LUCky.luKA

Bitva u Pavie se odehrála 24. února 1525 a byla jednou z bitev italských válek, ve kterých bojovala Habsburská monarchie proti Francii o nadvládu nad rozdrobenými italskými provinciemi.

V této bitvě se proti sobě postavili Karel V. a František I. Karel v této době mohl počítat s podporou Svaté říše římské a jednotlivých španělských království, které sjednotil do Španělské říše. Karel nejenže v této bitvě vyhrál, ale podařilo se mu zajmout francouzského krále, který musel podepsat „madridskou dohodu“ a vzdát se mnohých území.

Před bitvou - Francie na počátku 16. století ovládala Lombardii, nicméně roku 1522 po neúspěšné bitvě u Bicocca, kde byla poražena císařskou armádou, se musela stáhnout. Jako reakci na tuto bitvu poručil francouzský král František I. svým vojskům roku 1523, aby provedli invazi zpět do Lombardie. Tato Františkova snaha byla zmařena císařskými v bitvě u Sesie. Těchto několik porážek využil velitel císařské armády Karel de Lannoy a vyslal část armády na Provence. Na druhé straně František využil zaměstnanosti císařské armády, která dobývala Marseille, a poslal část armády naproti císařským do Avignonu. A sám překročil Alpy a začal postupovat na Milán. František Milán dobyl s 33 000 muži a de Lannoy usoudil, že se svoji armádou čítajících 16 000 mužů 26. října 1524 stáhne k městu Lodi. František poté co dosadil svého milánského místodržícího, Ludvíka II. de la Tremoile, se rozhodl, že napadne Pavii, kterou v tu dobu držel císařský generál Antonio de Leyva s 9 000 muži. Toto počínání mu ale neschvalovali zkušení velitelé, kteří doporučovali napadnout stahujícího se de Lannoye.

Většina z francouzské armády dorazila k Pavii na konci října a 2. listopadu již dokončovali obklíčení města. Obránci města se postupně dostali do takové nouze, že museli být placeni z roztaveného kostelního vybavení. Soustavným ostřelováním se Františkovi podařilo prorazit zdi na několika místech, ale při útoku 21. listopadu se musel stáhnou s velkými ztrátami a proto se rozhodli obránce vyhladovět. Na počátku prosince se španělsko-císařská armáda pod vedením Huga de Moncada vylodila u Janova, aby pomohla v konfliktu, který zde probíhal mezi dvěma skupinami, jedněmi, kteří podporovali Habsburky a druhými, kteří podporovali Francouze. Španělé se museli vzdát, když byli odříznuti od námořní podpory a postaveni proti přesile Francouzů, vyslaných Františkem. Poté František podepsal tajnou dohodu s papežem Klementem VII., v které se zavázal, že mu pomůže dobýt Neapol a papež nebude pomáhat Karlovi V. František, opět zkušeným velitelům na vzdory, vyslal část své armády na jih papeži na pomoc. Tuto výpravu se snažil odříznout de Lannoy od cíle u Fiorenzuly, ale utrpěl těžké ztráty způsobené nechvalně proslulými žoldnéřskými Bande Nere pod vedením Giovanniho de’ Medici a musel se stáhnout zpět k Lodi. De’ Medici poté pokračoval k Pavii podpořit Františka se střelným prachem a lidmi. Na druhé straně bylo francouzské vojsko oslabeno o 5 000 žoldnéřů ze Švýcarska, kteří se museli vrátit do Graubünden a pomoct proti jiným loupeživým žoldnéřům.

De Lannoy byl také podpořen 15 000 lancknechty pod vedením Georga Frundsberga a mohl zahájit útok. Fernando Francesco d’Avalos odřízl komunikaci mezi Pavií a Milánem, když obsadil francouzskou pevnost v Sant’Angelu. Mezitím oddělené útvary lancknechtů postupovali na Bolgiojoso, které dobyli i přes jisté potíže, které jim připravil de’ Medici. K 2. únoru byl de Lannoy vzdálen několik kilometrů od Pavie. František přesunul většinu své armády do ležení mezi Pavii a postupující armádu, dobře opevněné pevnosti Mirabella a okolní obory. Bitvy Francouzů a obránců Pavie probíhaly téměř celý únor a de’ Medici byl zraněn a musel se stáhnout do Piacenza. František musel povolat většinu obránců Milánu k doplnění vlastních řad, nicméně ani s touto podporou nedosáhl větších úspěchů. 21. února se císařští velitelé rozhodli, vzhledem k tomu, že jim docházeli zásoby a chybně si mysleli, že nepřátel je mnohem víc, podniknout útok, který jim zachová tvář a demoralizuje Francouzskou morálku, aby je nepronásledovali při ústupu do bezpečí.

V den bitvy - Přesun ve tmě - brzo ráno 23. února se začaly císařské jednotky, usazené u východní zdi francouzského opevnění, přesouvat na sever a ve stejné chvíli začalo císařské dělostřelectvo pálit na francouzské pozice, aby odvedlo pozornost. Mezitím začali pracovat císařští technici pracovat na otevření zdi obory nedaleko vesnice San Genesio, aby tudy mohly císařské armády projít. Okolo páté hodiny ranní kolem 3 000 arkebuzerů pod vedením Fernanda Francesca d’Avalos začali postupovat přímo k pevnosti Mirabella, protože předpokládali, že zde bude francouzské velitelství. Císařská lehká jízda se rozutekla po oboře, aby zabránila Francouzům v protiakci.

Mezitím francouzská jízda pod Charlesem Tiercelinem se střetla s císařskou. Robert de la Marck se s švýcarským kopiníky začal přesouvat na pomoc Tiercelinemu a zneškodnil španělskou baterii, která se dostala do obory. Ale propásl De Vastovi arkebuzery, kteří se dostali v půl sedmé ráno k pevnosti a rychle ji získali, a padl na silnější armádu čítající 6 000 landsknechtů pod Frundsbergem. Okolo sedmé probíhaly největší střety nedaleko od původní trhliny.

Františkův protiútok - v této době již třetí část armády, těžké císařské jezdectvo pod vedením samotného de Lannoye a španělská pěchota pod d’Avalosem postupovala lesem ze západu k místu, kde ležel František. Zprvu Francouzi o tuto akci nezaznamenali, ale později francouzské dělostřelectvo uvidělo d’Avalosovi jednotky a začalo se střelbou na španělské pozice, což varovalo Františka, který okamžité vyslal vojsko, obsahující veškeré francouzské gendarmes, naproti počet slabší císařsko-španělské armádě, kterou Francouzi rozprášili. František sice náhle získal velkou převahu, ale také byl přinucen se vzdálit od velké části své pěchoty pod vedením Richarda de la Pole a Františka Lotrinského, která měla sílu okolo 5 000 mužů.

De Lannoy se stáhl se svoji jízdou a d’Avalos zůstal ve vedení. D’Avalos seskupil své jednotky do rohu lesa a vyslal posly Bourbonovi, Frundsbergovi, a De Vastovi o pomoc. Mezitím Frundsberg na hlavu porazil početně slabší švýcarské jednotky a jejich velitelé, Tiercelin a Flourance, již nebyli schopni je sehnat dohromady. Francouzi začali vyklízet pozice.

Zakončení - v 8.00 již císařští kopiníci a arkebuzeři doráželi na francouzskou jízdu ze všech stran. Jízda, která byla zbavena možnosti manévrovat okolními lesy, byla obklíčena a systematicky zabíjena. Lotrinský a Suffolk postupovali Františkovi na pomoc, ale střetli se s Frundsbergovými landsknechty a byli na místě pobiti. František bojoval, ale když byl pod ním zabit jeho kůň a byl obklopen císařskými arkebuzery, byl nucen se vzdát. Dnes již není přesně jisté kdo ho do zajetí vzal, některé zdroje říkají, že to byl Alonso Pita da Veiga, jiné, že sám de Lannoy.

Mezitím obránci pod Antoniem de Leyva porazili kolem 3 000 švýcarských žoldnéřů pod Montmorencym, kteří byli na obléhacích stanovištích. Zbylí Švýcaři se snažili uprchnout přes řeku, ale utrpěli těžké ztráty. Teprve v tuto chvíli si francouzské zálohy pod vévodou z Alençonu uvědomily co se vlastně stalo a okamžitě dal povel k ústupu k Milánu. V 9.00 ráno byla bitva dobojována.

•      Karel V. Habsburský (24. února 1500 v Gentu – 21. září 1558 v San Jerónimo de Yuste, Extremadura) byl králem španělským (jako Carlos I., 1516–1556), císařem římským (1519–1556), vévodou burgundským (1506–1556) a arcivévodou rakouským (1519–1521).

23. srpna 1556 postoupil svému synu Filipu II. španělský trůn a svému bratru Ferdinandovi císařskou hodnost. Díky novým državám, které získalo Španělsko v Americe, mohl Karel V. prohlašovat: „Nad mojí říší Slunce nezapadá.“ Byl posledním císařem Svaté říše římské, jenž byl korunován papežem. Korunovace, kterou provedl Klement VII., však již neproběhla v Římě, jak bylo nezbytné ve středověku, ale v Bologni.

Původ - Karel V. pocházel z rodu Habsburků a byl prvním španělským králem z této dynastie. Byl druhorozeným dítětem Filipa Sličného, syna císaře Maxmiliána I., a španělské infantky, pozdější kastilské královny Jany I. Kastilské. Po předčasné smrti otce, již následovalo propuknutí duševní choroby u matky, se stal dědicem burgundského vévodství, jež zahrnovalo především sedmnáct nizozemských provincií. V hospodářsky i kulturně vyspělém Nizozemí, ve městech Gentu a Bruselu, byl také vychován pod dohledem svojí tety Markéty Rakouské.

V roce 1516 zemřel Karlův dědeček Ferdinand Aragonský, a mladý Habsburk byl povolán na španělský trůn, přestože si zesnulý král nástup Habsburků nepřál. Skutečnou dědičkou Kastilie a Aragonu byla sice Karlova matka Juana, která však byla kvůli svému duševnímu stavu již delší dobu internovaná. O tři roky později, po smrti Maxmiliána I., byl Karel zvolen římským králem. Současně zdědil tzv. dědičné habsburské země.

Panování - v době jeho mládí byli jeho vychovateli Vilém z Croy, pán z Chiévres, a Adrian Floriszoon (později papež Hadrián VI.). Roku 1515 byl Karel prohlášen formálně za plnoletého, ale ve skutečnosti za něho vládl Croy. Karel se začal domáhat na svém dědovi, španělském králi Ferdinandovi, kastilské koruny jakožto dědictví své matky, ale než došlo k dohodě Ferdinand roku 1516 zemřel. Karel nyní zdědil korunu kastilskou i aragonskou se vším příslušenstvím, ale v Kastilii byl dlouho formálně pouze spoluvládcem své choromyslné matky (Jana zemřela roku 1555). Panovníkem se stal jako člověk nehotový. Byl od mládí slabého těla, zvolna dospíval na duchu a jeho povaha se teprve během času ustálila. V roce 1517 přišel do Španělska a hned vzbudil proti sobě nevoli tím, že všude dával přednost Nizozemcům před Španěly; nespokojenost živená také jinými příčinami rostla stále, a roku 1520, právě když Karel odjížděl do Svaté říše římské, vypuklo povstání, které však záhy obrátilo se v boj měst proti vyšší šlechtě.

Karel se do svaté říše vypravil, protože v lednu 1519 zemřel jeho děd císař Maxmilián I. a kurfiřtové přese všechny snahy francouzského krále Františka I. o vlastní volbu zvolili císařem Karla (28. června 1519). Ovšem i Karel musel přinésti značné oběti; sama kandidatura – též jedna z příčin nespokojenosti Španělů – stála jej velké peníze a uvedla jej do dluhů; mimo to musil přistoupiti na volební kapitulaci toho smyslu, že ve všech důležitějších věcech bude se říditi radou kurfiřtů a že obnoví říšský regiment. V říjnu 1520 byl v Cáchách korunován a tituloval se hned císařem. Veřejné mínění ve svaté říši jej přijalo, ač v té době ani německy neuměl a mohl docela dobře být považován za cizince, velmi příznivě, a zejména zástupci nového náboženského hnutí kladli do něho velké naděje, že se uchopí reformace církve; za příznivou okolnost v té příčině také pokládáno, že papež Lev X. nepřál jeho kandidatuře na římský trůn. Ale Karel, na kterého měl v té věci vliv jeho zpovědník, františkán Glapion, byl sice přítelem reformace ve smyslu 15. století, byl by souhlasil s omezením papežské moci, ale nelíbilo se mu zpochybňování dogmatu a reforma prováděna za pomoci nižších vrstev, a zaujal nepřátelské postavení vůči Lutherovu reformnímu hnutí, to mělo v důsledku negativní dopad jak pro něho, tak pro říši.

Klatba Martina Luthera a rozdělení říše - na svém prvním sněmu ve Wormsu dal 26. května 1521 přijmouti edikt, jímž uvalil na Luthera říšskou klatbu a šíření jeho učení bylo zapovězeno. Na témž sněmu uspořádal Karel také některé věci týkající se správy říše a odevzdal alpské země svému bratru Ferdinandovi. Pak odešel roku 1522 do Španělska, kde bylo zatím povstání potlačeno. Ještě za jeho pobytu v říši vstoupil do konfliktu s francouzským králem Františkem I., který se měl stát počátkem dlouholetého nepřátelství mezi Habsburky a Francií.

Karel zlepšil roku 1516 vztah s Františkem, ale když se stal pánem tak ohromných říší, cítil se František jeho mocí ohrožen, a někdejší přátelství proměnilo se v opak. Z té a jiných příčin došlo mezi oběma roku 1521 k první a roku 1526 ke druhé válce. V první měl Karel za spojence Anglii, papeže a krom Benátek ostatní knížata italská. Na konci této války v roce 1525 dosáhla Karlova armáda velkého úspěchu u Pavie a tak papež Klement VII. obávaje se císařovy rostoucí moci v Itálii spojil se roku 1526 s Františkem.

Charakter - Karel byl slabé tělesné konstituce a měl chorobný zevnějšek; v pozdější době ho sužovala dna a jiné neduhy, zapříčiněné prý zhýralým způsobem života v mladších letech. Pod jeho chladnou fasádou a uzavřeností se skrývala popudlivost a mstivost; nikdy nezapomínal urážky a nechával se strhnout hněvem. Své plány sledoval s velkou vytrvalostí a houževnatostí; poté co si umínil a dobře rozvážil své cíle, sledoval je sice zvolna a opatrně, ovšem nedával se od nich odvrátit žádnými překážkami či nezdarem. Do vládní rutiny se vpravoval zvolna, až po několika letech panování, ale následně vždy bedlivě dbal svých povinností. Měl státnické nadání a nebyly mu cizí politické úskoky, ale jeho plány na obnovení císařství ve smyslu středověké svrchovanosti nad celým světem se již nehodily do jeho doby; sám zase neměl porozumění pro zájmy jednotlivých národů a částí svého rozsáhlého panství. Určit jeho národnost je nesnadné: první řeč, kterou mluvil, byla francouzština a vedle španělštiny, které se později se přiučil, mu sloužila do konce života jako řeč nejoblíbenější; německy se zato nikdy pořádně nenaučil.

•   František I. Francouzský (francouzsky: François I^er de France) nazývaný jako otec a obnovitel literatury (le père et le restaurateur des lettres) (12. září 1494 – 31. července 1547) byl francouzský král v letech 1515 až 1547.

Život - František I., člen Dynastie Valois, je ve Francii považován za prvního renesančního monarchu. Doba jeho panování je známa překotným rozvojem kultury a umění ve Francii. Byl současníkem krále Jindřicha VIII. Anglického, římského císaře Karla V., kteří byli jeho velcí političtí soupeři a Sulejmana I., který byl naopak Františkovým spojencem. František I. se narodil u Cognac v Charenteu jako syn Karla z Angoulême (1459 – 1. ledna 1496), (což byl bratranec krále Ludvíka XII.) a Louisy Savojské (11. září 1476 – 22. září 1531). Později si vzal za ženu Klaudii Francouzskou, dceru Ludvíka XII. a Anny Bretaňské.

Vláda - František I. byl králem Francie korunován v katedrále u Reims v roce 1515, když mu bylo 21 let. Jeho vláda se už odpočátku podstatně lišila od vlády jeho dvou předchůdců, Karla VIII. a Ludvíka XII.. Oba monarchové pokračovali ve stejném stylu chování i uvažování, které ovládalo francouzskou monarchii po celá staletí. František I. se od svých předchůdců značně odlišoval a proto jsou oba jeho předchůdci považováni za poslední středověké francouzské monarchy, zatímco František I. položil pevné základy k francouzské renesanci. Pevné kontakty mezi Francií a Itálií v dlouho běžící sérii válek za Karla VIII. a Ludvíka XII. přinesly do Francie nové myšlenky, které znatelně ovlivnily i mladého Františka. Mezi jeho dvorní učitele patřil Desmoulins, učitel latiny, a Christophe de Longeuil, vzdělanec v nových způsobech, kteří se snažili mladému Františkovi vštípit do hlavy ty nejnovější myšlenky a nový styl chování. I Františkova matka projevovala veliký zájem o renesanční umění, který se později přenesl i na jejího milovaného syna. Objevují se názory, že mladý František získal humanistické vzdělání; většina jeho učitelů však nebyla zasažena novým stylem – renesancí. Jiní vědci ale zase dodávají, že František získal vzdělání zaměřené na humanismus více, než jiný předchozí král.

Vojenství a politika - Františkovo panování jak po vojenské, tak po politické stránce, nesklidilo příliš mnoho úspěchů. Během několika let propadl nezkrotitelné touze stát se římským císařem, kvůli čemuž vedl několik krutých válek v Itálii. Vítězství nad Švýcary získal v bitvě u Marignana (1515), které mu umožnilo pokračovat směrem k Milánu. V roce 1516 podepsal s papežem Bolognský konkordát, který zaručil králi právo jmenovat církevní hodnostáře ve Francii (Galikanismus). Prodělal však i několik zdrcujících porážek, např. v bitvě u Pavie (1525), kde byl zajat římským císařem Karlem V.; Hercolani zranil jeho koně a František byl zajat Španěly Juanem de Urbietem, Diegem Dávilem a Alfonsem Pitem. František musel ze žaláře vydávat ústupné rozkazy svému vojsku. Po svém propuštění a návratu do Francie František konstatoval, že jeho dohoda s Karlem V. byla vynucena ve vazbě a je tím pádem neplatná.

Ekonomický dopad - František I. byl pro Francii po umělecké stránce doslova „klenotem“. Po ekonomické stránce svou zemi ale totálně zruinoval. Jeho velkolepé paláce a několik delších válek byly pro zemi tak nákladné, že už v posledních letech své vlády měl co dělat, aby se jeho země ekonomicky nezhroutila. Aby František vůbec finančně zachránil svou zemi, začal extrémně zvyšovat daně, čímž si získal antipatie chudých občanů Francie: daně rolníků se více než zdvojnásobily, zatímco gabelle a daň za sůl se více než ztrojnásobily.

František se také snažil objevit nové způsoby, jak zvýšit příjmy. Začal prodávat cenné korunovační klenoty, začal „okrádat“ ostatní země a prodával i vybavení ze svých zámků. Začal zkrátka obchodovat se vším, co se dalo prodat. Naštěstí v této době nerozprodal nejvzácnější umělecká díla ze svých sbírek. František I. zemřel na svém zámku de Rambouillet a je pohřben po boku své první manželky, Klaudie Francouzské, vévodkyně z Bretaně, v bazilice svatého Denise. Na trůnu ho vystřídal jeho syn Jindřich II..

Autor LUCky.luKA 14.Únor 2011 v 03:35 | Permalink