Bitva u Adrianopole 1205 - Druhá bulharská říše
Bitva u Adrianopole (1205)
Po vzniku Latinského císařství si jeho vládce Balduin Flanderský činil nároky na všechna území náležející dříve Byzanci. To vzbudilo silné obavy v Bulharsku, kde vládl car Kalojan. Ještě roku 1204 obsadila jeho vojska západní Makedonii a na jaře 1205 vpadla společně s Kumány do Thrákie. Zdejší pravoslavné obyvatelstvo je podpořilo řadou povstání proti latinům a dobrovolně se poddávalo Kalojanovi. Balduinovi křižáci, kteří se postavili na odpor, byli na hlavu poraženi u Adrianopole 14. dubna 1205. Císař padl do zajetí a následujícího roku v něm za záhadných okolností zahynul. Poté museli křižáci vyklidit Thrákii.
.png)
Druhé období Bulharské říše trvá od roku 1185 (vzbouření dvou bulharských velmožů Petra a Asena a založení nového bulharského státu) až do roku 1422 (postupné dobytí a obsazení Osmanskou říší). Za vlády byzantského rodu Angelovců se Petr a Asen, členové bulharské aristokracie, vzbouřili a vytvořili nový bulharský stát. Nová bulharská říše získala opět silné postavení na Balkáně, zejména po uskutečnění čtvrté křížové výpravy, jejímž důsledkem byl pád Byzantské říše a vytvoření menších křižáckých států na byzantském území. V druhé polovině 14. století se však bulharský stát rozpadl na několik menších samostatných státních útvarů, které byly postupně na přelomu 14. a 15. století obsazeny Osmanskou říší.
Druhá bulharská říše
Druhá bulharská říše byla středověkým bulharským státem, který existoval mezi lety 1185 a 1396 (či 1422) Tento následnický stát první bulharské říše dosáhl svého vrcholu za vlády cara Kalojana a Ivana Asena II., aby poté postupně upadal a nakonec byl dobyt vojsky osmanské říše kolem přelomu 14. a 15. století. Jeho následnickým státem bylo bulharské knížectví a posléze carství, vzniklé roku 1878.
Až do roku 1256 si druhý bulharský stát udržel v oblasti Balkánu dominantní postavení.Byzantinci byli v několika velkých bitvách poraženi a roku 1205 Bulhaři pod vedením cara Kalojana drtivě zvítězili nad nově vzniklým latinským císařstvím v bitvě u Adrianopole. Kalojanův synovec Ivan Asen II. zvítězil nad epirským despotátem a učinil z Bulharska jednu z vedoucích evropských mocností. Ke konci 13. století však říše začala vlivem nájezdů Tatarů, Byzantinců a Maďarů a také díky četným povstáním a nejisté vnitropolitické situaci upadat. Kolem přelomu 14. a 15. století pak byla říše dobyta osmanskými Turky. Kulturně byla bulharská říše jednou z nejvíce vyvinutých států tehdejší Evropy. Přes silný vliv byzantské kultury dokázali bulharští architekti a umělci vytvořit svůj vlastní odlišný styl. Největší rozkvět literatury a umění pak přišel ve 14. století.
Veliko Tărnovo -
Veliko Tărnovo je město na severu Bulharska, které leží na řece Jantra. Často se mu říká Město carů a proslavilo se jako centrum druhé bulharské říše, čímž je vyhledáváno mnoha turisty. V samotném městě žije okolo 67 000 obyvatel. Město Tarnovo je jedno z nejstarších v Bulharsku - první stopy po lidech jsou ze 3. tisíciletí př. n. l.. Ve středověku, během 12. až 14. století, se stalo jednou z nejsilnějších pevností na území Bulharska, tehdy tu žilo mezi 12 000 až 15 000 obyvateli. Nicméně roku 1393 k městu dorazili Turci a 3 měsíce obléhali, poté dobyli a celé zničili. Ruiny carského paláce a starého patriachálního chrámu na kopci Carevec jsou dodnes němými svědky o slávě druhé bulharské říše. V letech 1598 a 1686 tu proběhla dvě neúspěšná povstání a město se svobody dočkalo až roku 1878. O rok později tu byla přijata první bulharská ústava Do roku 1965 neslo název Tărnovo, který se dnes používá v hovorové řeči.
Epirské knížectví - Konflikty s Nikáiou a Bulharskem
Theodor Komnenos Dukas se okamžitě po převzetí moci vydal na tažení na Soluň a během cesty bojoval také s Bulharskem. Jindřich Flanderský zemřel během protiútoku a v roce 1217 Theodor porazil jeho nástupce Petra de Courtenay, kterého dal s největší pravděpodobností popravit. Latinský císař začal být stále nervóznějsí z růstu moci Nikájského císařství a Theodorova postupu v Thessálii. Poté, co v roce 1225 nikájský císař Jan III. Dukas Vatatzes získal město Adrianopolis, Theodor ho od Jana III. postupně uzurpoval pro sebe. Theodor se následně spojil s Bulhary, aby s nimi zaútočil na křižácké državy v Thrákii. V roce 1227 se nechal korunovat byzantským císařem, avšak většinou Řeků nebyl uznáván, a zejména ne nikáiským patriarchou.
Roku 1230 Theodor Komnenos Dukas spojenectví s Bulharskem ukončil, doufaje v sesazení cara Ivana Asena II., který s pomocí z Konstantinopole na Theodora zaútočil. V bitvě u Klokotnitsy (poblíž Chaskova v Bulharsku) byl Theodor poražen a zajat a později byl oslepen. Jeho bratr Manuel Komnenos Dukas převzal vládu v Soluni, zatímco jeho synovec Michael II. Komnenos Dukas se zmocnil Epiru. V roce 1237 byl Theodor Komnenos Dukas propuštěn ze zajetí a následně svrhl z trůnu v Soluni svého bratra a dosadil naň svého syna Jana Komnena Duku.
Dulo -
Dulo byla prabulharská dynastie vládnoucí v oblastech na sever od Černého moře a posléze na území kolem řeky Dunaje. Člen tohoto rodu jménem Kubrat byl zakladatel státního útvaru známého jako Velké Bulharsko, které se za jeho syna Batbajana rozpadlo. Další Kubratův syn Asparuch poté vedl část Prabulharů k deltě Dunaje, odkud rozšiřoval svůj vliv a založil první bulharskou říši, která byla na základě mírové smlouvy roku 681 uznána Byzancí. Klan Dulo zde vládl až zhruba do poloviny 8. století, kdy jeho poslední člen Sevar zemřel a dynastie tak vymřela. Jeho pozici poté zaujal Kormisoš z rodu Ukil.
Seznam vládců Bulharska
Tento seznam zahrnuje panovníky od nejstarších dochovaných vládců Bulharska až do roku 1946, kdy byl poslední bulharský car sesazen a ze země se později stala lidová republika. Během historie nesli panovníci několik titulů, počínaje chánem (toto jméno je ještě turkického původu), poté knížetem a nakonec carem. V době Bulharského carství v 19. a 20. století bulharští panovníci používali v zahraniční politice i titul král. Krom bulharských panovníků na území Bulharska vládli i byzantští císaři a osmanští sultáni. V současné době je Bulharsko republikou s prezidentem jakožto hlavou státu.
Druhá bulharská říše (1185-1396)
Petr II. - 1185/1187 a 1196/1197- dynastie Asenovci - první období vlády; roku 1185 se se svým bratrem vzbouřil byzantské nadvládě a vytvořil nový bulharský stát.
Ivajlo - 1277/1279 - „selský car“, vedl povstání proti stávajícími dynastii.
Jiří Terter I. - 1280/1292 - dynastie Terterovci.
Michal Šišman - 1323/1330 - dynastie Šišminovci.
Ivan Šisman - 1371/1393 - vládl v Tarnovu a Nikopoli.
Ivan Stracimir - 1371/1396 - vládl ve Vidinu. Poslední bulharský car, následně zabráno Osmánskou říší.
Bogomilství
Bogomilství byla dualistická gnostická sekta, která se vyvinula z manicheismu. Od 10. do 15. století se držela na Balkáně, především v oblasti dnešní Bosny a Hercegoviny. Misijní činnost bogomilů v Itálii a jižní Francii přispěla ke vzniku hnutí patarenů, valdenských a katarů.
Bogomil, zakladatel této hereze, byl venkovským knězem v Bulharsku v 10. století. Jeho jméno, které znamená „milující Boha“, bylo pravděpodobně pseudonym. Původní bogomilové odmítali Starý zákon a řídili se pouze Novým zákonem. Pozdější byzantští bogomilové učinili výjimku u starozákonních Žalmů a Knih proroků. Nepřijímali však Písmo doslovně. Základem jejich učení bylo přesvědčení, že to, co je viditelné, je zlé. Samo lidské tělo je výtvorem padlého anděla Satana, jenž propadl zlu. To, co je neviditelné, je spirituální. Bogomilové považovali Satana za prvorozeného syna Božího a Ježíše Krista za jeho mladšího bratra. Satan byl sice božím protivníkem, ale byl na Bohu závislý. Pýcha způsobila Satanův pád, a když byl spolu s buřičskými anděly svržen z nebes, vytvořil nové nebe, zemi a také tělesnou schránku člověka. Život však do těla vdechl Bůh výměnou za slib, že lidské duše po smrti poputují do skutečného nebe. Satan souhlasil, ale byl žárlivý na božský potenciál člověka, a tak svedl Evu a dohnal Kaina k vraždě svého bratra. Později namluvil židovskému národu, že on je tím nejvyšším Bohem, a nazval se Jahvem. Mojžíš se stal nevědomky jeho nástrojem. Druhorozený Ježíš vstoupil do světa, aby porazil bratrovo pozemské království. Satan sice způsobil Ježíšovu fyzickou smrt, ale po jeho zmrtvýchvstání přiznal porážku. Ztratil svou božskou sílu a Ježíš poté převzal jeho místo na nebesích.
