jen krátce, protože dcera Jindřicha VIII. Marie, přesvědčená katolička, byla schopna získat podporu od mnohých šlechticů i veřejnosti a po několika dnech byla parlamentem dosazena na trůn. Cranmer obhajoval reformní myšlenky, ale byl obviněn z buřičství a uvězněn v Toweru. 13. listopadu byl Cranmer spolu s čtyřmi dalšími muži obviněn ze zrady a odsouzen k trestu smrti.  Poté co byli v únoru 1554 popraveni Jana Greyová, její manžel a její otec soustředila se moc na potlačení opozice v církvi. Cranmer byl s některými dalšími církevními hodnostáři převezen do vězení v Oxfordu, kde čekal na další soud. I když se soud konal na anglickém území, patřil pod pravomoc papeže. Cranmer odmítl jakékoli svá obvinění. Byl zbaven funkce arcibiskupa a předán světským úřadům k vykonání trestu.

Cranmer v následujícím období debatoval s některými církevními představiteli o papežské svrchovanosti a výsledkem byla jeho odvolání názorů, které dříve obhajoval. V nich se podřídil královně a králi a uznal svrchovanost papeže v rámci církve. Cranmer také zavrhl Lutherovy reformátorské názory a akceptoval katolickou teologii a požádal o zproštění viny. Podle církevního práva mu mělo být odpuštěno, ale Marie se rozhodla, že jeho plánované upálení nebude dále odkládáno. Bylo mu nabídnuto veřejné odvolání jeho názorů. Cranmer odstoupil od odvolání, se kterým dříve souhlasil a obvinil papeže jako nepřítele a jeho doktríny označil za mylné. Cranmer byl upálen 21. března 1556.

• Zákony o následovnictví (angl. Act of Succession) byly tři důležité anglické zákony vlády krále Jindřicha VIII. uvádějící pravidla pro výběr dědice trůnu v případě králova úmrtí.

Tyto zákony byly postupně schváleny parlamentem v letech 1533, 1536 a 1543, vytvořené v závislosti na králových potomcích a manželstvích. Ve spojení s Jindřichovou vůlí z roku 1547 sehrály velmi důležitou roli v politicky nestabilním období 1546-1558.

1. zákon o následovnictví - Ačkoli oficiálně se jedná o zákon z roku 1533, schválen byl až na jaře 1534. Tento zákon byl reakcí na zrušení sňatku Jindřicha s Kateřinou Aragonskou a narození Alžběty jeho druhou ženou, Annou Boleynovou. Vzhledem k prohlášení, že byl první sňatek neplatný, se pozdější královna Marie stala levobočkem a ztratila svůj právoplatný nárok na trůn. Alžběta byla tedy prvním dědicem anglického trůnu v případě Jindřichovy smrti. Společně s tímto zákonem král požadoval přísahu poddaných na právoplatnost tohoto zákona a ustanovení krále hlavou anglikánské církve. To se stalo osudným obhájci Kateřiny, biskupu Fisherovi, a také velikému katolickému humanistovi, Siru Thomasi Moreovi - oba byli nařčeni ze zrady a popraveni.

2. zákon o následovnictví - Poté, co nechal Jindřich popravit Anne Boleynovou, protože mu nebyla schopná porodit syna, se král potřetí oženil - tentokrát s Janou Seymourovou. Z hněvu vůči Anne Boleynové a ve víře, že mu Jana porodí syna, Jindřich v roce 1536 prosadil nový zákon o nástupnictví. Tento zákon nejprve zrušil účinnost 1. zákona o následovnictví (nikoli bezvýznamný detail) a poté zrušil nárok na trůn obou svých dcer (díky obvinění ze zrady bylo i manželství s Annou prohlášeno za neplatné). Jane Seymourová roku 1537 konečně porodila zdravého syna, Eduarda VI. Ten se podle 2. zákona o následovnictví stal prvním dědicem anglického trůnu.

3. zákon o následovnictví - Vzhledem k nízkému věku Eduarda se Jindřich VIII. rozhodl předložit nový zákon o následovnictví roku 1543. Vzhledem ke svému věku už příliš nepředpokládal narození dalšího potomka. Bez jakéhokoli rušení zákonů ustanovil dědičnou linii v následujícím pořadí:

1. Eduard (jakožto jediný syn)
2. případní Eduardovi potomci
3. případní potomci (jakéhokoli pohlaví) krále a jeho stávající manželky, Kateřiny Parrové
4. Marie (starší dcera) a její případní potomci
5. Alžběta (mladší dcera) a její případní potomci

Zároveň tento zákon zdůrazil, že král upřesní další podmínky nástupnictví ve své závěti.

Vůle Jindřicha VIII. - Ve své vůli, naposledy upravené v době před svou smrtí 28. ledna 1547 Jindřich upřesnil další kandidáty na trůn v případě situace, kdy by všichni jeho potomci zemřeli bezdětní. Po smrti Alžběty (a jejího rodu) by právo na trůn získali potomci linie Jindřichovy mladší sestry Marie. Na prvním místě se mělo jednat o potomky Lady Frances (jednalo se například o její prvorozenou dceru Lady Jane Greyovou), kterou měli následovat potomci její sestry, Lady Eleanor.

Důležitým prvkem závěti bylo vypuštění rodové linie Jindřichovy prvorozené sestry, Markéty, původně provdané za skotského krále Jakuba IV. Jednalo se především o politický důvod - skotský rod Stuartů byl příliš provázaný s nepřátelskou Francií. Jakub V., Markétin syn (a otec budoucí Marie, královny skotů), byl například provdán za dceru francouzského krále Františka I.  Kromě těchto detailních opatření závěť obsahovala i jména regentské rady, kterou Jindřich ustanovil, aby vládla za jeho nezletilého syna Eduarda. Jindřich tímto učinil opět překvapující krok - běžné by bylo ustanovení jediného regenta, který by sám ze své pozice vládl až do královy dospělosti. Ačkoli se Jindřich snažil být nábožensky neutrální, jeho rozpory s biskupem Gardinerem a rodem Howardů vedly k převaze protestantů ve vytvořené radě. Navzdory tomuto opatření se po Jindřichově smrti strýc Edua

Autor LUCky.luKA 05.Únor 2005 v 05:16 | Permalink