Bitva u Gaugamél 331 př.kr.
Bitva u Gaugamél (dnes vesnice Tel Gomel v severním Iráku), svedená 1. října roku 331 př. n. l., byla jednou z největších a nejvýznamnějších bitev světových dějin. Vojsko Alexandra Velikého v ní dosáhlo fantastického vítězství nad Peršany vedenými králem Dareiem III. Tato bitva je někdy rovněž nepřesně nazývána bitvou u Arbely.
Během dvou let po bitvě u Issu Alexandr ovládl celé východní pobřeží Středozemního moře a Egypt. Odtud se pak vydal zpět do Sýrie a dále na severovýchod do srdce perské říše. V létě roku 331 př. n. l. Alexandrovo vojsko bez odporu překročilo řeky Eufrat a Tigris a stanulo na planině poblíž vesnice Gaugaméla, kde se mu do cesty postavila obrovská perská armáda a kde byla posléze vybojována rozhodující bitva celé války.
MAKEDONCI ( ŘEKOVÉ ) -
Alexandr velel celkem asi 40 000 pěšákům a 7 000 jezdcům. Makedonské vojsko bylo sice početně slabší než perské, převyšovalo však Peršany svojí organizací, disciplínou, pružností velení a zkušenostmi z četných bojů.
Základní kámen makedonského vojska tvořili těžkooděnci (pezhetairoi) organizovaní ve falanze a vybavení kopím dlouhým téměř 6 metrů (sarissa). Elitní pěší jednotku představovali hypaspistas (štítonoši) vyzbrojení podobně jako řečtí hoplíté, avšak relativně pohyblivější. Kromě nich sloužili v makedonském vojsku také peltasti (lehkooděnci) ozbrojení vrhacími zbraněmi: luky, praky nebo oštěpy. Klíčovým mobilním a úderným tělesem makedonského vojska byla těžká jízda tvořená makedonskými šlechtici – královými druhy (hetairoi) – disponujícími brněním, přilbou a kopím určeným spíše k úderu než k vrhu.
Alexandrův otec, Filip II. Makedonský, vybudoval z příslušníků nejednotných, horských kmenů Makedonie mocnou armádu, jejímž vojákům přidělil půdu a usadil je ve městech. Tím si zajistil stálé profesionální vojsko, jehož zdatnost byla utužována častým cvičením a válečnými výpravami. Kromě Makedonců bojovalo v Alexandrově vojsku mnoho spojenců a žoldnéřů z Řecka a také z Thrákie, Ilýrie a Paiónie.
Od Filipa převzal kromě skvělého vojska rovněž jeho taktiku: Zatímco pěchota vázala nepřítele a pokud možno narušovala jeho linii, těžká jízda měla proniknutím do vzniklých mezer v nepřátelském rozestavení nebo napadením protivníkova křídla přivodit rozhodnutí v bitvě. Tento velmi riskantní postup se ukázal být úspěšný ve dvou předchozích bitvách a nakonec rozhodl i samotnou bitvu u Gaugamél.
PERŠANÉ -
Perské vojsko čítalo patrně kolem 150 000 mužů (některé prameny však hovoří i o 250 000 vojácích, nebo dokonce ještě o větším počtu), včetně 20 000 řeckých žoldnéřů, 12 000 těžkých jezdců z Baktrie, 200 válečných vozů se srpy upevněnými na kolech a 15 válečných slonů.
Dareiova obrovská armáda se skládala z velkého množství různých kmenů z Mezopotámie, Persie, Baktrie a dalších východních zemí. Jejich jedinou předností byl však jejich veliký počet. Ve všech ostatních hlediscích za makedonskými vojáky silně zaostávali, neboť postrádali patřičnou motivaci, výcvik i bojové zkušenosti. O něco vyšší kvalitu měla perská jízda, především její jádro, které tvořila kara – válečná hotovost, která byla trvale ve zbrani.
Jízda sestávala z oddílů ze středního a východního Íránu, dále z Kappadoků a Arménů z Anatolie, stejně jako z válečníků z jižního pobřeží Kaspického moře a ze střední Asie. K nim patřili Baktrové, Sogdové, Skythové a mnoho dalších bojovníků, včetně Indů. V této bitvě Peršané nasadili také válečné vozy se srpy, jejichž úkolem bylo narušit makedonskou falangu.
Z pěchoty mělo s makedonskými vojáky srovnatelnou kvalitu pouze 20 000 Řeků a králova osobní garda, 10 000 Nesmrtelných. Řečtí žoldnéři bojovali ve falanze, jejich štíty byly ale větší než makedonské a jejich kopí dosahovala třímetrové délky, přičemž kopí Nesmrtelných byla pouze něco přes jeden metr dlouhá. Z ostatních vojáků nosili pouze Arméni zbroj srovnatelné kvality s makedonskou nebo řeckou. Zbytek Peršanů byl ozbrojen jen lehčeji a jako hlavní zbraně sloužily stejně jako za časů Dareia I. luk a šípy.
Bitva začala příchodem Peršanů na bojiště. Dareios nejprve rozmístil svoji jízdu a válečné vozy, pro něž nechal vyčistit předpolí své linie od křovin a ostatní vegetace, aby tak dosáhl jejich co nejvyšší efektivity. Vozy byly dále podporovány 15 indickými slony, třebaže ti nakonec do bitvy vůbec nezasáhli.
Dareios sám se podle zvyku perských králů obklopil svoji nejlepší pěchotou uprostřed bitevního šiku. Napravo od něj stáli řečtí žoldnéři, nalevo pak umístil svoji tělesnou stráž – Nesmrtelné. Dále měl kolem sebe indickou, kárskou a perskou jízdu. Ostatní perská pěchota byla rozdělena do dvou řad, přičemž pěšáci v první linii byli zajišťováni pomocnými oddíly z druhé řady.
Po obou křídlech byla rozestavena jízda. Béssos na levé straně velel Baktrijcům a dále perské, skytské a jiné východní jízdě. Vozy byly rozestavěny v čele perské sestavy. Pravému křídlu velel Mazaios, jemuž podléhala jízda ze Sýrie, Médie, Mezopotámie, Parthie, Kappadokie, Arménie a mnoha dalších zemí. Nejlepší z nich, Kappadokové a Arméni, tvořili čelo Mazaiovy formace. Další část jeho jezdců měla Makedonce obejít a vpadnout do zad Parmenionovu levému křídlu.
Makedonské levé křídlo, jak již bylo zmíněno, bylo svěřeno nejschopnějšímu Alexandrovu veliteli – Parmenionovi. Alexandr měl přímé velení nad pravým křídlem. Sám bojoval po boku svých hetairoi doprovázených také lehkou makedonskou jízdou, Paióny a částí žoldnéřské jízdy. Zbytek žoldnéřů měl za úkol krýt makedonské střelecké jednotky umístěné za falangou. Parmenionovo levé křídlo bylo posíleno výbornými thesálskými jezdci a také thráckou jízdou. Jejich úkolem bylo zajišťovat Parmenionův týl, zatímco Alexandr měl z pravé strany podniknout rozhodující úder.
Falanga byla rozmístěna ve dvou liniích. Vzhledem k převaze Dareiovy jízdy nad Alexandrovou v poměru 5:1 se zdálo nemožné zabránit Peršanům v obklíčení makedonských křídel. Druhá linie pěchoty, která se skládala především z řeckých spojenců a žoldnéřů, měla proto zasáhnout na pomoc ohroženým křídlům.
ZAHÁJENÍ BITVY -
Alexandr v této bitvě použil unikátní taktický postup, jaký byl v celých dějinách vojenství aplikován již jen několikrát. Jeho plánem bylo upoutat na svých křídlech co největší množství perské jízdy. Účelem této jeho snahy bylo vytvořit mezeru v nepřátelské linii, kde by pak mohl osobně udeřit proti Dareiovi, stojícímu ve středu perského vojska. Pro úspěch celého plánu bylo nezbytné přesné načasování a dokonalá součinnost jednotlivých druhů makedonského vojska. Křídlům nařídil Alexandr stočit se zpět pod úhlem 45 stupňů, aby tak mohly snáze zachytit útok perské jízdy. Když takto uspořádal své muže, vydal se Alexandr pomalu na pravou stranu, čímž byl Dareios, zneklidněný Alexandrovým manévrem, donucen proti své vůli (po zkušenosti z bitvy u Issu) zahájit útok.
Dareios vrhl do boje nejprve své válečné vozy. Říká se, že Makedonci si na tuto ničivou perskou zbraň připravili speciální taktiku, aby vozům zamezili narušit jejich postavení. První řada měla před vozy ukročit stranou a otevřít tak mezeru v linii. Koně totiž odmítali běžet proti kopím první linie a vstoupit tak do pasti, takže mohli být zastaveni teprve kopími zadní linie. Vozatajové byli následně snadno zabiti a nasazení vozů mělo proto nakonec jen malý účinek.
ALEXANDRŮV ÚTOK -
Poté dal Dareios pokyn k útoku své první linii pěchoty a jízdě. Úderem Peršanů na pravé makedonské křídlo, vznikla mezi Béssovým křídlem a Dareiovým středem mezera, přesně jak Alexandr očekával. V tomto okamžiku vyvedl Alexandr svoji těžkou jízdu z boje a připravil se na rozhodující útok na střed perských linií. Své muže zformoval do obrovského klínu a zaútočil. Za ním postupovali jeho pěší hypaspisté a lehkooděnci.
Tento klín pak vrazil do oslabeného perského středu, kde se mu na odpor postavili Nesmrtelní a řečtí žoldnéři. Béssos na levém křídle ztratil spojení s Dareiem a ve snaze předejít obklíčení, začala jeho jízda ustupovat. Samotnému Dareiovi nyní hrozilo odříznutí. V líčení toho, co následovalo, se starověké prameny rozcházejí, nicméně většina z nich se shoduje v tom, že Dareios ztratil kuráž a uprchl z bojiště následován zbytkem své armády. Perští historikové a také Diodóros Sicilský však tvrdí, že král uprchl až poté, co ho opustili jeho vlastní vojáci.
LEVÉ KŘÍDLO -
Alexandr se mohl pustit do pronásledování Dareia, avšak v tomto okamžiku obdržel zoufalou zprávu od Parmeniona z levého křídla (událost, která byla později použita Kallisthenem a dalšími k očernění Parmeniona). Alexandr byl nucen volit mezi stíháním krále a ztrátou své armády. Nakonec se rozhodl pomoci Parmenionovi a vyprostit tak svoje vojsko. Pronásledování krále muselo prozatím počkat.
Když Alexandr napadl perský střed, vznikla mezi ním a Parmenionem skulina, do které pronikla perská a indická jízda. Zde však učinila osudovou chybu. Místo aby se otočila, napadla Parmenionovu falangu zezadu a dokončila tak její obklíčení, vydala se vyplenit makedonský tábor. Peršané se dokonce pokusili zachránit královnu matku Sisygambis, která s nimi ale odmítla odejít. O tom jaké nebezpečí tento průnik představoval vypovídá fakt, že při svém ústupu Indové pobili přes 60 Alexandrových hetairů.
Po zhroucení středu perské formace se začal Mazaios stejně jako předtím Béssos stahovat. Oproti Béssovu křídlu však Mazaiovi Peršané vystavení útokům thesálských jezdců brzy upadli v naprostý zmatek a jejich ústup se tak proměnil v masakr.
DÚSLEDKY BITVY -
Po bitvě se Parmenion zmocnil celého perského trénu, zatímco Alexandr a jeho těžká jízda se pokusili pronásledovat Dareia. Podobně jako po vítězství u Issu získali Makedonci ohromnou kořist asi 4 000 talentů a také Dareiův osobní válečný vůz a luk. Ukořistěni byli rovněž všichni váleční sloni.
Dareiovi se podařilo uniknout z bitvy a s malým jádrem svých sil prchal směrem do Ekbatany. Krále dostihl také Béssos a jeho baktrijská jízda, stejně jako část Nesmrtelných a asi 2 000 řeckých žoldnéřů. Na svém útěku pronesl Dareios ke svým zbývajícím vojákům řeč, v níž vyjevil svůj záměr uchýlit se na východ a tam shromáždit novou armádu s níž by Alexandra porazil. Zatím Mazaios otevřel Makedoncům brány Babylonu, jenž tak padl bez boje navzdory svým silným hradbám. Alexandr se stal nezpochybnitelným vládcem Asie. Prchající Dareios byl brzy poté zavražděn Béssem.
V květnu 331 př. n. l. se Alexandr vrátil do rozbořeného Tyru, přičemž přikázal jeho obnovení a opětné osídlení spojeneckými Féničany. Na jaře téhož roku vyrazilo z Makedonie 15 000 vojáků, kteří se v Tyru setkali s Alexandrem. Makedonská armáda sestávala v této chvíli ze 40 000 mužů pěchoty a 7000 jezdců. Z Tyru zamířil Alexandr do Asýrie, kde v létě překročil řeku Eufrat. Jeho původní plán počítal s pochodem k Babylonu na jihu, v čemž mu však zabránila perská armáda pod velením satrapy Babylonie Mazaia. Alexandr odolal vlastním vojákům, dychtícím po bitvě. Místo toho se rozhodl neoslabovat své mužstvo před příchodem jádra Peršanů vedených Dareiem a postoupil na sever. V září 331 př. n. l. překonali Makedonci řeku Tigris a přiblížili se ke spojenému perskému vojsku. Alexandrovi muži se utábořili ve vzdálenosti 11 kilometrů od velkokrálovy armády u místa jménem Gaugaméla, severozápadně od Arbely (dnešní Irbíl), největšího města severní Mezopotámie. Bezprostředně před bitvou nastalo zatmění Měsíce, což Peršany značně znejistilo, neboť to považovali za špatné znamení.
Bitva u Gaugamél se konala 1. října 331 př. n. l. a probíhala podobně jako bitva u Issu. Peršané takřka zdolali levé křídlo makedonské linie a dokonce začali plenit makedonský tábor. Současně Alexandr zaútočil se svou jízdou na perskou linii a neúnavně se probíjel do jejího středu, kde se nacházel Dareios, obklopený svojí tělesnou stráží a pěchotou z celé říše. Při pohledu na Alexandra ale Dareios znovu ztratil odvahu a unikl z bojiště. Alexandr ho chtěl pronásledovat, ovšem zpráva od Parmenióna o hroutícím se levém křídle, ho přiměla k návratu. Třebaže perské vojsko svým počtem Makedonce výrazně převyšovalo, dosáhl Alexandr opět vítězství. Dareiovi se sice podařilo zachránit, avšak jeho vojsko bylo úplně zničeno.
Alexandrovi v tomto okamžiku nestálo již nic v cestě na Babylon. Očekávalo se, že Mazaios, který se taktéž zúčastnil bitvy, bude toto město disponující mohutnými hradbami bránit. Nicméně Mazaios je dobrovolně vydal Makedoncům, za což byl potvrzen ve svém úřadu. Alexandr poté vkročil Ištařinou bránou do města, načež se nechal prohlásit „králem Asie“. Babylonem, jehož tehdejší počet obyvatel dosahoval jednoho milionu, padla Alexandrovi do rukou největší metropole tehdejšího světa. Přestože mu velkokrálové nepřikládali zvláštního významu, Alexandr oslněný velkolepou okázalostí a někdejší slávou Babylonu ho nechal opravit a určil jej hlavním městem své říše.
Po pětitýdenním pobytu se Alexandr vydal dále na východ, aby si podmanil ostatní centra perské říše ve vnitrozemí. V Susách Alexandr usedl na trůn achaimenovských velkokrálů. Vystupoval tedy jako jejich legální nástupce, čímž se snažil vyprovokovat Dareia k poslednímu střetnutí. Alexandr tu rovněž nalezl královskou pokladnici s jejími nesmírnými poklady, přetrvávající problémy s financemi tím byly definitivně vyřešeny. Většina zlata byla použita na válečné výdaje, což ve svém důsledku vyvolalo pád ceny zlata a značnou inflaci v Řecku. Ovšem o tamní poměry se už Alexandr nezajímal, jak ostatně naznačuje jeho výrok, jímž v Egyptě přirovnal Antipatrovo vítězství nad povstalými Sparťany za „válku myší“.
Při pochodu ze Sus do Persepole narazil Alexandr na jediný vážnější odpor, když mu domorodé perské kmeny přehradily cestu u Perské brány. Konečně v lednu roku 330 př. n. l. byla Persepolis – srdce perské říše – vydána v plen Makedoncům. Mnoho obyvatel města spáchalo před Alexandrovým příchodem sebevraždu nebo uprchlo. Podle dřívějších názorů nechal prý Alexandr celé město vydrancovat a královský palác zapálit. Tyto závěry jsou moderními historiky a badateli zpochybňovány. Na základě archeologických nálezů se soudí, že vypálen byl pouze proslulý Xerxův palác, což měla být symbolická odplata za zničení Athén.
Alexandr Veliký (mezi 20. a 30. červencem 356 př. n. l. v Pelle – 10. nebo 11. června 323 př. n. l. v Babyloně), rovněž známý jako Alexandr III. Makedonský (řecky Μέγας Αλέξανδρος (ο Μακεδών ο Τρίτος), [Megás Alexandros (ho Makedón; ho Trítos)], byl králem (basileús) Makedonie. Alexandr rozšířil hranice své říše tažením do Persie a na indický subkontinent, díky čemuž se stal zřejmě největším a nejúspěšnějším vojevůdcem celé historie, který nepodlehl v jediném střetnutí. V době své smrti ovládal většinu tehdejším Řekům známého světa.
Poté, co si Alexandrův otec král Filip II. Makedonský podmanil řecké městské státy, vypravil se Alexandr na východ proti obrovité perské říši Achaimenovců. Během jedenácti let nepřetržitých vojenských kampaní Alexandr postupně dobyl Anatolii, Sýrii, Fénicii, Judeu, Egypt, Mezopotámii, Írán a střední Asii. Teprve ve vzdálené Indii byl vlastními vojáky donucen upustit od svého úmyslu dosáhnout velkého vnějšího moře. Po návratu do Babylonu se chystal k dalším výbojům na Arabský poloostrov, odkud chtěl vést své muže na západ. Těmto smělým plánům však zabránil Alexandrův předčasný skon.
Alexandrem podrobené země se v následujících staletích staly místem šíření řecké civilizace a osídlení. Tím započala epocha helénismu, jenž ztělesňoval kombinaci řeckých a orientálních kulturních vlivů. Již za svého života (a především po své smrti) inspiroval Alexandr mnohé jedince k literárnímu zachycení a oslavě výjimečných činů, jichž dosáhl. Alexandrova postava proto hluboce pronikla do dějin a mýtů jak řecké tak i neřeckých kultur.
V roce 336 př. n. l. nastoupil Alexandr ve věku dvaceti let na trůn po svém otci. Za to, že proti němu nevznikl žádný za zmínku stojící odpor, zřejmě vděčil Antipatrovi, který přiměl vojáky, aby Alexandra uznali za krále. Již v prvních dnech své vlády Alexandr popravil každého, kdo se ho odvážil spojovat s vraždou jeho otce. Alexandrova úhlavního nepřítele Attala usmrtil Attalův nevlastní otec Parmenión. Antipatros i Parmenión se kvůli těmto skutkům, které Alexandrovi zajistily vládu, těšili po dlouhou dobu králově obzvláštní přízni.
Filipova smrt znamenala ohrožení jednoty Řecka dosažené teprve před dvěma lety. Athéňané a Thébané považovali Alexandra za mladíka, jehož nezkušenost jim dává příležitost k obnovení jejich nezávislosti. Alexandr však energicky přitáhl k hradbám Théb, čímž je přiměl odpřísáhnout mu věrnost. Ještě v roce 336 př. n. l. si Alexandr zajistil v Korintu poslušnost řeckých obcí, jež ho zvolily velitelem v chystané válce proti Persii. Thrácké a ilyrské kmeny se však pokusily využít vzniklé situace k setřesení makedonské nadvlády. V roce 335 př. n. l. vytáhl Alexandr s 15 000 muži na sever a po překročení Dunaje účinně potlačil thráckou revoltu. Následně naložil stejným způsobem i s Ilyry.
Zatímco Alexandr bojoval proti barbarům na dalekém severu, Řekové se usnesli, že nastal čas odpadnout od Makedonie. Do čela Helénů se postavil řečník Démosthenés, který je přesvědčil, že Alexandr v Ilýrii padl a v Makedonii nastalo bezvládí. Jako první povstali obyvatelé Théb, načež vyhnali ze svého města makedonskou posádku. Alexandr na tuto vzpouru zareagoval okamžitě a rychlými pochody se i se svým vojskem přesunul z Ilýrie k Thébám. Perdikkova falanga dobyla po urputném boji město, které Alexandr nechal za trest celé srovnat se zemí s výjimkou chrámů a domu básníka Pindara. Thébské území bylo rozděleno mezi ostatní boiótské obce, 6000 obyvatel bylo usmrceno a dalších 30 000 prodáno do otroctví. Théby přestaly existovat a teprve o dvacet let později směly být znovu vybudovány, nikdy se však už nepozvedly ke svému dřívějšímu významu. Ostatní řecké obce, poděšené osudem Théb, nato kapitulovaly. Athénská delegace vedená Fókiónem, oponentem proti-makedonské frakce, prý obměkčila Alexandra natolik, že upustil od požadavku na vypovězení Démosthena a jeho stoupenců. V Korintu se poté Alexandr nechal znovu ujistit o loajalitě Řeků a ušetřil je potrestání, neboť je potřeboval jako spojence do připravovaného tažení proti perské říši.
Na podzim 324 př. n. l. se Alexandr odebral do Ekbatány, kde Héfaistión vyčerpaný nadměrným pitím po jedné z mnoha slavností onemocněl. O sedm dní později Alexandrův nejbližší přítel zemřel. Podle Plútarcha přikázal zničený Alexandr ukřižovat Héfaistiónova osobního lékaře. Po několika dnech, kdy truchlil nad ztrátou druha a odmítal jídlo utápěje svůj zármutek v alkoholu, nechal Héfaistiónovi vystavět monumentální hrobku. Charakterizovat vzájemný vztah Alexandra a Héfaistióna je velice obtížné. Obecně se však soudí, že spolu udržovali intimní styky. Kromě Héfaistióna pojil Alexandra důvěrný vztah také k perskému eunuchovi Bagóásovi, v němž již před makedonským králem nacházel zalíbení rovněž Dareios III.
V únoru 323 př. n. l. se Alexandr vrátil zpět do Babylonu a začal zde plánovat novou válku, jejímž cílem mělo být ovládnutí Arábie při pobřeží Perského zálivu a Rudého moře. Podle pramenů hodlal Alexandr po dobytí Arábie napadnout také Kartágo, Sicílii a Itálii. O míře jeho ambicí svědčí, že zamýšlel vybudovat vojenskou silnici vedoucí až k Herkulovým sloupům (Gibraltarský průliv). K uskutečnění této působivé expedice byla zahájena výstavba flotily tisíce lodí. V květnu, nedlouho před odchodem vojska, dal Alexandr svého mrtvého přítele Héfaistióna prohlásit za poloboha. Událost se stala podnětem k uspořádání oslavy, během níž se Alexandr, tak jak bylo u něho běžné, oddával bezuzdnému požívání alkoholu. Co se přitom přesně přihodilo, není z líčení antických historiků zřejmé, nicméně druhý den ráno Alexandr onemocněl. V následujících dnech se králův zdravotní stav i přes snahu lékařů rapidně zhoršoval. Když se vojáci doslechli, že Alexandr umírá, vynutili si k němu přístup a jeden po druhém kolem něho v tichosti přešli. Den poté, 10. nebo 11. června 323 př. n. l., měsíc před svými 33. narozeninami Alexandr v Babyloně zemřel.
Na smrtelné posteli odevzdal Alexandr svůj pečetní prsten Perdikkovi, kterému po Héfaistiónově smrti nejvíce důvěřoval. Potom ho obklopili jeho generálové, aby se dotázali, komu zanechává říši, neboť Alexandr neměl žádného legitimního následníka (jeho a Róxanin syn Alexandr IV. se narodil až o tři měsíce později). O tom, jak zněla Alexandrova odpověď, se dosud debatuje. Většina historiků se domnívá, že řekl Kratisto (což znamená „nejsilnějšímu“) případně Krat'eroi („silnějšímu“). Nelze však vyloučit, že se Alexandr vyjádřil pro Kratera (řecky Krater'oi), neboť řecká výslovnost obou slov se liší pouze v umístění přízvuku. Ať tak nebo onak, Krateros nemohl prosadit svůj případný nárok, jelikož nebyl přítomen v Babyloně, takže ostatní velitelé si nakonec říši rozdělili mezi sebe jako Alexandrovi nástupci (diadochové).
Příčiny Alexandrova skonu jsou nejasné a vyskytuje se mnoho různých názorů. Podle Justina a Curtia Rufa otrávili Alexandra Antipatrovi synové Kassandros a Iollas, zatímco Plútarchos a Arriános se přidržují názoru, že Alexandr nebyl otráven, nýbrž zemřel přirozeným způsobem. Nejpravděpodobnější se jeví varianta, podle níž byla Alexandrova smrt vyvolána recidivou malárie, tyfem nebo západonilskou horečkou. Teorii onemocnění nahrává rovněž skutečnost, že Alexandrovo zdraví bylo vážně podlomeno léty nezřízeného pití, což společně se zraněními utrženými ve válkách přivodilo celkovou slabost jeho organismu. Alexandrův skon zůstává obklopen nejasnostmi a kontroverzemi, stejně jako většina událostí jeho života. Žádný z pramenů pocházejících z per Alexandrových současníků není zcela spolehlivý, protože všechny obsahují velké množství nevěrohodných údajů. Dnešním historikům činí tedy značné problémy odlišit propagandu a polopravdy od skutečností. V důsledku toho je velice obtížné určit, jakým způsobem či z jakých příčin Alexandr Veliký doopravdy zemřel.
Moderní hodnocení Alexandra kolísá mezi jeho vyzdvihováním, projevováním střízlivých pochybností a přehnaně působící kritikou. Rovněž se vyskytují snahy o znázorňování Alexandra jako „héroa z homérských mýtů“. Obdivovatelé Alexandra mu přisuzují víru ve vlastní božské poslání, jímž mělo být sjednocení lidstva, zatímco podle jeho kritiků byl megalomanem toužícím ovládnout celý svět. Celkově lze říci, že zatímco v minulosti převládala tendence Alexandra glorifikovat a zpodobňovat ho jako ideálního vládce, v současnosti projevují badatelé sklony k zápornějšímu vnímání Alexandra.
Alexandrovy vojenské schopnosti a jeho velkolepé úspěchy nejsou zpravidla vůbec zpochybňovány. Přesto se je někteří historikové, především ti, kteří Alexandra hodnotí všeobecně negativně, pokoušejí částečně relativizovat. Zdůrazňují přitom hlavně skutečnost, že Alexandr se mohl spolehnout na celou řadu výtečných nižších velitelů. Když některé z nich později odstranil (viz Parmeniónova poprava), projevily se v Alexandrově vedení války určité nedostatky (těžce vybojovaná tažení ve střední Asii a v Indii).
Kromě převažujících pozitivních vyobrazení Alexandra jsou leckdy předkládána alternativní líčení jeho povahy. Z lidského hlediska je Alexandrovi vytýkána jeho náklonnost k alkoholu (která mohla přispět k jeho brzkému konci). Řada autorů upozorňuje na Alexandrovu rostoucí nevyrovnanost a megalomanické tendence v letech následujících po bitvě u Gaugamél. Vražda jeho přítele Kleita, které Alexandr hluboce litoval, a poprava Filota a jeho otce Parmenióna jsou leckdy uváděny jako důkazy Alexandrovy paranoie. Podle některých názorů se ale spíše než o paranoiu jednalo o Alexandrovu přílišnou opatrnost. Objevují se také tvrzení zpochybňující Alexandrovu toleranci vůči kultuře poražených národů. Ve skutečnosti prý nikdy nepociťoval obdiv k orientálnímu umění a kultuře a o splynutí národů usiloval pouze z pragmatických důvodů. Vystavováno kritice je také Alexandrovo zbožštění a označování se za Amonova (Diova) syna.
Taktéž nelze přehlížet fakt, že Alexandrovo tažení, symbolizující na Západě počátek nového věku, znamenalo pro Orient v mnoha případech přervání či dokonce zničení vlastního vývoje. Alexandr se již za svého života stal legendou v Evropě a také v mnoha zemích Asie, nicméně zoroastristé jej oprávněně chápali jako ničitele jejich první velké říše. Často je uváděna Alexandrova údajná záliba v zabíjení, ohromné množství civilních obětí a krutost při zacházení s poraženými. Ve spojitosti s tím je připomínána destrukce Théb, Tyru, Gazy a snad i Persepole a patrně nejhorší projevy Alexandrovy brutality v Sogdianě a při příchodu do Indie. Alexandr si však počínal v souladu s tehdejší válečnou praxí, přičemž se nijak neodlišoval od většiny ostatních starověkých (a i pozdějších) vojevůdců. Je příznačné, že sami antičtí historikové nenapadají jeho metody nakládání s nepřáteli.
Tyto rozporné postoje jsou zčásti důsledkem nejednoznačnosti pramenů, které ponechávají velký prostor k vlastnímu výkladu, kvůli čemuž nám mnohé rysy Alexandrova charakteru a jeho záměry zůstávají utajeny. Moderní historikové se proto snaží zachovat si co největší odstup při zkoumání Alexandrovy osobnosti, Alexandrova vnímání sebe samotného a změn tohoto vnímání včetně s tím souvisejících politických konsekvencí.
