Bitva u Lávy 1246
Bitva u Lávy bylo ozbrojené střetnutí mezi českými zeměmi a rakouským vévodstvím.
V roce 1246 vpadlo do Rakous české vojsko pod vedením Oldřicha Korutanského, které tam bylo vysláno z důvodů "připomenutí" dohody o zasnoubení Vladislava, staršího syna českého krále Václava I., s Gertrudou Babenberskou, neteří rakouského vévody Fridricha Bojovného. Početnější české vojsko však bylo 26. ledna 1246 zaskočeno rakouskými silami a v poli poraženo.
Líčení průběhu bitvy a jejích následků zabírá značnou část knihy Fürstenbuch od vídeňského měšťana Janse Enikela. Dochoval se tak podrobný popis některých předáků českého vojska Oldřicha III. Korutanského, Kadolda a Siegfrieda Sirotků, Voka z Rožmberka, Smila z Lichtenburka a Miloty z Dědic.
Oldřich III. Sponheimský (asi 1220 -27. říjen 1269) byl korutanský a kraňský vévoda, prvorozený syn korutanského vévody Bernarda II. a Judity, dcery českého krále Přemysla Otakara I. Díky strýci Václavovi byl Oldřich v rozmezí let 1237-1248 vévoda břeclavský.
V lednu roku 1246 vpadl v čele českého vojska do Rakous, aby byla "připomenuta" dohoda o zasnoubení Vladislava, staršího syna českého krále Václava I., s Gertrudou Babenberskou, neteří rakouského vévody Fridricha Bojovného. Početnější české vojsko však bylo 26. ledna 1246 u Lávy zaskočeno rakouskými silami a v poli poraženo. Ve Fürstenbuch od vídeňského měšťana Janse Enikela se dochoval podrobný popis bitvy i Oldřicha a jeho českých společníků. Roku 1248 se oženil s Anežkou, vdovou po posledním Babenberkovi Fridrichovi, která byla dědičkou Kraňska a stal se vládcem Kraňska. Manželka roku 1263 zemřela a bezdětný Oldřich se rychle oženil ještě téhož roku s Anežkou Bádenskou, dcerou Gertrudy Babenberské. Ani z tohoto manželství se nepodařilo zplodit tolik žádaného dědice a Oldřich tedy přenechal na základě smlouvy z Poděbrad svá rozsáhlá panství svému bratranci českému králi Přemyslovi a vynechal z dědictví svého mladšího nezvedeného bratra Filipa, který se jako muž církve právě nechoval.
Fridrich II. Bojovný (1210, Vídeň – 15. června 1246) byl vévoda rakouský a štýrský, poslední mužský člen babenberské dynastie.
Fridrich vedl boje především s panovníky Čech a Uher. Český král Václav I. roku 1230 vtrhl do Rakouska, jelikož Fridrich zapudil svou manželku Sofii, sestru uherské královny, přičemž Václavova matka také pocházela z Uher. Fridrich následujícího roku využil rozporu mezi Václavem a jeho bratrem, moravským markrabím Přemyslem, a v červenci 1231 vtrhl na Moravu a obsadil hrad Bítov. Rakouský vévoda ale onemocněl a odtáhl zpět do své země. Císař Fridrich II. uvrhl Fridricha Bojovného do říšské klatby (1236) a pověřil Václava vedením války s ním. Český král se zmocnil Dolních Rakous i Vídně. Diplomacie říšských knížat, obávajících se toho, že by císař ziskem Rakous příliš posílil svou moc, vedla ovšem k usmíření Václava s Fridrichem, který zaslíbil svou neteř Gertrudu Václavovu synovi Vladislavovi a jako věno odevzdal pod českou správu území Rakous severně od Dunaje. Fridrich padl roku 1246 v bitvě na Litavě proti uherskému králi Bélovi IV., čímž vymřeli Babenberkové po meči. Dědičné nároky na rakouské a štýrské vévodství uplatňovala vedle Fridrichovy neteře Gertrudy také jeho sestra Markéta Babenberská jako nejstarší příslušnice rodu Babenberků (na základě tzv. Privilegia minus z roku 1156). Bojovný vévoda je pohřben v klášteře Heiligenkreuz.
Vladislav (1227 - 3. leden 1247) byl nejstarší syn českého krále Václava I. a jeho manželky Kunhuty Štaufské, starší bratr Přemysla Otakara II. Vladislav byl moravský markrabě v letech 1246-1247 a krátce také rakouský vévoda.
Kunhuta Štaufská dala Václavovi dědice tři roky po svatbě, která se konala v roce 1224. Zhruba šest let po prvorozenci se narodil i druhý syn, Přemysl. Oba bratři pak měli ještě tři sestry. Není jasné, jestli se dcery narodily v době mezi syny, žádné zprávy o tom nemluví. Přemysl tak mohl i nemusel být dítětem nejmladším. Podle všeho byl Vladislav vychováván jako dědic trůnu, zatímco Přemysl byl určen pro církevní kariéru. Po smrti bratra Václava I., bezdětného moravského markrabího Přemysla, v roce 1239 byli synové českého krále a jeho manželky jedinými mužskými potomky přemyslovského rodu. Král Václav vedl ve třicátých letech spory se svým bratrem Přemyslem, markrabím na Moravě, i s rakouským vévodou Fridrichem Bojovným. Bratra ovšem donutil k poslušnost a co se týče rakouského vévody, císař Fridrich II. Štaufský vévodu Fridricha uvrhl do říšské klatby (1236) a pověřil Václava vedením války s ním. Český král se zmocnil Dolních Rakous i Vídně. Diplomacie říšských knížat, obávajících se toho, že by císař ziskem Rakous příliš posílil svou moc, vedla ovšem k usmíření Václava s Fridrichem. Fridrich Bojovný pak zaslíbil svou neteř Gertrudu právě prvorozenému synovi českého krále Vladislavovi. Jako věno odevzdal pod českou správu území Rakous severně od Dunaje.
Fridrich Bojovný ovšem nabídl Gertrudu, svou potenciální dědičku, přímo císaři. Václavovi slíbil pomoc uherský král Béla IV., jemuž Fridrich Bojovný odňal část území za vpádu Tatarů, a také Ota Bavorský. České vojsko sice zůstalo nepodpořeno a poraženo, Václav ovšem docílil sňatku markraběte Vladislava s Gertrudou (1246). Rakouský vévoda Fridrich téhož roku zemřel v bitvě na Litavě. Vladislav se ovšem z titulu rakouského vévody příliš dlouho neradoval, protože zemřel bez potomků už o půl roku později. Ačkoliv mu bylo teprve dvacet let, čili ve věku, kdy se běžně neumírá, žádné zprávy nenasvědčují tomu, že by jeho smrt byla nepřirozená. Vdova Gertruda se pak ještě dvakrát vdala, ani jeden z jejích manželů se ovšem v Rakousku neprosadil. Václava I. smrt jeho dědice zdrtila a postupně ztrácel v Rakousku vliv, což se nelíbilo šlechtě ani mladšímu synovi, teď už jediné naději na pokračování českého královského rodu Přemyslovců. Šlechta chtěla nahradit v úřadech Václavovy oblíbence a ctižádost mladého Přemysla, který se na Moravě stal bratrovým nástupcem, se jim jistě hodila. Uprostřed bojů mezi manželem a synem zemřela v roce 1248 i královna Kunhuta. Král ovšem nakonec vzpouru svého syna a šlechty potlačil a Přemysl se po krátkém věznění stal znovu markrabětem.
Vok I. z Rožmberka, "Woko de Rosenberch" (? - 3. června 1262 Štýrský Hradec) byl významný český šlechtic z rozrodu Vítkovců a zakladatel hradu Rožmberk, podle něhož se jeho potomstvo nadále psalo.
Vok byl synem Vítka a vnukem zakladatele Vítkovců Vítka z Prčice. Poprvé je zmiňován v listinách Václava I. z 22. června 1250 jako "Woko de Rosenberch", kde se lze dočíst nejenom o Vokovi I., ale i o rodovém sídle, tedy o Rožmberku nad Vltavou.
Milota z Dědic pocházel z významného rodu Benešoviců. Ti se ve 13. století rozdělili na pány z Bechyně, z Benešova, z Kravař, z Dubé, a z Dědic.
Milotovým otcem byl Vok z Benešova (1219-1222). Milota měl pravděpodobně 7 bratrů. Nejstarší byl Beneš ze Cvilína, dalším byl Tobiáš z Bechyně (z Benešova), pozdější pražský biskup, dále Robert, který předčasně zemřel a Ondřej, zakladatel rodu z Tvorkova. Dalšími bratry pravděpodobně byli Vok z Kravař a Benešova, Zbyslav (zakladatel větve ze Štráleka) a Jan (zakladatel větve z Bučovic). Roku 1265 si zjednal král Přemysl Otakar II. pořádek a postavil se proti odbojné šlechtě. Milota byl zatčen společně se svým bratrem Benešem a rakouským šlechticem Otou z Meissova. Všichni byli uvězněni na hradě Veveří. Zatímco Milota byl uznán nevinným a propuštěn, zbývající dva byli popraveni. Milota se dokonce stal Přemyslovým přítelem, roku 1271 vystupoval jako svědek na mírové smlouvě s uherským králem Štěpánem V. Král ho též pověřil zemským hejtman ve Štýrsku a udělil mu funkci moravského komorníka. Milota získal na Moravě v jižní části Drahanské vrchoviny území, na nichž založil hrad Dědice. S predikátem „z Dědic“ se Milota uvádí poprvé roku 1278.
Smil z Lichtenburka (1220 - 1269) byl zakladatel rodu Lichtenburků (rozrod Ronovců) a významný šlechtic poloviny 13. století.
Smil měl jako první z českých šlechticů vlastní kancelář a vydával listiny s titulaturou „rytíř z Boží milosti“. V letech 1248-1249 při vzpouře českého panstva zůstal na straně Václava I. a aktivně se účastnil na potlačení povstání. Za věrnost byl dosazen do úřadu nejvyššího purkrabího pražského (1249-1251) a král ho pravděpodobně obdaroval územím Železných hor a přilehlých území na pomezí Čech a Moravy. Smil zde nechal zbudovat rodový hrad Lichtenburk (dnes nazývaný Lichnice) podle nějž se také začal psát. Své postavení si dokázal udržet i za panování Václavova syna Přemysla Otakara II.. Opustil sice úřad nejvyššího purkrabího, ale Přemysl ho často pověřoval diplomatickými misemi. V roce 1253 se společně s Bočkem z Obřan a Jarošem ze Slivna účastnil jednání s papežským nunciem Velaskem.
Jans Enikel († po 1302) byl rakouský básník a historik, člen významné vídeňské patricijské rodiny. Enikel se narodil v první polovině 13. století, je zaznamenaný v řadě městských dokumentů z let 1271-1302 a je tvůrcem dvou veršovaných kronik. Světová kronika (Weltchronik) vznikla po roce 1272 a obsahuje starozákonní a novozákonní příběhy o stvoření světa, antické a římské dějiny. Končí smrtí císaře Fridricha II. v roce 1250. Je tvořena téměř třiceti tisíci verši. Kniha o knížatech (Fürstenbuch) se zabývá rakouskými dějinami v rozsahu let 1025-1246. Kniha obsahuje 4258 veršů a není dokončena. Významnou část zabírá líčení česko-rakouské bitvy u Lávy. Jsou zde podrobně popsáni někteří předáci českého vojska (např. Oldřich III. Korutanský, bratři Kadold a Siegfried Sirotkové, Vok z Rožmberka, Smil z Lichtemburka, Milota z Dědic a další).
