Bitva u Markelli - 756 - první bulharská říše
Bitva u Markelli (756)
Bitva u Markelli se odehrála roku 756 mezi vojsky první bulharské říše a Byzance poblíž současného města Karnobat v jihovýchodním Bulharsku. Z této bitvy vyšli vítězně Byzantinci.
Roku 741 nastoupil na byzantský trůn císař Konstantin V., jenž se rozhodl pro vojenské vystoupení proti Bulharsku, na rozdíl od původní politiky jeho otce Leona III., který s Bulhary udržoval mír. Když v roce 755 odmítl císař platit bulharskému chánu Vinechovi dříve dohodnutý tribut, vpadli Bulhaři do Thrákie a vyplenili ji. Na to císař odpověděl vojenským tažení, přičemž část armády se na bulharské území vydala po souši a druhá část na lodích vyrazila k ústí Dunaje, které vyplenila. Mezi těmito armádami a bulharským vojskem došlo ke srážce u pevnosti Markelli, jež skončila zdrcujícím byzantským vítězstvím. Bulhaři se poté museli vzdát ročního poplatku a území na jih od Stare Planiny.
Velké Bulharsko
Velké Bulharsko byl historický státní útvar, který se rozkládal mezi řekou Dněstrem, dolním tokem Volhy a zasahoval též na Krymský poloostrov.
Původní kmeny Bulharů (Protobulhaři) byli pravděpodobně turkoaltajského původu. Původně sídlily na sever od Kavkazu, poté se postupně přesunuly zejména do oblasti kolem Azovského moře, Předkavkazí a poříčí Dněpru a Dněstru. Již ve svém původním domově se Protobulhaři rozdělily na dva kmeny – Utigury a Kutrigury. Tyto dva kmeny mezi sebou často soupeřily. V 6. století zasáhli do vývoje tohoto etnika Avaři, kteří porazili Utigury a poté společně s Kutrigury táhli dál na západ do panonské nížiny. Utrigurové poté kolem roku 570 upadli do závislosti na turkotatarském kaganátu s centrem v dnešním Turkestánu. Ten se ale po více jak deseti letech rozpadl a utrigurské kmeny se opět osamostatnily. Někdy v této době začali Utrigurové znovu zvát sami sebe původním jménem Bulhaři. Protobulharské kmeny se poté sjednocují pod vládou chána Kubrata do prvního státu známého jako Velké Bulharsko.
Kubratova vláda
Největší rozkvět zažilo Velké Bulharsko za chána Kubrata, který prožil část svého života v Byzantské říši. Zde získal řecké vzdělání a během svého pobytu přijal i křesťanskou víru. Po svém nástupu na trůn skoncoval Kubrat za pomoci Byzance s avarskou nadvládou a dokázal uhájit svojí pozici i proti tureckému kaganátu na východě. To se podařilo v letech 630 až 635 hlavně díky sjednocení protobulharských kmenů do silné aliance, která byla dost mocná na to, aby si zajistila svojí existenci bez závislosti na ostatních státech. Hlavním městem říše bylo pravděpodobně město Phanagorie na Tamanském poloostrově. Po smrti Kubrata se stal chánem nejstarší z jeho synů Batbajan.
Kuvrat
Kuvrat, také Kubrat (*? – † mezi 641 a 668) byl prabulharský vládce (chán), později i ostatních kočovníků mezi Kubaní a Azovským mořem. Za jeho vlády, po zbavení se nadvlády Avarů, či západních Turků někdy v letech 623 - 636 (pravděpodobně 632/635), se sformovala říšě Prabulharů, známá jako Velké Bulharsko, Staré Velké Bulharsko nebo Onoguria. Poprvé je jeho jméno zmíněno v byzantské kronice v souvislosti se vznikem tohoto státu. Jeho država se rozkádala od řeky Doněc na východě až na západ k řece Dněpr. Ze severu byl stát ohraničen Azovským mořem a na jihu Černým mořem. Klidné vztahy s východořímskou říší, díky které později dostal titul Imperator Heraklius, mu dovolili, aby ubránil nezávislost Velkého Bulharska od neustálých nájezdů Chazarů. Chán Kubrat umřel někdy mezi lety 641 a 668 (nejčastěji se uvádí 651 nebo 665) jako mocný a uctívaný vládce. Jeho pět synů, i když každý z nich šel vlastní cestou, ztratilo kontrolu nad Velkým Bulharskem. První syn - Bajan - zůstal v rodné zemi a velmi brzy byl poražen Chazary. Kuvratův druhý syn - Kotrag - založil vlastní stát u řek Volha a Kama. Další syn - Kuber - odešel do Makedonie, jiný syn - Alcek - se se svou skupinou Bulharů usídlil v Itaálii. Začnuté Kuvratovo dílo dokončil jeho další syn - Asparuch. U delty Dunaje založil Bulharský stát, který měl vydržet do 11. století.
Asparuch
Chán Asparuch byl prvním vládcem období první bulharské říše (681–1018). Podle byzantských zdrojů byl jedním z pěti synů chána Kuvrata, který na území dnešní Ukrajiny založil stát zvaný Velké Bulharsko. Když se Velké Bulharsko pod nátlakem Chazarů v roce 668 rozpadlo, začal si Asparuch spolu s ostatními bratry hledat místo jinde. S jistotou nemůžeme říct, jestli se Asparuch usídlil někde ještě předtím, než přišel k deltě Dunaje, kde se jeho horda usídlila v jižní Besarábii a severní Dobrudže. V roce 680 proti nomádům na hranici své říše vytáhl východořímský cisář Konstantin IV., ale Asparuchovi protobulhaři se ubránili a začali postupovat dál na Balkán. Po roce 681 se Asparuch spojil se slovanským obyvatelstvem nazývaným Severi nebo také Sedm slovanských kmenů a začal podnikat výpady do byzantské Thrákie. Konstantin IV. se rozhodl uzavřít s Asparuchem dohodu, na základě které Byzantská říše platila každoroční tribut za „ochranu“ (výpalné). To se retrospektivně považuje za uznání Bulharského (Protobulharsko-Slovanského) státu a datum jeho vzniku. Podle pozdější tradice si za hlavní město vybral Plisku v dnešním severovýchodním Bulharsku. Asparuch ve státě nesl zodpovědnost za zahraničně-politické věci a byl hlavním velitelem armády v dobách válek s Avary, kteří útočili na zem u severozápadní hranice. Co se týkalo bezpečnosti ostatních hraničních přechodů, jižní hranice byla poctivě chráněná jak Slovany, tak i Bulhary v celé její šířce – až k řece Timok. A Trákové, kteří tu před vznikem státu žili, do něj byli připojení.
První bulharská říše byl středověký bulharský stát existující v letech 681 až 1018, který na přechodnou dobu dosáhl v rámci Balkánu postavení regionální velmoci. Jeho zakladatelem se stal chán Asparuch. Po několik prvních staletí bulharská říše získávala stále silnější mezinárodní postavení, avšak to nebylo dostatečně pevné, dokud chán Boris nepřijal roku 864 křesťanství východního ritu. Aby Boris omezil vliv řeckého kléru na svém území, poskytl v Bulharsku azyl Metodějovým žákům poté, co byli vyhnáni z Velké Moravy. Největšího rozsahu dosáhla bulharská říše za knížete a posléze cara Symeona. Za vlády jeho syna Petra však již následoval úpadek. Načas dokázal obnovit postavení Bulharska car Samuel, po jeho smrti ale již Bulhaři ztráceli další a další území, až byly zbytky první bulharské říše připojeny k Byzanci. Na konci 12. století se bulharský stát opět obnovil jakožto druhá bulharská říše.
V průběhu svojí existence se říše přetvořila z obranného svazu proti vnějším nepřátelům mezi Slovany a původními turkickými Bulhary ve středověký stát s jednotnou slovanskou kulturou. Během prvních staletí se společnost v bulharské říši vývojově posunula od kmenové struktury k feudálnímu řádu, přičemž země byla rozdělena na takzvané župy neboli komitéty s vládním úředníkem (kométem, županem) v čele. Spolu se zavedením staroslověnštiny jako literárního a liturgického jazyka a s tím i hlaholice, respektive cyrilice, došlo během vlády Symeona I. k rozkvětu bulharské vzdělanosti a písemnictví.
První bulharská říše byl středověký bulharský stát existující v letech 681 až 1018, který na přechodnou dobu dosáhl v rámci Balkánu postavení regionální velmoci. Jeho zakladatelem se stal chán Asparuch, který po rozpadu Velkého Bulharska vedl kmeny kočovných Prabulharů na Balkánský poloostrov, kde spolu se slovanskými kmeny vytvořil nový státní útvar, jenž sousední mocnost, byzantská říše, roku 681 formálně uznala v mírové smlouvě. Bulharský stát v dalších letech postupně expandoval, stal se protiváhou byzantského vlivu na Balkáně a brzdou případné asimilace slovanských kmenů pod byzantskou nadvládou. Bulharští cháni během 8. století také několikrát zasáhli do vnitřní politiky Byzance; za chána Kruma došlo k velkému nárůstu bulharské moci, který se odrazil i v neúspěšném bulharském pokusu o dobytí Konstantinopole, hlavního města byzantské říše, roku 813. Krumův nástupce Omurtag vytvořil v říši již ucelenější správu založenou na systému žup pod kontrolou chánových úředníků.
Po celou dobu bulharská říše postupně sílila, avšak její mezinárodní postavení nebylo dostatečně pevné, dokud chán Boris nepřijal roku 864 křesťanství východního ritu s řečtinou jako liturgickým jazykem. Aby však Boris omezil vliv řeckého kléru na svém území, poskytl v Bulharsku azyl Metodějovým žákům poté, co byli vyhnáni z Velké Moravy; jimi propagovaná slovanská liturgie se vzápětí v Bulharsku rychle rozšířila, čímž se sice zprvu limitoval i vliv byzantské říše na bulharský stát, později se však ukázalo, že riziko spojené s tím, že některé části říše budou politicky táhnout spíše k Byzanci existuje. Tehdejší Bulharsko proto vysílalo další vzdělané církevní zástupce do vzdálenějších území říše; jednalo se o žáky Cyrila a Metoděje. Největšího rozsahu dosáhla bulharská říše za knížete a posléze cara Symeona. Za vlády jeho syna Petra však již následoval úpadek. Ke konci 10. století ovládla Bulharsko byzantská říše, i když západní části bulharského území si pod vládou komitopulů udržely nezávislost. Nejmladší z nich, Samuel, dobyl nazpět některá ztracená území a na počátku jeho vlády dosáhl bulharský stát dočasně opět pozice regionální velmoci. Po jeho smrti již Bulhaři ztráceli další a další území, až byly zbytky první bulharské říše připojeny k Byzanci. Na konci 12. století se bulharský stát opět obnovil jakožto druhá bulharská říše. V průběhu svojí existence se říše přetvořila z obranného svazu proti vnějším nepřátelům mezi Slovany a původními turkickými Bulhary ve středověký stát s jednotnou slovanskou kulturou, protože mnohem méně početní Prabulhaři, ačkoliv měli zpočátku ve státě dominantní postavení, se smísili se slovanskou populací a asimilovali se. Převážně slovanský charakter státu se projevil roku 864, když vládce říše, původně zvaný chán, přijal slovanský knížecí titul. Roku 864 zároveň Bulhaři (v té době již téměř homogenní slovanský národ) přijali křesťanství a zároveň se během prvních staletí společnost postupně vývojově posunula od kmenové struktury k feudálnímu řádu, přičemž země byla rozdělena na takzvané župy neboli komitéty s vládním úředníkem (kométem, županem) v čele. Spolu se zavedením staroslověnštiny jako literárního a liturgického jazyka a s tím i hlaholice, respektive cyrilice, došlo během vlády Symeona I. k rozkvětu bulharské vzdělanosti a písemnictví.
Volžské Bulharsko
Volžské nebo Volžsko-kamské Bulharsko bylo státem turkického kočovného etnika Bulharů (Protobulhaři), který se rozkládal od 2. poloviny 7. století až do roku 1238 kolem středního toku řeky Volhy, jižně od jejího soutoku s Kamou. Po vpádu Mongolů se stal součástí jejich chanátu Zlaté hordy.
Nejstarší bulharský stát, tzv. Velké Bulharsko, které se rozkládalo mezi Černým a Kaspickým mořem, zažilo svůj největší rozkvět v polovině 7. století za chána Kuvrata († 651 nebo 660). Po jeho smrti si však zemi i vládu rozdělilo mezi sebou jeho pět synů a takto oslabená říše se nedokázala ubránit náporu dalšího kočovného národa, Chazarů. Bulhaři, kteří se již usadili, zůstali v původních sídlech a byli Chazary podmaněni. Část kočovných bulharských kmenů odtáhla pod vedením jednoho z Kuvratových synů, chána Asparucha, na Balkán. Další se v čele s chánem Kotragem vydaly po toku řeky Volhy na sever a na jejím soutoku s Kamou vytvořily novou říši, Volžsko-kamské Bulharsko s hlavním městem Bolgar. Nový bulharský chanát zůstal sice v poplatné závislosti na Chazarech, ale to mu v dalším rozvoji nebránilo. Výhodná poloha na říční obchodní tepně umožnila Bulharům kontrolovat obchod probíhající mezi Skandinávií a ruským severem a významnými tržními místy Blízkého východu, například Derbentem na západním pobřeží Kaspického moře, Bagdádem či středoasijskou říší Chórezmem, které se povětšinou nacházely pod nadvládou Arabů. Do Bulharska, ale také k Chazarům, přicházely arabské kupecké karavany a obchodovaly zde se švédskými Varjagy. Podle svědectví, které zanechal arabský diplomat Ahmad Ibn Fadlán, bylo Volžsko-kamské Bulharsko počátkem 10. století kvetoucí zemí. Na příkaz bagdádského chalífy al-Muqtadira zprostředkovalo v roce 922 poselstvo, jehož členem byl také Ibn Fadlán, vládnoucí elitě přijetí islámu. Za vlády kyjevského knížete Svjatoslava Igoreviče (962–972/973), cele orientovaného na expanzi, došlo k přímému střetnutí Bulharů s Rusy. Poté, co Svjatoslav rozvrátil říši Chazarů, dobyl a vyraboval Bolgar. Bulhaři, kteří dosud platili tribut Chazarům, byli dočasně zpoplatněni z Kyjeva. V zimě na rozmezí let 1237-1238 napadli Volžské Bulharsko Tataři, vedení princem Bátúem. Říši rozvrátili a později ji zahrnuli do svého státu Zlaté hordy. Volžské Bulharsko se tak stalo jejich první evropskou kořiští.
Zánik Velkého Bulharska a příchod Bulharů na Balkán
V první polovině 7. století sjednotil chán Kubrat bulharské kmeny ve stepích na sever od Černého moře mezi Dněprem a Dněstrem. Po jeho smrti roku 651 se však jeho říše začala rozpadat a úpadku tohoto prvního prabulharského státu využili Chazaři, kteří vtrhli na bulharské území a část Bulharů si podrobili. Další bulharské kmeny opustily svou domovinu a odešly dále na západ. Jednu skupinu těchto kmenů vedl Kubratův syn Asparuch, který se usadil nejdříve kolem roku 660 u severního břehu delty Dunaje a o dvacet let později již na byzantském území poblíž Varny, odkud podnikal nájezdy do okolních oblastí. Asparuchovi se podařilo uzavřít dohodu se sedmi slovanskými kmeny, jež poté uznaly jeho svrchovanost, a dále rozšiřoval svojí moc. Proti Bulharům útočícím na byzantské území vytáhl byzantský císař Konstantin IV. Pogonatos. Nepokoje v Konstantinopoli však přinutily císaře tažení odvolat a při cestě zpět během bojů u řeky Tirča způsobili Bulhaři byzantské armádě značné ztráty. Asparuch pokračoval ve válce s Byzantinci až do podzimu 681, kdy byl uzavřen mír. Byzanc tím formálně uznala existenci nového státního útvaru, jež později značně ovlivnil další vývoj Slovanů na Balkánském poloostrově a zasáhl i několikrát do vývoje samotné Byzance. Boje mezi Byzancí a novým bulharským státem však nadále pokračovaly a teprve během devadesátých let 7. století se Asparuchův stát s konečnou platností etabloval.
Bulharsko v 8. století
V nadcházejících letech pokračovaly četné srážky s Byzancí, jejímž cílem bylo získat nazpět území, jež kdysi náleželo římské říši. Vztahy obou států však neměly ryze konfliktní podobu, nýbrž docházelo i k uzavírání dohod a spojenectví. Pakliže byli bulharští vládci dostatečně vlivní a mocní, mohli ovlivňovat i vývoj ve vnitřní politice byzantské říše. Po Asparuchovi roku 701 nastoupil na trůn chán Tervel, který již významněji zasáhl do byzantské vnitřní politiky. Několik let předtím sesazený císař Justinián II. uprchl z exilu na Krymu a přes chazarskou říši se dostal do Bulharska, kde si získal chánovu podporu a spolu s bulharským vojskem se vydal dobýt Konstantinopol. Bulhaři lstí pronikli do města a Justiniánovi se tak otevřela cesta k trůnu. Chán Tervel byl za svojí podporu odměněn navýšením již dříve dohodnutých poplatků, které Byzanc Bulharům odváděla, titulem caesara (v řečtině kaisar) a územními ústupky v oblasti od Filipopole (dnešního Plovdivu) až k Černému moři, zvané Zagore. Toto území již pak téměř natrvalo zůstalo součástí bulharské říše. Dobré vztahy mezi oběma panovníky však příliš dlouho nevydržely. Ve chvíli, kdy již měl Justinián situaci v říši pod kontrolou, vytáhl dobýt nazpátek ztracené území. Útok byl ovšem v bitvě poblíž města Anchiala odražen a císař tedy musel ustoupit. V říši ale proti jeho despotické vládě a teroru, ke kterému se uchyloval, opět vypuklo povstání, takže byl znovu nucen hledat pomoc u Bulharů. S menším kontingentem poskytnutým Tervelem se vydal do Malé Asie naverbovat další vojáky, avšak byl zde zabit. Následovalo období nepokojů a častého střídání císařů, čehož Tervel využil a, krom opětovných pokusů o zvýšení vlivu na byzantskou politiku, vytáhl roku 712 na Konstantinopol, jejíž předměstí vypálil a zpustošil. Válka s Byzancí skončila až o čtyři roky později, kdy byl uzavřen mír znamenající další posílení Bulharska. Spolu s mírem byly poprvé uzavřeny i obchodní dohody. Byzanc si tímto krokem pravděpodobně chtěla Bulharsko zavázat, což se ukázalo jako prozřetelné rozhodnutí o rok později, když vojska islámského chalífátu oblehla Konstantinopol. Nový císař Leon III. Syrský požádal Bulhary o pomoc a ti skutečně přišli a Byzantincům se tak podařilo s bulharskými posilami druhé arabské obležení svého hlavního města odrazit. Díky vítězství nad Araby se Bulhaři nejen zasloužili o zastavení pronikání islámu dále na západ přes Balkán, ale dostali se též do povědomí tehdejší západní Evropy. V následujících letech trval mezi Byzancí a Bulharskem mír. Pro přesnější informace o tehdejším vývoji v Bulharsku není dostatek věrohodných zpráv. Z řeckého seznamu bulharských chánů zvaného Imennik a z dalších zdrojů vyplývá, že po Tervelovi nastoupil Kormisoš a po něm Sevar. Sevar byl posledním příslušníkem dynastie Dulo, která poté vymřela. Za vlády dalšího chána Vinecha, pocházejícího z rodu Ukil, propukla roku 755 nanovo válka s Byzancí, když císař Konstantin V. přehodnotil politiku svého otce a přestal platit Bulharům poplatky. Ti následně vpadli do Thrákie, ovšem císař si na nich vymohl po odvetném tažení a vítězné bitvě u pevnosti Markelli pro Byzanc výhodný mír, kterým říše získala nazpět území na jih od pohoří Stara Planina. Když se ovšem o pár let později rozhodl podniknout novou výpravu, byl při pochodu přes Starou Planinu v bitvě ve Veregavském průsmyku se svým vojskem Bulhary poražen. Vinech ale nevyužil vítězství nad Konstantinem a raději mu nabídl mír, čímž si znepřátelil některé bulharské bojary. Ti jej následně svrhli, vládnoucí rod pobili a za nového chána zvolili Telece z dalšího bulharského rodu Ugain. Telec vytáhl proti Byzanci, kde opět zpustošil oblast Thrákie, ale jeho armáda byla v bitvě u Anchiala roku 763 poražena. V Bulharsku znovu vypuklo období nestability a k moci se dostala umírněná strana vedená Sabinem, švagrem chána Kormisoše. Špatné vnitropolitické situace, která v Bulharsku po nějakou dobu panovala, se opět pokusil využít císař Konstantinos a podnikl několik vpádů na bulharské území, tentokrát se ale omezil jen na plenění pohraničních oblastí. Velkou výpravu uspořádal až o dva roky později, avšak při vyloďování vojska velký vítr způsobil potopení několika lodí i s posádkami. Ztráty byly tak velké, že se císař rozhodl obrátit se zpět, Sabin toho využil a znovu mu nabídl mír. Mírný přístup Sabina vůči císaři vzbudil vlnu odporu, která vedla k Sabinovu sesazení a jeho útěku na byzantské území.
Přes úspěchy jedné či druhé strany nebylo možné, aby v dané situaci, jež na Balkáně v té době panovala, skončilo dlouhotrvající soupeření naprostým vítězstvím jednoho státu nad druhým. Přesto expanzivní politika bulharských chánů, opírající se o spojenecké svazky či vynucená uznání suverenity nad slovanskými kmeny mohla způsobit nevratnou ztrátu balkánských území. Byzantští císaři proto od počátku k bulharskému etniku, které se smísilo definitivně se Slovany už zhruba dvě století po jejich příchodu na Balkán, přistupovali jako k hlavní překážce obnovení svého panství na poloostrově. Na rozdíl od jednotlivých slovanských kmenů, které by bylo možno postupně donutit k poslušnosti a k placení daní, představoval bulharský stát pevnější útvar, jenž existoval jako protiváha byzantského vlivu a byl ochranou před asimilací Slovanů pod případnou byzantskou nadvládou, s nímž neměla možnost se při svých možnostech vypořádat. Stejně ovšem bylo jasné, že ani Bulhaři nejsou schopní vyvrátit celou byzantskou říši, což si uvědomovala i část bulharských vládnoucích vrstev, jejímž hlavním představitelem byl rod Ukil. Jejich protivníkem byli bojaři sdružení kolem rodu Ugain, usilující naopak o protibyzantskou politiku. Boje o moc mezi těmito dvěma stranami způsobily několikeré střídání chánů pro- či protibyzantské orientace. Z tohoto důvodu nedošlo ke zklidnění situace za krátce vládnoucích chánů Umora, Tokta a nakonec Pagana, nýbrž až za vlády dalšího chána Teleriga. Mírová smlouva uzavřená za Pagana přesto dalším konfliktům s byzantskou říší nezabránila – Konstantin se ještě několikrát neúspěšně pokusil proniknout na bulharské území. Těmto pokusům učinila konec jeho smrt uprostřed příprav na další tažení roku 775. Telerig se pokusil stát vnitřně konsolidovat. Nejdříve se úspěšně vypořádal se stoupenci smírného řešení s Byzancí, avšak po pokusu o omezení vlivu šlechty byl nucen utéci roku 777 do Konstantinopole. Nový chán Kardam, který vládl až do roku 803, využil dočasného míru s Byzancí, během kterého se mu podařilo moc bojarů omezit. Po posílení své pozice ve státě začal chán usilovat i o další expanzi, a to zejména do oblastí osídlených Slovany, jenž mohli být využiti jako spojenci k dalším bojům s byzantskou říší. V oblasti kolem řeky Strumy porazil roku 789 zdejší byzantskou posádku, což vyprovokovalo o dva roky později byzantskou odvetu – proti Kardamovi byla vypravena armáda vedená císařem Konstantinem VI. Zatímco jeho první tažení skončilo menší nerozhodnou bitvou u Adrianopole, rozhodující srážka přišla až další rok u Markelli, v níž byli Byzantinci na hlavu poraženi. Císař se zavázal k placení poplatků, ty však odváděl pouhé čtyři roky a poté platit tribut odmítl. Kardam na to pohrozil vypálením Thrákie, ale císař mu poslal pouze pytlík s koňským trusem. Konstantin poté vytáhl na novou výpravu proti Bulharům, ale ta skončila pouze uzavřením míru, aniž by se obě armády střetly.Nedlouho nato ztratil Konstantin v říši podporu a byl svojí matkou Irenou svržen z trůnu a oslepen.
Stara Planina
Stara Planina neboli Staré hory je více než 500 kilometrů dlouhé pohoří táhnoucí se středem Bulharska doslova od západu k východu. Jeho západní okraj počíná již v Srbsku, kousek od hranic s Bulharskem. Pokračuje úchvatnou centrální částí, na jejímž úpatí je Růžové údolí (Rozova dolina). Údolí růží je známé každoročním pěstováním speciálního druhu růží, z nichž se již od starověku získává růžový olej, základní substance při výrobě parfémů. Střední část Staré Planiny je také z celého táhlého pohoří nejvýše položená (nejvyšší vrchol Botev měří 2376 m. n. m.), je zde přes 24 vrcholů, z nichž některé dosahují výšek kolem 2 tis. m. n. m.). Stara Planina posléze směrem k východu klesá až k pobřeží Černého moře. Malebná údolí v centrální části pohoří včetně Údolí růží byly osídlena již starověkými Thráky, centrum mocné Thrácké říše se nacházelo u Kazanlaku, kolem něhož byly nalezeny prastaré thrácké hrobky, některé pravděpodobně ještě na své odhalení čekají. Kazanlak je rovněž turistickým centrem Údolí růží, nachází se zde mj. Muzeum pěstování růží a město má ve znaku růžový květ.
Seznam vládců Bulharska
Tento seznam zahrnuje panovníky od nejstarších dochovaných vládců Bulharska až do roku 1946, kdy byl poslední bulharský car sesazen a ze země se později stala lidová republika. Během historie nesli panovníci několik titulů, počínaje chánem (toto jméno je ještě turkického původu), poté knížetem a nakonec carem. V době Bulharského carství v 19. a 20. století bulharští panovníci používali v zahraniční politice i titul král. Krom bulharských panovníků na území Bulharska vládli i byzantští císaři a osmanští sultáni. V současné době je Bulharsko republikou s prezidentem jakožto hlavou státu.
Cháni -
Asparuch - 681/701 dynastie DULO - zakladatel Bulharského státu
- Tervel - 701/718, - ?????? - 718/738, - Sevar - 721/739
Kormisoš, - Vinech, - Telec, - Sabin, - Umor, - Toktu, - Pagan, - Telerig, - Kardam,
Krum - 803/814 dynastie Krumova. Svou vládou zanechal nesmazatelný znak v bulharské historii. Zápisy o něm hovoří, že byl energický, smělý a tvrdý vládce, a když bylo t