LUCky.luKA

Bitva u Kresčaku (města Crécy-en–Ponthieu v severní Francii) byla svedena 26. srpna 1346 a byla jednou z nejznámějších bitev stoleté války. Ta probíhala ve třech fázích od roku 1337 do roku 1453 a bojovali v ní Angličané proti Francouzům.

Anglický král Eduard III. se na jaře 1346 vylodil v zátoce La Hougue u Cherbourgu a vydal se do vnitrozemí. Po dobytí Caen se vydali k Rouenu. Poté, co Francouzi zničili mosty na dolní Seině, obrátili se jejich protivníci na sever, kde doufali, že svou malou armádu posílí spojenci z Vlámska. Přesila Francouzů jim byla v patách, takže s potížemi překročili rozvodněnou Seinu a u lesa u Crécy zaujali obrannou pozici. Anglické vojsko čítalo po vylodění 4000 rytířů a 10 000 pěších, většinou lučištníků a velšských vrhačů oštěpů. V samotné bitvě jich bylo asi o dva tisíce méně. Jejich pozice se rozkládaly mezi vesnicemi Crécy a Wadicourt v délce asi 1,5 míle. Na pravém křídle velel králův syn, rovněž Eduard, podle barvy brnění zvaný Černý princ, teprve šestnáctiletý, spolu s hrabětem z Warwicku a hrabětem z Oxfordu. Na levém křídle stála hrabata z Northamptonu a Arundelu spolu s biskupem z Durhamu. Neobvyklé bylo, že většina anglických rytířů sesedla z koní, aby zaplnila mezery mezi lučištníky a pěchotou.

Francouzská armáda byla mnohem početnější, ale složená z nesourodých částí a navíc dezorganizovaná. Její počty známe jen zčásti - kromě 12 000 rytířů měl největší význam kontingent 6000 janovských střelců z kuší, vedený Odonem Doriou a Carlem Grimaldim. Bitva začala až odpoledne poté, co se francouzské síly dostaly na dohled k nepříteli. Hlavně pěšáci byli unaveni dlouhým pochodem a tětivy kuší byly navlhlé deštěm. Francouzský král Filip VI. chtěl boj odložit až na druhý den, ale jeho rytíři nebyli k udržení - zaútočili ve zmatku a přesto, že měli před sebou janovské oddíly s kušemi. Pevnou anglickou pozicí nemohli otřást, naopak, anglické luky, které měly nad kušemi převahu jak v dostřelu tak v rychlosti střelby, hromadně pobíjely francouzské útočníky. Rytíři na koních podnikli celkem patnáct útoků, poslední z nich až po soumraku, ale všechny byly odraženy. Nakonec byli nuceni ustoupit a jejich značné ztráty (přes 1 500 urozenců a tisíce pěších) mohly být ještě vyšší, kdyby je Angličané pronásledovali.

Tvrdošíjně udržovaný omyl o prvním nasazení děl Angličany na evropském kontinentě byl už historiky vyvrácen. Bitvy u Kresčaku se na francouzské straně zúčastnili dva čeští králové z rodu Lucemburků, kteří se již tradičně orientovali na spojenectví s pařížským královským dvorem. Byli to stávající panovník Jan Lucemburský a jeho nástupce Karel IV.

OBRÁZEK NAHOŘE - ( Schéma bitvy, 1-Angličtí lučištníci, 2-Janovští žoldnéři s kušemi, 3-Francouzští jezdci vpadají do cesty prchajícím Janovanům. )

Král Jan, rytíř, bojovník a diplomat, byl v té době již úplně slepý a život pro něj ztratil cenu. Nechal proto svého koně upoutat mezi koně svých dvou rytířů, kteří ho zavedli do nejprudší bitevní vřavy. Jeho smrt bývá proto považována za jakousi nepřímou, ba přímo vznešenou formu sebevraždy. Jeho poslední slova však zřejmě nezněla „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal“. Jan se nikdy nenaučil pořádně česky a kromě toho by jako rytíř smýšlel zřejmě jinak. Svého následníka Karla, který byl nedávno zvolen také králem v říši, nechal násilím odvézt z boje, když zjistil, že bitva je prohraná, neboť si nepřál, aby zahynuli oba čeští králové.

VELITELÉ -

Eduard III. (13. listopad 1312 – 21. červen 1377) byl jedním z nejúspěšnějších králů Anglie ve středověku. Obnovil autoritu krále po katastrofální vládě jeho otce Eduarda II. a změnil Anglii v jednu z nejschopnějších vojenských mocností Evropy. V době jeho vlády došlo k velkému rozvoji legislativy, vlády, vývoji parlamentu i velké morové nákaze označované černá smrt.

Po válečném tažení ve Skotsku si začal roku 1340 činit nárok na francouzský trůn, a zahájil tak konflikt zvaný Stoletá válka. Po počátečních problémech se po bitvě u Kresčaku a Poitiers situace obrátila ve prospěch Angličanů a byla uzavřena dohoda z Brétigny. V pozdějším období vlády ale utrpěl některé zahraniční neúspěchy a musel řešit některé spory v Anglii, způsobené jeho častou nepřítomností a špatným zdravím. Po nepřesvědčivých výsledcích na kontinentu se Eduard rozhodl roku 1346 k velké ofenzívě. Vylodil se v Normandii s armádou čítající 15 000 vojáků. Zahájil obléhání města Caen a vydal se na pochod severní Francií. 26. srpna se utkal s francouzským vojskem v bitva u Kresčaku, ve které přesvědčivě zvítězil. Mezitím v Anglii Vilém Zouche, arcibiskup z Yorku, zmobilizoval vojsko proti Davidovi II., který se vrátil do Skotska a v bitvě u Neville's Cross, ho porazil a zajal. Zabezpečení severní hranice podpořilo Eduardovy výpady ve Francii a zahájil obléhání Calais, které vydrželo vzdorovat téměř rok. Po smrti Ludvíka IV. v říjnu 1347, se snažil jeho syn Ludvík V. přesvědčit Eduarda aby se postavil proti novému králi Karlu IV., ale Eduard se v květnu 1348 rozhodl neucházet o německou korunu. Roku 1348 zasáhla Evropu morová nákaza, která zahubila asi třetinu obyvatel Anglie. To znamenalo zastavení vojenského tažení. Mor způsobil velký nárůst ceny pracovní síly, ale země se z této katastrofy vzpamatovala relativně rychle. Roku 1356 Eduardův dosáhl nejstarší Eduardův syn Eduard velkého vítězství v bitvě u Poitiers. Anglické vojsko, které se střetlo s francouzskou přesilou, v této bitvě nejen zvítězilo, ale podařilo se mu i zajmout francouzského krále Jana II. Po tomto vítězství získala Anglie ve Francii velká území a francouzský král byl vězněn v Anglii a francouzská centrální vláda téměř zkolabovala. I když tažení z roku 1359 bylo úspěšné, nevedlo k celkovému vítězství a Eduard souhlasil s ujednáním z Brétigny, které sice uznávalo Eduardův nárok na francouzský trůn, ale zároveň zůstala správa Francie nezávislá.

Eduard z Woodstocku (15. červen 1330 - 8. červen 1376), princ z Walesu a také známý jako Černý princ, byl nejstarší syn anglického krále Eduarda III. a jeho ženy Filipy a otcem krále Richarda II. Eduard jako výjimečný vojenský velitel a oblíbená osobnost již za svého života, zemřel rok před smrtí svého otce a tak se nikdy nestal vládnoucím králem. Následníkem na anglickém trůnu se tak stal jeho syn Richard.

Eduard se narodil roku 1330 ve Woodstockém paláci v Oxfordshire. Roku 1333 byl jmenován hrabětem z Chesteru, roku 1337 vévodou z Cornwallu (byl jmenován prvním vévodou poté co tento titul ustanovil jeho otec pro významné šlechtice blízké královskému dvoru) a roku 1343 i princem z Walesu. Byl regentem v letech 1339, 1340 a 1342 v době kdy byl jeho otec na válečném tažení. Navštěvoval každé jednání královské rady a roku 1337 vedl jednání s papežem o válce. Eduard se chtěl oženit se svou sestřenicí Janou, hraběnkou z Kentu, se kterou vyrůstal. Poté co obdržel souhlas papeže Innocence VI. se s ní 10. října 1361 na Windsorském hradu oženil. Tento sňatek nebyl přijímán s nadšením, protože se předpokládalo, že králův syn se ožení s ohledem na vytvoření aliance se zahraniční mocností. V době kdy byl v Anglii, byl jeho hlavním sídlem Wallingfordský hrad v nynějším Oxfordshire. Sloužil jako královský vyslanec v Akvitánii, kde on a jeho žena vytvořili dvůr, který byl považován za jeden z nejnádhernějších té doby. Tento dvůr byl také útočištěm některých vyhnaných panovníků, například Pedra Kastilského. Ten, svržen svým nelegitimním bratrem, nabídl Eduardovi hrabství Biscany, pokud mu pomůže dobýt zpět jeho trůn. Eduard zvítězil v bitvě u Najery, kde porazil spojené francouzské a španělské vojsko. V té době se stal otcem dvou synů – Eduarda a Richarda, často také zvaného Richarda z Bordeaux, který se později stál anglickým králem. Eduard se vrátil do Anglie v lednu 1371 a zemřel o několik let později po dlouhé a vážné nemoci.

Filip VI. Francouzský (1293 - 22. srpen 1350 Coulombs) byl od roku 1325 hrabě z Valois, od února 1328 regent Francie a Navarry, od dubna téhož roku francouzský král, první panovník z dynastie Valois. Za jeho vlády vypukla stoletá válka.

ÚČASTNÍCI STŘETNUTÍ -

Jan Lucemburský (10. srpna 1296 – 26. srpna 1346), známý též pod přízviskem Slepý, byl desátý český král (1310-1346, korunován 1311), hrabě lucemburský , dočasně i titulární král polský.

V posledních letech života Jana postihla dědičná oční choroba, kvůli které v roce 1339 oslepl, a jeho účast v bitvě u Kresčaku, kde bojoval na straně Francouzů, znamenala spíše dobrovolnou smrt.

Vzhledem k Janově vztahu k českým poddaným, kdy se spíše báli jeho příjezdu, protože bude následovat výběr daní, jsou zvláštní poslední slova, která jsou mu připisována: „Toho Boh dá nebude, aby český král z boje utíkal“. V bitvě, kterou lze považovat za první velkou bitvu stoleté války, zemřel ve stejný den jako o téměř sedmdesát let dříve jiný velký český král Přemysl Otakar II. Přes jeho v podstatě záporný vztah k zemi, které vládl třetinu století, se Janovi podařilo rozšířit území království, dát zvučné jméno titulu českého krále a připravit svého syna na následnictví.

Jan Lucemburský je pohřben po mnoha peripetiích v Lucemburku v katedrále Panny Marie v předsíni velkovévodské krypty.

Karel IV. (14. května 1316, Praha – 29. listopadu 1378, Praha) byl jedenáctý český král (jako Karel I. – 1346–1378), lombardský král (1355), římský král (1346–1355) a císař (1355–1378), arelatský král (1365) a hrabě lucemburský (1346 – 1353) z dynastie Lucemburků.

Karel IV., křtěný jménem Václav, se narodil jako syn Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského. Vzdělání se Karlovi dostalo na francouzském dvoře, kde byl také oženěn s první ze svých čtyř manželek Blankou z Valois. Jako český král stál u zrodu Nového Města pražského a dal zbudovat Karlův most. Roku 1348 vydal zakládací listinu Karlovy univerzity. Na jeho popud byla zhotovena Svatováclavská koruna. Zanechal po sobě několik spisů, mezi nejznámější patří autobiografie Vita Caroli.

Po náhlé smrti císaře Ludvíka Bavora 11. října 1347 ztratil Karel svého rivala. Bavorův syn Ludvík Braniborský sice v boji pokračoval, zajistil zvolení anglického krále Eduarda III. jako římského vzdorokrále, ale jeho boj byl marný. Bojovalo se u Kresčaku, kde byl Karel raněn šípem a jeho otec, český král Jan Lucemburský padl. Přesto Eduard III. brzy na říšský trůn rezignoval. Od roku 1349 byl Karel uznáván jako jediný římský panovník.

Autor LUCky.luKA 30.Listopad 2008 v 01:52 | Permalink