Bitva na Lechu 955
Bitva na Lechu - 10. srpna 955
Bitva na řece Lech byla jednou z nejdůležitějších bitev vybojovaných v Evropě ranného středověku 10. srpna 955 nedaleko města Augsburg v Německu. Východofrancký král Ota I. Veliký zde za podpory dalších vladařů včetně českého knížete Boleslava I. zastavil postup staromaďarských kmenů do západní Evropy. Dle dobové zprávy se bitvy účastnil český oddíl o síle 1 000 jezdců uváděný jako „legio Bohemorum“, kteří v bitvě padli.
10. srpna 955 - poblíž řeky Lech - vítězství VÝCHODOFRANSKÉ ŘÍŠE.
VÝCHODOFRANSKÉ ŘÍŠE ( Čechy ) X UHERSKÁ ŘÍŠE
Ota I. Veliký x Bulča
Byla to definitivní porážka starých Maďarů, jejich výpravy po této bitvě nepokračovaly. Přešli z kočovného způsobu života na usedlý a usadili se přibližně v dnešním Maďarsku. Dnešní Rakousko, tehdejší pohraniční marku Svaté říše římské, ovládlo po bitvě Bavorsko. Dolní Morava až k řece Váh byla připojena knížetem Boleslavem I. k českému státu.
Maďaři obnovili své pustošivé nájezdy v roce 954, kdy přes Bavorsko a Lotrinsko pronikli do Francie a přes severní Itálii se stáhli zpět do Karpatské kotliny. V létě 955 vytrhli Maďaři znovu do jižního Německa, pustoší Bavorsko a Švábsko s početnějšími oddíly, než kdy jindy. Vede je trojice náčelníků: Bulču, Lél a Šúr.
Východofrancký král Oto I. v tu dobu pobýval v Sasku, kde jej zaměstnával boj proti povstání Polabských Slovanů. Po zprávě o vpádu Maďarů se s větší částí vojska přesouvá na jih země.
Bulču se zhruba v srpnu rozhodl obléhat Augsburg. To se vymykalo staromaďarským zvyklostem, Maďaři neměli ve zvyku obléhat opevněná místa chráněná hradbami, ale hradby Augsburgu byly poškozeny a Bulčů se pokusil město dobýt. Obránci Augsburgu pod vedení biskupa Ulricha město nevydali a houževnatě jej bránili, až došla zpráva, že se blíží král Oto s vojskem. Bulču se rozhodl přistoupit na bitvu, z části patrně proto, že ústup by poškodil jeho prestiž a také proto, že měl s sebou největší maďarskou armádu všech dob.
Dne 8. srpna 955 přijížděl na bojiště král Oto I. v čele vojska, před nímž byla nesena nejsvětější říšská relikvie, kopí svatého Longina s hřebem z Kristova kříže. Část obránců Augsburgu vyráží vojsku naproti, jsou pronásledováni Maďary, ale ti před těžkooděnci museli ustoupit. Otova armáda objela Augsburg a ložila se táborem na pravém břehu řeky Lech jihovýchodně od Augsburgu. Následující den se vojsko věnuje šikování jednotek, bohoslužbám a půstu, docházelo již i k menším šarvátkám, ale obě vojska zatím odděluje řeka Lech. K maďarským jednotkám dorazil Lél i Šúr.
| Oddíl | Složení |
|---|---|
| 1–3 | Bavoři vyslaní umírajícím vévodou Jindřichem I. Bavorským, bratrem krále Oty. Jindřich sám není přítomen [1] |
| 4 | Frankové pod velením Konráda Červeného, jejich příchod byl pro morálku vojáků důležitá vzpruha, protože Konrád se s Otou v té době ostře přel. |
| 5 | Legio Regia, nejsilnější šik obrněné jízdy pod vedením krále Oty, složený především ze saských a franckých rytířů. |
| 6–7 | Švábové vedení vévodou Burchardem III. |
| 8 | 1000 českých vojáků vyslaných Boleslavem I. |
Počet vojáků Otových legií je předmětem dohadů, jediný soudobý konkrétní údaj je právě u české “legio Bohemorum”, kterou mělo tvořit 1000 jezdců. Tento údaj bývá zpochybňován poukazem na to, že 1000 znamená prostě mnoho, jindy podle něj bývá odvozována velikost Otova vojska na zhruba 10 000 jezdců.
Oddíly z Lotrinska a Saska dorazily se zpožděním a do boje už nestihly zasáhnout.
Početní údaje u Maďarského vojska udávány kronikáři jako 100 000 vojáků jsou dnes považovány za přehnané, odhaduje se, že Maďarské vojsko mělo spíše 10 - 15 000 vojáků.
Ráno 10. srpna 955 (den svatého Vavřince) přebrodili Maďaři řeku Lech a vytáhli do útoku. Oto jim pomalu postupoval vstříc. Český oddíl na provoboku dostal za úkol střežit zavazadla a proviant, nepředpokládalo se, že se do boje zapojí. Je možné, že Oto svému novému spojenci, který ještě před několika lety bojoval na straně Maďarů nedůvěřoval.
Jenže Maďaři objeli hlavní voj a srazili se právě s pravým zadním vojem armády, tedy s pozicemi českých bojovníků. Ti sice neustoupili, zachytili hlavní vlnu útoku Maďarů, ale většina bojovníků pod útokem přesily padla. Stejný osud záhy potkal sousední švábský oddíl a Maďaři se přiblížili k hlavnímu královskému oddílu. V poslední chvíli zasáhl franský vévoda Konrád, který nepřítele zastavil a osvobodil zajatce, sám ale v boji padl. Na rozkolísané maďarské oddíly vzápětí zaútočil i král s hlavním vojskem, odřízl jim ústupové trasy a k útoku se zkonsolidovaly jak švábské, tak zbytek českého oddílu. Přímý boj s těžkou jízdou už Maďaři nebyli schopni vybojovat a ti, kteří nepadli přímo v boji, prchali zpět přes řeku Lech, kde byli pobíjeni pronásledujícími. Bitva trvala deset hodin a skončila naprostým vítězstvím východofranské říše a krále Oty I.
Maďarští náčelníci Bulču, Šúr a Lél byli v bitvě zajati a později popraveni oběšením. Jelikož neměli nástupce, tím se v Urhách dostává k moci rod Arpádovců, jenž se bitvy neúčastnil. Porážka na Lešském poli ukončila staromaďarské vpády do střední a západní Evropy, Maďaři přestali kočovat a stali se usedlými zemědělci.
Oto I. díky vítězství natrvalo upevnil svou moc, čemuž přispěla i smrt jeho velkého rivala Konráda Červeného v bitvě. Zajistil svou moc v zaalpské části říše, což mu umožnilo později vytáhnout do Itálie a získat císařský titul.
Boleslav I. si porážkou Maďarů a příklonem k Otovi uvolnil ruce na Moravě, dolní Morava až k řece Váh byla připojena knížetem Boleslavem I. k českému státu. V bitvě ovšem padla většina českých bojovníků. Podle některých úvah vojsko vedl syn Boleslava I., který zde padl, proto je někdy ztotožňován se Strachkvasem nebo jde o neznámého (a pravděpodobně prvorozeného) syna Boleslava I. K této hypotéze ovšem neexistují autentické dobové zdroje. V době bitvy u Lechu zároveň česká vojska bránila Maďarům projít přes Čechy, což napovídá o větším rozsahu vojenské družiny Boleslava I.
Ota I. Veliký
Ota I. Veliký (23. listopadu 912 Wallhausen - 7. května 973 Memleben) byl syn Jindřicha I. Ptáčníka, vévoda saský, východofranský král, král italský a první císař Svaté říše římské.
Ota nastoupil na trůn po svém otci Jindřichu Ptáčníkovi jako východofranský král v roce 936 7. srpna 936 byl v katedrále v Cáchách korunován německým králem, přičemž korunován byl mohučským arcibiskupem, který byl hlavním arcibiskupem říše. Už na začátku vlády vyhlásil, že bude následníkem Karla Velikého, jehož poslední dědic zemřel v roce 911, přičemž jako oporu bude využívat biskupy a opaty. Ota chtěl panovat nad církví a využít její schopnost sjednocovat, aby v německých zemích založil instituci s velkou teokratickou mocí.
V roce 938 se v saském městě Rammelsbergu podařilo najít stříbrnou žílu, nerostné bohatství ostatně dopomáhalo Otovi financovat všechny jeho aktivity. Začátky Otovy vlády byly poznamenané řadou povstání místních panovníků, v roce 938 Eberhard, nový bavorský vévoda, odmítl vzdát Otovi hold. Když ho Ota sesadil a dosadil na jeho místo strýce Bertholda, povstal proti Otovi Eberhard Franský spolu s některými saskými šlechtici. Snažili se Otu svrhnout a dosadit jeho staršího polorodého bratra Thankmara (syna Hatheburgy, manželky Jindřicha Ptáčníka). Revolta pokračovala i nasledujíci rok. Gilbert, lotrinský vévoda, přísahal věrnost západofranskému panovníkovi Ludvíkovi IV. a Otův mladší bratr Jindřich připravoval spolu v mohučským arcibiskupem Otovu vraždu. Povstání skončilo v roce 939 Otovým vítězstvím v bitvě u Andernachu, ve které Eberhard s Gilbertem padli. Jindřich utekl do západních Frank, kam zanedlouho vpadl Hugo Veliký s armádou na rozkaz Oty. V roce 941 došlo mezi bratry k dohodě a když Ludvík uznal svrchovanost Oty nad Lotrinskem, armáda se stáhla. Aby Ota zabránil dalším vzpourám, za hlavy vévodství jmenoval své rodinné příslušníky. V roce 944 věnoval Lotrinsko Konrádovi Rudému, který se oženil s Otovou dcerou Liutgardou a svého syna Liudolfa oženil s dcerou švábskeho vévody Hermanna. Hermann v roce 947 zemřel, a Liudolf po něm Švábsko zdědil. Podobně zdědil v roce 949 bavorské vévodství Jindřich.
V této době se Itálie nacházela v politickém chaosu. Po smrti Lothara, kterého zřejmě otrávili, zdědila trůn jeho žena Adelaida, vlastní dcera, nevěsta a vdova po posledních třech italských králích. Šlechtic Berengar z Ivrey se vyhlásil králem Itálie, unesl Adelaidu a pokoušel se legitimovat svou vládu svatbou Adelaidy se svým synem. Adelaida ovšem uprchla a požádala o intervenci. Liudolf a Jindřich nezávisle vpadli do severní Itálie, aby využili situace, ale jejich ambice zmařil Ota, který tam vpadl rovněž a donutil Berengara přísahat lenní věrnost. Krátce nato se oženil s Adelaidou. Tato svatba spustila další revoltu. Když Adelaida porodila syna, Liudolf, zákonitý dědic po Otovi, se začal obávat o svou pozici a roku 953 spolu s s Konrádem Rudým a mohučským arcibiskupem proti Otovi povstal. Po počátečních úspěčích Ota nakonec padl do zajetí při útoku na Mohuč. V příštím roce se povstání rozšířilo do celé země. Liudolf a Konrád však udělali chybu když se spojili s Maďary, jejich vpády do jižního Německa znovu sjednotily šlechtu. Na sněmu v Auerstadtu byli Liudolf a Konrád zbaveni titulů, šlechta obnovila Otovu moc.
Roku 955 porazil Ota Maďary v bitvě na řece Lechu nedaleko Augsburgu (bitvy se zúčastnil i český oddíl pod vedením českého knížete Boleslava I., se kterým Ota dlouho vedl bezvýchodné spory). Zbavil tak říši jíž několik let čelící nájezdům Maďarů hrozícího nebezpečí z východu. Roku 962 podnikl úspěšné tažení do Itálie, kde získal bohatou kořist dobytím mnoha severoitalských měst. Využil situace a nechal se v Římě korunovat papežem na císaře Svaté říše římské. Podle jeho příkladu pak měly všechny císařské korunovace probíhat v Římě. Toto pravidlo ale bylo často porušováno. Pro císaře byla cesta do Říma nákladná a její dlouhé trvání mohlo způsobit vzpoury v zemi.
Boleslav I.
Boleslav I. zvaný Ukrutný (asi 915 – 967 či 972) byl český kníže z rodu Přemyslovců v letech 935–967/972, syn Vratislava I. a Drahomíry, mladší bratr sv. Václava. Není jisté, zda Drahomíra byla matkou obou Vratislavových synů, zcela jistě ale byla matkou Boleslava.
Mezi knížetem Václavem a jeho mladším bratrem Boleslavem jistě probíhaly názorové spory, ale existují různé pohledy na to, zda se skutečně týkaly náboženství. Častější interpretace poukazuje na důslednou Václavovu politiku v procesu christianizace a upevňování křesťanství v knížectví. Tyto skutečnosti tak mohly vyvolat nesouhlasnou reakci u části českých předáků, kteří odmítli odklon od dosud tradičního uspořádání společnosti na více či méně pohanském základě. Druhá interpretace přihlíží k vnitřnímu uspořádání českého státu a částečně též k Václavovu poměru k Sasku.
Všechny legendy bez rozdílu (ovšem ne se zcela jasným motivem) uvádějí, že 28.září 935 (spíše než 929) došlo ve Staré Boleslavi k Václavově úkladné vraždě, zosnované Boleslavem, kterého podbízeli „čeští mužové“. Dále pak byli zavražděni i členové Václavovy družiny tak, jak přikazovala tehdejší zvyklost krevní msty. Existují názory, které vyvozují mimo jiné z toho, jak legendisté příběh vyprávějí, že mohlo jít spíš o nešťastnou náhodu a osudné nedorozumění s tragickým koncem a nikoliv o vyvrcholení mocenského boje mezi dvěma tábory Přemyslovců. Jeden z možných nových výkladů události může znít takto: Onoho rána 28. září při cestě do kostela potkal Václav svého bratra. Podle teorie, kterou zastává český historik Dušan Třeštík, rozlítila mladšího Boleslava, který měl s bratrem neustálé spory, povýšenost, s níž ho kníže oslovil. Tasil meč a vrhl se na Václava. Kníže ho však odzbrojil a povalil na zem. Na Boleslavovo volání o pomoc přiběhli jeho družiníci. Viděli Václava, jak s mečem v ruce stojí nad ležícím bratrem. Vrhli se svému pánovi na pomoc a knížete, který nestačil prchnout do kostela, ubili. Zastánci této teorie obvykle poukazují na otázky po smyslu Boleslavovy cesty za bratrem s cílem zabít ho vlastníma rukama, přičemž připomínají, že jeho bojovníci se nejprve skrývali. Podobně interpretoval smrt Václava i historik František Dvorník. Do kostela se ale nechodilo s mečem, Boleslav s ukrytými bojovníky čekali na neozbrojeného Václava s jasným úmyslem zavraždit jej. V každém případě představovala Václavova smrt, ať už byla výsledkem náhody či zlého úmyslu, pro Boleslava I. možnost uskutečnit vlastní záměry. Ty však byly dříve mylně vykládány jako „slovanské“ či dokonce „národní“ v kontrastu s údajnou Václavovou podřízeností. V roce 938 nechal Boleslav I. převézt a pohřbít ostatky knížete Václava v rotundě sv. Víta. Jde o dnešní kapli sv. Václava v katedrále sv. Víta.
Boleslav I. je českými historiky i přes bratrovraždu respektován jako energický vládce a jako jeden z nejúspěšnějších českých panovníků. Za jeho vlády se české země povznesly politicky i ekonomicky a Boleslav je často označován za skutečného zakladatele české státnosti. Záhy po převzetí moci po svém bratru knížeti Václavovi odmítl Boleslav I. odvádět tribut do říše. Důsledkem byla čtrnáctiletá válka (936–950) s králem Otou I., nástupcem Jindřicha I. Ptáčníka, ve které Boleslav dokázal porazit i proslavený merseburský pluk, sebraný z nejhorších hrdlořezů a lupičů.
Úspěšnějším ale nakonec byl Ota a na konci boje byl poplatek obnoven. Ačkoliv se někdy objevují hypotézy, že Boleslav Otovi složil lenní přísahu, většina českých historiků s touto myšlenkou nesouhlasí. Římskoněmečtí panovníci by v tom případě udělovali českým knížatům jejich území v léno, což se během 10. století nikdy nestalo. Na Otově straně se pak Boleslav I. roku 955 zúčastnil bitvy na Lechu, kde byly poraženy maďarské kmeny, které se usadily v podunajské nížině. Boleslav následkem toho mohl své území rozšířit na východ.
Postavení Přemyslovců ve středních Čechách se za Boleslavova třicetiletého panování natolik upevnilo, že si mohl dovolit vybírat od zdejších obyvatel pravidelné daně. Daň představovala poplatek za ochranu, kterou kníže svému lidu poskytoval. Ze získaných prostředků zřídil a vydržoval několikatisícovou dobře vyzbrojenou družinu. Tato vojenská moc mu umožnila se postupně zbavit rodů, které dosud vládly na hradištích české kotliny a jen volně se podřizovaly pražským Přemyslovcům. Tito „subreguli“ byli zničeni (pravděpodobně s celými rody) a nahrazeni kastelány plně pod kontrolou Prahy.
Byla to úplně jiná koncepce vnitřního uspořádání státu než za Boleslavova předchůdce. Pokud Václav I. vojensky porazil některého z dalších českých knížat, jeho území neobsadil a spokojil se s formálním slibem závislosti, která často nebyla po odchodu knížecí družiny realizována. Boleslav si přál pevně ovládnout celé Čechy, zbavit ostatní knížata vlády a dosadit na jejich území knížecí správce. Za vybrané daně by pak bylo možné vybudovat vojsko a zbavit se poplatné závislosti na Sasku.
Hradiště podřízených knížat byla zničena a v jejich blízkosti vyrostla nová správní centra (Žatec, Starý Plzenec, Sedlec, Bílina, Litoměřice, Mladá Boleslav, Kouřim-sv. Jiří, Prácheň, Doudleby). Prostřednictvím této hradské správy Boleslav pevně ovládal a řídil celou zemi. Za tvrdý postup vůči zbývajícím nezávislým českým knížatům a snad i za bratrovraždu si Boleslav vysloužil přízvisko Ukrutný. Hradská soustava zanikla postupně během první poloviny 13. století, přičemž k jejímu zániku přispěla především snaha kastelánů a šlechty navázané na tato správní centra dědičně získat soukromé pozemkové vlastnictví. Určitá skupina přemyslovských hradů a kolem nich vytvořených aglomerací si i ve vrcholném středověku uchovala centrální postavení a přerodila se ve vrcholně středověká města.
Kosmas k roku 967 píše: Dne 15. července kníže Boleslav, mající příjmení Ukrutný, pozbyl knížectví, bratrovou krví zle získaného, spolu s životem. Kronikář Widukind z Corvey naopak píše, že ještě v září 967 pomáhal český kníže Boleslav svému zeti, polskému knížeti Měškovi, v boji se saským hrabětem Wichmannem. Widukind sice používá termín gener, což by mohlo znamenat i švagr (tedy Boleslav II.), ale zároveň se nezmiňuje o změně knížete v Praze a knížetem Boleslavem vždy myslel Boleslava I. Dnešní historici se co se týče data Boleslavova skonu kloní spíše k roku 972. Naznačují to jiné historické prameny i politická situace. Kosmas se ostatně vesměs mýlil, co se týče důležitých dat 10. století v českých dějinách. Neví se přesně, kde byl Boleslav I. pohřben. Snad mohlo jít o přemyslovské pohřebiště v bazilice sv. Jiří, kterou dal vystavět Boleslavův otec Vratislav I. Snad i o hrob označovaný K1, objevený při dostavbě katedrály sv. Víta, který jistě patřil význačné osobě. Ostatky muže objeveného v tomto hrobě Emanuel Vlček označil za pozůstatky knížete Bořivoje I. Tato teorie je ovšem v poslední době zpochybňována. Archeologové Jan Frolík a Zdeněk Smetánka své poznatky shrnuli tak, že hrobka K1 (a K2, kde by snad mohla být pohřbena Boleslavova manželka), náleží do doby po roce 938, dlouho po Bořivojově smrti.
