Bitva u Aigospotamoi 405 př.kr.
Bitva u Aigospotamoi (též bitva u Kozích říček) v Helléspontu (Dardanely) se uskutečnila 405 př.n.l. a byla poslední hlavní bitvou tzv. dekelejské války, jež byla součástí peloponéské války. V bitvě spartské loďstvo pod vedením generála Lýsandra kompletně zničilo aténskou námořní flotilu. Tato bitva byla stěžejní pro vývoj války.
Peloponéská válka
Trvalé rozpory mezi athénským námořním spolkem a peloponéským spolkem vyústily v roce 431 př. n. l. ve vypuknutí peloponéské války. Bezprostředních příčin války byla celá řada, avšak zásadní význam měly tři incidenty popisované Thúkýdidem a Plútarchem: konflikt mezi Korintem a jeho kolonií Kerkýrou, do kterého zasáhly Athény, odpadnutí korintské kolonie Poteidaie od námořního spolku a athénské rozhodnutí o uvalení obchodních sankcí proti Megaře, jež byla členem peloponéského spolku. Athény byly následně členy peloponéského spolku obviněny z porušení třicetiletého míru, načež Sparta vyhlásila Athénám válku. Většina historiků považuje uvedené příčiny za pouhé záminky k rozpoutání války. Jejím hlavním důvodem byl totiž strach Sparty a jejích spojenců z rostoucího vlivu Athén. Samotné válečné akce byly zahájeny náhlým přepadením Platají spartskými spojenci Thébany v roce 431 př. n. l.
Sparťané chtěli Athény zlomit pravidelnými každoročními vpády do Attiky. Účinek těchto nájezdů ale nebyl takový, jak ve Spartě očekávali, neboť Periklés evakuoval veškeré obyvatelstvo obce za dlouhé zdi, kde byli Athéňané bezpečně chráněni. Současně athénská flotila drancovala pobřeží Peloponésu. Periklés věřil, že tím Sparťany vyčerpá a přinutí ke kapitulaci. Athénská strategie byla ale vážně narušena propuknutím epidemie v roce 430 př. n. l., jíž padl za oběť i athénský vůdce. Na jeho místo nastoupili dva rozdílní politikové: agresivní Kleón a po smíru se Spartou volající Níkiás. V roce 425 př. n. l. se po zajetí mnoha svých občanů v bitvě u Sfaktérie zdála Sparta připravená přijmout mír, avšak Kleón svou neústupností tuto možnost ukončit konflikt zhatil. Sparta na to reagovala tažením do Thrákie pod velením Brásida v roce 424 př. n. l., čímž bylo ohroženo zásobování Athén obilím. Po smrti Brásida a Kleóna v bitvě u Amfipole bylo v roce 421 př. n. l. uzavřeno příměří (Níkiův mír). Spory mezi oběma spolky nicméně nadále přetrvávaly.
Sparta, jejíž prestiž byla oslabená, se musela utkat se svým úhlavním nepřítelem na Peloponéském poloostrově Argem, který se pokoušel zaujmout její postavení. Athéňané podněcovaní Alkibiadem využili spartského zaneprázdnění k výpravě na Sicílii v letech 415 až 413 př. n. l. Toto tažení ale skončilo athénskou pohromou. Obsazení Syrákús se nezdařilo a athénské vojsko bylo následně zcela zničeno. Válečná štěstěna se tak začala pomalu přiklánět na stranu Sparty. Tomu napomohl i samotný Alkibiadés, který přeběhl ke Sparťanům a přesvědčil je, aby obsadili osadu Dekeleia v Attice. Z tohoto opěrného bodu Sparťané následně kontrolovali celou Attiku. Současně s pomocí perského zlata vystavěla Sparta vlastní mocnou flotilu a přenesla válku na pobřeží Iónie. Neustále se stupňující finanční požadavky Athén na jejich spojence vedly k tomu, že stále více členů námořního spolku povstávalo proti Athéňanům. Nezdary ve válce přiměly aristokratickou stranu v Athénách k provedení oligarchického převratu v roce 411 př. n. l. Ten byl však již v následujícím roce potlačen, také s podporou do Athén se opět navrátivšího Alkibiada. Athéňanům se v této fázi války začalo opět dařit a dosáhli několika vítězstvích (Sparta jim znovu nabídla mír), avšak poté, co se novým velitelem spartské flotily stal vojevůdce Lýsandros, nastal ve válce definitivní zvrat. V roce 406 př. n. l. Athény ještě zvítězily v bitvě u Arginúských ostrovů, již v dalším roce ale Lýsandros zničil s pomocí lsti athénskou flotilu v bitvě u Aigospotamoi. V roce 404 př. n. l. vyhladověné, obležené a spojenci opuštěné Athény konečně kapitulovaly.
Mírové podmínky ukončily athénskou převahu v Řecku. Athény nesměly udržovat flotilu a musely poskytovat vojenskou podporu Spartě. Demokracie byla nahrazena prospartskou oligarchickou vládou třiceti tyranů. Délský spolek byl rozpuštěn a někdejší athénští spojenci byli podřízeni Spartě. Třebaže někteří členové peloponéského spolku žádali zničení Athén, Sparťané tento návrh zamítli, neboť chtěli v Řecku zachovat rovnováhu sil. Korint a Théby se však cítily podvedeny. Cíle, jichž toužily ve válce dosáhnout, zůstaly nenaplněny, což je přimělo od nynějška sledovat pouze vlastní zájmy, které byly často v rozporu se zájmy Sparty.
V roce 405 př. n. l. předcházela bitva u Arginuských ostrovů, kde aténské loďstvo dosáhlo velkého vítězství. Nicméně někteří aténští generálové byli pro zanechání osádek potopených aténských lodích bez pomoci popraveni v tzv. arginuském procesu. To znamenalo pro Atény mimo jiné také ztrátu zkušených velitelů.
Lýsandros sice funkci vrchního velitele spartského loďstva nemohl již oficiálně dále zastávat z legislativních důvodů, přesto se aktivně účastnil dalších bojů po boku nového vrchního velitele Kalikratida.
Lýsandros byl navíc podporován perským princem Kýrem Mladším (syn krále Dareia II. a bratr Artaxerxa II.), který se definitivně připojil na spartskou stranu. S perskou podporou nebyl pro Lýsandra problém sestavit silnou námořní armádu.
Lýsandros se svými loďmi poté působil Atéňanům velké problémy. Především kontroloval důležité námořní zásobovací cesty.
Aténské loďstvo dohnalo Lýsandra poté, co dosáhl města Lampsakos. Založili tábor na pláži u blízkého Sestu. Umístění tábora bylo velice nevhodné, jak ukázaly následující události. Každý den pak aténské lodě pluly k Lampsaku a čekaly, zda Lýsandros vyšle lodě proti nim. Ale Spartané jim nepluli v ústrety, a tak se Atéňané vždy vraceli nazpět do tábora s nepořízenou.
Alkibiadés, bývalý aténský vojevůdce, měl své sídlo nedaleko aténského ležení. Několikrát se snažil (bezvýsledně) generály přesvědčit o přemístění loďstva. Generálové ale všechny jeho návrhy k výběru vhodnějšího místa a pomoci Alkibiadových thráckých spojenců odmítali.
Pátý den Atéňané pravděpodobně opět vyrazili směrem k Lýsandrovi. Ten ale opět nereagoval a odmítal se s nimi utkat. Atéňané se proto navrátili do tábora. Lýsandros poté vyrazil se svými loděmi směrem k Atéňanům. Ty zastihl zcela nepřipravené na břehu a uzavřel jim únikovou cestu ze zátoky. Většina aténských lodí byla zcela nepřipravena a zakotvena u pláže. Několik aténských lodí na vodě mělo příliš omezený prostor pro plavbu, a tak se staly snadnou obětí spartských útočníků. Uniknout se podařilo pouze devíti aténským lodím pod velením generála Konóna. Aténské loďstvo bylo zcela zničeno bez boje a navíc na souši. Většina aténských vojáků (asi 4000) padla do zajetí a Lýsandros je nechal popravit.
Lýsandros poté vyrazil k Aténám. Námořní blokádou zcela omezil přísun nových zásob do města. Z vnitrozemí oblehly Atény pozemní síly Sparty pod vedením krále Ágida. Po několikaměsíční blokádě a hladomoru uvnitř města Atény kapitulovaly. Obranné hradby byly strženy a dosazena byla prospartánská vláda oligarchů známá jako vláda 30 tyranů. Tím byla ukončena peloponéská válka.
Jedna z předchozích bitev PELOPONÉSKÉ VÁLKY - Bitva u Sfakterie -
Bitva u Sfakterie se odehrála v roce 425 př. n. l. jako součást Peloponéské války. Střetla se v ní vojska Athén a Sparty.
Bitvě přecházela bitva u Pylu, do které bývá některými historiky bitva u Sfakterie začleňována. Athénská vojska, pod velením stratéga Démosthena (neplést s řečníkem Démosthénem) se plavila směrem k Sicílii. Cestou zakotvila v zátoce u města Pylos, kde se část vojsk vylodila a zbudovala zde pevnost. Sparťané se ji v Bitvě u Pylu pokusili, pozemním i námořním útokem, dobýt. Jejich útok ale skončil bezúspěšně. Na blízkém ostrově Sfakteria tak zůstalo odříznuto přes 400 spartských hoplitů, kteří zde byli před nějakým časem umístěni.
Démosthénes se rozhodl na ostrově vylodit a spartskou posádku zneškodnit. Za tímto účelem bylo na ostrově vyloděno 800 hoplitů a dalších 2000 lehkooděnců. Spartští vojáci se těmto silám nemohli moc účelně bránit, protože jim jakékoliv manévrování ztěžovala nepřátelská salva šípů. Sparťanské jednotky i flotila museli kapitulovat. Bylo to poprvé, kdy se spartská vojska vzdala, a pro Spartu to byla velká potupa. Pod jejím vlivem dokonce Sparta nabídla Athénam mír, ten ale Kleón odmítl. Brzy se ukázalo, že to byla velká chyba.
LÝSANDROS
Lýsandros († 395 př. n. l.) velel spartskému loďstvu, které zvítězilo nad Athéňany v bitvě u Aigospotamoi v roce 405 př. n. l. V následujícím roce vstoupil Lýsandros do Athén a ukončil tak peloponéskou válku.
Lýsandros náležel k Héraklovcům (údajným potomkům Hérakla), nicméně nebyl členem spartských královských rodů. O jeho mládí toho není příliš mnoho známo. Jeho rodina nepatřila k bohatým a vlastně není vůbec jasné, jak se Lýsandrovi podařilo získat funkci velitele spartské flotily (nauarchos).
Když se Alkibiadés na konci peloponéské války znovu připojil na stranu Athén, byl Lýsandros pověřen velením nad spartským loďstvem v Egejském moři, jež tehdy kotvilo v Efesu (407 př. n. l.). Lýsandros následně přesvědčil nového lýdského satrapu a syna perského velkokrále Dareia II., Kýra mladšího, aby zvýšil perskou finanční pomoc Sparťanům. Když Lýsandros opouštěl Sardy, chtěl ho prý Kýros nějakým způsobem obdarovat, načež Lýsandros požádal Kýra, aby zvýšil žold jeho námořníkům. To mělo za následek, že posádky sloužící v athénském loďstvu přecházely do lépe placené služby v peloponéské flotile.
Alkibiadův zástupce Antiochos, velící athénské flotile během stratégovy nepřítomnosti, se nechal Lýsandrem strhnout k bitvě u Notia, v níž však Sparťané dosáhli přesvědčivého vítězství. Athéňané poté učinili Alkibiada odpovědným za tuto porážku a zbavili ho velení. Následně přetáhl Lýsandros na stranu Sparty maloasijské řecké obce dosud podřízené Athénám, když poskytl místním stoupencům spartské věci slib ustavení dekarchií – oligarchických vládnoucích orgánů složených z deseti mužů z aristokratických kruhů. Do spojeneckých obcí byli dále vysíláni spartští vojenští velitelé, tzv. harmosti.
Podle spartských zákonů bylo zakázáno, aby jedna a tatáž osoba zastávala stejný úřad dvakrát po sobě. Novým velitelem flotily byl proto určen Kallikratidés. Lýsandros však oslabil jeho postavení, když vrátil Kýrovi jeho zlato a odplul s flotilou zpět na Peloponés. Když Kallikratidés po porážce v bitvě u Arginuských ostrovů (406 př. n. l.) zemřel, spartští spojenci požadovali Lýsandrovo opětné jmenování velitelem loďstva. Novým admirálem byl sice nakonec učiněn Arakos, přičemž Lýsandros byl formálně pouze jeho zástupcem, ve skutečnosti však osobně velel flotile.
V této pozici Lýsandros přispěl rozhodující měrou k definitivní porážce athénského loďstva v bitvě u Aigospotamoi v roce 405 př. n. l., která prakticky ukončila peloponéskou válku. V Attice se poté spojil s vojskem spartských králů Ágida II. a Pausania a když se vyhladovělé Athény po několikaměsíčním obléhání konečně vzdaly, dosadil Lýsandros Athéňanům vládu třiceti mužů, kteří se stáli později známí jako třicet tyranů.
Nicméně Lýsandros brzy ztratil svoji popularitu mezi Helény tím, že příliš preferoval své přátele a rovněž projevoval svoji mstivost vůči těm, kteří se mu znelíbili. Když si na jeho chování stěžoval perský satrapa Farnabazos, spartští eforové Lýsandra odvolali. To vyústilo v mocenský boj v samotné Spartě, neboť králové byli ochotní připustit v obcích demokratičtější režimy, jen aby redukovali Lýsandrovu velkou moc.
Po smrti krále Ágida II. byl Lýsandros klíčovou postavou, která prosadila za krále Ágidova bratra Agésiláa II. na místo Leótychida, o kterém se všeobecně věřilo, že je spíše synem Alkibiada než Ágida. Lýsandros pak Agésiláa přiměl k podniknutí výpravy do Malé Asie proti Peršanům. Když však oba dorazili do řeckých obcí v Asii, pozoroval Agésiláos se vzrůstající nelibostí Lýsandrovu autoritu mezi místními oligarchy. Jak poznamenal Xenofón: „vznikal dojem, že Agésiláos je soukromá osoba a králem je Lýsandros“. Důsledkem bylo stupňující se napětí mezi oběma muži. Lýsandros vycítil, že je zde nežádoucí a v roce 396 př. n. l. odcestoval zpět do Sparty.
Zde prý usiloval zpřístupnit královský titul Heraklovcům, případně všem spartiatům (plnoprávným občanům Sparty), čímž chtěl narušit moc tradičních královských rodů Ágiovců a Eurypóntovců. Po vypuknutí korintské války (probíhající v letech 395-387 př. n. l.) velel spartskému vojsku postupujícímu z Fókidy do Boiótie, byl však zabit během náhlého thébského přepadu u Haliartu. Lýsandros je považován za jednoho z nejvýznamnějších spartských vojevůdců, který si ale kvůli své pýše a nezměrné ctižádosti vytvořil řadu nepřátel, což nakonec dopomohlo k jeho pádu.
KÝROS MLADŠÍ
Kýros Mladší (staropersky Kuruš, novopersky کوروش Kúroš; † 401 př. n. l. v bitvě u Kunax) byl perský princ z rodu Achaimenovců, syn krále Dareia II. a jeho ženy Parysatidy.
Kýros byl oblíbeným synem královny, která měla v říši značný vliv, a na její zásah byl v závěru peloponnéské války mezi Athénami a Spartou ustaven satrapou Lýdie, Frýgie a Kappadokie, tj. prakticky nejvyšším perským činitelem v Malé Asii. V této funkci podporoval subsidiemi spartského velitele Lýsandra, což nakonec přispělo k porážce Athén ve válce. Po smrti svého otce Dareia v roce 404 př. n. l. se vzbouřil proti novému králi Artaxerxovi II., svému bratru, vytáhl v čele řeckých žoldnéřů proti němu, poblíž Babylonu byl však v rozhodující bitvě zabit.
Kýrovo tažení do Mezopotámie i pozdější návrat žoldnéřů do Řecka popsal ve svém spise Anabasis starověký historik a básník Xenofón.
Po odražení perského útoku vytvořili Athéňané námořní spolek, který měl nadále bojovat s perskou říší. Činnost spolku, kde měli Athéňané hlavní slovo, však vyvolával nevraživost Korinthu, spartského spojence. Spolu s tím se i prohlubovaly rozdíly mezi Athénami (vedenými v té době athénským státníkem Periklem) a Spartou, protože v Athénách byly prosazeny demokratické reformy umožňující podíl na vládě většímu množství občanů. Ve 30. letech 5. století př. n. l. se spory vyhrotily a přerostly v ozbrojený konflikt známý jako Peloponéská válka. Prvních několik let podnikali Sparťané útoky na athénské území, takže se část rolnictva musela stáhnout za hradby propojující athénský přístav Piraeus se samotným městem. Zde ve stísněných podmínkách pravděpodobně propukla tyfová epidemie Po dalších bojích byl se Spartou roku 421 př. n. l. uzavřen mír. Ten ale netrval dlouho. Athéňané se o několik let později pokusili pokořit významného spartského spojence – sicilské město Syrakusy. To se jim však nepodařilo, navíc po připlutí spartské pomoci utrpěli Athéňané u Syrakus roku 413 př. n. l. zdrcující porážku. Za přispění Peršanů, obávajících se sílící athénské moci, spartské loďstvo vyhrálo nad athénskou flotilou v bitvě u Aigospotamoi. Athénský námořní spolek se záhy rozpadl. Samotné Athény kapitulovaly po několikaměsíčním obléhání roku 404 př. n. l. a nezbylo jim, než se podvolit spartské nadvládě.
Po vítězství začala Sparta dosazovat do dobytých obcí oligarchické vlády většinou čítající deset mužů, na něž dohlížela spartská posádka. V Athénách se chopila moci prospartská vláda třiceti tyranů, jejichž útlaku a pronásledování padlo za oběť přes 1500 obyvatel. Záhy však byli vyhnáni a v Athénách se dočkalo obnovení demokratické zřízení. Přes dosazování oligarchických vlád se Sparťanům svoji hegemonii udržet nepodařilo. Roku 379 př. n. l. proti nim vystoupily Théby, kde došlo k převratu a k moci se dostali demokraté. Athény o rok později obnovily svůj námořní spolek, museli však svým spojencům zaručit autonomii. Théby a Sparta se střetly v bitvě u Leukter, kterou Thébané za pomoci taktiky kosého klínu vyhráli. Po této bitvě se načas staly řeckým hegemonem Théby. O několik let později (362 př. n. l.) však v nerozhodné bitvě u Mantineie ztratily Théby schopného vojevůdce Epameinónda, čímž ztratily své významné postavení. Vzájemné řecké spory umožnily vzestup jinému státu nacházejícímu se částečně na severu Řecka – Makedonii.
