Bitva u Grunwaldu 1410
Bitva u Grunwaldu, nazývaná taktéž bitva u Tannenbergu nebo bitva u Žalgirisu, se odehrála 15. července 1410. Byla to bitva mezi řádem německých rytířů a polsko-litevskou koalicí, výrazně podpořenou českým vojevůdcem Janem Sokolem z Lamberka a Janem Žižkou z Trocnova, který zde, podle některých historiků, mohl přijít o oko. Veliteli vítězné polsko-litevské koalice byli polský král Vladislav II. Jagellonský a litevský velkokníže Vytautas, zatímco řádové rytíře v bitvě vedl jejich velmistr, Ulrich von Jungingen. Jednalo se o rozhodující bitvu polsko-litevsko-teutonské války (1409–1411) a jednu z největších bitev v dějinách středověké Evropy.
Po porážce v této bitvě již nikdy Řád německých rytířů nezískal zpět svůj bývalý vliv. Svědectví mála přímých svědků této bitvy jsou vesměs protikladná.
Vzhledem k tomu, že se vojsko řádu německých rytířů šikovalo u vesničky Grunwald, koaliční polsko-litevská vojska u Tannenbergu, používají se pro tuto bitvu v jednotlivých zemích různé názvy. V německé dějepravě se bitva později nazvala bitvou u Tannenbergu, Poláci a Češi o ní mluví jako o bitvě u Grunwaldu a Litevci jako o bitvě u Žalgirisu. Donedávna se mluvilo o české účasti v bitvě pouze na straně unijních vojsk. Služba českých vojáků v polsko-litevském vojsku byla většinou líčena jako akt slovanské vzájemnosti v boji proti germánské expanzi. Ve světle nových výzkumů je však třeba varovat před přílišným důrazem na myšlenku slovanské vzájemnosti v boji proti německým rytířům. Žoldnéři, zvláště ze severní Moravy a Slezska, byli totiž bohatě zastoupeni i v řádovém vojsku.
Verbování do obou vojsk započalo již roku 1409, po vyhlášení války řádem a před rozhodnutím krále Václava IV. ve sporu o Žmuď a Dobrzyńsko. Český král nekladl oběma protivníkům žádné překážky při sjednávání pomoci v Českém království. Za polskou stranu se angažoval při sjednávání vojenské pomoci polský šlechtic Záviš Černý z Garbowa, který byl vedoucím poselstva polského krále. Lackem z Kravař mu byl představen budoucí velitel českých a moravských žoldnéřů Jan Sokol z Lamberka. Ten pak najal pro polské služby stovky lidí, mezi nimi i známé příslušníky lapkovských tlup. Řádové vojsko se snažilo také najímat žoldnéře ze zemí Koruny české. V Čechách a na Moravě nemělo až takový úspěch jako ve Slezsku, obojí Lužici nebo Braniborsku. Němečtí rytíři platili žoldnéřům dvakrát větší žold než Poláci, ale nehradili jim, na rozdíl od unie, škody, které v průběhu vojny utrpěli.
Velitelem zhruba 3.000 skupiny žoldnéřů ze zemí Koruny české byl moravský šlechtic Jan Sokol z Lamberka. Ten byl polskému vedoucímu poselstva, Záviši Černému, představen Lackem z Kravař, který měl přátelské styky s polským králem a polskou šlechtou. Ten také převzal, po přijetí polského poselstva dne 24. ledna 1410 v Brně, polskou žádost o pomoc proti řádu německých rytířů. Sám Lacek z Kravař vypravil do Velké války 49. korouhev, kterou vedl jeho hejtman Jan Helm. Pomoc Jana Sokola pak zprostředkoval přesto, že mu Sokol tehdy obsadil jeho hrad Náměšť nad Oslavou. Díky své obratnosti tak vyhověl přání polského krále a zároveň se zbavil svého opovědníka. Jan Sokol z Lamberka pak zformoval pozdější 4. korouhev, ve které se objevili i členové bojových družin z jihomoravských hradů Kraví Hora u Náměště nad Oslavou a Rabštejna včetně Jana Žižky, který byl rok předtím omilostněn králem Václavem IV. Přibližně se podařilo unii naverbovat v zemích Koruny české asi 3000 – 4000 bojovníků. Již v dubnu byl Sokol se svými lidmi v Polsku. V čele 4. korouhve sv. Jiří stál společně se Stanislavem z Dobré Vody. Tato korouhev čítala zhruba 1500 jezdců. Kromě další, 49. korouhve vedené Janem Helmem, byli někteří Češi a Moravané také přiděleni ke 2. korouhvi, zvané Kurýrská, pod vedením Ondřeje z Brochoczyc a k 50. korouhvi, které velel Gněvoš z Dalevic. První akce, které se 4. korouhev zúčastnila, bylo obsazení koronowského kláštera na prozatimních polsko-pruských hranicích v dubnu 1410. Při červnových srážkách se shromažďujícími se řádovými oddíly na druhé straně Visly neutrpěla korouhev zřejmě žádné významné ztráty. 24. června se tak mohla celá korouhev ve Wolboři představit Jagellovi v plné síle. Dále se již připojila k unijnímu vojsku a přesunula se s ním až ke Grunwaldu. V samotné bitvě byla korouhev sv. Jiří umístěna na pravé křídlo poblíž středu unijní bojové formace. Podle dochovaných zpráv neprokázali Češi a Moravané na pravé křídle zrovna divy statečnosti. Po úprku Vytautových litevských vojáků se stáhla z bojiště i 4. korouhev. Teprve po dlouhým přemlouvání královských rádců se vrátila na bojiště. Tehdy se však již podařilo situaci na pravém křídle stabilizovat a karta se začala obracet ve prospěch unijního vojska. 4. korouhvi v ten den ale prý Jan Sokol bezprostředně nevelel, neboť byl v šedesáti členné králově družině spolu s dalším Čechem, Janem Žolavou.
Po bitvě pak celé vojsko táhlo na Malbork, včetně Čechů a Moravanů. Při neúspěšném obléhání Sokol nabídl polskému králi, že mu čeští ozbrojenci ve službách řádu Malborský zámek vydají. Cena za vydání měla činit odpuštění viny a 40.000 zlatých. Král však na radu polských rytiřů tuto možnost jako nerytířskou odmítl, na rozdíl od pozdějšího krále, Kazmíra IV., který podplacením české posádky roku 1457 Malbork získal. Po ukončení obléhání polské vojsko cestou na polské území ještě dobývalo některá opevněná sídla a města. Tak byl také dobyt zámek v Radzyni, který byl již od začátku vojny obléhán. Ten byl svěřen do péče právě Jana Sokola z Lamberka a jeho 4. korouhvi. Zde se také podle polského kronikáře Jan Dlugosze podílel na jeho obraně Jan Žižka a z této zprávy se usuzuje, že se s největší pravděpodobností předtím se 4. korouhví účastnil bitvy u Grunwaldu. Někdy se uvádí, že v bitvě u Grunwaldu ztratil Žižka oko, ale v současnosti spíše převažuje názor, že o ně přišel již v dětství, jak by o tom mohla i svědčit Čáslavská kalva, pokud ovšem vskutku náleží Žižkovi. Mezi účastníky tažení z Čech a Moravy patřili také např. Jindřich z Fulštejna, Markvart ze Zvole, Vilém Kostka z Postupic a Zikmund Pykna z Lichtenburka, který zřejmě při tažení padl.
I ve vojsku německých rytířů, byla hojná účast žoldnéřů ze zemí Koruny české a to především z její severní části (severní Čechy a Morava, Slezsko, Lužice). Zahraniční žoldáci byli převážně součástí 29. a 50. korouhve. Mezi účastníky na řádové straně tak byli se svými družinami např. Jan Hlaváč z Ronova, Čeněk z Klinštejna, Jan Chudoba z Vartenberka, Jan Městecký z Opočna, který byl zajat a propuštěn až po roce stráveném v polském vězení. Dalšími žoldnéři na straně řádu byli např. budoucí Žižkův spolubojovník Jan z Rušinova, Jan Zajíc z Hazmburka, Racek Buben z Hrádku, pozdější karlštejnský purkrabí Zdeslav Tluksa z Buřenic, Libák z Radovesic, Bohuslav a Beneš Doupovcové z Doupova, Václav z Donína, který žoldnéřům z Čech, Moravy a Slezska velel. Podle Roberta Ráce, sekretáře velmistra Německého řádu pro Čechy, Moravu a Slezsko, je dokonce možné, že v řádovém vojsku bojoval Jan Žižka. Je vidět, že čeští a moravští žoldnéři bojovali na obou stranách konfliktu a proto se dnes již upouští od kladení důrazu na slovanskou vzájemnost proti německé rozpínavosti mezi polským a českým národem v bitvě u Grunwaldu. Pro to, na jaké straně budou bojovat, tedy u většiny účastníků nerozhodovaly sympatie k jedné ze dvou znepřátelených stran, nýbrž naděje na dobrý žold.
BITVA -Do bitvy se sjeli rytíři z celé Evropy, dokonce velmistr řádu požádal Vladislava (polského krále) o odložení bitvy o dva týdny z poloviny června, aby mohl dopřát „čest evropskému rytířstvu zúčastnit se vymýcení pohanů“. Vladislav souhlasil, protože i jemu ta doba poskytla možnost další konsolidace armády. Výzbrojně tedy byla převaha na straně řádu a například kanónů měla koalice šestnáct, zatímco řád přes stovku. Nicméně zdroje se v číslech rozcházejí, udává se často vyšší poměr pro koalici, to bylo ale se započítáním v bitvě nepotřebného trénu. Nejhorší pro koalici bylo, že křižáci v poli platili za nejlepší rytíře světa a například Kuno von Lichtenstein byl mistrem meče, o němž letěly neuvěřitelné zkazky. Také výzbroj a výstroj byla na straně křižáků lepší.
PŘED BITVOU - Po zjištění, že Řádové vojsko se blíží na dohled k tábořícím unijním vojákům začal Vytautas přesvědčovat Jagiella, aby ukončil účast na mších v polních kaplích a sám začal řadit své vojsko. Jagiello však prý dále pokračoval ve mši. Zatím Vytautas a Zbigniew začali urychleně šikovat odpočívající vojsko, které bylo rozloženo v hájích a křovinách u jezera Lubna. Oblast okolo jezera byla kombinací otevřené pláně, mokřin a lesíků. Zvláště bezprostřední okolí jezera bylo silně zalesněno a obsahovalo velké mokřiny, tvořené říčkami, napájejícími jezero. Německé vojsko zatím zaujalo pozice na vyvýšenině západně od Poláků, mezi vesnicemi Tannenberg a Lodwigowo, sešikováno do 52 praporů. Poblíž Tannenbergu bylo rozmístěno levé křídlo řádové armády a u Lodwigova, ležícího poblíž mokřin, pak pravé. V tuto chvíli nastala pro Řád ta nejvýhodnější chvíle na úder proti nepřipravenému polsko-litevskému vojsku a v tomto smyslu začali i někteří z velitelů naléhat na velmistra von Jungingena. Ten se ale rozhodl pro defenzivní strategii, když před svými rytíři dal rozestavit řadu překážek, které měly zadržet nebo zpomalit postup nepřítele. Za těmito překážkami pak byly rozmístěni střelci z kuší, angličtí lučištníci, pěšáci a dělostřelectvo. Za nimi pak ve dvou řadách nastoupilo rytířstvo. Pravému křídlu velel maršálek Konrad von Lichtenstein, levému pak maršálek Fridrich Wallenrod. Velmistr von Jungingen pak řídil celou bitvu ze středu křižácké formace. Záloha o velikosti zhruba 16 oddílů byla umístěna za středem formace poblíž vesnice Grunwald. Zatímco velmistr vyčkával a Jagiello dlel na mši, objížděl Vytautas spolu s dalšími veliteli unijní vojsko a šikoval ho k boji. Rozmístění unijních vojáků je ze starých kronik méně zřejmé. Zřejmé je to, že litevské síly tvořily pravé křídlo unijního vojska, přičemž na jeho samém kraji byly rozmístěny tatarské jednotky. Ruské (Smolenské) prapory byly rozmístěny mezi litevskými a polskými silami. Litevští vojáci byli připraveni k boji v mnoha řadách. Většina polské jízdy byla umístěna na levém křídle a středu a stejně jako jejich protivníci stála ve dvou či třech řadách. Ukazuje se také, že byly vyčleněny a připraveny přinejmenším dvě zálohy za hlavní linií vojska. Jedna z nich byla připraveny zasáhnout na levém křídle a druhá přímo ve středu bojové linie. Kromě toho měla unie ještě několik praporů poblíž jezera spolu s pěšími oddíly. Poblíž těchto oddílů měl se svou osobní stráží své stanoviště také samotný Jagiello. Jakmile Vladislav Jagiello skončil s modlitbami, oblékl si nádhernou zbroj a připojil se k Vytautovi pozorujícímu německé šiky. Oba velitelé se nemohli odhodlat k vydání rozkazu k bitvě. Ulrichovi von Jungingen bylo zřejmé, že pokud chce uspět se svou strategií, musí vyprovokovat unijní vojska k útoku. Proto podle legendy poslal k polskému králi dva rytíře s obnaženými meči. Ti nabídli Vladislavovi své meče a služby, protože zjevně nemá nikoho, kdo by po jeho boku bojoval. Zatímco polští rytíři byli touto urážkou rozzuřeni, král Vladislav klidně oba meče přijal jako příslib budoucího vítězství. Bylo jasné, že bitvu nelze dále odkládat. Král, obklopený svou šedesátičlennou gardou, složenou z předních rytířů, dal rozkaz k zahájení bitvy. Vytautas ochranou pohrdl, projížděl mezi svými vojáky a povzbuzoval je.
BITVA - ÚVOD - Krátce po deváté hodině byly fanfárami vydány unijnímu vojsku povely k útoku. Všichni polští rytíři byli pro odlišení od nepřátel označeni svazkem slámy na paži a po vyhlášení hesla zapěli svatovojtěšský chorál „Bogurodzici“. Boj začal oboustrannými potyčkami lehké jízdy na obou křídlech a následnou střelbou řádového dělostřelectva na unijní jednotky. Střelba však výjimečně neměla skoro žádný účinek. Snad to bylo způsobeno zvlhlým střelným prachem, což mohla způsobit velká bouře z předešlé noci. Poté jako první zahájily svůj výpad proti protivníkovu levému křídlu poblíž Tannenbergu litevské jednotky, s cílem zničit protivníkova děla a pěchotu. Útok litevské jízdy byl podporován několika polskými prapory. Jejich divoký nápor nezastavily ani vytvořené překážky a Litevci smetli v divoké jízdě německé pěšáky a rozmetali jejich děla. Postupně se do boje vydaly i polské prapory. Proti litevské lehké jízdě se do protiútoku vydala těžká jízda levého křídla křižáků pod vedením pruského velkomaršála Friedricha Wallenroda. Některé zdroje uvádí, že právě ta způsobila prchající německé pěchotě větší ztráty, než pronásledující Litevci. Tatarská jízda byla náporem Wallenrodových rytířů buď rozbita anebo předstírala porážku a ustoupila. Litevská a tatarská jízda se dala cestou směrem k mokřinám a lesíkům, kde byla více ve výhodě. Tento manévr byl údajně často používán na východních hranicích Litvy Mongoly. Vytautas, který měl zkušenosti z bitev s nimi, ho tak prý využil v bitvě u Grunwaldu. Každopádně se jeden nebo více praporů řádového vojska pustila za ustupujícími tatarskými voji. Wallenrod s většinou svých rytířů zatím začal získávat na bojišti převahu a litevské i ruské prapory začaly ustupovat podobně jako Tataři. V této fázi boje byl nucen Vytautas povolat záložní jednotky, čímž se snažil stabilizovat pozici. Ve stejné době, kdy Wallenrod zaměstnával Litevce, von Jungingen nařídil všeobecný útok proti polské linii. Srážka mezi oběma armádami byla tak silná, že byla slyšet na míle daleko. Bitevní linie se zmítala po celé délce fronty asi 3 – 5 km a žádné z obou vojsk nedokázalo postupovat vpřed. V této fázi boje byly obě strany plně zaneprázdněny těžkým bojem, ale na obou stranách ještě nebyly nasazeny zálohy.
BITVA - STŘED - V této fázi von Wallenrod nasadil část své druhé formace do boje proti Litevcům. Zvýšený tlak ze strany řádového vojska donutil Litevce k postupnému ústupu. Vytautas a jeho Litevci se pak dali na skutečný útěk nebo je také někdy uváděno, že se jednalo o předstíraný ústup (viz poznámky). Vytautas a většina Litevců prchala zpět směrem k lesům poblíž jezera, jiní se obrátili směrem k močálům u řeky Marozka. Někteří z těchto vojáků se údajně již do boje nevrátili a prchali až na území Litvy, kde prý rozhlašovali falešné zvěsti o průběhu bitvy a smrti obou nejvyšších unijních velitelů. Řádové prapory, bojující s Litevci, je sledovali na jejich útěku. Von Wallenrod a zbývající prapory z druhé útočné vlny místo stíhání prchajících litevských vojsk zaútočily na pravé křídlo polských vojsk. Stále však byl ve spojení s prapory pronásledujícími Tatary. Okamžitému zhroucení pravého křídla pomohly zabránit tři smolenské prapory a některé litevské jednotky. Tyto prapory zvládly obranný ústup, stabilizující pravé křídlo, s obratem o 90 stupňů oproti jejich původní počáteční pozici. Jeden ze tří smolenských praporů tento manévr zaplatil úplným zničením. Jejich akce však dovolila veliteli polského vojska převést část podpůrných formací na ohrožený úsek a králi nasadit část záloh. Krakovský komoří se zároveň pokusil zabránit, se svou korouhví, obklíčení pravého křídla, ale byl napaden německými silami. On sám a jeho korouhevník, Marcin z Wrocimowic, byli zraněni, korouhev spadla na zem a zdálo se na chvíli, že se dostala do rukou německých rytířů. Korouhev komořího krakovského byla hlavní korouhví armády a zároveň byla větší verzí korouhve polského krále. S jejím pádem si mnoho řádových vojáků myslelo, že s ní padl i polský král a stoupla tak zároveň jejich víra ve vítězství v této bitvě. Záložním praporům polského vojska se však následně povedl protiúder a podařilo se jim zachránit jak komořího, tak i Marcina s korouhví (viz poznámky). Prapory, pronásledující litevské vojsko, se začaly shromažďovat a znovu se zapojovaly k jednotkám na bojišti. Jejich zvýšené množství začalo nepříznivě působit na polské řady, které začaly před vzrůstajícím tlakem ustupovat. Král Jagiello byl nucen vyslat do bitvy všechny zbylé zálohy, přičemž část jich měla stabilizovat pravé křídlo unijní armády, část pak vyvinout tlak na střed a pravé křídlo křižáckých vojsk. Díky tomu se bojová linie opět stabilizovala.
BITVA - ZÁVĚR - Křižácké korouhve, pronásledující litevskou jízdu, se dostaly k zalesněným okrajům, kde byly napadeny z boku skrytými polskými rytíři a znovu se formující litevskou kavalérií. Část křižáků skončila v močálech, kde byli pobiti. Von Jungingen, který pozoroval problémy unijních vojsk na pravém křídle, nařídil nasazení svých 16 záložních praporů. Jeden z těchto praporů objížděl polskou linii. Tento prapor se dostal do blízkosti krále Jagiella a jeho doprovodu, který ho ihned obklopil, aby zabránil jeho poznání. Zároveň byla také skryta královská korouhev, aby král nebyl poznán. Jeden z německých rytířů se prý od korouhve oddělil a zaútočil na samotného krále. Byl však sražen z koně Zbigniewem z Olešnice a na zemi pak členy královské družiny zabit. Tato příhoda spadá údajně do klidnějšího období bitvy, které podle jednoho zdroje bylo způsobeno průtrží mračen. Obě strany během ní přeskupily své řady před vlastním vyvrcholením bitvy. Vytautas využil toto období relativního klidu k novému zformování rozptýlených litevských vojsk a jejich přesunu do týlu řádového vojska. Po rozhoření se boje Jagiello nechal vniknout mezi zaklíněná rytířská vojska polský pěší pluk. Pěchota byla velmi efektivní a způsobila protivníkovi velké ztráty. V dané situaci si velmistr uvědomil nejisté postavení svých vojsk a rozkázal zahájit ústupové boje. Vytautas však mezitím zaútočil s litevskou jízdou do zad řádové armády. Zároveň se mezitím podařilo polskému středu prorazit linii řádových vojsk. Řádová armáda byla rozdělena do dvou obklíčených skupin. Bitva se změnila na zabíjení obklíčených řádových vojáků, zabit byl i po stažení ze svého koně pěšáky velmistr Von Jungingen, po jehož smrti byl odpor většiny německých vojáků zlomen. Poté co padli nebo byli zajati velitelé, dali se řadoví bojovníci na útěk, pronásledovaní litevskou jízdou. Části řádových vojáků se podařilo uniknout, mnozí, zvláště pěšáci, se rozhodli bránit v křižáckém táboře se zásobami za hradbou zásobovacích vozů svázanými řetězy. Zde se prý strhla asi největší řež a zahynulo zde více vojáků než na samotném grunwaldském poli. Unijní jízda pronásledovala mnoho mil prchajícího nepřítele a podařilo se jí tak pobít nebo zajmout mnoho z řádových vojáků. Stíhání přerušilo až nastupující šero. Po dobytí tábora přikázal polský král rozbít všechny nalezené sudy s vínem, neboť se obával možného útoku řádových vojáků na opilé unijní vojsko. Rozlité víno po bojišti pak prý dalo vzniknout pozdější pověsti o potocích krve. Počty padlých v bitvě se značně liší podle jednotlivých autorů a navíc jsou uváděny většinou pouze pro poraženou stranu. Polská strana tvrdila, že řád ztratil 18.000 vojáků a dalších 14.000 bylo zajato, přičemž unijní vojsko přišlo o 5.000 mrtvých a 8.000 zraněných. Z bitvy se prý stěží zachránila desetina řádových bojovníků. Polsko-litevská vojska dobyla v tomto boji 52 nepřátelských korouhví. Podle Andrzeje Nadolského bylo zabito 8.000 řádových vojáků v boji a dalších 14.000 vzato do zajetí. Většina z 250 členů řádu byla také zabita, včetně velké části vedení německých rytířů. Nehledě na Ulricha von Jungingen, polsko-litevské síly zabily také velkého maršála Friedricha von Wallenrode, velkého komtura Kuno von Lichtensteina a Albrechta von Schwartzburg , velkého pokladníka Thomase von Merheim. Markward von Salzbach, brandeburský komtur a major Schomberg ze Sambie byli na Vytautův rozkaz popraveni po bitvě. Stalo se tak podle polského historika z 19. století Karla Szajnochy proto, že nařídili vraždu dvou Vytautových synků, držených Řádem jako rukojmí, když roku 1392, po Ostorožském míru, uzavřeném s Jagellem, Vytautas vystoupil proti Řádu. Jediným vysokým hodnostářem Řádu, kterému se podařilo uniknout byl vrchní špitálník a komtur z Elbingu Werner von Tettinger. Takové velké zabíjení urozených rytířů bylo ve středověké Evropě dost neobvyklé. To bylo možná způsobeno velkou účastí rolníků na straně unijního vojska, kteří se zapojili v pozdější fázi boje a účastnili se likvidace obklíčených skupinek teutonského vojska. Sedláci, na rozdíl od šlechticů, nemohli přijímat výkupné za zajaté bojovníky a neměli tím takový stimul brát zajatce. Mezi těmi, kterým se poštěstilo, že nebyli zabiti, ale pouze vzati do zajetí, byli Kazimír V., vévoda Štětínský nebo Konrád Bílý, vévoda Olešnický.
LITEVSKÝ ÚSTUP - Zde se velmi liší přesný popis toho, co se ve skutečnosti stalo. Jan Dlugosz to vlastně popisuje jako úprk. Také se nezmiňuje o žádném útoku Litevců na týl německých rytířů, naopak tvrdí, že Litevci byli kompletně rozprášeni. Ostatní zdroje přesto tvrdí, že se jednalo o fiktivní ústup. Nejpřesvědčivějším důvodem pro to, že se jednalo o taktický trik, je dopis psaný velmistrovi řádu někdy mezi lety 1413 a 1417. Ten může být přisuzován očitému svědkovi nebo dokonce účastníkovi, ale je bohužel nepodepsaný. Dopis v podstatě varuje před příliš rázným pronásledováním Litevců a opuštěním formace, což může vyústit v pohromu jako u Tannenbergu. Pro tuto variantu hodnocení ústupu litevských vojsk údajně mluví i to, že podobná taktika byla také používána ze strany Litevců v bojích s Tatary.
BOJ O STANDARTU - Někteří historikové se domnívají, že tato událost je pouhým výmyslem kronikářů, podobně jako u některých jiných bitev. Zdroje však potvrzují, že němečtí rytíři věřili, že se něco takového v dané fázi boje událo. Pád nebo ukořistění hlavní standarty bývalo obvykle považováno za konec boje. Zdroje zde uvádí, že bojovníci řádu začali zpívat v domnění svého vítězství triumfální píseň Christ ist erstanden a v této chvíli zdvojnásobili své úsilí v boji proti unijní armádě. Zdá se, že tato píseň byla používána v případě vítězství řádu. Pokus o ukořistění krakovské standarty zřejmě motivovala řádové vojáky ke zvýšenému úsilí.
ÚTOK NA KRÁLE - Kolem útoku na krále je mnoho nejasností. Podle jedné varianty se král ubránil sám, když nepřátelského rytíře sám srazil na zem a Zbigniew z Olešnice ho na zemi dobil. Podle druhé varianty naopak právě Zbigniew, ve chvíli kdy král s napřaženým kopím očekával útok křižáckého rytíře, v polovině zlomeným dřevcem udeřil do boku rytíře a svalil ho s koně. Král ho pak udeřil do tváře až mu odskočila přilba. Poté ho prý nechal, ale vojáci z jeho tělesné stráže ho na místě zabili a pěší vojáci z něj strhali zbroj i oděv. Za odměnu pak Zbigniew byl vyzdvižen na krakovský biskupský stolec a papež Martin V. mu přitom dal dispens od pomazání na kněžství.
PO BITVĚ - Porážka řádového vojska byla senzací. Po celou noc se vracely do tábora na grundwaldském poli skupiny pronásledovatelů se zajatci a kořistí. Král Jagiello po bitvě z neustálého udílení příkazů zcela ochraptěl a ani druhý den mu nebylo dobře rozumět. Přes noc se spustil déšť, který měl na svědomí smrt mnoha dalších raněných na bojišti. Následující tři dny zůstalo unijní vojsko na bojišti. Někteří královi rádci na krále naléhali, aby využil vítězství a co nejrychleji táhl k Malborku, ale král se rozhodl jinak. Den po bitvě byla sloužena velká polní mše na oslavu vítězství a uctění mrtvých na obou stranách. Většina zajatců byla po jejich přehlídce propuštěna kromě těch nejbohatších a nejurozenějších, kteří zůstali jako rukojmí. Jejich propuštění bylo provedeno většinou za podmínky, že se 29. září 1410 vrátí zpět do Krakova. Nalezená těla nejvyšších představitelů řádu byla uložena do vozu k převozu do Malborku, těla ostatních komturů a rytířů byla pochována ve farním kostele v Timbargu.
18. července se král dal se svými vojsky na pochod směrem k řádovému sídelnímu městu. Táhl cestou přes Morąg a Hohenstein (18. a 19. července), Preussmarkt (20. července), Dzierzgow (21. – 23. července), Starytarg (24. července) až 25. července dorazil po 120 kilometrovém pochodu k Malborku. V té době však byl již Malbork na obléhání unijními silami připraven. Jindřichu z Plavna se do něho podařilo rychle stáhnout se svými 5000 jezdci a pěšáky, jakmile se dozvěděl o katastrofickém výsledku bitvy u Grunwaldu. Zatímco Jagiellovi se cestou k Malborku poddávaly postupně jeden hrad a jedno město po druhém, Henryk de Plauen se rezolutně chopil obrany křižácké pevnosti. 25. července dorazil Jagiello k Malborgu a následujícího dne dobyl od Němců vypálené město. Samotný zámek byl obléhán až do poloviny září 1410. Dne 11. září opustil Vytautas pole a rozhodl se s litevskými vojsky ukončit obléhání. Po dalších 8 dnech odtáhl od Malborku s polským vojskem i samotný král Jagiello. Při zpátečním pochodu pak ještě král obsazoval některá města a hrady. Na konci září pak rozpustil většinu svého vojska, ale nechal hlídkovat na hranicích, aby byl připraven na odvetu ze strany řádu. Řád se opravdu rozhodl dobýt zpět ztracené pozice a tak došlo k dalším menším a větším bitvám, jako např. bitvě u Koronowa či u u Tuchole. 25. a 26. prosince došlo k jednání mezi velmistrem řádu a polským králem v Raciąži ohledně uzavření dočasného příměří, ale k dohodě se nedospělo. Teprve později bylo prostřednictvím pana Petra Safraňce sjednáno měsíční příměří. Trvalého míru bylo dosaženu až 1. února 1411 v Toruni.
