LUCky.luKA

Bitva u Anchiala ( 708 )

Bitva u Anchiala, v níž se proti sobě střetli Slované s Bulhary proti Byzantincům, se odehrála roku 708 a skončila vítězstvím bulharsko-slovanské koalice.

Byzantskému císaři Justiniánu II. se poté, co byl svržen a odeslán do exilu na Krym, podařilo odtud uprchnout a dostat se přes chazarskou říši až na území tehdy vládnoucího bulharského chána Tervela. Ten Justiánovi poskytl vojáky, s pomocí kterých císař znovu získal vládu. Tervel byl následně odměněn odstoupením oblasti Zagore, navýšením již dříve dohodnutého ročního poplatku a titulem kaisar (řecká obdoba titulu caesar), jenž se dosud uděloval jen členům a příbuzným vládnoucí dynastie a jehož udělením se upevnilo postavení bulharské říše. O několik let později se však Justinián, který mezitím upevnil v řiši svojí vládu, pokusil dobýt odstoupené území zpět. Roku 708 vytáhl císař s velkou jízdní armádou do Thrákie, odkud postupoval k přístavu Anchialo (dnes Pomorje), kde se měly vylodit jeho pěší jednotky. Celou akci ale Bulhaři zhatili, když překvapivě na byzantskou armádu zaútočili a úspěšně ji porazili. Justinián se se zbytkem vojska stáhl do Anchiala a odtud se vrátil na lodi do Konstantinopole. Plány na získání ztraceného území tak byly zhaceny a sám byzantský císař zemřel několik let poté během dalšího pokusu o jeho svžení.

Bitva u Anchiala ( 763 )

Bitva u Markelli (792)

Bitva u Markelli byla ozbrojená srážka mezi vojsky první bulharské říše a Byzance. Z bitvy, jež se odehrála 20. července 792 vyšla vítězně strana bulharská. Roku 777 se dostal k moci v Bulharsku chán Kardam, který začal upevňovat bulharský stát. Ve chvíli, když si byl jist svojí sílou, zahajíl proti Byzanci vojenské akce a roku 789 porazil v údolí řeky Strumy byzantské oddíly. Byzantský císař Konstantin VI. v odpověď na to vyrazil s vojskem proti Bulharům, ale kvůli silnému bulharskému odporu v menší bitvě u Adrianopole se musel stáhnout zpět a na výpravu novou se vydal až příštího roku. Císař dotáhl k pevnosti Markelli a zde se obě armády 20. července 792 střetly. Výsledkem bylo naprosté bulharské vítězství. Konstantin se při následujících jednáních zavázal platit roční tribut, ale odváděl ho pouhé čtyři roky a poté původní dohodu vypověděl. To vedlo k novému tažení, jež tentokrát mezi oběma vládci skončilo uzavřením míru bez jakýchkoliv vojenských akcí. Nedlouho nato byl Konstantin svržen z trůnu vlastní matkou Irene a oslepen.

Obléhání Konstantinopole ( 813 )

Obléhání Konstantinopole roku 813 bylo vojenské tažení bulharského chána Kruma, které skončilo neúspěšným pokusem o získání byzantského hlavního města Konstantinopole. Chán dorazil k městu 17. července 813. Zde provedl před zraky konstantinopolských obyvatel stojících na hradbách pohanský rituál, při kterém došlo k obětování zvířat a lidí. Pravděpodobně předpokládal, že se díky tomu Konstantinopol vzdá. K ničemu takovému ale nedošlo. Když Krum zjistil, že mohutné konstantinopolské hradby představují pro jeho vojenské síly příliš velkou překážku, rozhodl se s byzantským císařem Leonem V. uzavřít mír. Leon se pokusil využít příležitosti a chána zajmout, bulharský vládce se ale do pasti vlákat nenechal a jako odplatu za císařovo jednání vypálil konstantinopolská předměstí a okolní oblasti. Na cestě zpět poté dobyl město Adrianopol a odvedl odtud do bulharské říše na 10 000 zajatců. Dalšímu tažení na Konstantinopol zabránila Krumova smrt roku 814.

Obléhání Adrianopole ( 813 )

Obléhání Adrianopole roku 813 byla vojenská operace bulharských armád chána Kruma, jež skončila dobytím města a odvedením části jeho obyvatel do bulharského zajetí na levém břehu Dunaje. Po vítězství nad císařem Nikeforem I. roku 811 se bulharský chán Krum rozhodl zaútočit na byzantské hlavní město Konstantinopol, přičemž část své armády poslal oblehnout i další významný byzantský opěrný bod v Thrákii – Adrianopol. Zatímco se obléhání Konstantinopole nezdařilo a bulharská vojska pouze vyplenila okolí města, podařilo se Krumovi na zpáteční cestě dobýt Adrianopol. Bulharský chán odtud odtáhl do oblastí na sever od Dunaje na 10 000 obyvatel města včetně tamějšího arcibiskupa Manuela.

Bitva u Bulgarofygu ( 896 )

Bitva u Bulgarofygu byla vojenským střetnutím mezi armádami byzantské říše a bulharského státu, jež se odehrála roku 896 a skončila bulharským vítězstvím. Roku 894 přenechal Stylianos Zautzes, ministr císaře Leona VI., práva na výběr daní týkajících se obchodu s bulharskými zeměmi dvěma obchodníkům, kteří přenesli centrum obchodu do Soluně, kde byli dále od kontroly císařských úřadů, a uvalili na bulharské obchodníky vysoké poplatky, díky nimž se tak sami obohacovali. Bulharský kníže Simeon proti jejich jednání protestoval. Když ale císař na obranu bulharských obchodníků nezasáhl, bulharský vládce jeho chování pojal jako důvod k válce a začal podnikat výpady na byzantské území. Byzantinci se pokusili proti Bulharům poštvat Maďary, Symeon se ovšem spojil s dalším turkickým kmenem Pečeněhů, kteří proti Maďarům zasáhli a donutili je přesunout se do Panonie. Díky tomu se mohl kníže soustředit na boj proti Byzanci. K rozhodující bitvě došlo právě u Bulgarofygu, v níž byzantská vojska prohrála, a císař Leon byl nucen uzavřít mír, na základě něhož byla předchozí povinnost platit nespravedlivé poplatky zrušena.

Bitva u Adrianopole ( 914 )

Byzantská Adrianopolis byla dobyta bulharskými vojsky cara Simeona I., který usiloval o vytvoření jednotné bulharsko-byzantské říše.

Bitva u Acheloje ( 917 )

Bitva u Acheloje nebo též Anchiala byla vojenským střetnutím mezi byzantskou a bulharskou armádou, jež skončila bulharským vítězstvím.

Poté, co konstantinopolský patriarcha Nikolaos Mystikos korunoval bulharského knížete Symeona na cara Bulharů, se proti dosavadní vládnoucí skupině soustředěné kolem něj vzmohla vlna odporu a místo do čela regentské rady vládnoucí za mladého císaře Konstantina VII. Porfyrogenneta se dostala císařovna–vdova Zoe Karbonopsina. Nová vláda začala s ostrou protibulharskou politikou, jež vyústila v nový konflikt mezi Byzancí a carem Symeonem. Bulharský vládce dobyl následně dvě významná byzantská města – Adrianopol a Drač. Byzantská vláda na to odpověděla vysláním armády, jež měla bulharskou vojenskou moc zničit a obnovit postavení Byzance. Obě armády se střetly poblíž řeky Acheloje nacházející se v blízkosti města Anchiala (dnešní Pomorje). Obě vojska se střetla 20. srpna 917, přičemž z bitvy vyšla vítězně vojska cara Symeona.

Bitva u Trajánovy brány ( 986 )

Bitva u Trajánovy brány, jež se odehrála roku 17. srpna 986, byla srážka armád byzantské říše a bulharského státu, jež skončila bulharským vítězstvím. Roku 985 se bulharský car Samuel zmocnil významného města Larissa a následujícího roku oblehl Berrhoiu. Na to zareagoval byzantský císař Basileios II., jenž se rozhodl získat strategický bod Serdiku (dnešní Sofie). Obléhání tohoto města však vlivem špatné přípravy nevyšlo a císař se tedy rozhodl pro ústup. Samuel pak rychlým pochodem překvapil císaře i jeho vojska v horské soutěsce zvaná Trajánova brána a většinu byzantských vojáků zde pobil. Basileiovi se poté podařilo s velkým úsilím se dostat s několika muži zpět na byzantské území v Thrákii.

Bitva u Skopje ( 1004 )

Bitva u Skopje byla jednou z rozhodujících bitev byzantsko-bulharských válek. Odehrála se roku 1004 v blízkosti města Skopje a skončila velkým byzantským vítězstvím.^] Roku 976 nastoupil na trůn byzantský císař Basileios II. Bulgaroktonos (Bulharobijce), jenž se rozhodl definitvně podmanit bulharskou říši. Od uzavření míru s Fátimovci roku 1001 se proto důsledně věnoval válce s Bulharskem a trvalým postupem získával jeden bulharský opěrný bod za druhým. Jedním z velkých střetnutí mezi ním a bulharským carem Samuelem se stala v polovině roku 1004 bitva poblíž Skopje, kde měla bulharská vojska zamezit získání tohoto města. Bitva ovšem skončila naprostým byzantským vítězstvím a Skopje záhy nato otevřelo Byzantincům své brány. Od roku 1001 se tak Basileiovi během pěti let podařilo získat polovinu Samuelova území.

Bitva u Belasice ( 1014 )

Bitva u Belasice, jež se odehrála 6. října 1014, byla jednou z rozhodujících porážek bulharské armády během byzantsko-bulharských válek. Roku 976 usedl na byzantský trůn císař Basileios II., který si vytkl za cíl dobýt bulharský stát a přičlenit jej k byzantské říši. Císař pomocí trvalého postupu a soustavného dobývání měst a pevností postupně podroboval bulharská území své vládě. Bulharská říše pod vedením cara Samuela tak dokázala udržovat svoje postavení jen za cenu neustálých válek. Rozhodující bitva se odehrála poblíž údolí mezi horskými hřebeny Belasica a Ogažden. Samuel se zde opevnil v horské soutěsce Kleidon, ale císař zde jeho vojsko obklíčil a na hlavu porazil. Zajetí či zabití se vyhnulo krom Samuela pouze malé množství jeho mužů. Byzantský císař následně nechal 14 000 zajatých Bulharů oslepit a pouze každému stému z nich nechal jedno oko, aby mohl dopravit své společníky domů. Ve chvíli, kdy Samuel průvod oslepených spatřil, ranila jej mrtvice a záhy nato zemřel. Po jeho smrti se již bulharský stát začal pomalu rozpadat, až byl roku 1018 připojen k byzantské říši a stal se jednou z jejích provincií.

Byzantsko-bulharské války

Konflikt: Byzansko - Bulharské války

Období: 680 - 1355

Místo: Balkán

Důvod: Obsazení provincie Moesia Bulhary, území si nárokují Byzantincí.

Výsledek: Osmanská nadvláda nad Balkánem.

Změny území: Četné územní změny na obou stranách.

Byzantsko-bulharské války jsou souhrným názvem série konfliktů mezi Byzantskou říší a jejím rivalem Bulharskem. Války začaly v době, kdy se Bulhaři usazovali na Balkánském poloostrově a utvořili nový stát na území bývalé římské provincie Moesia, kterou si Byzanc jakožto východořímská říše nárokovala. Založení bulharského státu se datuje k roku 680. V průběhu příštího století se konflikt o území dále vyostřil a Bulhaři pod vedením chána Kruma uštědřili Byzantincům několik porážek. Přestože po Krumově smrti jeho syn Omurtag vyjednal s Byzancí mír, srážky mezi oběma státy pokračovaly i nadále. Větší konflikt propukl až roku 893, kdy se bulharský panovník Symeon I. pokusil vytvořit jednotnou bulharsko-řeckou říši, ale nakonec se spokojil s carským titulem. Roku 971 si východní část bulharského území podmanil byzantský císař Jan I. Tzimiskes, který odtud vyhnal Rusy, sesadil cara Borise II. a obsadil Preslav, hlavní město Bulharska. Celé Bulharsko si byzantská říše podmanila až za vlády výbojného císaře Basileia II. Ten roku 1014 na hlavu porazil Bulhary v bitvě u Kleidoinu a roku 1018 Bulharsko jako samostatný stát zaniklo a bylo začleněno pod byzantskou kontrolu. Proti byzantské nadvládě vypukla dvě povstání v letech 1040-1041 a poté 1072-1073 , nicméně všechna byla potlačena. Teprve roku 1185 vypuklo nové povstání vedené Theodorem Petrem a Ivanem Asenem. Byzantská říše nebyla schopna v dané situaci povstání potlačit a Bulhaři vyhlásili samostatnost. Následkem čtvrté křížové výpravě se byzantská říše zhroutila, Konstantinopol byla dobyta křižáky a na zbytcích byzantského panství obsazeného křižáky vzniklo latinské císařství. Vztahy mezi Bulharskou říší a Latiny byly velmi chladné a došlo k několika válčeným střetnutím. Roku 1261 byla Konstantinopol opět obsazena Byzantinci a došlo k obnovení byzantského státu. Byzantští císaři se opět snažili podmanit i Bulharsko, avšak obnovená říše k tomu neměla již dost sil a utrpěla od Bulharů několik porážek. Oba státy se válkami vyčerpaly v době sílící moci Srbského státu, který poté obsadil rozsáhlé části Balkánského poloostrova. Pro následný vývoj však byl nejvýznamnější vzetup tureckých Osmanů, kteří posléze pronikli do Evropy, roku 1422 dobyli bulharskou a roku 1453 byzantskou říši.

BULHARŠTÍ CHÁNOVÉ

Malamir byl bulharský chán vládnoucí v letech 831–836. Na trůn nastoupil po smrti svého otce Omurtaga, a to i přesto, že byl ze svých sourozenců nejmladší. Zatímco nejstarší syn Enravot (zvaný též Voin) přijal křesťanství a tím se tak v tehdejším pohanském Bulharsku zdiskreditoval, prostřední Zvinica zemřel již za Omurtagova života. Podobně jako jeho otec pokračoval v pronásledování křesťanů a neušetřil ani svého nejstaršího bratra Enravota, jehož dal potom, co odmítl zapřít svou víru, roku 833 popravit. V zahraničních záležitostech pokračoval v politice svého otce a prodloužil mír s franskou říší. Na druhou stranu došlo po období míru ke krátkému konfliktu s Byzancí, během něhož získali Bulhaři oblast kolem Filipopole (dnešní Plovdiv). Po jeho smrti se nástupcem na bulharském trůnu stal Presjan, Malamirův synovec a potomek jeho bratra Zvinici.

Presjan byl bulharský chán vládnoucí v první bulharské říši mezi lety 836–852. Za jeho vlády došlo k nové územní expanzi směrem do Makedonie, což vyústilo ve vítězný konflikt s Byzancí, která měla v té době problémy s Araby na východě a vzpourou slovanského obyvatelstva v Rodopech, takže byzantský císař Theofilos nemohl proti Bulharům účinněji zasáhnout. Díky tomu získal Presjan území kolem Ohridu a Ohridského jezera a kromě toho také část Kosova. Nepodařilo se mu ovšem zvítězit v bojích se Srby na západě, jejichž kníže Vlastimír na základě byzantské žádosti zahájil proti Bulharům válku. Po Presjanově smrti nastoupil na trůn chán Boris.

BULHARŠTÍ KNÍŽATA

Boris I. († 907) byl bulharským chánem a knížetem vládnoucím v letech 852 až 889. Během jeho vlády bylo státním náboženstvím učiněno křesťanství, když se Boris spolu se svými velmoži roku 864 nechal pokřtít a přijal titul knížete. Během šíření křesťanství v Bulharsku došlo ke sporu mezi římskou kurií a konstantinopolským patriarchátem o to, pod čí jurisdikci budou bulharské země spadat. Po různých peripetiích nakonec Bulharsko přijalo východní křesťanství z Byzance. Roku 888 se Boris rozhodl odejít do kláštera a přenechat knížecí stolec svému synovi Vladmírovi. Ten nebyl příliš schopným panovníkem a navíc se v zemi znovu pokusil zavést pohanskou víru. V té chvíli zasáhl Vladimírův nejmladší bratr Symeon, který přesvědčil otce, aby se načas vrátil z kláštera a pomohl mu Vladimíra svrhnout. To se Borisovi podařilo a poté, co na bulharský trůn nastoupil Simeon, opět odešel do ústraní kláštera, kde roku 907 zemřel. Boris usedl na trůn v pro Bulharsko obtížné mezinárodní situaci. Po připojení nových území v Makedonii se zhoršily vztahy mezi bulharskou říší a Byzancí, což vedlo ke kratší válce mezi lety 855 až 856, kterou bulharský chán prohrál. Navíc se na západě po rozpadu říše Karla Velikého utvořil nový stát – východofranská říše pod vládou Ludvíka Němce. Proti ní se Boris spojil s velkomoravským knížetem Rostislavem. Ani zde se nepodařilo chánovi dosáhnout úspěchu, naopak východofranský vládce proti němu vyslal chorvatského vévodu Trpimíra a bulharský vládce byl nucen uzavřít mír. Pravděpodobně někdy v této době dospěl Boris k názoru, že je potřeba přijmout křesťanství, aby si mezi křesťanskými státy získal potřebné spojence. Protože se však chtěl vyhnout sílení byzantského vlivu ve své zemi, rozhodl se nejdříve navázat kontakt s Ludvíkem Němcem, jenž by mu poslal duchovní, kteří by zavedli v Bulharsku západní křesťanství. Hladomor v roce 863 ale donutil bulharské jednotky pořádat vpády na byzantské území, kde by Bulhaři mohli získat potřebné potraviny. Tomu učinila přítrž odvetná byzantská výprava, která chánovo vojsko porazila. V mírové smlouvě se pak chán zavázal přijmout křesťanství z Byzance.

Boris roku 864 přijal křesťanství z rukou byzantského biskupa. V zastoupení se jeho kmotrem stal sám byzantský císař Michael III., po kterém dostal Boris i křestní jméno. Odpor některých velmožů především prabulharského původu, jenž se proti němu vytvořil, zlomil Boris tak, že nechal povraždit na padesát příslušníků prabulharské aristokracie. Tím se otevřel přístup k vyšším postům šlechtě slovanské, čímž byla asimilace turkických Bulharů ve slovanském prostředí téměř završena. Změna ve státě se projevila i v panovníkově titulu, protože Boris se místo chána od nynějška zval po slovanském způsobu kníže. Christianizace Bulharska ale postupovala velmi pomalu, vzhledem k používání řečtiny jako liturgického jazyka, jemuž většina obyvatelstva nerozuměla. Postupem času navíc dospěl kníže k názoru, že patriarcha chce příliš zasahovat do bulharských záležitostí a omezit tak bulharskou samostatnost. Obrátil se proto na papeže Mikuláše I. a východofranského krále Ludvíka Němce, zda by mu nemohli poslat duchovní, kteří by v Bulharsku šířili křesťanskou víru. Zároveň žádal, aby byla bulharské církvi zajištěna samostatnost tím, že bude jmenován bulharský patriarcha. Papež na tuto žádost odpověděl tím, že autonomní církevní provincie může být v Bulharsku vytvořena až poté, co se zde křesťanství dostatečně rozšíří.

Záhy do Bulharska přišli duchovní vyslaní Ludvíkem Němcem, aby zde šířili novou víru. Na to ostře zareagoval byzantský císař Michael a vyslovil proti bulharskému počínání protest. Boris na to odpověděl vyhnáním řeckých duchovních z Bulharska. Vztah s Římem přesto dlouho nevydržel, protože nový papež Hadrián II. nadále odmítal jmenovat alespoň arcibiskupa, který by z Bulharska učinil autonomní církevní provincii. Boris se proto opět obrátil do Konstantinopole, kde během 4. konstantinopolského koncilu východní patriarchové roku 870 rozhodli, že se má Bulharsko podřídit jurisdikci konstantinopolského patriarchy. Ten poté jmenoval arcibiskupa, takže se Bulharsko dočkalo církevní samostatnosti. Autonomie bulharské církve se dále prohloubila přijetím Metodějových žáků vyhnaných z Velké Moravy mezi lety 885 až 886. Ti zde zavedli jako liturgický jazyk staroslověnštinu, která záhy vytlačila řečtinu a stala se i literárním jazykem bulharské říše. Písmo určené k zápisu staroslověnštiny, cyrilice, se v Bulharsku s určitými obměnami používá dodnes. Roku 888 se Boris rozhodl, že odejde do kláštera, a vládu předal svému nejstaršímu synovi Vladimírovi. Vladimír však nebyl příliš schopný vládce, navíc se rozhodl obnovit pohanství a začal pronásledovat křesťany. Tomu učinil přítrž Borisův nejmladší syn Simeon, který přesvědčil Borise, aby se načas vrátil z kláštera a pomohl mu Vladimíra svrhnout. To se skutečně podařilo, Simeon se stal novým bulharským knížetem a Boris opět odešel do kláštera, kde roku 907 zemřel.

Vladimír I. byl bulharský kníže v letech 889–893. Stal se jím poté, co jeho otec Boris I., za jehož panování přijala oficiálně bulharská říše křesťanství, odešel do kláštera. Vladimír se během své vlády pokusil obnovit pohanský kult v zemi a začal pronásledovat křesťany.Boris na synovo počínání zareagoval tím, že se z kláštera načas vrátil, Vladimíra sesadil a novým knížetem ustanovil svého nejmladšího syna Simeona.

BULHARŠTÍ CAROVÉ

Simeon I. Veliký (864 nebo 865 – 27. května 927), bulharský kníže, později první bulharský car, jeden z nejvýznamnějších panovníků staré bulharské říše, za jehož vlády dosáhl bulharský stát největšího rozmachu a politického významu; dokončil poslovanštění Bulharů; třetí (nejmladší) syn Borise I.

Jako mladší syn panovníka byl Simeon předurčen ke dráze církevního hodnostáře. Byl proto poslán do Konstantinopole, aby tu získal dobré vzdělání. Toho se mu vrchovatou mírou dostalo ve dvorní škole v paláci Magnaura. Pobyt v prostředí bohaté a kulturně vypělé byzantské společnosti ho později vedl k rozhodnutí povznést Bulharsko na úroveň Byzance a vytvořit jednotný byzantsko-slovanský stát s centrem v Konstantinopoli, kterému by vládl jako císař. O to usiloval celý život. Roku 889 se Simeonův otec Boris I. vzdal trůnu ve prospěch staršího syna Vladimíra a odešel do kláštera, kde žil i Simeon. Vladimír nebyl schopným panovníkem, navíc se pod vlivem svých přátel klonil k pohanství a začal pronásledovat křesťany. Na jeho podnět opustil Boris klášter, vstoupil do zbraně a svého syna svrhl. Potom povolal celé své království a králem ustanovil svého mladšího syna, jak zaznamenal franský kronikář Regino z Prümu. Poté se vrátil do kláštera, kde prožil ještě mnoho let (zemřel roku 907). Nedlouho po svém nástupu na trůn využil Simeon zaneprázdnění Byzance v bojích proti Arabům a pod záminkou poškození bulharských obchodních zájmů na Bosporu proti Byzanci zaútočil. Císař Leon VI. byl roku 894 poražen a vyzval k útoku proti Bulharsku kočovné Maďary, vedené náčelníkem Arpádem. Simeon se poté spojil s jinými nomádskými kmeny, Pečeněhy. Roku 895/896 porazili Bulhaři Byzanc u Bulgarofylonu. Poté však Simeon projevil vzhledem k potenciálnímu maďarskému nebezpečí v Panonii ochotu uzavřít mír a spokojil se s placením tributu. Symeon dále rozšiřoval svoje panství na balkánské půdě. Příležitost dosáhnout cíle, jejž si předsevzal, se mu naskytla po roce 912, kdy zemřel Leon VI. a vládu místo jeho šestiletého syna Konstantina převzal bratr Alexandr, který odmítl platit Bulharům sjednané poplatky. Toho využil Symeon k výpravě proti Byzanci. V létě 913 stanulo jeho vojsko pod hradbami Konstantinopole. Překonat je se však zdálo Symeonovi téměř nemožné. Ale ani Byzanc si v situaci, kdy byla oslabena spory o regentství za malého Konstantina VII. Porfyrogennéta, nemohla dovolit válku s Bulhary. Proto vznikla na obou stranách vůle k dohodě. Jednání se ujal patriarcha Nikolaos Mystikos, který stál v čele regentské rady. Tajně korunoval Symeona vložením svojí vlastní pokrývky na jeho hlavu bulharským císařem (basileus tón Bulgaron - bulharsky car z latinského caesar) a slíbil mu, že se mladý Kónstantinos ožení s jeho dcerou. Symeonův úspěch neměl dlouhého trvání, neboť poté, co vešla jeho dohoda s patriarchou ve známost, vzbudila velký nesouhlas, především u příznivců císařovny regentky. Slíbený sňatek nebyl uskutečněn, a tak Bulhaři znovu zaútočili na byzantské území, kde dobyli Adrianopolis (914), zpustošili Thrákii a roku 917 zničili byzantské vojsko u Anchialu (Pomorje). Zájmy Bulharska a Byzance se v té době střetly také na srbské půdě, v knížectví Raška. V napjaté situaci, která panovala v Byzanci po vpádu Symeona, se roku 919 zmocnil císařského paláce v Konstantinopoli pod záminkou ochrany mladého panovníka schopný vojevůdce, admirál Roman Lakapenos. Konstantina oženil se svojí dcerou Helenou a poté se sám nechal korunovat císařem. Dosáhl tak postavení, o které marně usiloval Simeon. S tím se však Simeon nechtěl smířit a znovu vytáhl proti Byzanci. Roku 924 se dostal až ke Konstantinopoli a pokoušel se dohodnout s Araby na společném útoku proti městu, ale byzantská diplomacie dokázala toto nebezpečí odvrátit. Osobní rozmluva s Romanem I. učinila konec jeho ambicím. Roman byl ochoten uznat Simeona za bulharského cara, ale titul císaře Bulharů a Římanů, který si bulharský vládce usurpoval, mu nepřiznal a odmítl s ním uzavřít novou smlouvu. Během dalších bojů se ukázalo, že Bulhaři tentokrát přecenili svoje síly. Roku 924 byli poraženi Srby, nicméně Simeonovi se poté ještě podařilo zpustošit Rašku, vyhnat odsud část obyvatelstva a připojit její území k bulharskému státu. Roku 926 však utrpěl první bulharský car těžkou porážku od chorvatského krále Tomislava, kterého získala za svého spojence Byzanc, a krátce nato zemřel. Za vlády Simeonova syna Petra I. (927–969) se projevila velká vyčerpanost Bulharska, způsobená vleklými dobyvačnými válkami jeho otce. Roku 894 prohlásil Simeon řeč bulharských Slovanů za státní jazyk a zavedl ho do církve a škol. Poslovanštění Bulharů se tak stalo definitivním. Ve své zemi přijal Metodějovy žáky vyhnané z Moravy a poskytl jim důležitá místa v církvi. V důsledku rozvoje kultury, ke kterému poté došlo, bývá toto období označováno jako zlatý věk bulharského písemnictví. Jeho centrem se stalo nové hlavní město Preslav, které Symeon založil.

Petr I. Bulharský († 30. ledna 970) byl od 27. května 927 do ro

Autor LUCky.luKA 21.Květen 2009 v 05:54 | Permalink