Bitva na Lechu 955
Bitva na řece Lech byla jednou z nejdůležitějších bitev vybojovaných v Evropě raného středověku. Došlo k ní 10. srpna 955 nedaleko města Augsburg v Německu. Východofrancký král Ota I. Veliký zde za podpory dalších vladařů včetně českého knížete Boleslava I. zastavil postup staromaďarských kmenů do západní Evropy. Dle dobové zprávy se bitvy účastnil český oddíl o síle 1 000 jezdců uváděný jako „legio Bohemorum“, kteří v bitvě padli.
Byla to definitivní porážka starých Maďarů, jejich výpravy po této bitvě nepokračovaly. Přešli z kočovného způsobu života na usedlý a usadili se přibližně v dnešním Maďarsku. Dnešní Rakousko, tehdejší pohraniční marku Svaté říše římské, ovládlo po bitvě Bavorsko. Dolní Morava až k řece Váh byla připojena knížetem Boleslavem I. k českému státu. Maďaři obnovili své pustošivé nájezdy v roce 954, kdy přes Bavorsko a Lotrinsko pronikli do Francie a přes severní Itálii se stáhli zpět do Karpatské kotliny. V létě 955 vytrhli Maďaři znovu do jižního Německa, pustošíce Bavorsko a Švábsko s početnějšími oddíly, než kdy jindy. Vedla je trojice náčelníků: Bulču, Lél a Šúr.
Východofrancký král Oto I. v tu dobu pobýval v Sasku, kde jej zaměstnával boj proti povstání Polabských Slovanů. Po zprávě o vpádu Maďarů se s větší částí vojska přesouvá na jih země. Bulču se zhruba v srpnu rozhodl obléhat Augsburg. To se vymykalo staromaďarským zvyklostem, Maďaři neměli ve zvyku obléhat opevněná místa chráněná hradbami, ale hradby Augsburgu byly poškozeny a Bulču se pokusil město dobýt. Obránci Augsburgu pod vedení biskupa Ulricha město nevydali a houževnatě jej bránili, až došla zpráva, že se blíží král Oto s vojskem. Bulču se rozhodl přistoupit na bitvu, z části patrně proto, že ústup by poškodil jeho prestiž a také proto, že měl s sebou největší maďarskou armádu všech dob. Dne 8. srpna 955 přijížděl na bojiště král Oto I. v čele vojska, před nímž byla nesena nejsvětější říšská relikvie, kopí svatého Longina s hřebem z Kristova kříže. Část obránců Augsburgu vyráží vojsku naproti, jsou pronásledováni Maďary, ale ti před těžkooděnci museli ustoupit. Otova armáda objela Augsburg a ložila se táborem na pravém břehu řeky Lech jihovýchodně od Augsburgu. Následující den se vojsko věnuje šikování jednotek, bohoslužbám a půstu, docházelo již i k menším šarvátkám, ale obě vojska zatím odděluje řeka Lech. K maďarským jednotkám dorazil Lél i Šúr.
Počet vojáků Otových legií je předmětem dohadů, jediný soudobý konkrétní údaj je právě u české “legio Bohemorum”, kterou mělo tvořit 1000 jezdců. Tento údaj bývá zpochybňován poukazem na to, že 1000 znamená prostě mnoho, jindy podle něj bývá odvozována velikost Otova vojska na zhruba 10 000 jezdců. Oddíly z Lotrinska a Saska dorazily se zpožděním a do boje už nestihly zasáhnout. Početní údaje u Maďarského vojska udávány kronikáři jako 100 000 vojáků jsou dnes považovány za přehnané, odhaduje se, že Maďarské vojsko mělo spíše 10 - 15 000 vojáků.
Ráno 10. srpna 955 (den svatého Vavřince) přebrodili Maďaři řeku Lech a vytáhli do útoku. Oto jim pomalu postupoval vstříc. Český oddíl na provoboku dostal za úkol střežit zavazadla a proviant, nepředpokládalo se, že se do boje zapojí. Je možné, že Oto svému novému spojenci, který ještě před několika lety bojoval na straně Maďarů nedůvěřoval. Jenže Maďaři objeli hlavní voj a srazili se právě s pravým zadním vojem armády, tedy s pozicemi českých bojovníků. Ti sice neustoupili, zachytili hlavní vlnu útoku Maďarů, ale většina bojovníků pod útokem přesily padla. Stejný osud záhy potkal sousední švábský oddíl a Maďaři se přiblížili k hlavnímu královskému oddílu. V poslední chvíli zasáhl franský vévoda Konrád, který nepřítele zastavil a osvobodil zajatce, sám ale v boji padl. Na rozkolísané maďarské oddíly vzápětí zaútočil i král s hlavním vojskem, odřízl jim ústupové trasy a k útoku se zkonsolidovaly jak zbytky švábské, tak české. Přímý boj s těžkou jízdou už Maďaři nebyli schopni vybojovat a ti, kteří nepadli přímo v boji, prchali zpět přes řeku Lech, kde byli pobíjeni pronásledujícími. Bitva trvala deset hodin a skončila naprostým vítězstvím východofranské říše a krále Oty I. Maďarští náčelníci Bulču, Šúr a Lél byli v bitvě zajati a později popraveni oběšením. Jelikož neměli nástupce, tím se v Urhách dostává k moci rod Arpádovců, jenž se bitvy neúčastnil. Porážka na Lešském poli ukončila staromaďarské vpády do střední a západní Evropy, Maďaři přestali kočovat a stali se usedlými zemědělci. Oto I. díky vítězství natrvalo upevnil svou moc, čemuž přispěla i smrt jeho velkého rivala Konráda Červeného v bitvě. Zajistil svou moc v zaalpské části říše, což mu umožnilo později vytáhnout do Itálie a získat císařský titul. Boleslav I. si porážkou Maďarů a příklonem k Otovi uvolnil ruce na Moravě, dolní Morava až k řece Váh byla připojena knížetem Boleslavem I. k českému státu. V bitvě ovšem padla většina českých bojovníků. Podle některých úvah vojsko vedl syn Boleslava I., který zde padl, proto je někdy ztotožňován se Strachkvasem nebo jde o neznámého (a pravděpodobně prvorozeného) syna Boleslava I. K této hypotéze ovšem neexistují autentické dobové zdroje. V době bitvy u Lechu zároveň česká vojska bránila Maďarům projít přes Čechy, což napovídá o větším rozsahu vojenské družiny Boleslava I.
Ota I. Veliký (23. listopadu 912 Wallhausen - 7. května 973 Memleben) byl syn Jindřicha I. Ptáčníka, vévoda saský, východofranský král, král italský a první císař Svaté říše římské.
V této době se Itálie nacházela v politickém chaosu. Po smrti Lothara, kterého zřejmě otrávili, zdědila trůn jeho žena Adelaida, vlastní dcera, nevěsta a vdova po posledních třech italských králích. Šlechtic Berengar z Ivrey se vyhlásil králem Itálie, unesl Adelaidu a pokoušel se legitimovat svou vládu svatbou Adelaidy se svým synem. Adelaida ovšem uprchla a požádala o intervenci. Liudolf a Jindřich nezávisle vpadli do severní Itálie, aby využili situace, ale jejich ambice zmařil Ota, který tam vpadl rovněž a donutil Berengara přísahat lenní věrnost. Krátce nato se oženil s Adelaidou. Tato svatba spustila další revoltu. Když Adelaida porodila syna, Liudolf, zákonitý dědic po Otovi, se začal obávat o svou pozici a roku 953 spolu s s Konrádem Rudým a mohučským arcibiskupem proti Otovi povstal. Po počátečních úspěčích Ota nakonec padl do zajetí při útoku na Mohuč. V příštím roce se povstání rozšířilo do celé země. Liudolf a Konrád však udělali chybu když se spojili s Maďary, jejich vpády do jižního Německa znovu sjednotily šlechtu. Na sněmu v Auerstadtu byli Liudolf a Konrád zbaveni titulů, šlechta obnovila Otovu moc. Roku 955 porazil Ota Maďary v bitvě na řece Lechu nedaleko Augsburgu (bitvy se zúčastnil i český oddíl pod vedením českého knížete Boleslava I., se kterým Ota dlouho vedl bezvýchodné spory). Zbavil tak říši jíž několik let čelící nájezdům Maďarů hrozícího nebezpečí z východu. Roku 962 podnikl úspěšné tažení do Itálie, kde získal bohatou kořist dobytím mnoha severoitalských měst. Využil situace a nechal se v Římě korunovat papežem na císaře Svaté říše římské. Podle jeho příkladu pak měly všechny císařské korunovace probíhat v Římě. Toto pravidlo ale bylo často porušováno. Pro císaře byla cesta do Říma nákladná a její dlouhé trvání mohlo způsobit vzpoury v zemi.
Boleslav I. zvaný Ukrutný (asi 915 – 967 či 972) byl český kníže z rodu Přemyslovců v letech 935–967/972, syn Vratislava I. a Drahomíry, mladší bratr sv. Václava. Není jisté, zda Drahomíra byla matkou obou Vratislavových synů, zcela jistě ale byla matkou Boleslava.
Upevnění moci umožnilo Boleslavovi I. zahájit výboje, během nichž připojil ke svému státu Slezsko, Krakovsko a Moravu a Červené hrady. Není náhodou, že expanze směřovala na východ podél mezinárodní obchodní cesty do Kyjeva (byla sem přesunuta poté, co Maďaři ovládli Podunají, kudy vedla původně), kterou se Boleslavovi I. podařilo kontrolovat a z obchodu především s otroky (ale i vzácnými látkami, koňmi apod.) ekonomicky těžit. Území Moravy, Krakovska, Slezska, resp. Červených hradů tedy plně neovládal, pouze zde stála hradiště, která kontrolovala provoz na obchodní magistrále a využívat těchto v podstatě kořistních území. Kosmas k roku 967 píše: Dne 15. července kníže Boleslav, mající příjmení Ukrutný, pozbyl knížectví, bratrovou krví zle získaného, spolu s životem. Kronikář Widukind z Corvey naopak píše, že ještě v září 967 pomáhal český kníže Boleslav svému zeti, polskému knížeti Měškovi, v boji se saským hrabětem Wichmannem. Widukind sice používá termín gener, což by mohlo znamenat i švagr (tedy Boleslav II.), ale zároveň se nezmiňuje o změně knížete v Praze a knížetem Boleslavem vždy myslel Boleslava I. Dnešní historici se co se týče data Boleslavova skonu kloní spíše k roku 972. Naznačují to jiné historické prameny i politická situace. Kosmas se ostatně vesměs mýlil, co se týče důležitých dat 10. století v českých dějinách. Neví se přesně, kde byl Boleslav I. pohřben. Snad mohlo jít o přemyslovské pohřebiště v bazilice sv. Jiří, kterou dal vystavět Boleslavův otec Vratislav I. Snad i o hrob označovaný K1, objevený při dostavbě katedrály sv. Víta, který jistě patřil význačné osobě. Ostatky muže objeveného v tomto hrobě Emanuel Vlček označil za pozůstatky knížete Bořivoje I. Tato teorie je ovšem v poslední době zpochybňována. Archeologové Jan Frolík a Zdeněk Smetánka své poznatky shrnuli tak, že hrobka K1 (a K2, kde by snad mohla být pohřbena Boleslavova manželka), náleží do doby po roce 938, dlouho po Bořivojově smrti.
Konrád řečený Rudý (kolem 922 - 10.srpna 955) byl vévodou lotrinským a zetěm pozdějšího císaře Oty I. Konrád byl významnou osobností východofranské říše v polovině 10. století a předkem císařů ze sálské dynastie. Padl v bitvě na Lešském poli proti maďarským nájezdníkům.
Konrád pocházel z franské hraběcí rodiny jejíž statky byly v okolí Wormsu. Král Ota I. jej roku 944 jmenoval vévodou lotrinským za zásluhy, které si Konrád získal v boji proti Otovu povstalému bratru Jindřichovi a jeho spojencům, a, chtěje ho pevněji k sobě připoutati, dal mu roku 947 svou dceru Luitgardu za manželku. Konrád se účastnil první Otovy výpravy do Itálie a stal se roku 952 místodržitelem v Pavii. Upadnuv však brzo potom v nemilost královu, jelikož s Berengarem II. učinil nevýhodnou smlouvu, spojil se se svým švagrem Liudolfem Švábským, jenž kul pikle proti otci, a oba se vzbouřili roku 953. Z počátku dařilo se jim dosti dobře, ač Konrád ze svého vévodství byl vypuzen, když se však Konrád roku 954 spojil s Maďary, kteří právě veliký vpád do Německa učinili, spojenci počali se od nich odvraceti a Konrád musil se Otovi poddati; podržel sice své veliké statky rodinné, ale vévodství byl zbaven. Dne 10. srpna 955 padl v boji proti Maďarům u řeky Lech, zanechavše po sobě syna Otu Wormského, potomního vévodu korutanského. Skrze Otu byl Konrád pradědem císaře Konráda II.
Strachkvas nebo také Kristián († 996) byl mladší syn Boleslava I. a jeho manželky Biagoty. Své jméno dostal – v duchu tradičního líčení, jak ho podává na prahu 12. století ve své kronice pražský kapitulní děkan Kosmas, podle „strašného kvasu“ (Kosmas užívá latinského sousloví „terribile convivium“), tedy podle toho, že se prý narodil v den zavraždění knížete Václava v době hostiny, údajně v noci z 27. na 28. září roku 935 (některé prameny uvádějí 929 – odborné bádání toto datum ale již opustilo). Jak dokládá Dušan Třeštík, pravděpodobnější datum narození je po roce 960. Třeštík sám také sladil Kosmovo tendenční líčení s pravděpodobnými životními osudy Boleslavova syna.
Otec jej v důsledku pokání určil do kněžského stavu a poslal ho studovat do kláštera sv. Jimrama do Řezna, kde posléze složil Kristián – Strachkvas mnišské sliby. Buď zde, nebo dle Třeštíka spíše v Praze, také Kristián sepsal tzv. Kristiánovu legendu (latinsky Vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eius — Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho). Toto latinsky psané dílo se stalo jedním ze základních historických pramenů českých středověkých dějin, které jeho první propagátor Josef Pekař označil za "nejstaří kroniku českou". Strachkvas se měl stát nástupcem sv. Vojtěcha, ale při svěcení na pražského biskupa jej popadl záchvat a zemřel. Podle jiné z teorií na tento záchvat nezemřel, ale naději na vysvěcení biskupem definitivně ztratil, v očích tehdejší společnosti byl diskvalifikován, neboť si epileptický záchvat (o němž uvažuje Třeštík) neuměla vysvětlit a odtud pak vedla cesta ke Kosmovu líčení posednutí Strachkvase démonem. Poslední pravděpodobnou stopou po něm byl wolfenbüttelský rukopis svatováclavské legendy, který dala někdy před 1006 pořídit „královna“ vdova Emma, v němž byla obrazová výzdoba pořízena podle Kristiánovy legendy a pravděpodobně i pod jeho vlivem.
