Bitva u Kolína 1757
Bitva u Kolína proběhla 18. června 1757, kdy se nedaleko Kolína střetla vojska pruského krále Fridricha II. s rakouskou armádou polního maršála Leopolda Dauna, posílenou o saské jezdecké pluky. Zpočátku nerozhodná bitva skončila vítězstvím početně silnější rakouské armády. Její výsledek přiměl pruskou armádu ukončit obléhání Prahy a měl rozhodující vliv na další průběh Sedmileté války.
SITUACE - Silné pruské vojsko, které ještě nezakusilo hořkost porážky, se během několika málo týdnů probilo až k Praze, kterou oblehlo. Marie Terezie proto pověřila velením posledního silného a operace schopného habsburského vojenského uskupení jednoho ze svých nejlepších vojevůdců, maršála Dauna a vyslala ho do Čech, vyprostit těžce zkoušenou pražskou posádku. V případě neúspěchu by už neměla habsburská monarchie nic, čím by mohla čelit pruskému postupu, třebas na samotnou Vídeň, Rakousko by bylo na kolenou a Fridrich by si mohl klást jakékoliv podmínky. Další rakouská porážka by také vážně narušila integritu a mocenské postavení celého soustátí.
PRUSKÁ ARMÁDA - Po sérii vítězství se pruské armádě podařilo obklíčit a izolovat v Praze 40 000 rakouských vojáků. Část pruské armády začala Prahu obléhat a část pokračovala v postupu dále do nitra Čech. Podařilo se jí dobýt Kolín, kde se na nějaký čas usadila. Poté co se Prusové dověděli o postupující rakouské armádě, město opustili a přesunuli se do prostoru jižně od Kouřimi, kde se spojili se sborem krále Fridricha II.
RAKOUSKÁ ARMÁDA - Po shromáždění rakouské rezervní armády, posledního vojenského uskupení, které monarchie mohla postavit do pole a přitom doufat v úspěch ve střetnutí s protivníkem, požadovala Marie Terezie po Daunovi ráznou akci a co nejrychlejší osvobození Prahy. Daun však varoval před bezhlavým útokem a raději zvolil opatrnější taktiku. Pro místo střetu si vybral okolí Kolína, kraj, kde absolovoval vojenské cvičení a který dobře znal. I přes početní převahu nad nepřítelem zvolil defenzivní taktiku a zaujal výhodnou obrannou pozici na výšinách poblíž obce Křečhoř.
BITVA - 18. června 1757, kolem 5 hodiny ráno vyrazily pruské pluky směrem na Plaňany, které rychle padly. V následném střetu pak byl poražen rakouský předvoj a donucen k ústupu. Počátečním pruským úspěchem tak začalo střetnutí plné nečekaných zvratů. Po rychlém postupu však Fridrich útok zastavil a vyčkával, co udělá početně silnější nepřítel. Daun Fridrichova zaváhání využil k přeskupení svých jednotek a posílení obranných pozic. Podařilo se mu také prohlédnout Fridrichův plán, jehož cílem bylo pravé křídlo rakouských sil. Na jeho podporu vyslal své jezdectvo, které zaujalo pozice na kopcích v okolí. Pruský postup byl obnoven ve 14 hodin útokem přímo na Křečhoř. Po úporném boji se ho Prusům nakonec podařilo zmocnit a rakouské voje couvly. Daun spěšně posílil ty jednotky v okolí Křečhoře, které byly bezprostředně ohroženy. Tím zabránil celkovému obchvatu svých sil. Ačkoliv situace byla stále nerozhodná a Prusové si pořád udržovali iniciativu, byla čím dál tím více patrná početní převaha rakouských vojsk. V 19 hodin dosáhl pruský nápor svého vrcholu, tentokrát se Fridrich snažil roztáhnout svůj útok do šíře, avšak byl znovu s vypětím všech sil odražen. Ve chvíli, kdy Daun poznal že pruský tlak polevuje, dal signál svému jezdectvu ke zteči. To za součinosti s pěchotou rozbilo pruské linie a obrátilo nepřítele na ústup. V té chvíli Fridrich s vědomím, že bitva je ztracena, opustil bojiště aniž by předal velení svým generálům. Jednotliví velitelé tak ustupovali dle vlastního uvážení. Díky skvělému výcviku a disciplinovanosti pruských vojáků, se většině sil podařilo z boje vyvázat a ustoupit. Vzhledem k nastálé tmě a nedostatku munice se Daun neodvážil nepřítele pronásledovat a spokojil se a výsledkem, kterého dosáhl na bojišti.
VÝSLEDEK - Na pláních kolem Kolína nalezlo smrt na pruské straně 13 398 vojáků a 396 důstojníků (tj. 41% z celkového počtu) , na rakouské straně 8 629 mužů a 359 důstojníků (tj. 20% z celkového počtu).
DŮSLEDEK - Co do počtu zúčastněných i mrtvých vojáků se jednalo o jednu z největších bitev sedmiletého konfliktu a svým významem o jednu z nejdůležitějších. Rakouské armádě se podařilo získat zpět pošramocenou pověst a monarchie mohla zahájit nový zápas o nadvládu nad Slezskem. Fridrich bezprostředně po porážce ukončil obléhání Prahy a urychleně stáhl celou svou armádou z Čech. Na přesrok se sice Prusové do Čech vrátili, ale byli znovu poraženi, tentokrát jiným slavným rakouským vojevůdcem Gideonem Laudonem. V tu chvíli vstoupila na scénu vojska rakouského spojence Ruska, která napadla Prusko z východu. V nastalé šňůře bitev bylo Prusko donuceno svést boj nejen o zachování svého mocenského postavení, ale i o svou existenci.
VZPOMÍNKY - V okolí Kolína stojí několik staveb, připomínající velké střetnutí. Na vrchu Bedřichov stojí od roku 1841 kamenný obelisk, Boží muka nedaleko Červených Peček byla vystavěna na místě hromadného hrobu pruských vojáků a u Lošan je tvz. Kolovratův pomník. Další menší pomníky, obelisky a kameny s pamětními deskami jsou rozsety po celém okolí. Asi největší monument stojí u vesnice Křečhoř, místě nejprudších bojů. Byl vystavěn v roce 1899 dle návrhu architekta Václava Weinzettla sochařem Mořicem Černilem. Na připomínku slavného vítězství habsburské armády, v jejíž řadách bojovalo i mnoho Čechů, se v Kolíně i jeho okolí koná mnoho vzpomínkových akcí včetně pravidelných rekonstrukcí.
Leopold Josef Maria hrabě von Daun, kníže z Thiana (24. září 1705 Vídeň — 5. února 1766 tamtéž) byl významný rakouský vojevůdce v době válek o rakouské dědictví.
Narodil se jako syn polního maršála Wiricha Philippa Lorenze hraběte von Daun, knížete z Thiana, a Marie Barbory hraběnky z Herbersteinu. Roku 1718 vstoupil do rakouské armády, r. 1731 se stal velícím plukovníkem pěšího pluku, jehož čestným majitelem byl jeho otec. Po konci války o dědictví polské r. 1736 byl jmenován císařským komořím a generálmajorem, po tažení proti Turkům r. 1739 polním podmaršálkem. Podílel se na organizaci vojenské zdravotní služby v Uhrách a do válek o dědictví rakouské vstoupil jako plukovník-majitel pěšího pluku. Po bitvách u Hohenfriedbergu a Žďáru povýšen na polního zbrojmistra. Za podíl na zpracování výcvikového řádu pro pěchotu a jezdectvo byl r. 1751 jmenován ředitelem vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě a velícím generálem ve Vídni. V letech 1754-1756 povýšen na polního maršála a jmenován předsedou soudního kolegia dvorské válečné rady. Po vítězství u Kolína a v důsledku porážky prince Karla Alexandra Lotrinského u Štěrbohol a Lutynie (Leuthenu) roku 1757 převzal vrchní velení nad rakouskou armádou. V letech 1758-9 zmařil plán Friedricha II. na dobytí Olomouce a zvítězil v bitvách u Hochkirchu a Maxenu, nesl vinu za porážky u Lehnice a Torgavy (1760). Krátce poté byl jmenován státním ministrem a prezidentem dvorské válečné rady. Byl nositelem Řádu zlatého rouna (1753) a Řádu Marie Terezie (1758). Roku 1745 se oženil s Josefou hraběnkou Fuchsovou, ovdovělou hraběnkou Nosticovou, s níž měl tři děti: dceru Marii Terezii, provdanou Pálffyovou, a syny Franze Karla a Leopolda. Je pohřben v kapli sv. Jiří v augustiniánském kostele ve Vídni.
Fridrich II. Veliký (něm. Friedrich II. der Große) (24. ledna 1712 Berlín – 17. srpna 1786 Postupim) byl v letech 1740–1786 pruský král, braniborský kurfiřt a neuchâtelský kníže z rodu Hohenzollernů a jeden z největších vojevůdců 18. století. Za své vlády pozvedl Prusko na úroveň velmoci a rozšířil državy svého rodu, zejména na úkor Rakouska (Slezsko). Současníci mu dali řadu přídomků, z nichž nejznámějšími jsou „Starý Fritz“ (der Alte Fritz) a „Hrobník“ (Totengräber). Jako braniborský kurfiřt vládl jako Fridrich IV.
Následník trůnu, princ Fridrich, se narodil 24. ledna 1712 jako druhé dítě pruského krále Fridricha Viléma I. a jeho manželky Žofie Doroty Hannoverské. Malý princ měl útlou postavu a v dětství často stonal. Povahy byl milé, byl příjemný, láskyplný a velmi citlivý. Vyrůstal v bigotním a úzkoprsém prostředí berlínského dvora, jemuž neomezeně vládl jeho otec, král Fridrich Vilém I., primitivní muž hrubého chování, vyžadující naprostou podřízenost a poslušnost od všech osob ve svém okolí. Disciplínu, přesnost, bohabojnost a podřízenost vyžadoval samozřejmě i od svých dětí. Těmito tvrdými nároky značně ztrpčoval život především malému Fridrichovi, z něhož hodlal vychovat neohroženého vojáka. Fridrich byl ale pravým opakem svého hrubého otce. Princ se zajímal o umění, především hudbu a literaturu, a většinu času trávil ve společnosti své kultivované a vzdělané matky. Učitelé brzy odhalili, že Fridrich je inteligentní, nadané a vnímavé dítě, což ale jeho otce nezajímalo. Veškeré vzdělání a výchova i nadále směřovaly k tomu, aby se z následníka trůnu stal zdatný voják. Otec vypracoval pro syna přesný denní rozvrh, který musel být bezpodmínečně a absolutně přesně dodržován. Svým zájmům se princ věnoval tajně. V utajení se učil latinsky a hrát na flétnu. Rozpor mezi názory a zájmy otce a syna vedl k častým konfliktům a vzájemné nenávisti. Pruský král syna ponižoval při každé možné příležitosti. Když Fridrich Vilém I. například přistihl Fridricha při četbě, nebo hře na flétnu, surově ho fyzicky napadl. Toto brutální královo chování k vlastním dětem vyvolávalo pohoršení u ostatních královských dvorů. Mimořádně zajímavým zážitkem se pro mladého Fridricha stala cesta do Drážďan, kterou absolvoval v doprovodu svého otce roku 1728. Tehdy se mu odhalil zcela nový svět, jelikož saský kurfiřt a polský král August II. Silný stál v čele dvora, na němž převládal luxus, elegance a radost ze života. Není divu, že se v tomto prostředí tehdy šestnáctiletý Fridrich zamiloval do Anny Kateřiny, hraběnky Orselské, což byla nemanželská dcera Augusta II. Silného. Po návratu zpět do Berlína propadl nešťastný princ hluboké melancholii. Fridrich, značně ovlivněný jemnou francouzskou kulturou a idejemi osvícenství, nesnášel stále víc prostředí berlínského dvora, s jeho hrubými manýry a zaměřením na správu, hospodářství a armádu, a tak se roku 1730 rozhodl uprchnout do Anglie. Tento útěk zosnoval se svým přítelem Hansem Hermannem von Katte, ale jeden z jejich dopisů se dostal do rukou krále. Princ i jeho přítel byli zatčeni a postaveni před soud pro dezerci. Hans Hermann von Katte byl popraven (podle legendy musel Fridrich této popravě přihlížet), Fridrich uvězněn v pevnosti Küstrin a jeho tehdejší láska, Doris Ritterová, byla veřejně zmrskána a strávila tři roky v ženském vězení. V době svého věznění se Fridrich znovu bouřlivě zamiloval, tentokrát do manželky dozorce v pevnosti, do paní Luisy Eleonory von Wreech, které psal vášnivé dopisy a básně. Kromě svého věhlasu významného diplomata a státníka byl Fridrich uznáván svými současníky i potomky také jako vynikající vojevůdce.
Fridrich byl mistrem polní taktiky. Během jedenácti válečných let svedl patnáct bitev, dvanáctkrát zvítězil (Mollwitz 1741; Chotusice 1742; Hohenfriedberg 1745, Soor 1745; Lovosice 1756; Praha 1757; Roßbach 1757, Leuthen 1757; Zorndorf 1758; Lehnice 1760; Torgau 1760; Burkersdorf 1762) a třikrát podlehl (Kolín 1757, Hochkirch 1758, Kunersdorf 1759). Při obléhání byl méně šťastný, jeden úspěch (Svídnice 1762) stojí proti trojímu selhání (Praha 1757; Olomouc 1758; Drážďany 1760). Jeho generálové svedli sedm bitev, prohráli pětkrát (Groß-Jägersdorf 1757; Vratislav 1757; Kay 1759; Maxen 1759; Landeshut 1760), zvítězili dvakrát (u Kesselsdorfu 1745 pod velením polního maršála Leopolda von Anhalt-Dessau, u Freibergu 1762 pod velením generálporučíka prince Heinricha Pruského). Porážkou u Kolína byla sice pošramocena Fridrichova pověst nepřemožitelného, přesto platil u svých protivníků za velmi rychlého, nevypočitatelného a takřka nepokořitelného vojevůdce. Od roku 1760 se mohl opřít o svého o čtrnáct let mladšího bratra prince Heinricha, kterému svěřil velení nad jedním z křídel své armády. Útrapami a osobními ztrátami během válečných tažení Fridrich rychleji zestárl. Intelektuální světonázor mladého krále se měnil do zahořklosti a cynismu. Během války o dědictví bavorské (1778/79), známé také jako „bramborová válka“, mařil Fridrich II. snahy rakouského panovníka Josefa II. vyměnit Belgii za velkou část Bavorska. Jako snahu potlačit rakouské ambice založili Prusové „Spolek knížectví - Fürstenbund“ (1785).
Do konce života udržoval Fridrich II. Veliký tvrdou disciplínu. Vstával brzy ráno, dlouho a neúnavně pracoval, často podnikal namáhavé inspekční cesty po zemi. Zemřel 17. srpna 1786 a svému synovci a následníkovi trůnu zanechal bohaté dědictví. Za vlády Fridricha II. Velikého se rozloha jeho země téměř ztrojnásobila a počet obyvatel vzrostl z 2,5 milionu na 5 milionů. Zdvojnásobily se státní příjmy a po mnoha válečných letech žilo obyvatelstvo konečně v míru a blahobytu. Berlín se stal za jeho života jednou z nejvýznamnějších metropolí Evropy a Prusko vstoupilo do klubu nejmocnějších států.
Ernst Gideon svobodný pán von Laudon (Loudon, Ernst Gideon Freiherr von Laudon) (2. února 1716 nebo 1717, Tootzen, (dnes Ļaudona, Lotyšsko) – 14. července 1790 Nový Jičín) byl rakouský vojevůdce, jeden z největších vojevůdců 18. století. Proslavil se ve válkách s Pruskem a svým tažením na Balkán proti Osmanské říši, které ho zařadilo mezi slavné turkobijce. Jeho jméno neslo i české pivo vyráběné od roku 1700 v Lanškrouně . Z jeho jména pochází zvolání či kletba himmellaudon! (německy: Himmel Laudon, tj. Nebesa, Laudon!), kterou údajně volali vyděšení Prusové.
Rané mládí Gideona Ernsta von Laudohn (dále jen Laudon) je poznamenáno chudobou jeho rodného Livonska (dnes Lotyšsko). Bylo zasaženo válkou mezi Švédskem a Ruskem, uzavřenou po dvou desetiletích nystadským mírem (1721), kterým bylo Livonsko odebráno Švédsku a začleněno do Ruska. Zpustošená a vylidněná země se jen pomalu a postupně vzpamatovávala z války. Laudon vyrůstal v chudé rodině a nedostalo se mu tudíž patřičného školního vzdělání. Francouzsky uměl pouze pasivně, což byla v době, kdy francouzština byla hlavním jazykem inteligence a byly v ní psány i vojenské spisy, veliká nevýhoda. Navíc, ani jeho písemný projev v němčině nebyl právě dobrý. Základy víry mu vštípil místní pastor Georg Oxfort. Počátkem 30. let 18. století vstoupil mladý Laudon do carské armády. Jeho pluk se v letech 1733 – 1735 zúčastnil války o polské dědictví. Roku 1735 se při tažení do Porýní dostal do Čech, setkal se s Evženem Savojským (který měl v té době renomé výborného vojevůdce) a s pruským korunním princem Bedřichem. V letech 1735 – 1739 se účastnil tažení carské armády proti krymským Tatarům, kteří postrádali posily od Turků, bojujících v té době s habsburskou monarchií. Roku 1737 byl Laudon povýšen na poručíka. Hned dva roky poté, když bylo s jeho přispěním dobyto Moldavsko, byl povýšen na nadporučíka. Válka skončila vyjednaným mírem mezi Osmanskou říší a Habsburskou monarchií.
Když se vrátil domů z tohoto tažení, zjišťuje, že jeho rodina se ocitla ještě ve větší finanční nouzi a hrozilo jim vystěhování a aby mohl splácet dluhy, byl donucen ucházet se o šanci u švédské armády, kterou nedostává, a tak se rozhodl, že odcestuje do Flensburgu a odsud, za vidinou služby v pruské armádě ve válce o rakouské dědictví (1740-1748) přímo do hlavního města Pruska - do Berlína, kde si roku 1743 požádal o osobní audienci u pruského krále, na kterou čekal 4 měsíce a stejně se jí nedočkal. Po jeho odmítnutí se vydává z Berlína do Vídně, kde hlavně díky několika doporučujícím dopisům od vlivných lidí v Rakousku, získává 1. května 1744 post velitele jedné setniny rakouské armády. Tato setnina měla za úkol pochod do Porýní. V květnu 1745 se dostává se svou armádou do Slezska, kde se pokouší získat pro Marii Terezii zpět vytoužené Slezsko. V noci z 25. května na 26. května s pomocí zběha z pruské armády dobývají město Kozel. 1. května 1746 byl Laudon převelen k hraničářskému pluku v Chorvatsku v městečku Bunič, kde se stal opět velitelem jedné a byl povýšen na majora. V té době začíná psát své více než stostránkové dílo s dlouhým názvem Projekt, jak by bylo možno si počínat v případné defenzivě nebo ofenzivě proti Turkům, jehož dokončení si nakonec vyžádá přes 4 roky. Toto dílo můžeme nalézt ve Vídeňském válečném archívu. V červnu 1751 pomohl potlačit vzpouru několika vlastních jednotek, jimž se nelíbila nová pravidla, jež zavedla Marie Terezie. Díky této pomoci a po kladném hodnocení svého velitele - generálmajora Scherzera byl povýšen patentem ze dne 20. dubna 1753 na podplukovníka. Zajímavostí je, že ještě před vlastním povýšením byl Laudon nejmladším majorem v celém karlovackém generálu. V té době byl již ženatý s Klárou Hagenovou, nedochoval se však žádný doklad, z něhož by bylo možné se dozvědět, kdy se vzali. Ani o tom, kdy se narodili jeho jediní dva potomci, se nedochoval žádný doklad. Je známo, že oba zemřeli ve velmi mladém věku, což se pochopitelně podepsalo jak na matčině, tak i na otcově psychice. Dne 25. září 1756 se Laudon přesunul do severozápadních Čech, odkud za 5 dní vytáhl na Lovosice, kde rakouskou armádu 1. října 1756 napadla armáda pruská, načež Rakušané ustoupili, aby se spojili se saskou armádou. 18. října 1756 obsadil oddíl 500 hraničářů a 60 husarů pod Laudonovým vedením Děčín. Zde si můžeme poprvé povšimnout respektu, který si Laudon začíná získávat, protože v oddíle, který dobyl Děčín, byli i důstojníci s vyšší hodností, než měl Laudon, kteří mu však byli podřízeni a na slovo jej poslouchali.
Další zásluhy a obdiv si Laudon vydobyl i během zimy, která přišla v tom roce velmi brzy. Získal například od nadřízeného generálmajora Maurice Lacyho povolení, aby společně s oddílem napadal pruské pozice v Sasku. Například 1. ledna 1757 ve večerních hodinách zaútočil na pruskou pozici v městečku Ostritz, kde jeho muži pobili celou pruskou osádku a jako válečnou kořist si vzali veškeré pruské vybavení včetně zbraní a zásob. Po těchto úspěšných zimních akcích byl 17. března 1757 opět povýšen do hodnosti plukovníka. V červnu 1757 se Laudon zúčastnil bitvy u Štěrbohol a bojů o Prahu, která byla nakonec i s jeho velkým přispěním osvobozena. 24. června 1757 přepadl u Velemína pruský transport, z něhož ukořistil zajatce a zásoby. Totéž se mu povedlo několik dní nato v Děčíně, kdy přepadl 15 lodí. První Laudonovou prohrou byl útok na Prusy, kteří měli pozici u Lovosic. Laudon se musel poprvé v životě stáhnout, protože i přes to, že Prusové ztratili několik děl, měli strategickou výhodu a dokázali se ubránit. I přes tuto prohru si získal náklonnost svého nejvyššího velitele Karla Lotrinského, který mu zajistil zvýšení ročního platu o 1500 zlatých. Aby si Laudon zajistil nezávislost na jediném armádním skladu v okolí, který byl v Lounech, dobyl v srpnu saský Freiberg, kde se nacházely pruské zásoby. Díky této akci byl 25. srpna 1757 povýšen na generálmajora. O povýšení se však dozvěděl až téměř s měsíčním zpožděním. 7. března 1758 navíc jako jeden z prvních získal tzv. malý kříž, jehož majitel se stal rytířem vojenského řádu Marie Terezie, který Marie Terezie založila rok před tím, než jej dostal Laudon. Během května a po celý červen 1758 se Laudon účastnil osvobozování Olomouce od pruských jednotek. 30. května 1758 za Laudonem přijel velitel Daun a Laudon při té příležitosti předvedl svému veliteli noční přepad pruského tábora u Náměště, za který dostal pochvalný dopis.
