LUCky.luKA

Leopold I., celým jménem Leopold Jiří Kristián Frederik (holandsky Leopold George Christian Frederick (německy Leopold Georg Christian Friedrich) princ sasko-cobursko-saalfeldský, pozdeji princ sasko-coburský a gothajský, vévoda saský) (16. prosince 1790 Coburg – 10. prosince 1865 Laeken) byl od 21. července 1831 prvním králem Belgičanů. Byl zakladatelem belgické linie sasko-cobursko-gothajské dynastie.

Roku 1825 odmítl nábídku stát se řeckým králem. V roce 1831 přijal nabídku belgického zákonodárného shromáždění, jímž byl zvolen 152 hlasy ze 196, aby se stal belgickým králem. O rok později se podruhé žení a bere si za ženu Marii Luisu Orleánskou. Roku 1839 uznal Vilém I. belgickou nezávislost.  Byl nejmladším synem Františka Bedřicha Antonína Sasko-Cobursko-Saalefeldského a hraběnky Augusty Reuss-Ebersdorfové a později se stal princem sasko-coburským a gothajským. Mimo to byl strýcem britské královny Viktorie. Roku 1795 jako pouhé dítě byl Leopold jmenován plukovníkem Izmaylovského carského regimentu v Rusku. O sedm let později se stal generálmajorem. Když v roce 1806 napoleonští vojáci obsadili vévodství sasko-coburské, Leopold odešel do Paříže. Napoleon Bonaparte mu nabídl post pobočníka, ten ovšem nabídku odmítl. Naopak se rozhodl pro vojenskou kariéru v ruském carském jezdectvu. Agitoval proti Napoleonovi a vyznamenal se v bitvě u Kulmu v čele své jednotky kyrysníků. Roku 1815 Leopold dosáhl hodnosti generál poručíka v ruské carské armádě.

V Carlton House se 2. května 1816 oženil s princeznou Karlou Augustou z Walesu, jediným legitimním potomkem britského prince regenta (pozdějšího krále Jiřího IV.) a tudíž následnicí britského trůnu a byl jmenován britským polním maršálem a rytířem podvazkového řádu. 5. listopadu 1817 princezna Charlotta porodila jediného syna a sama zemřela následujícího dne. Pokud by žila, byla by se stala královnou Spojeného království po smrti svého otce a Leopold by v takovém případě zastal pozdější roli svého synovce, prince Alberta, ve funkci prince-manžela Velké Británie a nikdy by se nebyl stal králem Belgičanů. Navzdory skonu Karly Augusty mu 6. dubna 1818 princ regent udělil titul v britské podobě Royal Highness výnosem Order-in-Council. Na počest své první ženy pojmenoval Leopold svou prvorozenou dceru z třetího manželství Charlotte, která se později stala císařovnou Carlotou Mexickou. 2. července 1829 měl Leopold svatbu pochybné platnosti (soukromý sňatek bez duchovních a bez veřejných ceremonií) s herečkou Caroline Bauer, jíž byl udělen titul Countess of Montgomery, sestřenkou jeho poradce, Christian Friedrich von Stockmar. 'Manželství' údajně skončilo roku 1831 a v následujícím roce, 9. srpna 1832, se oženil s francouzskou princeznou Luisou Marií Orleánskou na zámku Compiègne ve francouzském Compiègne. Poté, co 4. října 1830 Belgie vyhlásila nezávislost na Nizozemí, Belgické národní shromáždění z několika kandidátů nakonec vybralo Leopolda, aby se stal králem nového státu. Byl zvolen 4. června a schválen a dne 26. června 1831 se stal "králem Belgičanů". Přísahal věrnost ústavě před chrámem svatého Jakuba v paláci Coudenbergh v Bruselu 21. června 1831. Tento den se stal belgickým národním svátkem. Jules Van Praet se stal jeho osobním tajemníkem.

O méně než dva týdny později, 2. srpna, Nizozemsko vojensky napadlo Belgii. Rozmíšky trvaly osm let, ale roku 1839 se obě země na londýnské konferenci dohodly na uznání nezávislosti Belgie. Otevřením železničního spojení mezi Bruselem a Mechelenem 5. května 1835 se jedno z nejhlubších přání krále Leopolda — vybudovat první železnici v kontinentální Evropě — stalo skutečností. Roku 1840 Leopold vystrojil svatbu své neteři, královně Viktorii, dceři své sestry, princezny Viktorie Sasko-Cobursko-Saalfeldské a synovci, princi Albertovi Sasko-Coburskému a Gothajskému, synovi svého bratra, Arnošta I., vévody Sasko-Coburského a Gothajského. Ještě před tím, než Viktorie nastoupila na trůn, Leopold pomáhal radami v dopisech tehdy ještě princezně Viktorii, a po jejím nástupu byl jedním z lidí, kteří ji v prvních dnech kralování ovlivnili. Roku 1842 se Leopold neúspěšně pokusil o prosazení zákonů na regulaci ženské a dětské práce. V té době se však Evropou prohnala vlna revolucí po sesazení krále Ludvíka Filipa z francouzského trůnu roku 1848. Belgie zůstala, především díky Leopoldovým diplomatickým schopnostem, neutrální. Roku 1816 se stal 649. rytířem Podvazkového řádu, roku 1835 947. rytířem Řádu zlatého rouna ve Španělsku a 35. Velkokříž Řádu věže a meče. 11. října 1850 Leopold ztratil další ženu v mladém věku, královna Louisa Marie zemřela na tuberkulózu ve věku 38 let. V 11:45 dne 10. prosince 1865, král zemřel v Lakenu. Je pohřben v v královských katakombách chrámu Naší Paní na laekenském hřbitově v Bruselu v Belgii.

Leopold II. Belgický (9. dubna 1835 - 17. prosince 1909) byl belgický král.

Narodil se 9. dubna 1835 v Bruselu jako syn prvního belgického krále Leopolda I. a jeho druhé manželky Marie Louise d’Orléans. Roku 1865 nastoupil po smrti svého otce na belgický trůn. Proslul svou tvrdostí a bezcitností, především ke svému nejbližšímu okolí. Vládl čtyřicet čtyři roky a zanechal Belgii bohatou a silnou - jak si přál. Bohatství pocházelo především z afrického Konga, které dobyl svou politickou obratností bez vojenského zásahu. Sám Leopold se nechal oslovovat svrchovaným králem tohoto afrického státu. Finančně podporoval cestovatele H. M. Stanleyho. Ve své závěti odkázal všechna svá vlastnická práva na konžskou kolonii belgickému státu. Byl jedním z největších vlastníků kolonií. Po Leopoldově smrti přešel belgický trůn na jeho synovce Alberta I..

Leopold II. se oženil 22. srpna 1853 s rakouskou arcivévodkyní Marií Henriettou Habsbursko-Lotrinskou, dcerou uherského palatina Josefa Antonína a jeho třetí manželky Marie Dorothei. Měli spolu tři dcery Luisu, Stephanii a Clementine a syna Leopolda, který zemřel v dětském věku. Smrt syna král těžce nesl. Druhorozená dcera Stephanie se později provdala za následníka Rakousko-uherského trůnu, korunního prince Rudolfa Habsburského, syna císaře Františka Josefa I. a jeho ženy, císařovny Alžběty Bavorské. Pět dní před svou smrtí se král Leopold II. Belgický oženil 12. prosince 1909 se svou dlouholetou milenkou Blanche Zélií Joséphine Delacroix (1883–1948), s níž předtím zplodil dva nemanželské syny Luciena (1906–1984) a Philippa (1907–1914), které později uznal za svoje.

Albert I., rodným jménem Albert Leopold Clément Marie Meinrad (8. dubna 1875 – 17. února 1934) byl třetí belgický král. Ve své vlasti je především obdivován za svoji chrabrost při obraně belgické neutrality za první světové války. Mezi jeho koníčky patřilo horolezectví, které se mu stalo osudným.

Po smrti svého staršího bratra Balduina, který zemřel ve svých 22 letech bezdětný v roce 1891, se stal Albert třetím v pořadí na belgický trůn. Později, v roce 1905 po smrti svého otce Filipa, se Albert stal flanderským hrabětem a zároveň belgickým korunním princem. Konečně, v roce 1909 po smrti Albertova strýce a krále Leopolda, se stává Albert králem Belgičanů. Na počátku první světové války se Německé císařství rozhodlo neuznat mezinárodní smlouvy o neutralitě Belgie a přejít přes ni na Francii. Proti tomu se však Albert ohradil výrokem „Belgie je národ, nikoli silnice,“ který řekl císaři Vilémovi II. a sám se postavil do čela belgické armády. Během německého útoku ztratil Albert velkou část Belgie, ale pomohl spojencům, aby mohli připravit na Německou invazi zastavit ji na Marně.

Albert se války účastnil po celé čtyři roky, kdy se mu zprvu v roce 1914 uhájit Antverpy, později vedl úspěšněji armádu do bitvy o Yser a na konci války dobyl Belgii zpět. Později, když se vrátil do Bruselu, byl vítán lidem jako národní hrdina. Ve svém soukromém životě se choval Albert velmi pokrokově a sám sebe považoval pouze za obyčejného občana a sám také někdy vycházel do ulic. K jeho koníčkům patřily různé sportovní disciplíny, jako jízda na koni a horolezectví. K horolezectví se dostal ve svých třiceti letech, ale o to více si ho oblíbil. Po válce slezl několik náročných útesů ve Švýcarsku a Tyrolech. Až na domácí půdě, v jeho oblíbených skalách Marche les Dames ho dostihla smrt, když vystupoval na k místu La vieux bon Die (Starý dobrý Pán Bůh), kde bylo nalezeno jeho bezvládné tělo. Vzhledem k absenci svědků tragédie se vyrojilo několik teorií o tom, že král Albert byl zavražděn, avšak to se nezdá pravděpodobné.

Leopold III. (3. listopadu 1901 v Bruselu – 25. září 1983 v Woluwe-Saint-Lambert), celým jménem Leopold Filip Karel Albert Meinrad Hubert Maria Miguel (Leopold Philippe Charles Albert Meinrad Hubertus Marie Miguel) vládl jako král belgický v letech 1934 - 1951, kdy musel abdikovat ve prospěch svého syna, následníka trůnu Baudouina. Pocházel z německého šlechtického rodu knížecího domu Sasko-Coburského a Gothajského.

Leopold se narodil v Bruselu jako princ Leopold Belgický, princ Sasko-Coburský a Gothajský, vévoda Saský. Byl nejstarším synem Alberta I. Belgického a princezny Alžběty Gabriely Bavorské. Korunní princ Leopold táhl jako prostý voják s 12. belgickým regimentem do bojů I. světové války. Po válce vystudoval St. Anthony Seminar v Santa Barbaře v Kalifornii. Nastoupil na belgický trůn po svém otci Albertu I. 23. února 1934. Za II. světové války se belgická armáda postavila na odpor nacistické invazi, ale německá vojska měla velkou převahu. I přes hrozící brzkou porážku odmítl král Leopold opustit zemi se členy belgické vlády, což způsobilo mezi ním a vládou rozkol. Následně se 27. května 1940 vzdal Němcům. Protože odmítal spolupráci s nacisty, zřídili Němci v Belgii vojenskou vládu a Leopolda III. drželi v domácím vězení v královském paláci v Bruselu. Odtud ho roku 1944 i s rodinou převezli do Německa, kde byl držen nejprve na saském hradu Hirschstein a posléze v rakouském Stroblu.

Královská rodina byla počátkem května 1945 osvobozena americkými vojáky, návrat do Belgie jim však nebyl umožněn. Exilová vláda vinila krále z kolaborace s nacisty, z níž byl roku 1946 sice očištěn, ale v zemi i nadále panovaly spory ohledně jeho opětovného návratu do vlasti. Leopold III. žil až do roku 1950 s rodinou v exilu v Ženevě, zatímco Belgii spravoval coby regent jeho mladší bratr princ Karel. Po návratu do Belgie Leopold abdikoval ve prospěch svého syna Balduina, který se stal belgickým králem 16. července 1951. Po své abdikaci byl Leopold až do Balduinova sňatku roku 1960 synovým poradcem. Poté se věnoval svým koníčkům - sociální antropologii a etymologii, přičemž hodně cestoval po světě. Zemřel roku 1983 v belgickém Woluwe-Saint-Lambert. 4. listopadu 1926 se tehdy ještě belgický následník trůnu Leopold oženil ve Stockholmu s princeznou Astrid (1905-1935), vnučkou švédského a norského krále Oskara II., dcerou prince Karla, vévody Westrogothského (1861–1951) a jeho ženy, dánské princezny Ingeborg (1878–1958). Astrid tragicky zahynula 29. srpna 1935 při autohavárii poblíž Lucernského jezera ve Švýcarsku. Z jejich svazku vzešly tři děti:

• Joséphine-Charlotte (1927–2005), princezna belgická ∞ 1953 velkovévoda Jean von Luxemburg
• Baudouin I. (1930–1993), král Belgie ∞ 1960 Doña Fabiola de Mora y Aragón
• Albert II. (* 1934), král Belgie ∞ 1959 princezna Paola Ruffo di Calabria

Během svého domácího vězení v nacisty okupovaném Bruselu se Leopold III. oženil s Mary Lilian Baelsovou (1916-2002), dcerou guvernéra Západních Flander Henriho Louise Baelse (1878-1951) a jeho ženy Anne Marie de Visscher. Církevní sňatek se odehrál 11. září 1941, občanský až 6. prosince 1941. Lilian se po sňatku nestala královnou, ale pouze princeznou belgickou s titulem princezny de Réthy. Z jejich svazku vzešly tři děti:

• Alexandre (1942–2009), princ belgický ∞ 1991 Léa Inge Dora Wolman
• Marie-Christina (*1951), princezna belgická ∞ 1981 Paul Drucker (rozvod 1985), ∞ 1989 Jean Paul Gourges
• Marie-Esméralda (*1956), princezna belgická ∞ 1998 Salvador Enrique Moncada

Belgická revoluce byl konflikt ve Spojeném království nizozemském, který začal nepokoji v Bruselu v srpnu 1830 a vedl k vytvoření samostatného belgického státu. Nizozemský král Vilém I. odmítal uznat nezávislost Belgie do roku 1839, kdy musel ustoupit pod tlakem Londýnské smlouvy. Spojené království nizozemské bylo vytvořeno po napoleonských válkách na Vídeňském kongresu roku 1815. Vzniklo spojením bývalého Rakouského Nizozemí (území dnešní Belgie) a bývalých Spojených nizozemských provincií a jeho králem se stal Vilém I. z dynastie oranžsko-nasavské. Hlavní příčinou belgické revoluce byla politická a ekonomická nadvláda Nizozemců nad francouzsky mluvícím obyvatelstvem. Hospodářské aktivity, jako např. obchod a počátky průmyslové revoluce, byly soustředěny na území dnešního Nizozemska, zejména v přístavu Amsterdam. Naopak Belgie měla pouze malý vliv na hospodářství v království, potýkala se s vysokou nezaměstnaností a její průmysl nebyl příliš rozvinutý. Jádrem sporů byla také skutečnost, že Nizozemci podporovali volný obchod, zatímco Belgičané požadovali ochranu svého trhu zavedením cel.

Belgičané si rovněž stěžovali, že je s nimi nakládáno jako s druhořadými občany, ačkoliv jich v království nežilo méně než 3,5 milionu oproti 3 milionům Nizozemců. Většina úředních míst byla svěřena Nizozemcům a král Vilém I. byl Nizozemec. Dalším důvodem sporů byly náboženské a kulturní rozdíly. Belgičané byli převážně katolíci, zatímco Nizozemci protestanti. Oba národy neměly společnou minulost a společný stát sdílely z vůle velkých mocností. Belgická buržoazie mluvila francouzsky a vzhlížela k Francii, která jí byla bližší než Nizozemsko. Posledním impulsem, který nastartoval belgickou revoluci, bylo představení Auberovy sentimentální a vlastenecky laděné opery Němá z Portici (La muette de Portici) v bruselském operním sále Théâtre de la Monnaie. Během duetu Amour sacré de la patrie (Svatá láska k vlasti) obecenstvo povstalo s výkřiky „Aux armes! Aux armes!“ („Do zbraně!“). Po představení se dav nahrnul do ulic za provolávání vlasteneckých hesel a zmocnil se radnice a dalších vládních budov.

Král Vilém I. nechtěl připustit rozdělení země a pokusil se obnovit pořádek silou, avšak královskému vojsku pod vedením králova druhého syna Bedřicha se nepodařilo dobýt Brusel v krvavých bojích v ulicích města, které se odehrály mezi 23. a 26. srpnem. Den poté byla v Bruselu vyhlášena provizorní vláda a 4. října následovalo prohlášení nezávislosti. V listopadu se v Bruselu sešel Národní kongres a 7. února 1831 byla vyhlášena ústava. Prvním belgickým králem se stal 21. července téhož roku Leopold I. Evropské mocnosti oficiálně uznaly nezávislost Belgie až roku 1839, kdy byla podepsána Londýnská smlouva. Belgie měla být podle této smlouvy nezávislou a neutrální zemí, zahrnující Západní Flandry, Východní Flandry, Brabant, Antverpy, Henegavsko, Namur a Lutych, jakož i část Lucemburska a provincie Limburk.

V určitém smyslu byla belgická revoluce valonskou revolucí francouzsky mluvící vyšší a střední třídy a nadvláda Nizozemců byla nahrazena nadvládou Valonů. Úředním jazykem byla určena francouzština, zatímco vlámština byla zakázána na školách. Na poštovních známkách sice bylo napsáno dvojjazyčně „Belgique-België“, ale belgický občanský zákoník byl přeložen do vlámštiny až roku 1961. Během průmyslové revoluce byl těžký průmysl koncentrován do Valonského regionu. V průběhu 20. století Vlámové agitovali pro rovnoprávnost v belgickém státu, což vedlo k vyhlášení federální ústavy roku 1980, která jim zaručovala více pravomocí v oblasti školství a sociálních programů.

Belgie jako součást Burgundského a Brabantského vévodství a flanderského hrabství -

Filip III. Dobrý (31. července 1396, Dijon - 15. června 1467, Bruggy) byl burgundským, brabantským a lucemburským vévodou, hrabětem flanderským, burgundským, holandským i zélandským a zakladatelem Řádu zlatého rouna. Pocházel z mladší větve rodu Valois.

Filip se narodil jako čtvrté z osmi dětí Markétě Bavorské a jejímu manželovi, hraběti Janu I. z Nevers.

Roku 1404 se Filipův otec stal burgundským vévodou a 28. ledna 1405 byl Filipovi udělen titul hraběte z Charolais. Pravděpodobně ve stejném roce byl dohodnut jeho sňatek s Michaleou z Valois (1395–1422), dcerou francouzského krále Karla VI. a jeho manželky Isabely. Svatba se uskutečnila o čtyři roky později, v roce 1409. Po Michaelině smrti se Filip oženil ještě dvakrát, 30. listopadu 1424 s Bonou z Artois a 7. ledna 1430 s Isabelou Portugalskou. U příležitosti svého posledního sňatku založil rytířský řád zlatého rouna. Po zavraždění svého otce roku 1419 se Filip stal vévodou burgundským. Z otcovy smrti obvinil svého švagra dauphina Karla a postavil se na stranu Jindřicha V. Anglického ve třetí etapě Stoleté války. Roku 1430 zajala Filipova vojska Johanku z Arku a předala ji Angličanům, o pět let později však Filip uzavřel spojenectví se svým bývalým protivníkem, nyní již králem Karlem VII. Ani tato aliance však nevydržela dlouho a roku 1440 Filip podporuje Karlova syna a následníka Ludvíka v jeho povstání proti otci. Filip v průběhu své vlády razantně rozšířil burgundská panství koupí Namuru a Lucemburska, zděděním Brabantska a Limburska, jakož i ziskem Henegavska, Holandska, Fríska a Zélandu. Byl pohřben v kartouze v Champmolu.

Karel Smělý (10. listopadu 1433 v Dijonu – 5. ledna 1477 v Nancy) byl burgundským, brabantským, lucemburským, geldernským vévodou a nositelem Řádu zlatého rouna.

Karel Smělý byl synem Filipa III. Dobrého a Isabely Portugalské. Jeho snem bylo vytvořit z Burgundska a dalších svých území samostatné království nezávislé na Francii. Za tímto účelem podobně jako jeho otec utvořil koalici s Anglií proti francouzskému králi Ludvíkovi XI.. Karel byl třikrát ženat, jeho první manželkou se stala Kateřina Francouzská († 1446), dcera Karla VII.. Z druhého manželství s Isabelou Bourbonskou († 1465), dcerou vévody Karla I. Bourbonského, se narodila jeho jediná dcera Marie Burgundská. Protože se Karel nechtěl vzdát naděje na mužského potomka, oženil se potřetí, tentokrát se sestrou anglického krále Eduarda IV., Markétou z Yorku. Manželství ale zůstalo bezdětné a tak Markéta věnovala veškerou svou mateřskou lásku své nevlastní dceři Marii. V rámci rozšiřování svého panství a hlavně spojením svých držav, které rozdělovalo Lotrinské vévodství, vedl válku proti Ludvíkovým spojencům Švýcarům a Ludvíkovi věrným šlechticům sídlícím poblíž švýcarských hranic. Dočasně získal Lotrinské vévodství vévody Reného s hlavním městem Nancy. Pokračoval v rozšiřování útokem na Švýcarsko, ale utrpěl ze strany Švýcarů dvě těžké porážky způsobené hlavně nedostatečným průzkumem a tím, že se mu žoldnéři rozutekli. Poté se osmělil vévoda René k pokusu získat zpět své vévodství.

Karel Smělý zemřel 5. ledna 1477 na bitevním poli, když se snažil uhájit obsazené lotrinské vévodství, které rozdělovalo jeho území. Lotrinský vévoda René najmul jeho nepřátele: Švýcarskou pěchotu a připravil tak Karlovi drtivou porážku, jenž vévodu stála život (nechal se opět překvapit a jeho armáda se opět rozutekla). Jeho dcera Marie se po otcové smrti stala burgundskou vévodkyní a podle dohody se provdala za císařova syna Maximiliána Habsburského. Práva na burgundské dědictví museli mladí manželé h<

Autor LUCky.luKA 22.Květen 2009 v 09:53 | Permalink