« Domů | Výsledky NHL 2011/12 » | Libye » | Jan Rokycana » | Vysídlení Němců z Československa 1946 » | Horatio Nelson » | Postupimská konference 1945 » | Jaltská konference 1945 » | Norodom Sihamoni - Kambodža » | Royal Navy - součastnost » | Royal Navy - historie »

Bitva u Lipan 1434

Bitva u Lipan bylo střetnutí, které znamenalo zásadní obrat v husitských válkách. Porážka vojska sirotků a táboritů s konečnou platností oslabila radikální stranu kališníků a sesadila polní obce z pozice rozhodujícího politického činitele.

BITVA - V neděli 30. května 1434 proti sobě poblíž malé vesnice Lipany stanuly spojené síly radikálních husitů, to znamená táborité vedení Ondřejem Keřským a v politické rovině Prokopem Holým a sirotci Jana Čapka ze Sán na straně jedné, a koalice umírněných kališníků a katolíků pod vedením hejtmana Diviše Bořka z Miletínka, starého spolubojovníka Jana Žižky na straně druhé (dle některých pramenů vedl vojsko koalice Mikuláš Krchlebec z Krchleb, purkrabí na Zvíkově). Početní stav obou vojsk není znám, ale podle odhadů založených na známém a relativně přesném počtu zúčastněných vozů se zdá, že vojsko husitské levice bylo poněkud početně slabší; pro výsledek bitvy mohl být rozhodující především menší počet jezdců. Utrakvisticko-katolická aliance měla na své straně asi 12–13 000 pěších a snad 1200 jízdních bojovníků; radikálové disponovali asi 10 000 pěšími a 700 jezdci. Obě strany používaly klasickou husitskou taktiku a výzbroj.

Radikální strana, poté co se dozvěděla, že proti ní táhne od Českého Brodu nepřítel, zaujala výhodné postavení na návrší jihozápadně od Lipan a uzavřela se ve vozové hradbě. S dostatkem zásob si mohla dovolit přenechat aktivitu na svém protivníkovi. Výsledkem měl být buď rozpad utrakvisticko-katolické strany, která by se váháním pravděpodobně oslabila, nebo její generální útok, ovšem za velmi nevýhodných podmínek. Velitelé umírněných si tohoto byli vědomi (na místě svých nepřátel by nepochybně zvolili stejný postup) a poté, co ztroskotala poslední snaha o smírnou dohodu (předáci obou stran se tři dny před začátkem bitvy sešli ve snaze se dohodnout, ale rozdílnost názorů se ukázala jako příliš velká), se obě vojska připravila k bitvě.

Průběh bitvy samotné byl rekonstruován naposledy historiky Petrem Klučinou a Petrem Čornejem, soudobé prameny k jejímu průběhu sice existují, ale nemohou být ve své útržkovitosti a subjektivnosti považované za spolehlivé. V současnosti je jako nejpravděpodobnější přijímán Čornejův výklad průběhu bitvy. Protože nebylo v možnostech koaličního vojska dobýt vozovou hradbu radikálů přímým útokem, rozhodli se hejtmani použít úskoku. Diviš Bořek z Miletínka skryl jízdu v dolince poblíž vozové hradby nepřítele, zatímco vozový šik, kterému velel Jan Černín, se začal přibližovat k opevnění radikálů. Když se šik ocitl v dostřelu od vozové hradby, opravdu několikrát vystřelili z děl, ale pak se vozy stočily na sever a předstíraly ústup směrem k Českému Brodu. Tento překvapivý ústupový manévr pravděpodobně v táboře radikálů vyvolal euforii, pod jejímž vlivem byla otevřena vozová hradba a jejich jízda i pěší začali pronásledovat ustupující vozy. V okamžiku, kdy se radikálové dostali do dostatečné vzdálenosti od svého opevnění, začaly se vozy otáčet a ústup se změnil v útok. Zároveň na otevřenou vozovou hradbu zaútočil dosud skrytý jízdní oddíl (v jeho řadách byli např. Mikuláš z Landštejna na Borotíně, Arnošt z Lestkova, Petr z Janovic na Vysokém Chlumci, Jan Malovec z Pacova) s úkolem udržet ji otevřenou, dokud nepřijdou na pomoc pěší bojovníci z vozového šiku. Bitva se brzy změnila pouze v pobíjení bojovníků radikální strany, na vozech padl i Prokop Holý a Prokůpek. Rychle se v situaci na bojišti naopak dokázali zorientovat Jan Čapek ze Sán a Ondřej Keřský, kterým se podařilo s dalšími jezdci bezpečně uniknout do Kolína. Útěk z bojiště vynesl sirotčímu veliteli již u některých mladších kronikářů (Pavel Žídek, Václav Březan, Tomáš Pešina z Čechorodu, Jiří Kruger-Crugerius, Bohuslav Balbín) a později i některých historiků punc zrádce a zbabělce. Většina historiků zabývajících se primárně vojenstvím s tím ale nesouhlasí. Podle nich bylo jeho rozhodnutí pragmatické a správné, v dané chvíli byla bitva již tak jako tak ztracena a Jan Čapek ze Sán udělal to, co bylo jeho povinností – nemohl-li už zvítězit a zachránit všechny své spolubojovníky, zachránil alespoň ty, které mohl.

VÝSLEDEK A DŮSLEDEK BITVY - Bitva skončila rozhodným vítězstvím utrakvisticko-katolické aliance. Přestože vítězové zlikvidovali drtivou většinu zajatců (na 700 zajatých sirotků a táboritů bylo upáleno ve stodolách u Českého Brodu; pravděpodobně se jednalo především o tzv. kasalické) a na bojišti padlo množství radikálů, nebyla polní vojska plně zničena (ještě na počátku 1437 táboři disponovali 4500 muži). Oba svazy (sirotčí i táborský) ovšem byly zásadně oslabeny v politické rovině a nadále nedokázaly výrazně ovlivňovat politický vývoj českých zemí. Tato skutečnost umožnila konečnou dohodu se Zikmundem Lucemburským a legáty basilejského koncilu a v dlouhodobém horizontu ukončení válečného stavu na území českého státu. Část bojovníků radikálních svazů se připojila k umírněným kališníkům, část odešla do zahraničí za kariérou žádaných žoldnéřů. A část zůstala a stále vzdorovala - například Jan Roháč z Dubé.

HISTORICKÁ PAMĚT - Bitva u Lipan byla již svými současníky vnímána jako historický zlom a toto povědomí o její důležitosti se v průběhu dalších staletí jen posilovalo. V nacionálně vypjatém 19. století, kdy se husitská epocha stala jedním z nejvýrazněji přehodnocovaných období českých dějin v historické obci (a jejím vlivem i v povědomí veřejnosti), se chápala již jako jeden ze zásadních mezníků vývoje českého státu (jako byla např. chápána i bitva na Bílé hoře). Výrazem tohoto přesvědčení se stalo v roce 1881 vztyčení pamětní mohyly Prokopa Holého na návrší u Lipan, o několik let později (1896) vzniklo v Českém Brodě Podlipanské muzeum. Po mnoho let od roku 1870 každoročně v den výročí bitvy směřovaly na bitevní pole pamětní průvody lidu. Husitské hnutí a také i lipanská bitva a její protagonisté se stala vděčným námětem historizujících děl mnoha českých umělců v 19. století, ale i v 20. století (Mikoláš Aleš, Josef Matyáš Trenkwald, Václav Levý, Luděk Marold, Svatopluk Čech, Jaroslav Vrchlický, Ivan Klicpera, František Hrouda).

Battle of Lipany memorial.jpg

Šlechta bojující na straně kališnicko-katolické aliance -

  • Diviš Bořek z Miletínka
  • Zdeněk Drška
  • Jan Švihovský z Rýzmberka
  • Jan ze Švamberka
  • Jan Švihovský z Gutštejna
  • Burian Švihovský z Gutštejna
  • Protiva ze Svojšína
  • Hádek z Paběnic
  • Humprecht z Kočova
  • snad Jindřich z Plavna
  • snad Vilém Švihovský z Rýzmberka
  • snad Ondřej ze Štampachu
  • Boreš z Oseka
  • Přibík z Klenového
  • Aleš ze Žeberka
  • Vilém z Jaroslavic
  • Kuneš Tluksa z Buřenic
  • snad Petr Zmrzlík ze Svojšína
  • Beneš z Myšlína
  • Beneš z Dubé
  • Václav z Brloha
  • Jakoubek z Božejova
  • Menhart z Hradce
  • snad Václav Struch z Chlumku
  • Hynek Ptáček z Pirkštejna
  • Aleš Vřešťovský
  • Jiří z Poděbrad
  • Šlechta bojující na straně radikálů -

  • Jindřich Velíšský z Vartenberka
  • Jan Čapek ze Sán
  • Jan Roháč z Dubé
  • Jan Kolda ze Žampachu
  • Tábor Sezima Zajímač z Kunštátu
  • Jan z Bergova
  • Diviš Bořek z Miletínka († 1437) byl husitský polní hejtman činný zejména ve Východních a Středních Čechách. Původně radikál a blízký spolubojovník Žižky, posléze přešel na umírněnou stranu a stal se odpůrcem radikálů (Žižky i jeho nástupců).

    V roce 1421 po dobytí blízkého kláštera v Opatovicích nad Labem přestavěl menší hrad na Kunětickém vršku, který byl pojmenován Kunětická hora. V červnu a červenci roku 1423 vedl spolu s Bedřichem ze Strážnice první větší útok na Moravu, kde společně porazili vojska olomouckého biskupa Jana XII. Železného a knížete opavského Přemka a získali značnou kořist. Jeho úspěch však netrval dlouho, neboť krátce po návratu do Čech ho v bitvě u Strážnice poblíž Hradce Králové porazil Jan Žižka ve vůbec prvním střetnutí mezi dvěma husitskými vojsky. Roku 1427 jakožto hejtman husitského Kolína podporoval umírněné kališníky a hostil jejich delegaci, která se dohodla na nečekaném přepadení a dobytí Prahy. Plán však byl prozrazen, útočící oddíl zmasakrován a v září 1427 přitáhl ke Kolínu Prokop Holý a město oblehl. Diviš Bořek z Miletínka bránil město po tři měsíce, než jej vzpoury městské chudiny sympatizující s radikály donutily uzavřít příměří a vydat město výměnou za svůj volný odchod. V následujících letech se stával vůdčí postavou umírněné strany, což ho nakonec přivedlo do čela spojených vojsk umírněných katolíků a kališníků, s nimiž 30. května 1434 v bitvě u Lipan rozdrtil spojené síly Sirotků a Táboritů. Jeho účast v husitských válkách mu přinesla obrovský majetek, stal se nejbohatším šlechticem východních Čech. Po jeho smrti roku 1437 však bylo jeho dědictví rozděleno mezi jeho syny a postupně se rozpadlo.

    Jan Čapek ze Sán († po 1445) byl husitský polní hejtman a vrchní hejtman polního vojska sirotků v letech 14311434. V jejich čele se zúčastnil mnoha bitev a jízd, které však nedopadly vždy nejlépe.

    Jan Čapek ze Sán byl považován za velmi schopného polního hejtmana a jednoho z vůdců husitských radikálů. Jeho schopnosti však byly poněkud znehodnoceny jeho osobními vlastnostmi, z nichž asi nejvýraznější byly popudlivost, panovačnost, zbrklost a přehnané sebevědomí. Byl dvakrát ženat. Dceru Žofii z prvního manželství provdal za známého husitského vojevůdce, Jana Talafúsa z Ostrova. Jan Čapek zemřel kolem roku 1452. Jeho druhou manželkou byla Hedvika Petřvaldská, vdova po Janu z Kateřinic (obec nedaleko Hukvald). Svatba proběhla kolem roku 1445. Synové jmenované Hedviky, Jiřík a Mikoláš, pocházeli z jejího prvního manželství. V roce 1427 vytáhl v čele velkého uskupení sirotčích vojsk do Slezska, byl však Slezany poražen u Náchoda a musel se vrátit. V roce 1431 vytáhl v čele sirotků a společně s tábority na Slovensko. Výprava byla zpočátku velmi úspěšná, ale navzdory původnímu očekávání se protáhla. Proto táborité odtáhli domů, zatímco sirotci pokračovali v tažení jižním Slovenskem. Podařilo se jim získat mnoho kořisti, ale při návratu bylo vojsko s vrchovatě naloženými vozy zaskočeno při přechodu Váhu uherskou jízdou. Bojovníci v pochodovém útvaru nestačili dostatečně uzavřít vozovou hradbu a Uhři pronikli dovnitř jejich útvaru. Jan Čapek ze Sán utrpěl zdrcující porážku, jednu z největších, která husity potkala. Ztratil veškerou kořist, vozy i pěchotu, zachránila se pouze jízda. U Váhu zahynuly více než dvě třetiny jeho bojovníků. Naproti tomu skvělým vítězstvím skočila spanilá jízda, kterou vedl Jan Čapek ze Sán v roce 1433 na pomoc Polákům proti Řádu německých rytířů a která měla husitům zabezpečit polské spojenectví. Čeští bojovníci při ní dorazili až k Baltu. Polský král pak Čapkovi daroval za jeho pomoc velblouda, kterého si hejtman přivedl na obléhání katolické Plzně. Plzeňští obránci mu však vzápětí nato provedli velmi potupný žertík, když se při nečekaném výpadu zvířete zmocnili a odvedli si je do města. Tuto epizodu dodnes připomíná vyobrazení velblouda na plzeňském městském znaku. V roce 1434 vedl Čapek v bitvě u Lipan jízdu spojených sil radikálních husitů proti koalici umírněných husitů a katolíků. V této bitvě utrpěli radikálové zdrcující porážku, zachránila se pouze jízda. Někteří historici vyčítají Janu Čapkovi ze Sán, že svým jednáním způsobil, že někteří představitelé sirotků bojovali na straně panské koalice a že on sám předčasným útěkem zradil své bratry a zavinil tak jejich porážku. Z toho mála, co víme o průběhu bitvy u Lipan, se však zdá být zřejmé, že bitva již byla ztracena a setrvání jízdy na bojišti by vedlo pouze k jejímu zničení. Po porážce u Lipan a rozpuštění sirotčích polních vojsk opustil Jan Čapek ze Sán území Čech a vstoupil do služeb polského krále. Poslední záznamy o něm pocházejí z roku 1445.

    O autorovi

    • Jméno LUCky.luKA
    • Region Karlovarský kraj
    Můj profil