Bitva u Jankova 1645
Bitva u Jankova (6. března 1645) je právem nazývána jednou z nejkrvavějších bitev třicetileté války. Během střetu švédských a císařských vojsk došlo k vypálení všech okolních vesnic, jen Jankov jako zázrakem vypálen nebyl.
Bitva znamenala zásadní zlom v průběhu třicetileté války. Císařská armáda byla rozprášena a vrchní velitel Melchior Hatzfeld, hrabě z Gleichenu (1593–1658), zajat. Švédský velitel Lennart Torstenson (1603–1651) táhl se svou armádou na Vídeň, zastavily ho však zprávy o mírovém jednání a v říjnu po neúspěšném obléhání Brna opustil české země. V předvečer boje byla císařská vojska rozestavena do výhodných postavení podél dlouhého zalesněného hřebene. Švédové, skryti v údolí, odvážně v noci obešli císařské levé křídlo. Modrožluté švédské jednotky útočily překvapivě z údolí proti strategicky důležitému vršku u Broumovic a zahnaly předvoj dragounů. Císařské jezdectvo rozjelo z lesa přímo proti zalesněnému obsazenému vršku, rozpoutala se prudká palba. Švédové již stačili rozestavit dělostřelectvo a ze všech sil pálili do sevřených dragounských řad. Císařská jízda se nedokázala stáhnout. Byla sevřena v úzké úžlabině mezi dvěma zalesněnými vršky a nemohla ani do stran, ani zpět. Před sebou měla rybník. Hlavní část císařského jezdectva stála tedy uvězněna v úžlabině. Následky švédského ostřelování stísněných a nepohyblivých šiků byly strašlivé a stále se zhoršovaly, protože na vršek u kapličky přibývaly další a další Torstenssonovy kanóny a z úžlabiny se tlačili další a další císařští jezdci. Bouře ječících střel prorážela průrvy ve zděšeném davu a rozstřílená těla zvířat a mužů se kácela k zemi. Pouze malé části císařské jízdy se podařilo protáhnout se podél rybníka a zaujmout bojové postavení, ostatní zůstali uvězněni v tlačenici, nekrytí před drtivou švédskou palbou. Poté vyrazila švédská jízda do útoku a zahnala protivníky zpět do lesa. Císařská pěchota a dělostřelectvo byly jako posila rychle stahovány přes les k ohroženému levému křídlu. Než se stačily přesunout, narazily bez varování na švédskou pěchotu, která právě zahájila útok. Zpovzdálí bylo vidět, jak se z pahorkatého lesa napřed vyvalil kouř a hned poté císařská pěchota a jezdectvo (Rytina podle soudobé kresby očitého svědka ukazuje změť mužů těžce běžících se zbraněmi na ramenou a proudy koní s jezdci i bez nich.) Mezi stromy zůstali pouze padlí a zajatí, devět děl a všechny vozy s municí. Švédové dál zleva útočili na nepřátelská postavení. Císařští se otočili proti útočníkům, ale ani to nepomohlo. Celou dobu je tvrdě ostřelovalo švédské dělostřelectvo, které postupovalo v několika pohyblivých skupinách a neustále se přesouvalo z vršku na vršek. Občas se jim dokonce podařilo pálit císařským přímo za zády. Dunivá střelba švédských děl zatlačovala roztrhané císařské linie stále dál, z kopce na kopec.
Jmenovaná bitva zlomila španělské armádě páteř. U Jankova si zlomila císařská válečná moc vaz, mimo jiné i následkem porážky bavorského jezdectva, které tvořilo pevné jádro armády císaře Ferdinanda. A ke všemu byla tahle jízda jen vypůjčena přes zimu a bylo jí zapotřebí nacházejícího jara u Rýna, až zase ožijí Francouzi. Tato bitva také ukončila dlouhou sérii situací, které z vojenského hlediska uvízly na mrtvém bodě. Všichni si překvapeně uvědomili, že válka dospěla ke konečnému zvratu. Lidé v císařských a katolických zemích propadali děsivým vidinám. V představách už zřeli, jak se Torstensson spojil se sedmihradskými jednotkami a zaplavuje Rakousko. Šířily se pověsti o nadcházející alianci Švédska, Holandska a Anglie a zděšený papežský nuncius Chigi v Osnabrücku psal, že "nezabrání-li Francie všem dalším švédským vítězstvím, způsobí sobě i katolictví takovou pohromu, která už nikdy potom nepůjde napravit", a mínil, že pokud to dopadne hodně špatně, hrozí "katolictví úplná zkáza".
V bitvě u Jankova zahynulo 6 500 lidí.
POVĚST - Nebesa nemohla způsobit vítěztví, tak alespoň varovala. Brzy po bitvě se lidovým podáním rozšířila v okolí Jankova pověst o tom, jak několik dnů před bitvou, při mši v jankovském kostele vypadlo kopí s praporcem z ruky dřevěné sochy sv. Václava a rozlomilo se na tři části. Podivili se všichni tomu neobyčejnému případu, a přítomný Jan starší z Talmberka, statku jankovského dědičný pán, vyptával se okolo stojících, zdali kdo pozoroval, jakým způsobem prapor, který by jinak násilím zlomením ruky vytažen býti nemohl, na zem spadl; i odpověděli někteří z okolo stojících, že viděli, kterak socha ruku pootevřela a prapor vypustila, že se tudíž nějaké nešťastné událostí dá nadíti, což se po několika dnech vyplnilo porážkou císařského vojska v bitvě u Jankova.
Bitvy se zučastnil mimo jiné i falckrabě Karel Gustav, pozdější švédský král Karel X. Gustav. Velel v hodnosti plukovníka Kuronskému jízdnímu pluku, z kterého většina padla nebo byla zraněna. Jen Karel Gustav, jako jediný zůstal nezraněn, ač měl čtyři průstřely v šatech a klobouku.
Lennart Torstenson (17. srpna 1603, Forstena, Västergötland, Švédsko – 7. dubna 1651, Stockholm) byl švédský voják a vojenský inženýr. Jeho otec, Torsten Lennartson, byl velícím důstojníkem pevnosti Älvsborg. V některých starších, německy psaných, pramenech se jeho jméno vyskytuje v chybné podobě Leonhard Torsten Sohn. V monografii Larse Tingstena je uvedeno jméno Lennart Torstenson. Bogislav Phillip z Kamenice ve svých pracech píše jeho jméno Lennart Torstensson.
Narodil se v obci Forstena v provincii Västergötland ve Švédsku. Ve svých patnácti letech se stal pážetem mladého krále Gustava II. Adolfa a v letech 1628 až 1629 sloužil během pruského tažení. Říká se, že v jedné bitvě Gustaf Adolf poslal Torstensona s nařízením pro jednoho důstojníka. Během cesty Torstenson zaznamenal změnu rozestavení nepřítele a změnil královy příkazy. Po návratu ke králi zaznamenal král nový vývoj. Když Torstenson řekl králi, co udělal, král zvedl ruku, ale pak změnil názor a řekl: „Lennarte, to Tě mohlo stát život, ale možná že by ti víc vyhovovalo být generálem než pážetem u královského dvora.“ O pár let později, roku 1629, bylo Torstensonovi svěřeno švédské dělostřelectvo, které přispělo k vítězstvím u Breitenfeldu a u Rainu na Lechu. Toho roku byl zajat v bitvě u Alte Veste a vězněn téměř rok v Ingolstadtu. Pod Johanem Banérem prokázal vynikající služby v bitvě u Wittstocku a během rázné obrany Pomořanska v letech 1637 a 1638, stejně jako v bitvě u Saské Kamenice a při vpádu do Čech v roce 1639. V roce 1641 jej nemoc, následek téměř ročního věznění, přiměla k návratu do Švédska, téhož roku se stal členem královské rady.
Po náhlé Banérově smrti byl jmenován vrchním velitelem švédské armády a Švédského Pomořanska. Zároveň byl povýšen do hodnosti polního maršála. V roce 1642 vpadl přes Braniborsko a Slezsko na Moravu, přičemž se po cestě zmocnil všech hlavních pevností. Po čtyřdenním obléhání dobyl Olomouc. Po vytlačení do Saska se střetl 23. října 1642 v druhé bitvě u Breifeldu s císařskými vojsky, které vedl arcivévoda Leopold Vilém a Ottavio Piccolomini. Po vyhrané bitvě vpadl roku 1643 přes Čechy podruhé na Moravu, kde osvobodil švédskou posádku Olomouce. Nato byl odvolán do Dánska, které Švédsku vyhlásilo válku. Začátkem listopadu 1645 vpadl do Čech, vítězství u Jankova mu otevřelo cestu k Vídni. Jeho vyčerpaná a oslabená armáda upřela raději své síly k Brnu, které však dlouhé obléhání přestálo. Dna jej v prosinci 1645 donutila vzdát se velení ve prospěch generála Wrangela. Torstenson se vrací do Švédska. V roce 1647 se stal hrabětem z Ortely a coby místodržící spravoval v letech 1648 až 1651 západní švédské provincie. Zemřel 7. dubna 1651 ve Stockholmu. Torstenson byl pozoruhodný svými mimořádně a nevypočitatelně rychlými přesuny, ačkoli často velel z nosítek, neboť mu jeho nemoc nedovolovala nasednout na koně.
Karel X. Gustav (8. listopadu 1622 - 13. února 1660) byl švédský král od roku 1654 do své smrti. Byl synem Jana Kazimíra Flacko-Kleeburského z rodu Wittelsbachů a princezny Kateřiny Švédské, jejímž otcem byl král Karel IX. Švédský. Jeho manželskou se stala Hedvika Eleonora Holštýnsko-Gottorpská, která mu porodila následníka Karla XI.
10. června 1655 opustil Karel X. Švédsko, aby se účastnil války v Polsku, která se nazývá Druhou nebo Malou Severní válkou (1655-1660). V době vyhlášení války měl král k dispozici 50 000 mužů a 50 válečných lodí. Nepřátelství začalo dokonce dříve, když Švédové okupovali Daugavpils v Polské Livonii od července 1655 a polská armáda utábořená mezi Netzkými močály se dohodla na Švédské ochraně palatinátů Poznaň a Kalisz. Švédové se tak dostali do Varšavy bez boje a okupovali celé Velkopolsko. Polský král Jan II. Kazimír (1648-1674) z rodu Vásovců musel uprchnout do Slezska. Mezitím Karel X. zaútočil na Krakow, který po dvouměsíčním obléhání dobyl.Problémy v Polsku - především všelidové povstání proti švédské nadvládě způsobily, že Karel X. s uspokojením přijal zprávy o dánském vyhlášení války 1. června 1657. Útok Torstenssona z doby 30leté války ho poučil, že Dánsko je nejvíce zranitelné z jihu a Karel zaútočil s rychlostí, která ochromila odpor. V červnu 1657 zaútočil Karel v čele 8000 zkušených vojáků z Bydhoště v Pomořansku a dosáhl hranic Holštýnska 18. července. Dánská armáda se stáhla, a tak Švédové znovu získali Brémské vévodství. Během podzimu Karlovo vojsko obsadilo Jutsko a pevně se zde usadilo. Zdržení u pevnosti Fredericia, kde byla Karlova menší armáda zadržena od půlky srpna do půlky října dovolilo dánskému loďstvu, po dvoudenní bitvě, odrazit švédskou flotilu a zabránit tak plánovanému vylodění Švédů v Dánsku. Situace švédského krále se stala kritickou. V červenci se Dánsko a Polsko-Litevské království dohodli na spojenectví. Braniborsko vidíce Švédské potíže se také přidalo na stranu Dánů a pro Švédy to vypadalo hrozivě. Braniborsko chtělo, aby Švédové přijali jednání zprostředkovaná Oliverem Cromwellem a kardinálem Mazarinem. Jednání se ale neuskutečnila, protože Švédové odmítli jednat, navíc se Karlovi podařilo 23-24. října dobýt Fredericii a chystal se dopravit své vojsko na ostrov Fyn pomocí lodí. Ale jednoduší a levnější řešení se mu nabídlo, když v říjnu 1657 uhodily silné mrazy a brzy zamrzl Malý Belt natolik, že bylo možné po něm přejít armádou. 28. ledna 1658 dosáhl Karel Haderslevu v jižním Dánsku. Jeho meteorologové předpokládali, že za pár dní bude led na Baltu natolik silný, že bude možné po něm přejít i ve zbroji. Mráz 29. ledna byl nejsilnější a 30. ledna ráno dal král rozkaz, aby se armáda přesunula. Švédové rychle přemohli dánskou pobřežní obranu a dobyli Fyn, přičemž přišli jen o část jízdy, která zmizela pod ledem. I Karlovo vojsko v Dánsku přešlo po ledu a směřovalo ke Kodani. Karlovo vojsko muselo také překročil Balt, což se po velice riskantní trase podařilo, aniž by ztratili jediného muže. 8. února Karel dosáhl Lollandu a Falsteru. 11. února dosáhl Sjællandu. Válka skončila smlouvou v Taastrupu z 18. února a Mírem v Roskilde z 26. února 1658, kde Dánsko ztratilo rozsáhlá území. Karel však pokračoval v bojích a napadl Dánsko znovu. 17. června přistál na Sjællandu a oblehl Kodaň, která se ale dokázala ubránit do té doby, než jim přišla na pomoc Holandská flotila, který porazila švédské lodi v bitvě u Soundu 29. října 1658. Vodní obchodní cesty na Baltu byly totiž pro Holanďany důležité a ti tak dali Karlovi jasně najevo, že nechtějí, aby Švédové ovládali jih.
