Bitva u Salamíny 480 př.kr.

Bitva u Salamíny byla rozhodující bitva řecko-perských válek, ve které v roce 480 př.Kr. 22.,23., 24., 27. nebo 28. září (nejisté) zvítězilo řecké loďstvo nad perským. Jde o jednu z nejvýznamnějších bitev starověku. Historické údaje o průběhu bitvy jsou nejisté a podle různých autorů se liší. Řeckému vojsku velel spartský vojevůdce Eurybiadés, hlavní úlohu v přípravě průběhu bitvy ale sehrál Athéňan Themistoklés, syn Neoklův.

Před bitvou se v Athénách odehrála zajímavá epizoda: Athéňané požádali o věštbu věštírnu v Delfách, v té se mimo jiné objevila slova o dřevěných hradbách (Dopustí Zeus, že Heladě zůstanou dřevěné hradby, které nápory vydrží. Prospějí vám všem i dětem.) Někteří Athéňané prosazovali výklad, že nebude zničena Akropolis, neboť byla kdysi obehnána dřevěným plotem. Themistoklés prosadil výklad, že rozhodující bude námořní boj (dřevěné hradby = lodě).

Po pozemní bitvě u Thermopyl a námořní u mysu Artemision ustoupilo řecké válečné loďstvo k Athénám a poté k poloostrovu Salamína (Salamis), kde Themistoklés, přes značnou nejednotu v řeckém táboře, prosadil svedení rozhodující námořní bitvy.

Koncem září Peršané obsadili Athény a jejich loďstvo se usadilo v zátoce Falerón. Themistoklés prosadil za místo bitvy Salamínu, protože věděl, že v úzké úžině Peršané nebudou moci uplatnit svoji početní převahu. Xerxés si to však zřejmě uvědomoval a snažil se naopak Řeky vylákat do Saronského zálivu, což se mu nezdařilo. Aby si vynutil svedení bitvy v úžině, rozšířil Themistoklés zprávu, že mezi Řeky panují neshody a že se řecké válečné lodě v noci chtějí stáhnout dál na jih. Na tuto zprávu reagoval perský král Xerxés snahou zaútočit, proto perské lodě v noci vpluly do Salamínského průlivu, na ostrůvku Psitalia přitom vylodily oddíl vojáků. Podle některých pramenů chtěli Peršané Řeky překvapit, podle jiných chtěli v noci jen hlídat, aby Řekové noci nevyužili k útěku - Xerxovi šlo o zničení řeckého loďstva, které narušovalo jeho zásobování. Jedna z perských lodí však přešla na řeckou stranu a Řeky včas varovala.

Zde Řekové zaujali klasické dvouliniové postavení (rovnoběžné s pevninou) u břehů ostrova Salamíny, přičemž jejich křídla se opírala o pobřeží. Peršané zaujali trojřadé postavení u břehů Attiky.

Výběr vhodného místa umožnil Řekům eliminovat početní převahu perských lodí (dle Hérodota byl poměr perských lodí ku řeckým 800 k 360 (podle jiného zdroje u Hérodota bylo perských lodí 1207 //pozn. Peršany zastihla mořská bouře, ve které ztratili, podle Hérodota, jednu třetinu lodí, tj. 400// ), novější průzkumy ukazují, že tato čísla byla nadnesená a že tento stav byl maximálně 600 k 200). Řekům k jejich vítězství pomohla úzká úžina, to že jejich lodě byly menší a díky tomu lépe manévrovaly, silný západní vítr, který nakláněl perské lodě, ale řeckým, které jen málo vyčnívaly nad hladinu příliš neubližoval, dále lepší znalost zdejších vod, to že Peršané útočili příliš bezhlavě ve snaze předvést se před panovníkem a snad i únava perských vojáků po celé noci strávené na moři. Díky nutnosti rozdělit perské loďstvo a díky manévrovacím schopnostem řeckých triér se Řekům podařilo prorazit pravou stranu perské formace a tím strhnout vítězství na svou stranu. Ztráty Peršanů byly velké, pravděpodobně zde ztratili zhruba 200 lodí a mnoho vojáků a námořníků, proti 40 řeckým lodím.

V bitvě byla potopena i perská vlajková loď na níž padl velitel perského loďstva Ariabignés.

Důsledkem této bitvy bylo ovládnutí moře athénským loďstvem. Byť Xerxés ztratil zřejmě „jen“ kolem 25-33 % bojové síly a stále měl tedy nad Řeky početní převahu, už se neodvážil útok opakovat a raději se stáhl z většiny Řecka (včetně pozemních vojsk), v Thesálii ovšem ponechal 50 000 vojáků. Nutil ho k tomu fakt, že bez převahy na moři nebyl schopen zásobovat svoji armádu a tudíž nemohl ve svém tažení pokračovat. V Řecku ponechal pouze menší část armády, která byla poražena o rok později v bitvě u Platají.

Řecké ( modrá barva ) a Perské ( červená barva ) síly v bitvě u Salamíny.

Peloponéští velitelé flotily, obzvláště Sparťan Eurybiadés a Korinťan Adeimantos, chtěli ustoupit k Isthmu, kde se shromažďovalo řecké pozemní vojsko. Themistoklés jim však pohrozil, že 200 athénských triér, které tvořily jádro řeckého loďstva, odpluje k jižní Itálii. Také zdůrazňoval, že přenechají-li Helénové průliv u Salamíny Peršanům, nejenže budou muset riskovat bitvu na otevřeném moři, kde jejich šance na vítězství budou podstatně nižší, navíc perské loďstvo bude moci vylodit své pozemní síly kdekoli na Peloponésu, čímž budou Řekové na Isthmu obklíčeni. Těmito slovy získal Themistoklés Eurybiada na svou stranu, avšak jakmile se mohutná králova flotila přiblížila i s perským vojskem k úžině u Salamíny, Řekové znovu znejistěli a chystali se stáhnout. Nato Themistoklés vyslal svého oddaného perského otroka Sikkina ke Xerxovi, aby mu od Themistokla jako králova přítele vzkázal, že Helénové postrádají svornost a jsou připraveni prchnout od Salamíny, pročež by měl Xerxés Řeky obklíčit a zajistit si tak snadné vítězství. Ještě téže noci, zatímco se Řekové radili o dalším postupu, zablokovaly královy egyptské lodě mezi Megarou a Salamínou západní ústí úžiny, čehož si jako první povšiml Aristeidés. Současně Peršané provedli námořní výsadek svých pozemních vojsk na ostrůvku Psytalleia. Jelikož Helénové byli nyní zcela odříznuti, nezbylo jim než svést bitvu.

V ranních hodinách zřejmě 28. září roku 480 př. n. l. se perské lodě v čele s Féničany vydaly od attického pobřeží směrem k úžině, kde se seskupily do tří řad. Jejich počet byl zhruba dvojnásobný oproti 350 řeckým triérám. Během noci se na severovýchodním pobřeží Salamíny připravily rovněž řecké lodě, jejichž paluby byly zaplněny námořníky a vojáky. Athéňané zaujali levé křídlo, kde čelili Féničanům. Euboiané a Aigíňané byli umístěni ve středu bojové sestavy a na čestné pravé straně se nacházeli Sparťané a ostatní Peloponésané. Než byl boj zahájen, usedl Xerxés na zlatý trůn na výšině nad průlivem, odkud pozoroval střetnutí. Bitva u Salamíny se rozhořela po útoku jedné z aigínských triér, jíž ihned přispěchali na pomoc ostatní Řekové. Menší velikost a větší bytelnost jejich plavidel jim i při nižší rychlosti zajišťovala vyšší manévrovatelnost, jež chyběla obrovským perským korábům, které navíc zápolily s nedostatkem prostoru.

Když se Féničané přiblížili ke svým protivníkům, vrhly se athénské lodě do jejich boků, načež je oddělily od zbytku flotily a zahnaly k attickým břehům. Řekové bojovali ukázněné a bez jakéhokoli nepořádku, zatímco Peršané se navzdory své statečnosti potýkali s chybějícím taktickým plánem. Posádky do sebe vrážejících perských lodí vystavených úderům zobců triér posléze zpanikařily a obrátily své lodě zpět. Athénské triéry dobíjely izolované perské lodě a ty, které Athéňanům unikly, zničili na otevřeném moři Aigíňané. Celý průliv u Salamíny byl zaplněn vraky poškozených a hořících perských lodí. Aristeidés poté s oddílem hoplítů obsadil Psyttaleiu a pobil všechny zdejší perské vojáky. Bitva skončila po západu slunce naprostým řeckým vítězstvím. Řekové přišli v tomto zápase o 40 triér, naproti tomu perské ztráty činily 200 lodí a kolem 50 000 mužů.

I přes porážku na moři perské vojsko dosud okupovalo Attiku a jejich loďstvo nadále převyšovalo řecké svým počtem. Zuřící Xerxés nechal po bitvě popravit řadu Féničanů, jež považoval za viníky porážky. Zbývající fénické loďstvo strachující se králova hněvu následně odplulo z Faléru zpět do svých domovských přístavů. Perské námořnictvo tím ztratilo nadvládu na moři, takže nebylo schopno zabezpečit králův návrat do Asie. Xerxés naplněný obavami, aby se Helénové nepokusili strhnout most přes Helléspont, neboť se v téže době vzbouřily řecké obce na Chalkidiké, rozkázal většině svého vojska a zbytku lodím vrátit se do Sard. Peršany odplouvající z Faléru stíhali Řekové až k ostrovu Andros. Část perského vojska byla ponechána v Řecku pod velením Mardonia, jenž doprovázel krále při jeho ústupu až do Thesálie a zde pak přezimoval. V průběhu zimy Mardonios zkonsolidoval perské pozice v severním Řecku, načež se na jaře roku 479 př. n. l. vydal na jih do Attiky a znovu dobyl Athény. Po neúspěšných pokusech přimět Athéňany ke změně stran dal Mardonios celé město srovnat se zemí.

Themistoklés (524 př. n. l. – 459 př. n. l. v Magnésii) byl vůdcem Athén v době řecko-perských válek, který prosadil vybudování námořnictva na obranu před perskou hrozbou. V duchu této politiky se mu podařilo přesvědčit Athéňany k vynaložení přebytků z těžby laurijských stříbrných dolů k výstavbě nových lodí. Výsledkem toho bylo rozšíření athénské flotily ze 70 na 200 lodí.

Themistoklés byl synem Neokla, nepříliš významného athénského občana zastávajícího umírněné postoje. Jeho matka pocházela z Kárie nebo Thrákie. Podle Thúkýdida, sice Themistoklés postrádal řádné vzdělání, přesto však prokazoval podivuhodné analytické schopnosti dokonce i v situacích, jež si žádaly rychlá rozhodnutí. Plútarchos připomínal Themistoklovu nezměrnou touhu po moci a ochotu využít jakéhokoli prostředku k dosažení osobní a národní proslulosti. V tomto směru je dobře patrný především vzájemný rozdíl mezi ním a jeho 'spravedlivým' soupeřem Aristeidem. O jeho mládí toho není mnoho známo, ale hodně autorů se zmiňuje o tom, že v dětství s ním bylo zacházeno velmi hanebně a jeho otec se k němu dokonce odmítal hlásit jako k svému synovi. V hodnosti stratéga se v roce 490 př. n. l. zúčastnil bitvy u Marathónu. Říká se, že prý velmi žárlil na Miltiadův úspěch, přičemž měl prý neustále opakovat: „Miltiadovo vítězství mi nedává spát.“

Miltiadova smrt uvolnila prostor k politickému vzestupu Aristeida a Themistokla. Jejich soupeření skončilo teprve v roce 483 nebo 482 př. n. l. ostrakizací Aristeida, což bylo z velké části důsledkem skutečnosti, že Aristeidés odporoval Themistoklově politice námořní expanze. Ta se nakonec ukázala být klíčovou pro další existenci athénské a vlastně i řecké nezávislosti. Athény čelily v těchto letech námořní moci Aigíny, zatímco na obzoru se již rýsovalo nebezpečí nové perské invaze. Themistoklés proto přiměl své spoluobčany, aby nechali vybudovat 200 triér z peněz z nově objeveného bohatého ložiska stříbra v Lauriu, a aby dokončili práce na opevnění přístavu Pireus na místo dosud používaného otevřeného kotviště ve Faléru.

Themistoklés měl prý v letech 483 až 482 př. n. l. (tedy v době, kdy byl spuštěn program výstavby námořnictva) zastávat úřad archonta. Dionýsios z Halikarnassu však datuje jeho archontát o deset let dříve, což se jeví jako pravděpodobnější, neboť v roce 487 př. n. l. ztratila tato funkce mnoho ze své důležitosti kvůli zavedení volby losem. Šance, že v oné uváděné době padl los právě na Themistokla, je tudíž nepatrná. Každopádně, krátce před zahájením Xerxovy invaze byl Themistoklés zřejmě nejvlivnějším politikem Athén a možná i celého Řecka. Ačkoliv řecké flotile formálně velel Sparťan Eurybiadés, ve skutečnosti to ale byl Themistoklés, kdo vedl Helény v nerozhodné bitvě u mysu Artemísion. Velení v bitvě u Salamíny (480 př. n. l.) si vynutil hrozbou, že jinak odvede Athéňany na západ, kde si najdou nový domov. Následně zdánlivě zrádnou zprávou určenou Xerxovi vylákal perské loďstvo do uzkého průlivu mezi ostrovem Salamínou a pevninou a tam ho poté zničil.

Athéňané se nyní mohli pustit do obnovy svého vypáleného města. Sparťané, kteří se obávali athénského vzestupu, proti tomu protestovali a nadále prosazovali svůj původní plán ústupu na Isthmos, kde by mohli útočníky odrazit. Themistoklés ale získal diplomatickými vytáčkami a zdržováním dost času k dokončení opevňovacích prací tak, aby hradby byly udržitelné. Rovněž uskutečnil svůj originální záměr přestavby Pireu ve skutečný přístav a pevnost Athén. Athény se díky tomu staly nejskvělejším obchodním centrem v Řecku, což ve svém důsledku, společně s Themistoklovým odpuštěním daní metoikům (cizincům), přimělo mnoho zahraničních obchodníků k usídlení v Athénách.

Po odvrácení nebezpečí perské invaze byly spory mezi Themistoklem a Aristeidem, jenž vedl athénské hoplíty v bitvě u Platají v roce 479 př. n. l., alespoň zdánlivě urovnány. Themistoklés však brzy po vítězství začal ztrácet důvěru athénských občanů, částečně kvůli své aroganci (říká se, že si dal u svého vlastního domu postavit svatyni Artemidy Aristobulé [„dobré rádkyně“]) a také kvůli obviněním z přijetí úplatků. Diodóros Sicilský a Plútarchos se v této souvislosti zmiňují o žalobách vznesených proti němu. Někdy mezi léty 476 a 471 př. n. l. byl Themistoklés ostrakizován. Nejprve se uchýlil do Argu, avšak Sparťané ho obvinili ze zrádného spolčení s Peršany, načež uprchl na Kerkýru a odtud ke králi Molossů, Admetovi. Nakonec odešel do Malé Asie ovládané Peršany. Poté byl v Athénách prohlášen zrádcem a jeho majetek byl zkonfiskován. Jeho přátelům se z něho podařilo zachránit jen menší část.

Artaxerxés I., Xerxův nástupce, nabídl Themistoklovi, vítězi bitvy u Salamíny, azyl. Themistoklés, vyhnaný z Řecka, byl Peršany vřele přijat a bylo mu povoleno usadit se ve městě Magnésia nad Maiandrem. Peršané ho zde a v několika dalších obcích (Myos a Lampsakos) ustavili vládcem a důchody těchto měst (50 talentů ročně) mu byly dány zcela k dispozici. V Magnésii strávil Themistoklés poslední roky svého života a ve věku šedesáti pěti let zde nakonec zřejmě v důsledku nemoci zemřel, ačkoliv Thúkydidés tvrdí, že možná požil jed, neboť prý nedokázal splnit slib, který dal perskému králi. Jeho kosti byly zřejmě tajně přepraveny do Attiky. Obyvatelé Magnésie ho uctívali jako boha, jak lze alespoň soudit podle nalezených mincí, na nichž je vyobrazován s paterou v ruce a se zabitým býkem ležícím u jeho nohou (odtud tedy asi pochází legenda, že zemřel po vypití býčí krve).

I přes svůj nedůstojný konec a fakt, že stěží mohl nabýt tak ohromné jmění, pokud by čestně vykonával veřejné úřady, jež zastával, není nejmenšího pochybu o jeho nesporné zásluze na zachování svobody Athén a Řecka. Themistoklés stvořil athénskou flotilu, čímž položil základní kámen ke vzniku délského námořního spolku, který se později proměnil ve skutečnou athénskou říši.

Sparta byla starověká řecká obec a hlavní město stejnojmenného městského státu, nazývaného rovněž Lakedaimón. Jeho teritorium zahrnovalo území Lakónie na jihu Peloponéského poloostrova. Sparta se ve starověku vyvinula v jedinečný militaristický stát, díky čemuž se povznesla k pozici vojenské a politické mocnosti Řecka, již si podržela po celé klasické období. Spartští občané nazývali svoji obec „přirozeným ochráncem Řecka“ a jejich králové věřili, že jsou potomky mýtického hrdiny Hérakla. V současnosti se poblíž původního antického sídliště nachází moderní Sparta.

Město Sparta leželo na pravém břehu řeky Eurótás, na severním konci centrální lakónské roviny sevřené mezi pohoří Parnon na východě a Taygétos na západě. Tomuto místu náleží strategicky výhodná poloha, neboť je ze tří stran chráněno okolními horami, přičemž kontroluje invazní trasu ze severněji položené Arkadie a průsmyk Langada spojující Lakónii s Messénií, jimiž musely projít cizí armády směřující na jih Peloponésu. Poměrně velká vzdálenost Sparty od moře navíc znemožňovala účinnou námořní blokádu města. Starověká Sparta ve skutečnosti nebyla jediným sídlem, nýbrž jí tvořilo pět nedaleko od sebe se nacházejících nehrazených vesnic. Na počátku 6. století př. n. l. žilo ve zdejších prostých obydlích zhruba kolem padesáti tisíc lidí.

Sparta postrádala hradby, protože jejich funkci plnili její občané. Vystavěny byly teprve na konci 3. století př. n. l., brzy nato však byly zbourány Achaji. Kromě hradeb chyběla Spartě rovněž akropole. Ve středu města se nacházel pouze neopevněný pahorek, na jehož vrcholku se tyčil chrám bohyně Athény Chalkioikos, patronky obce. Vedle tohoto chrámu měla Sparta ještě četné jiné svatyně a oltáře. V osadě Pitané v severní části města byla umístěna agora, kde se shromaždovali plnoprávní občané a také se tu nalézaly budovy gerúsia a eforů. V římských dobách zde byly vystavěny lázně a divadlo z bílého mramoru, jejichž pozůstatky jsou dosud patrné. Na západní straně bylo závodiště (dromos) a dvě gymnázia, v nichž mezi sebou sváděla zápasy spartská mládež. Zbytky starého mostu přes řeku Eurótás se nalézají poblíž dnešní silnice do města Argos.

Spartu založil podle legendy Lakedaimón, syn Dia a Taygéty, jenž město pojmenoval podle své manželky, dcery boha Euróta. V době trojské války byla Sparta sídlem Meneláa, mladšího bratra mykénského krále Agamemnóna. Vznik Sparty se dle nálezů archeologů datuje do 16. až 15. století př. n. l., v období mykénské civilizace. Původně šlo o achajské město, avšak zřejmě na konci 12. století př. n. l. vpadly do Lakónie kmeny Dórů ze severu. Dórové učinili ze Sparty své hlavní město a zhruba do poloviny 8. století př. n. l. si podrobili všechny lakónské osady. Sparťané poté pronikli do Messénie, jejíž obyvatele si podmanili během dvou messénských válek.

Okolní městské státy, obzvláště Argos, pohlížely na spartskou expanzi s nelibostí. Argejci a ostatní Peloponésané proto podporovali povstání Messéňanů, jež ale Sparta úspěšně potlačila. Na počátku 6. století př. n. l. napadla Sparta Tegeu, tehdejší nejsilnější arkadské město, které po desetiletích bojů nakonec uznalo převahu svého nepřítele a stalo se prvním spojencem Sparty. Tegea si na rozdíl od Messéňanů směla podržet nezávislost, ovšem musela se zavázat k poskytování vojenské pomoci. Stejným způsobem Sparta postupně uzavřela aliance s většinou států na Peloponéském poloostrově, což vedlo ke vzniku peloponéského spolku. Ten zůstával takřka dalších dvě stě let nástrojem dominance Sparty. Argos, kdysi nejmocnější stát na poloostrově, utrpěl ze strany Sparty řadu porážek, jež koncem 6. století př. n. l. završil spartský král Kleomenés I. V této době disponovala Sparta nejlepší armádou ve starověkém Řecku a byla po právu uznávána za vůdčí řecký stát, neboť svojí mocí předčila všechny ostatní obce (poleis).

Během řecko-perských válek stála Sparta v čele aliance řeckých států čelících perské invazi a sehrála ústřední roli v mnoha střetnutích. Věhlas Sparty zvýšila v roce 480 př. n. l. legendární porážka tří set jejích vojáků vedených králem Leónidou I., kteří padli do jednoho hrdinskou smrtí v bitvě u Thermopyl. Sparťanům náležel rovněž významný podíl na rozhodující bitvě u Platají, v níž spojené řecké vojsko pod velením Pausania zdolalo Peršany. Po vypuzení barbarů z Řecka však Sparta upustila od dalšího vedení válečných operací, čímž přenechala iniciativu Athénám. Ty díky své námořní síle záhy vyrostly ve vážného konkurenta Sparty.

Ničivé zemětřesení, které v roce 464 př. n. l. postihlo Lakónii, vedlo k obnovení povstání messénských heilótů. Následné spartské odmítnutí athénské vojenské pomoci dále prohloubilo vzájemnou nedůvěru, jež se pozvolna změnila v nezastřené nepřátelství. Rivalita mezi oběma státy vyústila v roce 431 př. n. l. v peloponéskou válku, která zasáhla celý tehdejší řecký svět. Na jejím počátku měla Sparta převahu na zemi, zatímco Athény a jejich spojenci ovládaly moře. Po několika letech proměnlivého průběhu bojů bylo uzavřeno příměří, nedlouho nato se ale konflikt rozhořel s novou intenzitou. Definitivní zvrat přinesl spartský vojevůdce Lýsandros, jenž rozdrtil athénskou flotilu v bitvě u Aigospotamoi, načež v roce 404 př. n. l. Athéňané kapitulovali. Po vítězství peloponéského spolku se Sparta stala nesporným hegemonem Řecka, záhy se ovšem střetla s Peršany v Malé Asii. Proti Spartě se navíc spojili její úhlavní nepřátelé Athény a Argos s jejími dosavadními spojenci Thébami a Korintem. Přesto v roce 386 př. n. l. byla v královském míru uznána trvající převaha Sparty. V roce 371 př. n. l. ale thébský vojevůdce Epameinóndás zvítězil nad dosud nepřemožitelnými Sparťany v bitvě u Leukter. Tato první přesvědčivá porážka Sparty v otevřeném poli vedla nejen ke ztrátě Messénie a zániku peloponéského spolku, nýbrž znamenala také počátek úpadku tohoto vojenského státu.

V době nástupu Alexandra Velikého na makedonský trůn představovala Sparta již jen stín své někdejší slávy. V období helénismu se Sparťané ještě několikrát pokusili obnovit svůj dřívější vliv na Peloponésu, jejich snahy byly však pokaždé odsouzeny k nezdaru. Definitivní rozklad spartského státu nastal na konci 3. století př. n. l. poté, co král Kleomenés III. podlehl spojeným silám Makedoňanů a Achajů v bitvě u Sellasie. Sparta byla později přinucena ke vstupu do achajského spolku a nakonec se stala součástí římské provincie Achaea. I poté Sparťané pokračovali ve svém starodávném způsobu života, pročež bylo jejich město vyhledávaným cílem římských elit, jejichž příslušníci zde pozorovali pro cizince neobvyklé spartské zvyky.

V průběhu pozdní antiky vyplenil Spartu nejprve v roce 396 vizigótský náčelník Alarich a na konci 6. století vpadli do Lakónie Slované, kteří přiměli zdejší obyvatelstvo k úprku. Ve středověku byla Sparta po založení nedalekého byzantského města Mystra úplně opuštěna. Obnova města nastala teprve v roce 1834, kdy řecký král Otto I. založil novodobou Spartu, která se rozkládá v jižní části starověkého sídla.

Sparta byla významnou řeckou polis na Peloponéském poloostrově. Obci vládli současně dva králové, jeden z rodu Ágidovců a druhý z rodu Eurypóntovců. Přestože jsou zde uvedeni králové od 10. století př. n. l., většina údajů před 7./6. stoletím př. n. l. je spíše mýtického charakteru. Všechna data jsou uvedena před naším letopočtem.