Bitva u Míšně 936
Bitva u Míšně byla střetem mezi českým vojskem Boleslava I. a vojskem Sasů a Durynků. Šlo o bitvu česko-saské války.
V roce 935 byl zavražděn český kníže Václav svým bratrem Boleslavem. Boleslav se poté stal českým knížetem a odmítl odvádět tribut (poplatek) východofranskému císaři. Tím začala čtrnáct let trvající války s Otou Velikým. Boleslav se brzy od svých sousedů dozvěděl že Durynkové a Sasové poslali na požadavek sousedního podkrále proti dvě armády, saskou a durynskou. Kníže nečekal a rozdělil svou armádu na dvě části. Ty poslal proti nepříteli aby ho porazili ještě než dosáhnou českých hranic.
První část vojska porazila Durynky, ale druhá část byla Sasy poražena. Sasové se po svém úspěchu věnovali rabování a shánění jídla. To se jim stalo osudným. Když na místo dorazila druhá část českého vojska, byli nepřipraveni a podle kronik pobiti do posledního. Po vítězství u Míšně Boleslav dobyl hrad sousedního podkrále a srovnal se zemí. Podle některých historiků je bitva u Míšně shodná s příběhem o Lucké válce.
Boleslav I. zvaný Ukrutný (asi 915 – 967 či 972) byl český kníže z rodu Přemyslovců v letech 935–967/972, syn Vratislava I. a Drahomíry, mladší bratr sv. Václava. Není jisté, zda Drahomíra byla matkou obou Vratislavových synů, zcela jistě ale byla matkou Boleslava.
Mezi knížetem Václavem a jeho mladším bratrem Boleslavem jistě probíhaly názorové spory, ale existují různé pohledy na to, zda se skutečně týkaly náboženství. Častější interpretace poukazuje na důslednou Václavovu politiku v procesu christianizace a upevňování křesťanství v knížectví. Tyto skutečnosti tak mohly vyvolat nesouhlasnou reakci u části českých předáků, kteří odmítli odklon od dosud tradičního uspořádání společnosti na více či méně pohanském základě. Druhá interpretace přihlíží k vnitřnímu uspořádání českého státu a částečně též k Václavovu poměru k Sasku.
Boleslav I. je českými historiky i přes bratrovraždu respektován jako energický vládce a jako jeden z nejúspěšnějších českých panovníků. Za jeho vlády se české země povznesly politicky i ekonomicky a Boleslav je často označován za skutečného zakladatele české státnosti. Záhy po převzetí moci po svém bratru knížeti Václavovi odmítl Boleslav I. odvádět tribut do říše. Důsledkem byla čtrnáctiletá válka (936–950) s králem Otou I., nástupcem Jindřicha I. Ptáčníka, ve které Boleslav dokázal porazit i proslavený merseburský pluk, sebraný z nejhorších hrdlořezů a lupičů. Úspěšnějším ale nakonec byl Ota a na konci boje byl poplatek obnoven. Ačkoliv se někdy objevují hypotézy, že Boleslav Otovi složil lenní přísahu, většina českých historiků s touto myšlenkou nesouhlasí. Římskoněmečtí panovníci by v tom případě udělovali českým knížatům jejich území v léno, což se během 10. století nikdy nestalo. Na Otově straně se pak Boleslav I. roku 955 zúčastnil bitvy na Lechu, kde byly poraženy maďarské kmeny, které se usadily v podunajské nížině. Boleslav následkem toho mohl své území rozšířit na východ.
Ota I. Veliký (23. listopadu 912 Wallhausen - 7. května 973 Memleben) byl syn Jindřicha I. Ptáčníka, vévoda saský, východofranský král, král italský a první císař Svaté říše římské.
Ota nastoupil na trůn po svém otci Jindřichu Ptáčníkovi jako východofranský král v roce 936 7. srpna 936 byl v katedrále v Cáchách korunován německým králem, přičemž korunován byl mohučským arcibiskupem, který byl hlavním arcibiskupem říše. Už na začátku vlády vyhlásil, že bude následníkem Karla Velikého, jehož poslední dědic zemřel v roce 911, přičemž jako oporu bude využívat biskupy a opaty. Ota chtěl panovat nad církví a využít její schopnost sjednocovat, aby v německých zemích založil instituci s velkou teokratickou mocí. V roce 938 se v saském městě Rammelsbergu podařilo najít stříbrnou žílu, nerostné bohatství ostatně dopomáhalo Otovi financovat všechny jeho aktivity. Začátky Otovy vlády byly poznamenané řadou povstání místních panovníků, v roce 938 Eberhard, nový bavorský vévoda, odmítl vzdát Otovi hold. Když ho Ota sesadil a dosadil na jeho místo strýce Bertholda, povstal proti Otovi Eberhard Franský spolu s některými saskými šlechtici. Snažili se Otu svrhnout a dosadit jeho staršího polorodého bratra Thankmara (syna Hatheburgy, manželky Jindřicha Ptáčníka). Revolta pokračovala i nasledujíci rok. Giselbert, lotrinský vévoda, přísahal věrnost západofranskému panovníkovi Ludvíkovi IV. a Otův mladší bratr Jindřich připravoval spolu v mohučským arcibiskupem Otovu vraždu. Povstání skončilo v roce 939 Otovým vítězstvím v bitvě u Andernachu, ve které Eberhard s Giselbertem padli. Jindřich utekl do západních Frank, kam zanedlouho vpadl Hugo Veliký s armádou na rozkaz Oty. V roce 941 došlo mezi bratry k dohodě a když Ludvík uznal svrchovanost Oty nad Lotrinskem, armáda se stáhla.
Mgft. = marka/markrabství
Hzt. = vévodství
Kgr. = království
Aby Ota zabránil dalším vzpourám, za hlavy vévodství jmenoval své rodinné příslušníky. V roce 944 věnoval Lotrinsko Konrádovi Rudému, který se oženil s Otovou dcerou Liutgardou a svého syna Liudolfa oženil s dcerou švábskeho vévody Heřmana. Heřman v roce 947 zemřel, a Liudolf po něm Švábsko zdědil. Podobně zdědil v roce 949 bavorské vévodství Jindřich.
- Durynkové (v latinských pramenech Thuringi nebo Thoringi) byli příslušníci jednoho ze západogermánských kmenů, které sídlily mezi Labem, Sálou a Krušnými horami. Na tomto území vytvořily poměrně mocnou říši, o níž jsou první zprávy v pramenech kolem roku 400. K jejímu rozmachu došlo především po pádu Hunů v polovině 5. století. Roku 531 byla říše Durynků dobyta Franky a zanikla.
- Sasové jsou germánský kmen. Proslávili se hlavně dobýváním Anglie od 5. století. Vztahuje se k nim legenda o Artušovi, který proti těmto uchvatitelům bojoval, avšak marně, jelikož Sasové si v Anglii udrželi výsadní postavení až do roku 1066, kdy byl zabit saský král Harold II. Godwinson Vilémem Dobyvatelem v bitvě u Hastingsu.
Sasové přišli poprvé na území dnešní Anglie v roce 450 na žádost britského krále Vortigerna, aby mu pomohli proti Piktům. Sasové byli skvělí válečníci, proto postupně dobyli území na jihu, východě a středu Británie, kde zakládali svá království. Bojovali hojně i mezi sebou, avšak jen dynastii Cerdikovců se podařilo posléze v 9. století sjednotit sedm území a vytvořit tak středověkou jednotnou Anglii. Jedním z prvních známých saských králů na území Británie byl Hengest, který (roku 455 založil království Kent. Ten lstí zneškodnil britské vyslance (Noc dlouhých nožů) u Stonehenge, kteří přišli vyjednávat o míru. Další anglosaský král Cerdik připlul z kontinentu do Británie roku 494 a založil roku 519 království Wessex. Byl zakladatelem rodu Cerdikovců, který vládl v Anglii až do roku 1066 a jeho členem byl i Alfréd Veliký. Gildas (zemřel 570) poprvé zavedl mezi Sasy křesťanství (oženil se s křesťankou). O této době pojednává dílo De Excidio Britonum (De Excidio Britanniae).
Saský král Northumbrie Ethelfrith chtěl dobýt roku 605 další území (bitva u Chesteru), vyvraždil královskou rodinu a hodlal se spojit s východoanglickým králem Raedwaldem. Ten však umožnil přeživšímu královskému synovi Edwinovi ujmout se trůnu. Spolu s Readwaldem pak porazili Ethelfritha (617) a spojili východní Anglii s Northumbrií a Walesem. Edwin byl zabit v bitvě roku 632, také on byl zastáncem křesťanství. Král východní Anglie Readwald je pohřben u Sutton Hoo v dřevěné lodi - nedávno to potvrdil archeologický průzkum - dle něj Sasové byli na stejné řemeslné úrovni jako Římané v době svého vrcholného rozvoje. Středověkou Anglii tvořila tzv. heptarchie - sedm království situovaných na jihu, jihovýchodě a středu Anglie. Království byla vytvořena Sasy: Northumbrie, Mercie, Kent, Východní Anglie, Essex, Sussex a Wessex. Sasové v Anglii zavedli dnešní názvosloví Sussex (South Saxons), Essex (East Saxons), Middlessex (Middle Saxons) a Wessex (West Saxons), např. Wales je odvozeno z germánského výrazu pro cizince. Tato území pak vytvořila v 9. století království, sjednotil je král Wessexu Egbert (roku 827 jmenován anglickým králem) a pod vedením Alfréda Velikého (848 - 899) vzkvétalo. Sedm království se změnilo v hrabství a dodnes tento správní systém funguje, ovšem pro celou Anglii. Vytvořili na hranicích opevněná města a dovedli se tak účinně bránit proti nájezdům Keltů a hlavně Vikingů, kteří vytvořili své území na východě Anglie (Danelaw). Království padlo až vpádem Normanů roku 1066 - bitva u Hastingsu.
