Bitva u Marathonu 490 př.kr.
Bitva u Marathonu (12. září 490 př. n. l.) mezi Peršany a Athéňany byla výsledkem Dareiova pokusu podrobit si vojenskou mocí evropské Řecko. Skončila porážkou Peršanů a završila první fázi řecko-perských válek.
Místo: Marathon, Řecko.
Výsledek: vítězství Athén.
PERSKÁ ŘÍŠE X ATHÉNY, PLATAJE.
Velitelé: Dátis, Artafernés X Miliadés, Kallimachos.
Síly: Persie - 20 000 až 30 000 mužů X Athény - 10 000 mužů , Plataje - 600 mužů.
Ztráty: Persie - 6 400 mužů X 192 mužů.
Bitva se odehrála při pobřeží na úzké planině u Marathonu. Střetly se v ní invazní síly Peršanů ( 20 – 30 tisíc mužů ) s armádou Athén posílenou asi o 1000 Platajských ( celkem 10 - 11 tisíc mužů ). Velitelem řeckých vojsk byl Kallimachos, plán bitvy vypracoval Miltiadés. V čele Peršanů stáli Dátis a Artafernés.
Řekové, lépe vyzbrojení – měli kvalitnější zbraně i brnění, zahájili bitvu prudkým útokem. Vzdálenost mezi oběma vojsky překonali během, aby dali co nejméně času perským lučištníkům a zároveň zvýšili svou údernou sílu. V souladu s plánem přitom posílili svůj útvar na stranách šiku. Výsledek byl pro Peršany tragický. Jejich lučištníci a elitní jednotky sice zastavili a posléze zatlačili střed řecké formace, avšak křídla se pod řeckým náporem zhroutila. Když si Peršané uvědomili, že jsou obkličováni, dali se na útěk, ovšem ty nejlepší jednotky, úspěšně bojující ve středu bojiště, už uniknout nemohly a byly zmasakrovány. Peršané uprchli na lodě a pokusili se obsadit Athény, avšak athénská armáda se stihla domů vrátit včas.
Během bitvy padlo 192 Řeků a zhruba 6400 Peršanů.
Výsledek střetnutí běžel oznámit z Marathonu do Athén řecký voják jménem Feidipidés, který v cíli své cesty se slovy „Zvítězili jsme“ vyčerpáním zemřel. Po tomto exemplárním sportovním výkonu athénského vojenského posla byla pojmenována olympijská disciplína maratonský běh (maraton). Nutno dodat, že zmíněný Feidipidés měl několik dní před tímto během z Marathonu do Athén podobnou misi, a to dvakrát po 224 km (s poselstvím z Athén do Sparty a zpět), tedy celkem 448 km.
Plataje - město v Boiótii, ve středním Řecku. Bylo rivalem Théb a spojencem Atén. Poblíž města se roku 479 př. n. l. odehrála jedna z klíčových bitev řecko-perských válek, jejíž výsledek odradil Peršany od dalších velkých dobyvatelských akcí.
Miltiadés Mladší (kolem 550 př. n. l. – asi 489 př. n. l.) byl athénský vojevůdce a politik, jeden z hlavních aktérů řecko-perských válek, vítěz bitvy u Marathonu.
Svou kariéru zahájil někdy v letech 524–516 př. n. l., kdy se stal za podpory Peisitratovců tyranem thráckého Chersonésu a vystřídal tak v této funkci svého strýce Miltiada Staršího. Po potlačení iónského povstání se vrátil do Athén, kde začal organizovat obranu před očekávaným útokem vojsk perského krále Dareia I. Především díky jeho taktice nakonec Athéňané porazili Peršany roku 490 př. n. l. u Marathonu. V této bitvě nechal Miltiadés hlavní části svého vojska soustředit na křídlech a tím zůstal oslabený střed. Ten jednotky vojevůdce Dátida sice prolomily, ale obě křídla se otočila, Peršany uzavřela a Miltiadés tak bitvu vyhrál. Dodnes se někteří historikové přou o to, zda šlo o náhodu, ale podle dochovaných pramenů se zdá, že spíše nikoliv. Po svém marathonském vítězství byl Miltiadés povolán do čela námořní flotily, která měla obnovit athénský vliv v Egejském moři. Avšak při obléhání ostrova Paru byl Miltiadův útok odražen a on sám zraněn.
Po návratu do Athén jeho neúspěchu využili Alkméonovci, nařkli ho ze snahy o tyranidu a požadovali dokonce jeho smrt. Nakonec musel zaplatit „pouze“ pokutu, která byla obrovská – 50 talentů, a na následky svého zranění z Paru zemřel ve vězení. Byl pohřben na planinách u městečka Marathónu a teprve jeho syn Kimón očistil jeho památku. Úctu k Miltiadovi projevovala řada současníků, např. Feidiás či Themistoklés.
Dareios I. (staropersky Dárajavauš; kolem 550 př. n. l. – listopad 486 př. n. l.) byl perský velkokrál z rodu Achaimenovců vládnoucí v letech 522–486 př. n. l. Pocházel z mladší, Ariamnovy větve rodu, která se od hlavní linie oddělila po polovině 7. století př. n. l. Jeho otcem byl Hystaspés (Vištáspa), dědem Arsamés (Aršáma) a praprapradědem Achaimenés (Hachámaniš), zakladatel dynastie. Do dějin se Dareios zapsal hlavně jako skvělý organizátor a stavebník, méně už jako zdatný vojevůdce, i když ani v tomto ohledu nebyl zdaleka neúspěšný.
Dareios obdržel jako všichni příslušníci perské nobility odpovídající vzdělání. Jeho kariéra před nástupem na trůn není příliš známa, ví se jen, že ho král Kambýsés jmenoval svým kopiníkem a že v této funkci se zúčastnil výpravy do Egypta v roce 525 př. n. l.
V Egyptě se Dareios patrně pohyboval stále v Kambýsově blízkosti a tam ho také stejně jako ostatní dvořany zastihla zpráva, že se v centrální Persidě pozdvihl proti králi jeho bratr Smerdis, někdejší místodržitel na Východě. Výprava musela být na jaře 522 př. n. l. přerušena, aby se veškerá vojenská moc obrátila proti uzurpátorovi, o jehož aktivitách se nevědělo nic bližšího. Cestou na východ však Kambýsés nešťastnou náhodou zahynul, aniž by zanechal legitimního dědice.
Podle Hérodotova podání i perských pramenů nebyl vzbouřencem ve skutečnosti Smerdis, jehož dal Kambýsés již dříve tajně zavraždit, ale jistý mág jménem Gaumáta. Ten byl prý pravému Smerdiovi mimořádně podobný a nahrávaly mu i uvolněné poměry v jádru říše, vyvolané královou dlouholetou nepřítomností v zemi. Dareios, který spolu s jinými urychleně spěchal do vlasti, se nyní za nepříliš jasných okolností rozhodl, že proti Smerdiovi/Gaumátovi vystoupí. Pomáhalo mu přitom šest jeho druhů – Otanés (Utána), Góbryas (Gaubaruva), Intafernés (Vindafarná), Megabyxos (Bagabuchša), Hydarnés (Vidarna) a Ardumanis (Ardumaniš). Dne 29. září 522 př. n. l. pronikli všichni do pevnosti Sikajauvatiš v Médii, kam se uchýlil dvůr, přemohli stráže a mága zavraždili. Dareios se stal novým velkokrálem a přeskočil tak vlastně v následnickém pořadí svého otce i děda, kteří byli v době převratu ještě naživu. Svůj popis událostí vtělil Dareios do několika monumentálních nápisů, z nichž nejznámější se dochoval v Behistunu (je psán persky, akkadsky a elamsky). Řeckou verzi podávají především Hérodotos a Ktésiás.
Achaimenovská monarchie, kterou Dareios koncem roku 521 př. n. l. ovládl, byla rozlehlým státním útvarem, vůbec největším, jaký do té doby na Předním východě vznikl. Perské državy se táhly od Egypta a Malé Asie na Západě až k hranicím dnešního Afghánistánu a od toku Amudarji až po Perský záliv. Z dnešního pohledu by se mohlo zdát kontraproduktivní už tak těžko ovladatelný stát dále rozšiřovat. Starověké říše však ke svému „životu“ potřebovaly expanzi, protože jen tak se dal udržovat respekt vůči královské moci, poslušnost vazalů a koneckonců i „ekonomická stabilita.“ Výboje znamenaly příliv otroků z dobytých území, rozšíření obchodních kontaktů a v neposlední řadě i odměny pro vojsko a dvořany, jimiž si král vykupoval jejich loajalitu. Není tedy příliš překvapivé, že jakmile to poměry dovolily, přistoupil k výbojným tažením i Dareios.
Jeho politika byla relativně úspěšná na Východě, kde „milostí Ahura Mazdovou“ posunul perské panství až k hranicím Indie. Naproti tomu na Západě se mu podařilo dosáhnout jen dočasných nebo vůbec žádných zisků. Začalo to již tažením proti nomádským Skythům, etniku íránského původu, které obývalo kraje mezi Dunajem a Donem na dnešní Ukrajině. Dareios se proti nim vypravil kolem roku 513 př. n. l., a třebaže pronikl hluboko do jejich území, nedokázal je přimět k rozhodující bitvě. Nakonec raději odtáhl, aby se příliš nevzdálil od svých základen a zásobovacích tras. Ještě hůře dopadla konfrontace s řeckými městskými státy, která začala jako vnitroperská záležitost a skončila jako regulérní válka s bojovným sousedem říše. Prapůvod konfliktu sahá do časů Kýra Velikého, kdy Peršané ovládli mnoho řeckých osad v Malé Asii, stojících do té doby pod vlivem lýdské říše krále Kroisa. Achaimenovská správa se sice vyznačovala mírností a tolerancí, řada objektivních i subjektivních příčin však maloasijské Řeky stavěla proti novým pánům – to v letech 500/499 př. n. l. vedlo k tzv. iónskému povstání obchodních osad.
Peršané odboj potlačovali několik let, dokonce kvůli němu vystrojili zbrusu nové válečné loďstvo. Když byl konečně obnoven pořádek, Dareios se rozhodl využít příhodné chvíle a podmanit si i dosud nezávislé evropské Řecko, jehož samostatnost mohla podněcovat perské poddané k dalším revoltám. Jako záminka mu posloužil fakt, že povstání v Malé Asii podporovala dvě města v Evropě: Eretrie a Athény. Válka začala roku 492 př. n. l., kdy si vojevůdce Mardonios podmanil Thrákii a Makedonii – velká část perského loďstva však během výpravy ztroskotala u Athosu. V roce 490 př. n. l. vyrazila do boje nová expedice, vedená významným velmožem Dátidem a královým synovcem Artafernem. Při ní Peršané dobyli Eretrie a její obyvatelstvo deportovali do Elamu, střetnutí s Athéňany však pro ně dopadlo špatně – zkušený vojevůdce Miltiadés porazil a zahnal na útěk jejich vojsko u Marathonu (září 490 př. n. l.). Přestože bitva neznamenala z vojenského hlediska žádnou katastrofu, velmi posílila řecké sebevědomí, což mělo mít v budoucnu vážné následky.
Dátis (staropersky Dátiça, elamsky Datija) byl perský vojevůdce médského původu a jeden z hlavních aktérů řecko-perských válek v 5. století př. n. l. Jeho životní data nejsou přesně známa.
Dátida pověřil perský velkokrál Dareios I. roku 490 př. n. l. zvláštním úkolem: měl vést trestnou expedici proti řeckým městům v Evropě, která podporovala iónské povstání v Malé Asii. Druhým velitelem výpravy byl ustaven Dareiův synovec Artafernés, syn stejnojmenného sardského satrapy. Během plavby Egejským mořem si Dátis podrobil Rhodos a Naxos, navštívil Apollónův chrám na Délu a nakonec přistál s flotilou u řeckého pobřeží. Město Eretrie bylo vypáleno, jeho obyvatelstvo podle pozdního Platónova výkladu zotročeno. Pak se Dátis soustředil na útok proti Athéňanům, jimž chtěl znovu dosadit za vládce vyhnaného tyrana Hippia. Ale Řekové se jeho jednotkám poblíž Marathonu postavili a pod Miltiadovým vedením jim uštědřili těžkou porážku. Tím Dátidova výprava fakticky ztroskotala – o dalších osudech velitele pak prameny mlčí.
Řecké ( modrá barva ) a Perské ( červená barva ) síly v bitvě u Marathonu.
Athény hlavní město a politické, hospodářské a kulturní středisko dnešního Řecka, byly osídleny již v neolitu. Vždy byly centrem řeckého světa, řecké filozofie (Sókratés, Platón) a umění (dramata, Akropolis). Ale v roce 338 př. n. l. byly poraženy Filipem II. Makedonským. Za doby helénské jejich politický a ekonomický význam značně poklesl. Za byzantské éry byly Athény provinčním městem, v roce 267 n. l. byly vypleněny při nájezdu germánských herulů. Mnoho historiků považuje období antického Řecka za základní složku vzniku moderní civilizace. Po turecké nadvládě zaznamenalo město nový rozmach až v roce 1834, kdy se stalo hlavním městem novodobého řeckého státu.
Jednou z největších vymožeností Athén bylo, že athénští občané se mohli volně zapojovat do správ veřejných záležitostí. Dnes tento systém vlády známe pod názvem demokracie, vláda lidu. Ale na rozdíl ode dneška nesměly volit ženy a otroci. Odlišné od dnešní doby jsou také věkové hranice. V Athénách byli považováni za občany a mohli volit pouze muži starší třiceti let. Dříve mohli rozhodovat o vině či nevině obžalovaného občané. V dnešní době o tom rozhoduje soud, státní zástupce. Obviněný má právo na svého advokáta, obhájce.
Škola byla jen pro chlapce, což je v dnešních Athénách nepředstavitelné. Bylo důležité naučit se dobře hrát na hudební nástroj, protože hudba byla součástí každé slavnosti a oslavy. Hlavní předměty vyučování byly čtení, psaní a hudba. Hned vedle učebny se nacházela také palaistra, prostranství pro tělesnou výchovu. V Athénách bylo důležité umět číst, protože všechny zákony byly vytesané do kamene. Slova byla psána bez mezer a bez rozdělovacích znamének.
Děti se také učily číst díla velkých básníků, jako například Homéra. Psalo se na voskové tabulky, jejichž povrch se mohl vyhladit a znovu použít k psaní. Dívky se učily spíš pečovat o domácnost.
Athéňané považovali bohy za mocné bytosti, které lidem mohou uškodit nebo pomoci. Věřilo se, že nejvýznamnější bohové žijí na hoře Olympu na severu Řecka. Počítali k nim Dia, nejvyššího boha, Héru, jeho manželku, Afrodítu, bohyni lásky, Poseidóna, boha moře a původce zemětřesení. Bohům se obětovala zvířata nebo víno a doufalo se v jejich přízeň.
.jpg)
Athéna byla bohyní moudrosti a vítězné války. Athéňané věřili, že olivy do jejich města přinesla ona. Řada lidí věřila, že nemoci jsou způsobovány bohy a že pro jejich odvrácení jsou důležité modlitby a oběti. Města mezi sebou soutěžila, které z nich postaví větší a lépe vyzdobený chrám. Uvnitř chrámu Parthenónu v Athénách býval uložen městský poklad. Uprostřed byla socha bohyně Athény, která byla pokrytá zlatem a jejíž tvář byla ze slonoviny. Řecké chrámy byly vždy obklopeny sloupy z mramoru. Stejně jako je Pražský hrad dominantou Prahy, je Akropolis dominantou Athén. Tato pozoruhodná stavba byla pevností jak ve starověku, tak i ve středověku. Muzeum v Akropoli dnes patří mezí nejkrásnější a nejbohatší archeologické světové sbírky. Centrum antických i dnešních Athén tvoří starověká Agora, podivuhodná architektonická památka. Dříve, ještě za dob největší slávy, zde stály administrativní budovy, chrámy i soudy. Tady se nakupovalo, prodávalo, dělala se politika a pomlouvala vláda. V dnešních Athénách se už nesetkáme s podobným slepým zbožňováním a uctíváním, ale většina lidi je pravoslavného vyznání. Dodržují striktně dané církevní svátky, půst, nedělní mše atd. Také jsou nepřípustné sňatky lidí různého náboženského vyznání. Život v Athénách podléhá stále více tlakům moderního světa a přizpůsobuje se jim, a to i v otázce náboženství.
Války a povstání byly častým jevem na území dnešních Athén. Řekové byli vždy dobrými námořníky s vlastním loďstvem. K jednomu z největších athénských námořních vítězství došlo u ostrova Salamíny roku 480 př. n. l. Peršané zaútočili na Řecko s velkým loďstvem. Athéňanům se podařilo vlákat perské lodě do úžiny a zničit je. O řeckých lodích se můžeme poučit z maleb na keramice a z vyobrazení na mincích, která oslavovala námořní vítězství.
