Bitva u Lomnice 1618.
- Bitva u Lomnice byla bitvou třicetileté války. Střetla se v ní česká armáda a Habsburská armáda.
Pozadí - po smrti římského krále Matyáše propukly v Českých zemích plně rozpory mezi protestanty a katolíky, což vyvrcholilo 23. května 1618 Pražskou defenestrací, čímž začala Třicetiletá válka. Poté si České stavy zvolily za krále kurfiřta Fridricha Falckého místo Ferdinanda Štýrského. Ferdinand se rozhodl, že stavovské povstání potlačí silou za pomoci Katolické ligy. Situaci katolíkům zlehčilo to, že moravské stavy povolily císařské armádě přechod přes jejich území, a ti pak s armádou, jež čítala více než 10 000 mužů vpadli do Čech přes Znojmo a Jihlavu, ale v bitvě u Čáslavi utrpěli porážku a později se od ní stáhli. Poté byla jejich armáda oslabována nemocemi a drobnými střety. Císařští prchali od Jindřichova Hradce, ale překážkou byla rozvodněná řeka Lužnice, do brodů se s těžkými děly a municí neodvážili, proto namířili k jedinému mostu v Dráchově. Potom po levém břehu Lužnice prchali k jihu. 9. listopadu se nakonec střetli s Českou armádou u Lomnice nad Lužnicí. Na návrší mezi obcemi Dunajovice a Horní Slověnice, v prostoru mezi dnešní silnicí III. třídy (spojující obce Dunajovice a Horní Slověnice) a II.třídy (spojující město Lomnice nad Lužnicí a obec Horní Slověnice).
Bitva - Císařský generál Buquoy prchal s císařským vojskem kolem severního břehu rybníka Koclířova. Ráno byl dostižen českým stavovským vojskem. Zaujal postavení na hrázi rybníka Dvořiště. Ta byla kolem odpoledne nakonec dobyta. Ustupoval dále na cestu, přes brod Miletínského potoka, do Lišova právě přes ono návrší u Dunajovic kde došlo k hlavnímu střetu, při němž se obě armády hlavně ostřelovaly. Bitva skončila s příchodem tmy, kdy se Buquoy odpoutal od české armády a ustoupil do Budějovic. Navíc ho Thurn nepronásledoval, neboť to považoval za riskantní a další den se uchýlil do Lišova.
Následky - Odhadovalo se, že v bitvě u Lomnice zahynulo na 1.800 vojáků, císařských asi 1 500 a stavovských asi 200 (české ztráty byly možná zmenšeny), z nichž značnou část měli na svědomí lidé z okolních vesnic, kteří ráno raněné vojáky, bez ohledu na národnost, jednoduše olupovali a dobíjeli. Taková to byla doba. Procházející vojska nemilosrdně vesnice rabovala a pálila. Kdo neutekl do lesů a bažin jen těžko vyvázl živý. Proto ani vesničané se zajatými raněnými vojáky nejednali v "rukavičkách.". „Vítězství“ v bitvě sice zatím zabránilo okupaci Prahy, ale nebylo využito a tak císařští dostali možnost zůstat v Čechách, což způsobilo Stavům značné problémy.
- Hrabě Jindřich Matyáš Thurn (německy Heinrich Matthias von Thurn, italsky Enrico Maffeo della Torre, finsky Henrikki Matias Thurn) (24. února 1567 na hradě v Lipnici – 26. ledna 1640 na zámku Pernava, Livonsko) byl jeden z vůdčích stavů českého protihabsburského odboje za třicetileté války. Inicioval druhou pražskou defenestraci z roku 1618. Pocházel z větve Thurn-Valsassina.
Mládí - narodil se Františku Thurnovi a jeho druhé ženě Barboře Šlikové 24. února 1567 na hradě v Lipnici v Čechách jako v pořadí pátý syn. Jeho rodiče byli protestanti, ale po otcově smrti v roce 1586 se Jindřich Matyáš dostal do výchovy svého strýce Jana Ambrože, horlivého katolíka, který ho vychovával v Kraňsku. Zde se mluvilo především německy, italsky a slovinsky, což způsobilo, že se Jindřich nikdy nenaučil dobře česky. Navzdory katolické výchově se z Jindřicha stal horlivý protestant.
Záhy se stal rakouským diplomatem a při této práci navštívil Istanbul, Sýrii, Egypt a Jeruzalém. Od roku 1592 se začal angažovat v císařské armádě bojující v Uhrách proti Turkům. V těchto bojích získal hodnost plukovníka u jízdy a od armády odešel ověnčen titulem válečný rada.
Český pán - za majetky získané dědictvím a sňatkem si koupil panství Veliš v roce 1605. I přesto, že českým jazykem nevládl, byl přijat mezi české stavy, rychle si získal vůdčí postavení a v roce 1609 se výrazně zapojil do bojů o Majestát na náboženskou svobodu, vydaný později Rudolfem II. O několik let později, v roce 1611, se postavil do čela stavovské armády vedené proti pasovským vojskům biskupa Leopolda.
Po smrti krále Rudolfa získal ve službách krále Matyáše další statky a tituly, jako například karlštejnský purkrabí, o tento titul přišel v roce 1617 při odmítnutí Ferdinanda II. jako českého krále. Za svoje věrné služby protestantskému vyznání čeští stavové udělili Jindřichu Matyášovi titul evangelického defenzora. V roce 1618 byl svolán další stavovský sněm (protizákonný) a Jindřich Matyáš opět vedl ohnivou řeč proti Ferdinandu Štýrskému. Tento spor se vyhrotil 23. května, kdy rozhořčený dav pod vedením Thurna a Václava Budovce z Budova vtrhl na Pražský hrad a vyhodil dva přítomné místodržící.
Za třicetileté války - ač v této době nebyly ještě zřejmé dopady pražské defenestrace, dnes se o ní říká, že stála na počátku třicetileté války. Po nastolení stavovské vlády v Čechách byl jmenován generállajtnantem (což byla druhá nejvyšší hodnost podřízená polnímu maršálovi, přičemž maršálskou hodností byl pověřen Linhart Colona z Felsu) českého vojska spolu s Jiřím Fridrichem Hohenlohe, což způsobilo, že měla armáda dvě dosti autonomní velení. V čele armády bojoval především v jižních Čechách, kde na císařském generálu Karlu Buquoyovi dobyl Český Krumlov, a několikrát se mu podařilo přitáhnout k Vídni. Až později, po zvolení Fridricha králem, byl zvolen za vrchního velitele kníže Kristián Anhaltský. Později, 1. května 1620, byl ještě Jindřich Matyáš jmenován vrchním velitelem stavovské armády v Čechách. Po bitvě na Bílé hoře, aby unikl jistému trestu, odešel Thurn spolu s několika dalšími pány a Fridrichem Falckým z Čech .
V zahraničí se až do své smrti snažil získávat přízeň všemožných nepřátel Habsburků. Při tomto počínání bojoval v bitvách na straně Fridricha Falckého, Gabriela Betlena, Benátské republiky, Dánska a Švédska. Později se snažil přesvědčit Albrechta z Valdštejna, aby změnil stranu a stal se českým králem; - tento plán byl zmařen po Valdštejnově smrti v Chebu. Na sklonku života Thurn nazřel, že žádnému z jeho spojenců nikdy nešlo o dobro českých stavů, ale o vlastní zájmy. Zemřel ve věku sedmdesáti tří let 26. ledna 1640 v Livonsku (dnešní Estonsko).
- Karel Bonaventura hrabě Buquoy [čti: bykoá] (francouzsky: Charles Bonaventure de Longueval comte de Bucquoy, německy: Karl Bonaventura Graf von Buquoy) - (9. ledna 1571 – 10. července 1621) byl velitel císařských vojsk na počátku třicetileté války.
Původ - narodil se 9. ledna 1571 v severní Francii, v Arrasu (oblast Artois). Jeho předkové pocházeli z Francie a jižní Belgie (Valonsko). V roce 1606 se oženil s Marií Magdalenou hraběnkou de Biglia s níž měl syna Karla Alberta. Válečné vzdělání získal ve Francii a Španělsku Buquoyové byli původně zemanským rodem a psali se „de Longueval“ (Longueval = vesnice v Picardii, kde měli tvrz). 20. června 1580, po povýšení do stavu hrabat, se začali psát „de Bucquoy“. Linie Karla Bonaventury, která se po roce 1618 usadila v Čechách ono písmeno „c“ vypouštěla a někdy místo „y“ používala „i“, aby se mohla odlišovat od linie francouzské a belgické.
Císařským generálem - v roce 1618 jej císař Matyáš Habsburský jmenoval velitelem císařských vojsk a poslal do Čech s úkolem „zkrotit rebelii“ českých stavů. V Čechách zvítězil Buquoy v několika důležitých bitvách třicetileté války: Jedním z mezníků konfliktu byla bitva u Záblatí (na Prachaticku), kde Buquoy 10. června 1619 zvítězil nad protestantskými vojsky vedenými hrabětem Petrem Arnoštem Mansfeldem (1580–1626). Dne 4. listopadu 1620 byl choulostivě zraněn průstřelem obou stehen, kulka se dokonce „oudu přirozeného dotkla.“ Vzhledem k zranění předal velení císařské armády Rudolfu Tiefenbachovi před bitvou na Bílé hoře, která se odehrála dne 8. listopadu 1620. Bitvy vlastní se zúčastnil pouze jako pozorovatel, v průběhu jen jednou nasedl na koně aby pomohl svému vojsku, když se začalo stavovskému vojsku dařit, ale než dojel na bojiště bylo nebezpečí zažehnáno.
Odměna - za jeho vynikající služby a finanční půjčku mu císař Ferdinand II. daroval některá protestantská panství. Např. Nové Hrady (na Českobudějovicku), Rožmberk a Libějovice u Vodňan, tvrz Cukenštejn a další. Po vzniku ČSR byly některé z nich pozemkovou reformou po roce 1918 konfiskovány a staly se tzv. „zbytkovými statky“. Ostatní majetek zůstal v držení rodu až do roku 1945. V době II. světové války byli novohradští Buquoyové aktivními nacisty a v roce 1945 postihly jejich majetek tzv. „Benešovy dekrety“.
Karel Bonaventura Buquoy padl 17. července 1621 během obléhání pevnosti Nové Zámky na jihozápadním Slovensku. Toho dne chtěli císařští vojáci sklidit pšenici z okolních polí a ochranu žencům zajišťoval Buquoy pomocí 1200 jezdců a 300 pěšáků. Z pevnosti proti nim vyrazil oddíl asi 1200 jezdců vedených Štefanem Horváthem a císařští vojáci byli rozprášeni. Samotný generál padl do zajetí. V jednom okamžiku se zdálo, že by císařští vojáci s pomocí posil z tábora mohli získat na bojišti znovu převahu a zajatce osvobodit. Proto ho dva hajdúsi, který ho střežili, zabili.
- K obléhání Plzně došlo na počátku třicetileté války, nedlouho po druhé pražské defenestraci v roce 1618.
Obléhání byla vůbec první významná bitva české revolty, v které protestanti pod vedením generála Mansfelda oblehli velmi dobře opevněné město Plzeň. Plzeň nakonec padla do rukou protestantů.
Předcházející události - 23. května roku 1618 došlo k druhé pražské defenestraci a byla zpochybněna reálná moc korunovaného krále Ferdinanda II., když byli vyhozeni dva císařští místodržící z oken Pražského hradu. Poté se generállajtnantem českého vojska stal Jindřich Matyáš Thurn. Další vysoký důstojník, který pracoval pro české stavy, byl Petr Arnošt Mansfeld, který byl jmenován generálem dělostřelectva a který disponoval se svoji armádou, placenou z peněz Savojska a Benátské republiky.
Mezitím začali země Koruny české opouštět katoličtí šlechtici a duchovní, kteří se obávali persekucí. Mnohá opatství a nechráněných sídel byla evakuována a katoličtí utečenci z těchto míst odcházeli převážně do Plzně, odkud chtěli utéci dále z Čech. Plzeň byla v této době dobře opevněná a v případě nouze by se dala velmi snadno bránit. Problém byl, že obránci byli špatně vyzbrojení a neměli dostatek střelného prachu pro dělostřelectvo. Z tohoto důvodu se Mansfeld rozhodl jednat dříve než by Plzni přišli na pomoc posily a oblehl ji.
V obležení - 19. září dosáhla Mansfeldova armáda Plzeňských předměstí. Obránci blokovali dvě brány a třetí byla bráněna další narychlo složenou skupinou. Protestanti byli příliš slabí na celkový útok na městskou pevnost, a proto se rozhodl nedobývat město a oblehnout ho, tedy nechat ho vyhladovět. Konečně 2. listopadu dorazilo protestantské dělostřelectvo, ale ráže ani počet děl nebyl dostatečný a ostřelování zdí mělo mizivý účinek. V této době již obráncům začaly docházet zásoby, ale oblehatelům přicházely stále nové zásoby a rekruti. Po nějakém čase se obléhatelé dočkali proražení hlavní zdi. Následovalo několik hodin bojů muže proti muži a poté již Plzeň náležela oblehatelům.
Následky - po dobytí si Mansfeld vyžádal 120 000 zlatých guldenů jako válečné reparace a dalších 47 000 florinů za to, že Plzeň nevypálí. Nicméně, nedlouho poté státy Svatá říše římská spolčené do Katolické ligy uspořádaly tažení pod vedením maršála Buquoye a Maxmiliána Bavorského do Čech, které vedlo do Prahy. I přesto, že byla tato armáda napadána armádami nově zvoleného českého krále Fridricha I., tak se dostala k Praze a porazila české stavy na Bílé hoře. Mansfeld během této klíčové bitvy zůstal ležet nečinně ve „své“ Plzni.
- Petr Ernst II. hrabě Mansfeld, nebo také Petr Arnošt Mansfeld (*1580 – 29. listopadu 1626).
Byl nelegitimní syn Petra Arnošta I. Mansfelda, byl také vojenský důstojník, který se vyznamenal během bojů třicetileté války na straně protihabsburského odboje především v období česko-rakouské války.
Mládí - Petr Arnošt pocházel z rodu, který vlastnil území Mansfeld v Horním Sasku. Narodil se jako levoboček budoucímu nizozemskému místodržiteli Petru Arnoštovi I. Mansfeldovi. Většinu svého mládeneckého života prožil v paláci svého otce v Lucemburku. První vojenské zkušenosti získal při tažení v roce 1594 do Uher s císařskou armádou, kde sloužil pod svým nevlastním bratrem Karlem. Po tomto tažení se mezi lety 1601 až 1604 účastnil dobývání nizozemského Ostende pod vedením španělského generála Ambrosia Spinoli. Poté se dostal do vojska pasovského biskupa arcivévody Leopolda. V jeho službách se zúčastnil roku 1609 bojů o dědictví julišsko-clevské. Následujícího roku změnil tábor a přidal se na stranu Protestantské unie.
Během třicetileté války - v roce 1618 byl Petr Arnošt vyslán savojským vévodou Karlem Emanuelem v čele asi 2000 mužů na podporu českých stavů v boji proti Habsburkům v Českém království. Během jeho kariéry byl označen za vůbec nejschopnějšího vojevůdce v českcých službách, ale také se jeho vojsko stalo známé kvůli svým loupeživým výpadům a rabování. Podařilo se mu dobýt Plzeň, nicméně byl poražen hrabětem Buquoy v bitvě u Záblatí. Další skvrnou na jeho kariéře bylo pochybné jednání při tažení císařsko-ligistických vojsk přes Čechy a kolem Plzně 8. října 1620. V této době Petr Arnošt si nadiktoval nesplnitelné podmínky, za kterých mínil kapitulovat: požadoval povýšení do stavu říšských hrabat, místodržitelství v Lucembursku a 400 000 zlatých. Problém byl, že povýšení by musel posvětit císař ve Vídni a místodržitelství by musel udělit nizozemský místodržící Albrecht a to nejspíše s povolením španělského krále. Nakonec poněkud slevil, a za úplatek 100 000 rýnských se stal neutrálním a do bitvy na Bílé hoře se nezapojil, místo toho zůstal se svým vojskem v Plzni. Přestože by se toto jednání mohlo zdát zrádné, obvykle takto nebývá označováno ani dobovými historiky, například Pavel Skála ze Zhoře píše:
Co se hraběte z Mansfeldu tkne, on [Thurn] že o něm myslí i to praví, že jest kavalír poctivý a válečník prozřetelný, pročež aby jak nejvyšší purkrabě, tak i jiní nejvyšší úředníci zemští jeho v žádné domnění scestné nebrali a tím pokřikem obecným myslí svých nermoutili; neboť co se tu koli od téhož hraběte děje, to vše že s vůlí a vědomím Jeho Milosti královské a k dobrému jich všech od něho předevzato je.
Petr Arnošt zůstal v Plzni dokud se Fridrich Falcký nestáhl pryč z Koruny české a pak se odtud také stáhl. Ve Falci se úspěšně bránil nájezdům císařského generála Jana Tillyho. Ve Falci se spojil s Fridrichem a podařilo se mu porazit Tillyho v bitvě u Wieslochu. Poté ho Friedrich propustil ze svých služeb a Petr Arnošt se spojil s Kristiánem Brunšvickým a vstoupil do služeb Nizozemské republiky. Okolo roku 1624 navštívil třikrát Londýn, kde ho lidé vítali jako hrdinu, nejméně jednou navštívil také Paříž. Jakub I. se nejprve zdráhal poskytnou pomoc na obnovu Falce, ale později, v roce 1625, Petr Arnošt odjel z Doveru do Nizozemí se svou armádou Jakubem podpořenou. Ještě téhož roku byla třicetiletá válka obnovena založením Haagské koalice. Do čela vojsk Haagské koalice byl zvolen dánský král Kristián IV. a Petr Arnošt byl pověřen jako velitel armády Haagské koalice pro střední Evropu. Jeho vojska byla ale vzápětí poražena Valdštejnem v bitvě u Dessau.
Petr Arnošt nelenil a velmi brzo sestavil novou armádu, se kterou vtrhl do habsburských dědičných držav. Odsud byl ale Albrechtem z Valdštejna vytlačen do Uher přes Opavu, kam se navrátila část uprchlých českých stavů a organizovala zde odboj. Později, kdy už byl nucen ustoupit do Uher, doufal Mansfeld v pomoc sedmihradského vévody Gabriela Betlena. Betlen ale záhy změnil názor a v roce 1626 podepsal bratislavský mír s císařem Ferdinandem II., což donutilo Mansfelda k opuštění jeho mužů. Mansfeld se bez svého vojska vydal do Benátek, kde chtěl vyjednat spojenectví, ale když dosáhl vsi Rakovica poblíž Sarajeva náhle onemocněl a 29. listopadu 1626 vydechl naposled.
